Já jako prezident
Kdysi měla smečka vůdce, který smečku vedl tam, kde bylo to, co smečka milovala a potřebovala, s rozvojem kultury a civilizace se měnil systém vůdcovství a dneska zde jsou prezidenti a jenom vzácně se již setkáváme s; králem, císařem, papežem, atd. Není zde vůdce ten, který by se dokázal zavděčit všem, které on vede, protože každý člověk je geneticky jiný a je i jinak vychován v jiném prostředí a lišíme se i pohlavím nebo vírou.
Vůdcové proto zjišťují pečlivě, co většina miluje a potřebuje a potom se podrobují názoru většiny a slouží této většině, aby měli zde popularitu a na dlouhou dobu zajištěné vůdcovství ve svém národě nebo jiné skupině obyvatel. Občas vůdcové předstupují před ty, co vedou a mají projevy, ve kterých vyjadřují svoje názory, díky moderní vědě a technice můžou vůdcové vystoupit v televizi nebo rádiu či internetu a nemusí už osobně vystupovat před živými lidmi a tím riskovat to že je zasáhne kritika nějakého nespokojeného rebela.
Ten kdo je nespokojený s názory svého ideologického vůdce může sice svoje názory vyjádřit v hospodě nebo na internetu, jenže co zmůže malá skupina proti veliké skupině? Ve skutečnosti nám ale nevládnou prezidenti, ale vládne nám strach, on nás ovládá jako loutku a my se tomu nemůžeme nijak bránit, strach to je špatná zkušenost, u které nechceme, aby se opakovala.
Jsou zde diktátoři, kteří se nezajímají o popularitu u lidí, protože lidi ovládají pomocí strachu, jelikož mají k dispozici silné kontrolní a mocenské složky, které automaticky rychle eliminují každého jedince, který nedělá to, co nařídil mocný diktátor. Diktatura je jako pití sladkého vína jakmile vůdce ochutná toto sladké víno a stane se na něm závislý, tak dojde k tomu, že se z pracujících lidí začnou stávat ubozí otroci, co nemají žádná práva a mají jenom mnoho povinností.
Pokud bych se souhrou mnoha šťastných náhod, stal doživotním prezidentem této malé planety ve velikém vesmíru, postavil bych systém svojí vlády na dispečinku, kdy by každý obyvatel byl od narození do smrti řízen jenom dispečinkem a neměl by mimo dispečinku jiné autority a vše co by mu řekl dispečink, to by mu bylo i svaté. Dispečink by byl mozkem této malé planety a každý by byl neustále pomocí telefonu spojen s tímto globálním dispečinkem, který by lidem zajišťoval to, co lidi milují a potřebují díky tomu, že by tento dispečink využíval veliké informační živé databáze a umělou inteligenci o velikém výkonu.
Na dispečinku by nebyli žádní lidé, co by slovně nebo elektronicky komunikovali s jinými lidmi, vše by obstarávala jenom elektronika, která by se neustále přizpůsobovala změněné situaci u každého člověka. Nebyli by zde už peníze ani osobní vlastnictví ani jména lidí, každý by zde byl pro dispečink jenom číslem svého telefonu a dispečink by pomocí barvy hlasu poznal, kdo s ním skutečně hovoří a jakou má i právě náladu.
Nebyla by zde; politika, náboženství, sekty, mafie, byrokracie, policie, armáda, vězení, atd. Lidi by se měli konečně rádi, protože už by nemuseli mezi sebou soutěžit o to, co milují a potřebují, pokud by někdo souložil na lavičce tak by to nikoho nepohoršovalo, protože by lidé už nebyli pod vlivem ideologie a jiných dezinformací.
Ten kdo by chtěl systému nějak svévolně škodit, by nemohl již používat systém dispečinku a tím by byl automaticky vyřazen ze společnosti a brzo by mu došlo, že je pro něj velmi výhodné s dispečinkem zase správně spolupracovat. Mnozí si řeknou, že by za mě veškerou prezidentskou práci udělal jenom globální elektronický dispečink a že já bych zde byl tedy již zbytečný? Je to jako se stvořitelem života, když Stvořitel zde vše stvořil, stal se zbytečným a mohl odejít dělat něco jiného někam jinam, když je dům postaven, nemusí zde již být ti, co jej postavili a mohou zase jinde stavět jiné veliké důležité stavby.
