Kapitalismus nás rozděluje na elitu a lůzu
Začněme tím, že jedním z názvů kapitalismu je tržní společnost. Na to vcelku docela slyší. Je však kapitalismus „konzumní“ pro všechny, pro většinu, nebo jen pro privilegovanou menšinu, která si říká elita společnosti? A jak se vůbec naší elitou stala? Začátek elity nutno nesporně spatřovat násilí, které ve skutečnosti bylo klasickou prvotní akumulací těch, kteří byli nejen schopní, ale byli schopní všeho. Na tomto základě jsme už v podstatě přišli o majetek vybudovaný z vlastní práce našich lidí ve starém období a teď máme na krku jen nové dluhy. A to ještě nemusí být všechno, pokud např. vezmeme na vědomí neustále předkládané nehorázné a zcela neoprávněné požadavky cizinců, nebo víry, a samozřejmě nástup současné hluboké krize. Pokud se nám vnucuje, že u nás mezitím došlo k významnému růstu materiální životní úrovně, čili módně řečeno říká konzumu, pak třeba jednoznačně konstatovat, že to je rovněž pouhý klam a mam.
Bohužel 99% lidí na světě žije v chudobě, tento nežádoucí vývoj je dán změnou struktury a rozbíhajících se temp vývoje rozdílných příjmů. Především rapidně narostly a dále rostou příjmy z majetků, které se už rovnají více, než třetině všech pracovních příjmů dříve šlo jen o výnosy úroků z úspor obyvatelstva. Takže už jsme skutečně přestali být zemí pracujících. Po staletí už probíhá dosud neuzavřený intelektuální, sociální i politický spor, zda tento kapitalistický řád je trvalý, zda nemá být či nebude nahrazen něčím dokonalejším. Něčím co by většině lidstva přineslo a zabezpečilo vyšší kvalitu životů.
Zatím se zdá, že jeho současná moc přes všechny opakující se malé i významné krize není ničím podstatným narušena. Přece ale jenom současně v jeho rámci probíhají a zesilují se jeho vlastní podstaty vyplývající společenské procesy, které jeho mocenské postavení při nejmenším dlouhodobě oslabují a podlamují. Zkusme se na některé blíže podívat. Snad se přitom i zasnít, co s kapitalisty a co případně po nich, jak by měla vypadat skutečná demokracie a sociální rozvoj. Co přitom třeba brát především v úvahu. Mnoho zcela základních věcí tu přitom řádně nefunguje. Vysoká kriminalita svědčí o bezradnosti bezpečnostních orgánů, nízká úroveň předraženého zdravotnictví pro velkou část populace je světovou ostudou.
Vlastně platí, že spolehlivě fungují jen odvětví regulovaná a usměrňovaná státem, ostatní z velké části balancují na pokraji hroucení, což platí takřka doslovně nejen pro automobilový průmysl ale dokonce i pro hlavní oporu ekonomiky, tedy pro banky a pojišťovny. A to ještě zde neklademe na váhu důsledky dnešní mimořádně všeobecné hluboké hospodářské i společenské krize, které se teprve budou hromadit a projevovat. Její důsledky jsou sice už dnes hrozivé, ale určitě nejsou pořád konečné. Reálná kupní síla amerického dolaru klesla na 2 % původní hodnoty za pouhých 70 let, podle stabilní ceny zlata! Jde přitom o hlavní světovou rezervní měnu, s níž si ovšem dnes nikdo neví rady a už dávno se jí bojí. Její jedinou faktickou oporou už v USA dávno není ekonomika ale jejich armáda. Na jak dlouho? Neboť ani faktické výsledky tohoto silového monstra nejsou nic moc.
