Saskue

26.Listopad 2006

Je to už dávno. Na jednu stranu jsem tomu vděčný, na druhou mně to vždy zabolí u srdce. Je to smutný příběh kde jedna etapa života končí a druhá začíná...
Byl krásný slunečný den. Já, mí dva bratři a otec jsme šli do lesa na lov. V lese bylo nádherně. Slunce prosvítalo mezi větvemi, profukoval lehký větřík, pohled na pěšinu klikatící se mezi stromy krášlilo padající listí a ve vzduchu voněla tráva a dřevo. Když jsme uviděli srnku, otec neváhal a vystřelil z kuše. Šíp se bezchybně zabodl do hrudi zvířete a to s námahou odbíhalo. Smrt si ho však našla dřív, než stačilo odběhnout do dáli. Běžel jsem se podívat, zda-li ještě dýchá. Cestou ke zvířeti jsem se však ztratil. Začal jsem bloudit po lese, když jsem zaslechl zvuky boje. Pomalu a obezřetně jsem se přiblížil na dohled. Okamžitě jsem se schoval do listí a pozoroval bratra a otce jak bojují se dvěma muži v kápích. Pohledem jsem hledal druhého bratra, až jsem ho našel. Ležel nedaleko místa boje s prořízlým břichem. Viděl jsem, jak se snaží zvednout, ale nakonec padl a už se nepohnul. Bratr s otcem se snažili bránit, ale rychlost zahalenců byla neuvěřitelná. Když jeden z nich dostal i druhého bratra, otec zakřičel:,,Saskue! Utíkej domů! Zachraň......“ . Při posledních slovech mu hrudníkem projely katany obou zahalenců. Začal jsem potichu popotahovat. Měl jsem vztek, ale hlavně strach. Muži v kápích se začali o něčem bavit, když najednou se oba podívali mým směrem. Jeden bleskurychle vytáhl foukačku a vyslal jednu šipku rovnou na mně. Neměl jsem šanci. Sice jsem se snažil utéct, ale šipka se mi zabodla hluboko do stehna. Najednou jsem necítil ani jednu končetinu. Obličejem jsem narazil do hlíny. Poslouchal jsem, jak se ke mně blíží kroky. Jeden se zohnul a otočil mně tváří nahoru. Stáli nade mnou jakoby se rozhodovali co dál. Jeden z nich řekl: ,,Ty jsi Saskue?“. Neodpověděl jsem. Ucítil jsem tvrdý dopad boty na mou hruď a jen jsem odplivl krev, která se mi nahrnula z plic do úst. Zeptal se znovu: ,,Tak jsi Saskue, nebo ne? Odpovíš nebo chceš další ránu?“. Tentokrát jsem odpověděl: ,,To víš že jsem Saskue ty sráč.....“. Nestihl jsem to ani dopovědět a tentokrát mi bota narazila ze strany do hlavy. Zamlžil pohled, zatočilo se mi v hlavě a cítil jsem proud krve, který mi tekl z pusy. Zahalenec se jen pousmál: ,,Ze mně si srandu dělat nebudeš ty usmrkanče. Stejně zhebneš.“. Druhý jen přikývnul. Zmocnila se mně beznaděj. ,,Proč mně chcete zabít? Proč jste mi zabili otce a bratry? Proč?“. Odpověděl: ,,Říct ti to můžu, stejně budeš mrtvý a nikomu to neřekneš. Najal nás Maris. Říkal, že když vaše rodina nebude, že zdědí velké jmění. Nám přislíbil dostatečnou odměnu.“. Tato odpověď mně zaskočila. Maris byl můj strýc. Otcův bratr. Začal jsem plakat. Zahalenec vytáhl z pod kápě katanu a napřahoval se k bodnutí. Ze země oproti slunci jsem viděl 2 postavy a......a přibližující se třetí postavu. Jakoby letěla z hora. Narazila na oba zahalence a začal další boj. Bojovali dlouho, ale neznámý bojovník oba zabil. Přistoupil ke mně a chrapotem promluvil: ,,Všechno jsem slyšel. Dám ti na výběr. Buď tě pustím a půjdeš zjistit, že je mrtvá i tvá matka, ale nikdo ti neuvěří, že to má na starost tvůj strýc, nebo zůstaneš se mnou, já tě vycvičím a ty budeš moci chránit lidi jako já.“. Nemusel jsem ani dlouho přemýšlet: ,,Chci být jako vy. Jak se jmenujete?“. ,,Já jsem Galim. Počkej, vyndám ti tu šipku, aby ses mohl hýbat, ale neutíkej za otcem a bratry. Není to pěkný pohled.“ . Vyndal mi šipku a já se mohl hýbat. Teprve teď jsem si všiml, že má Galim sečnou ránu přes hruď. Vůbec ho to neomezovalo. Zapískal a z lesa se přiřítil kůň černý jako uhel. Nasedl, pomohl mi sednout si za něj a ujížděli jsme do hor. Jeli jsme téměř 4 dny. Během té doby jsem se dozvěděl, že má podobný osud jako já. U něj však vyvraždili celou vesnici. Noc co noc mně trénoval s mečem, učil mně jak si vyléčit zranění, jak vyrobit kvalitní zbraň. Za deset let, když mi bylo 17, mi řekl: ,,Teď už jsi schopný postarat se o sebe sám. Naučil jsem tě všemu co umím. Ukázal ses jako nadějný šermíř. Máš vybroušenou techniku a rychlý a ničivý úder. Dál bych ti byl na obtíž. Nech si tuhle chajdu i s výbavou a až nastane čas, kdy ucítíš, že na to nemáš, najdi si následovníka, jako já jsem si našel tebe. Mé místo je nyní na Valhale. Cítím, že život odchází z mého těla. Nyní mi setni hlavu, a mé vědění se stane tvým.“. Poklekl přede mně. Začal jsem plakat. Po chvíli jsem vzal katanu, napřáhl se a.......a udělal to. Než jeho hlava dopadla na zem, rozplynul se jako pára. Nevěřícně jsem zíral na podlahu, když se mi jakoby uvnitř hlavy ozvalo: ,,Jdi a zbavuj svět nebezpečí.... „. Věděl jsem, čí hlas to je, a že ke mně promlouvá z Valhaly. Usmál jsem se a sbalil si do vaku potřebné věci. Vyšel jsem ven, zapískal a i na můj pokyn přiběhl černý kůň. Nasedl jsem na něj a jel, jel, jel....
Takto začala další etapa mého života. Dodnes vzpomínám na Galima. Jako na učitele i jako na.....na otce...... napsal/a: G.i.s.m.o 12:17 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář