Co se nikdy nezmění?
Vytváření a zdolávání překážek to je život, každý člověk zdolává neustále mnoho překážek a i mnoho překážek vytváří vědomě nebo nevědomě. Naše myšlení je zde právě díky tomu že zdoláváme překážky nebo je vytváříme, měníme mnohé v nás a okolo nás a mnohé zase mění nás je to nekonečný proces změn, kterému říkáme život nebo evoluce. Pokud máte dost času, můžete se podívat do Bible a přenesete se do minulosti a uvědomíte si, jak tenkrát lidé mysleli a žili, za tisíc let se někdo podívá na naši současnost a bude udiven tím, jak jsme my dneska uboze žili a jaké problémy jsme zde řešili. Jediné co se nikdy nezmění, je to, že zde vždy budou nějaké překážky, které se budou vytvářet a zdolávat, principy života zde zůstávají, ale mění se jenom povrch, tak jako se mění i naše oblečení. Problémem nejsou v životě překážky, jak si mnoho lidí myslí, problémem je to pokud tyto překážky nejsou ve správné normě, která by měla odpovídat situaci, vadí nám vše, co není normální, protože to není ve správné normě a neodpovídá to situaci, ve které se nacházíme. Pokud program narazí na překážku tak se zastaví, nebo udělá chybu, proto vznikla inteligence, která se snaží o to, aby se program nezastavil a nedělal chyby, inteligence pracuje na principu síta, kdy se podle nastavení prosívají pečlivě; data, informace, programy a hledá se to, co pomůže s vyřešením problému a zdoláním překážky. Problémem je pokud je zde starý senilní prezident nebo řiditel s malou inteligencí a on nedokáže správně a rychle vyřešit problémy a tak je zde bída a nezaměstnanost.
Když jsem byl mladík,měl jsem babičku,která bydlela sama v domku na okraji města.Měla poškozenou rovnováhu v uchu a tak nikam nevycházela,seděla za oknem a sledovala svět za ním-přemýšlela o lidech,co žili na dohled.Já věděl,že je stále sama a tak jsem za ní často chodil,trhal ji luční kvítí.Tenkrát jsem nebyl tak komunikativní a ona také upovídavostí netrpěla.Někdy jsme tam spolu u okna seděli a povídali si o jejím světě.Babička byla bystrá a přemýšlivá.Byl jsem s ní moc rád.Naučila mě řeč srdcí.Když jsme tam oba tiše seděli,koukali z okna a mysleli na sebe navzájem.Já cítil u srdce její lásku,cítil jsem,jak si mé srdce s jejím povídá.Byly to pocity tepla,vlny hřejivého dobra,touhy po porozumění.Hodiny jsme tam spolu seděli a srdce si v lásce povídali.V 90 letech mi babička umřela na mrtvici.Byl jsem potom dlouho sám-moc mi chyběla.Chvíli mi na mou řeč srdcí odpovídala i po smrti ale kontakt umlkl.Byla to hodná žena a tak si našla své štěstí na onom světě.Nachtěl jsem ji táhnout zpět na tento svět.Moc ji přeji Boží spravedlnost,Kristovu lásku.Moc ji děkuji za to umění-řeč srdcí.Přiblížilo mě to k Ježíši,k Marii,k Bohu.Oni také mluví touto řečí.Toto znát je velký dar.Dík Aničko tam na nebesích.Pavel.
Autor kacarovi | 13.11.2011 00:56:35