Kapitalismus spočívá na kapitálu. Už dávno ovšem ne na penězích opírajících se o zlato či jiné drahé kovy, ale jen o peníze papírové. Ani to už vlastně neplatí, protože z největší části jde jen o peníze účetní (mají formu oběživa, vkladů, účastí do podílových fondů, dluhopisů, akcií, hodnoty různých derivátů). Výše a regulace peněžní emise už nejsou v rukou států, ale tzv. nezávislých centrálních bank v USA jde přitom o soukromý podnik – FED. Aspoň dříve tomu tak bylo. Mezitím se situace vyvinula tak, že peníze „vyrábí“ pouhým účetním zápisem převážně komerční banky ve vlastní působnosti, a dokonce vznikají přímo na různých burzách.
V podstatě každým zvýšením příslušných burzovních indexů zvyšujících běžnou cenu a „hodnotu“ obchodovaných cenných papírů všeho druhu. Lze konstatovat, že celý měnový systém USD spočívá v rukou zmíněného amerického FED, který je vlastně už zkrachovalou institucí, neboť jeho hlavním majetkem jsou jen bezcenné americké státní dluhopisy. Konečně si to uvědomili i jejich jiní zahraniční vlastníci hlavně Čína, která má asi 3,2 biliony měnových rezerv, z toho okolo 70 % v USD, že takhle už to dál nejde, že jim po krachu dolaru zůstane v ruce jen „černý Petr“ a oči pro pláč. Hledají se byť velmi obtížně cesty k nalezení jiných forem vzájemného zahraničního obchodu a plateb.
Zdá se, že dominance dolaru brzy skončí a USA tak základní nástroj ožebračování a podrobování jiných zemí ztratí. Po desetiletí narůstají ve světě globální i lokální latentní finanční a měnové krize, které se staly běžnou součástí dnešní ekonomiky. Jejich základem je skutečnost, že globální množství peněz v oběhu je nepřiměřeně vysoké. Je už dávno naprosto odtržené od hospodářské reality, od hmotné produkce a fyzické hodnoty majetku. Jejich objektivní funkcí nemůže být přece nic jiného než platební, tedy obsluha oběhu zboží a služeb a poskytování úvěrů dlužnickým subjektům na bázi přiměřených úspor druhých věřitelských subjektů.
Rozhodně už ale nemohou plnit funkci věrohodného pokladu, tu může zabezpečit jen zlato a jiné drahé kovy. Kde ty peníze jsou, když státy, obyvatelstvo i podniky tonou v dluzích, kdo ví? Na jedné straně jsou jako kapitál koncentrovaný v rukou těch nejbohatších nástrojem k ovládání vlastních i cizích států a celých sociálních tříd, jejichž příslušníci musí naproti tomu zápasit o každý dolar či korunu, na druhé straně jsou vlastně bezcenné, jsou pouhou makro dezinformací. A jako takové jsou nezbytně i základní příčinou živelnosti a nerovnoměrnosti vývoje celkové lability a otřesů ekonomik států, podniků i lidí v čase, jejich nerovnováh a nestability.
Pro jejich rozhodující vlastníky, to je velké žraloky kapitalisty bankéře a burziány ovládající světové finance však mají ten konkrétní a to zcela zásadní význam, že jen oni tyto bezcenné papírky vzniklé „z ničeho“ postupně dokážou transformovat na hmotný majetek; podniky, pozemky, přírodní zdroje, který jakoby „anonymně“ postupně přechází do jejich vlastnictví, které tak přebírají od lidí ze středních tříd, menších kapitalistů a hlavně veřejnoprávních orgánů států, provincií, obcí. Stávají se tak majiteli větších či menších částí území, infrastruktury i ekonomické základny řady celých tzv. nezávislých států a tak i majiteli jejich domácího obyvatelstva. Právě důsledkem této situace jsou existující a narůstající rozpočtové schodky a dluhy, deficity i nevyužitelné přebytky platebních bilancí států, nadměrné zadlužení až insolvence podniků i obyvatelstva, jakož i burzovní bubliny a propady.
