Náboženství moudrým slouží a hloupým poroučí


Pokud máme hlad, věříme, že najdeme potravu a hlad zmizí, zde je počátek přirozené víry, tam kde není možnost hladu a nejsou tam ani žádné problémy, které by živý systém mohli nějak trápit, tam není ani žádná víra, naše myšlení a následně konání vychází ze situace, kterou náš mozek vyhodnocuje a snaží se o to, abychom správně konali to, co nám prospěje. Problémy vznikají díky chybám v systému, logicky čím více je v systému chyb, tím více logicky je zde i problémů, které se musí řešit a tím více je zde i víra v to že se problémy vyřeší. Většinou je víra spojována s náboženstvím ale, pokud půjdeme do hloubky tak najdeme víru všude okolo nás i v nás, víra vychází z toho, že o něčem nepochybujeme a tak tomu důvěřujeme, nikdo nepochybuje o tom, že jednou zemře a nikoho nenapadne tuto jistotu spojit s vírou, mnohá víra sice slibuje, že smrtí těla život nekončí a že naše duše dále existuje? Ten kdo věří v to, že smrtí život nekončí je brán za věřícího člověka, který vyznává nějaké náboženství nebo sektu, víra v to že smrtí život nekončí, pomáhala mnoho lidem překonat jejich strach ze smrti a dávala jim sílu a odvahu k tomu aby zde žili. Smrtí život těla i duše končí, to ví každý moudrý vědec, ale i každý vědec ví, že milosrdná svatá lež může lidem duševně pomoci a je mnohdy lepší než objektivní pravda. Mnozí řeknou, náboženství to jsou jenom ubohé svaté lži, a tak náboženství vymažeme z lidského života, ve skutečnosti ale nedošlo k vymazání náboženství z lidského života, ale bylo jenom zastaralé náboženství nahrazené novým náboženstvím, tak jako se nahradí operační systém v počítači za nový, když ten starý operační systém již nám nevyhovuje! Politika je v současnosti novým druhem náboženství a používá ubohé svaté lži stejně, jako tomu bylo kdysi dávno u všech náboženství, povrch víry se může měnit, ale pod tímto povrchem jsou vždy problémy způsobené chybami v systému a víra v zázraky, které problémy odstraní! Dokonalý systém bez chyb je mrtvý systém a tak nefunguje, není možné vytvořit živý bezchybný systém to je utopie, která se nikdy nerealizuje, je možné se snažit o to množství chyb v nás a okolo nás zmenšit pomocí; kvality, svobody, rovnosti, konkurence, čistoty, kontroly, jednoduchosti, pravdy. Chyby vše zde stvořili a tak vznikla situace, která zde jako bůh všemu kraluje, pokud jsme v dobré situaci, má náš život smysl a když jsme ve zlé situaci, nemá náš život smysl, každý chce být logicky v dobré situaci a zde je jádro všech problémů, protože zisk je možný jenom díky tomu, že někdo bude mít ztrátu! Forma společenského vědomí se světonázorovým charakterem, jehož zvláštnost spočívá ve zkresleném, převráceném obrazu přírody a společnosti ve vědomí lidí. Přírodní a společenské jevy jsou tak vyvozovány z nadpřirozených příčin a účelů, případně jsou představovány jako nadpřirozené procesy a mocnosti, k nimž jsou lidé ve vztahu bezprostřední závislosti a vůči nimž pociťují povinnost jednat určitým způsobem k jejich dobru (modlitby, oběti, kult, rituál, atd.). Příčinou náboženství je myšlenkové překročení hranic poznání daných výrobními a životními podmínkami objektivnímu pochopení skutečných souvislostí v přírodě a zejména ve společnosti, a to fantazií vzbuzenou emocemi (pocity strachu, bezmocnosti, závislosti, vděčnosti, atd.). Náboženství je protikladné vědě (vědeckému poznání) a svým světonázorovým obsahem těsně souvisí s objektivním idealismem.