Tyto dnešní převážně virtuální „peníze“ nejsou jen zdrojem faktických i potencionálních debaklů celých států, ale souběžně také zdrojem zisků finančního sektoru, který právě z tohoto „ničeho“ dokáže nadělat ony skutečně mimořádně velké prachy. To všechno se souhrnně projevuje jako synergický efekt finančními a měnovými krizemi, jejichž hloubka a síla se po desetiletí stále zintenzivňuje. Do fáze, kdy se to všechno stane neúnosným, kdy se zhroutí měny, především rezervní měny, kdy se budou finančně hroutit celé státy. Zdá se, že tento moment není daleko, jak ukazují příklady; Řecka, Irska, Portugalska, atd.
Jeden z hlavních diskutovaných rozporů jsou otázky přerozdělování příjmů. V praxi jde o to, zda ti „úspěšnější“ mají či nemají být postihovány až trestáni vyššími nebo progresivními přímými daněmi, zda mají být prostřednictvím veřejnoprávních rozpočtů jejich příjmy používány k různým formám dotování sociálně slabých spoluobčanů všeho druhu. Jsou to jistě závažné problémy, pokud však jde o příjmy nikoliv ten rozhodující. Ten spočívá v primárním rozdělování důchodů, v tom kolik kdo dostává za svou práci přímo. Ono je to s příjmy lidí složitější a hlavně kamuflovanější než se zdá na první pohled. Především řada z nich se takto vůbec neeviduje a neposuzuje, přestože existují jejich konkrétní příjemci.
Platí to třeba pro bezplatné poskytování nejrůznějších naturálních náhrad poskytovaných politikům či manažerům, pro obdobné výdaje skrývané v nákladech podniků jejich vlastníkům nebo spoluvlastníkům v praxi jde o náklady na plné nebo aspoň částečné vydržování celých domácností na luxusní úrovni, takže takovým rodinám nebo jednotlivcům výdaje na vlastní životní náklady v podstatě odpadají, a hlavně pak pro přírůstky majetků v důsledku růstu cen nemovitostí, komodit či cenných papírů na burzách.
To nelze podceňovat, neboť celkově tyto podíly představují významné a přitom veřejnosti zcela neznámé výnosy nad rámec úředně vykazovaných a podchycených příjmů, které se navíc koncentrují výhradně v rukou výše zmíněné početně omezené špičky kapitalistických vlastníků a jejich pomahačů. Příjmy statisticky vykazované se pak rozlišují na příjmy majetkové z vlastnictví, podniku, kapitálu a na příjmy pracovní.
Nehodlám tu řešit druhý zásadní spor ekonomické teorie, totiž zda vlastnictví produkčních prostředků může či nemůže být sám o sobě tvůrcem hodnot, a tedy zda příjmy z něho plynoucí jsou sociálně oprávněné. Berme jako fakt, že tyto příjmy tu zcela samozřejmě existují. Závažné ekonomické důsledky však působí podíly těchto dvou skupin příjmů a trendy jejich vývoje. Jednoduše řečeno to, že příjmy z vlastnictví jsou v kapitalismu křiklavě nehorázné a nadměrné ve vztahu k malému počtu jejich příjemců a ještě k tomu v průběhu let se jejich podíl stále zvyšuje.
Víme, že rozhodující masy ekonomicky činných lidí ve světě jsou ubozí zaměstnanci, patří k nim dokonce z velké části i už zmínění pomahači kapitalistů. Dále víme, že i v rámci příjmů za práci značně veliký podíl bere a dále zvyšuje okrajová část privilegovaných zaměstnanců. Z toho všeho plyne rámcový závěr, že příjmy za práci naprosté většiny obyvatelstva, tedy průměrných zaměstnanců má stále klesající tendenci. Pokud jsme předpokládali, že ti nejbohatší používající jejich celou druhou polovinu představují 1 % globální populace je zřejmé, že je nemohou využívat jako krytí své běžné poptávky po zboží a službách na trhu.
Ti co mají velké peníze, je v takové míře nepotřebují, a masy těch co je mnoho potřebují, je naopak nemají. Vznikají a dále se rozvírají nůžky mezi souhrnem nabídky a poptávky, vzniká a narůstá deficit celkové poptávky. Je naprosto zřejmé, že tento chamtivý princip je nejen nehorázně sociálně nespravedlivý, ale současně je vlastně i náloží pod celým tímto systémem, protože v sobě koncentruje a posiluje sociální antagonismy a tím i společenské napětí směřující k možnému výbuchu. Přitom tento rozpor nelze řešit ani zvyšováním nejrůznějších nepřímých daní a dalším omezováním masové poptávky běžných spotřebitelů, ani zvyšováním množství peněz a jejich rozdáváním prostřednictvím rozpočtů ani inflačními procesy, to je jen kontraproduktivním přiléváním oleje do ohně. Kdy a kde se tento negativní vývoj zastaví, pokud vůbec? Úspěch podnikatelů je založen jenom na velmi levné práci. Čím je její cena nižší, tím více zbude kapitalistovi, nebo někdy i celému státu, v němž je takové vlastnictví koncentrováno.
Ať už se tomu říká; otroctví, vykořisťování, parasitismus, atd. klasicky takto kapitalismus využíval a využívá lidi, dokonce tu cítíme tlak na zostřování využitelnosti živé práce, když ne snižováním mezd, tak zase je zde silné zvyšováním intenzity práce, co jiného je drastické zeštíhlování podniků. Nejbohatší země, své bohatství získávali nejvíce v cizích zemích, především loupežemi a vydíráním. Ale tyto možnosti se už do budoucna nezdají nevyčerpatelné. Na obzoru je totiž přece jen postupné vyrovnávání ekonomické úrovně takto zaostalých a využívaných zemí, tedy jejich postupné přibližování se k úrovni těch vyspělejších.
Kapitalismus nás rozděluje na elitu a lůzu, a to podle nepoctivých kriterií. Jeho hříchy jsou nesčetné, protože jde o systém neštítící se ničeho. Zlodějský a prolhaný, nepřiměřeně poškozující přírodu, podněcující vandalismus i kriminalitu, hrozebný a agresivní ve vztahu k zemím, které by snad nechtěli tančit, jak on píská atd. Vytváří propastné sociální rozdíly, zakládá organizovaný zločin, brutalitu, narkomanii a podobné vymoženosti jeho „civilizace“.
Sám se ovšem vydává za nezbytný zdroj a ochránce svobody a lidských práv. Za strážce demokracie doma i ve světě. Proboha jak je možné mluvit o nějaké demokracii v podmínkách, kdy údajně 1% lidí světa ovládá 99 % jeho majetku? A velký majetek demokracii v praxi ruší, protože je prostředkem k ovládání a využívání lidí pracujících, občanů a voličů a ne k jejich svobodě.
Vždyť nikdo se ani nesnaží popírat, že v kapitalismu opravdovou zárukou svobody a nezávislosti je jen a jen dostatek či vlastně nadbytek peněz. Zmíněné slabiny lze považovat za jakési destrukční náboje položené a tikající pod celým systémem. Dnešní globální kapitalismus je viditelně nemocný, vlastně on sám jako takový je základní nemocí společnosti, už dávno to není chřipka ale ekonomická rakovina. Už dávno nejde o systém snášející zlatá vejce, ale o systém, který taková vejce krade jiným a shrabuje je na hromádku patřící pár vyvoleným.
Systém, stojící na brzdě možného uchování a rozvoje kvality života většiny, a zřejmě i zdraví celé planety. Jak z toho všeho ven, co můžeme čekat? Dojde tu k prohloubení demokracie nebo k fašizaci společnosti? Rozhodující slovo jak se zdá bude mít především vývoj v mocných a bohatých státech. Pořád jde o supervelmoci, i když už dávno ztratily oprávnění být nám v něčem vzorem. Alespoň pro nejbližší dobu.
Zdá se, že se vrátila nejistá globální světová ekonomická situace ohlašující nástup velké dlouhé globální války. V každém případě platí, že v zoufalé situaci mohou státy dělat zoufalé věci, například kdyby nedokázaly unést ztrátu světové nadvlády. Nutno konstatovat, že kapitalismus je úspěšný. Ovšem jak vidět je také sám o sobě nejen značně rizikový, ale pro lidi systém zlodějský, asociální, neefektivní, nerovnovážný, škodlivý, prolhaný, nebezpečný a zákeřný. A ve své podstatě i nedemokratický a amorální.
Za základ svých hodnot pokládá zabezpečení neomezené míry osobních svobod jednotlivců, formulovaný v různých verzích ideologie liberalismů a neoliberalismů. Nerespektuje fakt, že různí lidé i národy mají různé povahy, různé míry touhy po moci a sobectví, různé požadavky na vlastní svědomí. V této situaci se takové pojetí svobod zvrhlo na jejich maximalizaci pro ty, kteří mají minimální ohledy na druhé, nebo vůbec žádné. A zjednodušilo se pak na svobodu vlastnit co nejvíce majetku, protože ten určuje podíl na faktické moci.
Je to systém, který pokládá za normální, aby ve společenském ringu spolu bojovali a to bez jakýchkoliv pravidel kategorie těžké a muší váhy, a předem daný výsledek takového souboje pokládá za spravedlivý. Je to systém tvrdý, nelítostný a nadmíru zločinný a jeho nositelé jsou z velké části i parazité. Kapitalismus přes všechny své nemoci je zatím pořád v trvalém útoku, zatím pořád vyhrává, dokonale mává nejen s jednotlivci ale i s národy. Předpokladem možné nápravy problémů, hříchů a hrůz dnešního světa nemůže být jen snaha o uchování či dokonce posílení sociálního státu.
Sociální stát je lepší než nic, ale pořád to zůstává jen šidítko, které se opírá se o nereálný předpoklad, že nutné společenské změny a společenskou spravedlnost bez většího odporu umožní sami kapitalisté. Nositelé těchto teorií si zastírají fakt, že řešení nelze hledat v centralizovaném přerozdělování zdrojů, ale v jejich decentralizovaném rozdělování, to je v zajištění a spravedlivém odměnění vykonané práce.
A současní političtí kapři si nebudou nějakými vážnými změnami koledovat o to, aby si nakonec vypustili vlastní rybník a přišli o svoje výhody a peníze! Přitom ale svět by se bez kapitalistů klidně obešel. Kdyby ekonomická elita zmizela násilně trvale ze světové scény, svět by si toho ani nevšimnul. Protože co je dělá dnes mocnými a nepostradatelnými není jejich nějaký mimořádný geniální intelekt, výkonnost nebo dokonalá morálka, ale jen a jen jejich nakradené peníze.
V efektivním, spravedlivém vedení však milionáři zcela propadli. Není potřeba dalších důkazů o naprosté zbytečnosti a škodlivosti dnešních kapitalistických elit a jejich poskoků. Kapitalisté ovšem stav světa a vývoj myšlení sledují a tyto úvahy jim nejsou neznámé, je to pro ně hra s časem, boj o čas na změny. Dokonce svoji světovládu kapitalismus posiluje, neboť ještě pořád se snaží svět rozvrtávat čím dál víc, což prokazuje zejména soustavně se opakující série různých revolučních změn.
Určitě se tím vývoj ve světě urychluje, ale není vyloučeno, že tím kapitalismus své síly přepíná a sám se tak oslabuje. Stát a místní orgány nemají důvod poskytovat dotace ze svých rozpočtů soukromým subjektům. Svět je tvrdý, přes všechny ušlechtilé řeči a sliby nám zadarmo nikdo nic nedá, každý se v rámci možností snaží a bude snažit nás jen oškubávat a ještě více podrobit, to platí jak u jedince, tak i u národů!