V třídní společnosti je rozhodujícím sociálním východiskem náboženství útisk a nevědomost lidových mas. Vládnoucí třídy využívají v třídní společnosti náboženství ideově a institucionálně k upevnění své moci a ochromování revoluční aktivity utlačovaných lidových mas. Vystřídání jednoho náboženství jiným je v dějinách neoddělitelně spojeno pokrokem v materielní a duchovní kultuře národů se změnami ve společenských zřízeních, jimž je přizpůsobován svět náboženských představ. V určitých historických obdobích také pokroková sociální a politická hnutí byla nositeli nových náboženských představ a stejně tak sociální a politické protiklady byly často základem vzájemného boje různých náboženských směrů. Tyto skutečnosti však na vlastní podstatě náboženství nic nemění.
Příčiny náboženství se definitivně odstraní teprve až s odstraněním vykořisťování člověka člověkem, s vytvořením beztřídní společnosti a překonáním pozůstatků třídní společnosti. S rozvojem spravedlivého společenského řádu a rozsáhlým rozšířením vědeckého světového názoru dělnické třídy, dialektického a historického materialismu, vymizí náboženství ze života společnosti.
V protikladu k názorům na původ náboženství, které jsou velmi rozšířené v buržoazní filosofii, a sociologii náboženství je nutné zdůraznit, že náboženství vzniklo a mohlo vzniknout až na poměrně vysokém vývojovém stupni prvobytné společnosti. Na začátku vývoje náboženství nejsou rozhodně žádné představy o oživování přírodních jevů, které nevytvářejí žádnou zvláštní formu náboženství, ani představy o jediné nadpřirozené síle (pramonoteismus). V dlouhém období vývoje lidstva, tzv. stádním období (prastádo), nejranější formě existence lidské společnosti, která započala asi před milionem let a trvala několik statisíců let, neexistovali žádné předpoklady pro vznik jakýchkoli náboženských či světonázorových představ. Pralidé na vývojových stupních piketantropa, sinantropa nebo neandrtálce neměli žádné náboženství. Teprve u tzv. cromagnonského člověka mladší doby kamenné narážíme na náboženské představy a jednání; poprvé lze zde prokázat např. předem uvážené pohřbívání mrtvých. Předpoklady pro vznik náboženských představ a příslušných institucí byly dány teprve způsobem života těchto lidí (vystřídání sběračského a loveckého stupně prvobytnou společností). V důsledku primitivních pracovních a existenčních podmínek roztříštěných malých prastádo existovalo předtím ,,stádné vědomí“, které postrádalo schopnost abstrakce a zevšeobecnění a jemuž proto úvahy o bytí člověka (které se v pravěké společnosti vždy pociťovalo jako kolektivní bytí) a o přírodních jevech byly cizí.,,Myšlení“ této vývojové epochy lidstva zcela propadlo bezprostřední životní praxi.
Vlastní myšlení a tím schopnost člověka abstrahovat a zevšeobecňovat, se rozvíjelo až na stupni prvobytné společnosti. To také umožnilo odpoutat myšlení od skutečností. Tento pokrok vyplynul z potřeby vypátrat určité elementární souvislosti okolního světa, která vznikala s primitivní technikou a přirozenou dělbou práce. A zde je možné označit bod, kdy se jednak objevují počátky teoretického myšlení a jednak začíná náboženství. Vzhledem k nerozvinutým výrobním silám zde musí, pokud jde o mnohé podstatné souvislosti nastoupit fantazie a místo zkoumání skutečných vztahů. Tento proces se zřetelně projevuje ve vytváření mýtů, které racionálně a fantasticky spojují každodenní zkušenosti. V náboženských představách tohoto období vzniká zejména fantastické uvědomování si závislosti lidského kolektivu na přírodních silách, takže jsou připisovány tajemné vlastnosti jednotlivým jevům okolního světa, které se společenství bezprostředně existenčně dotýkají, potlačují ho, děsí nebo na něj příznivě působí. Historicky ranými formami tohoto stavu jsou zaříkání, zaklínání při lovu a totemismus, které se zaměřují na zažehnávání cizích vetřelců, na zajištění úspěchu v lovu a na symbolizaci a ochranu příbuzenského svazku.
Přírodní jevy se vykládaly analogicky podle člověka, jemu blízkých vztahů členění, uctívání, nenávisti, smíření, rozhovoru, atd. uvnitř kolektivu nebo mezi kolektivy, tj. jejich působení se přikládaly lidské motivy. Proto také byly i z životních vztahů lidského společenství známé formy uklidnění, usmíření pomocí darů, zažehnání nebezpečí, vyjádření vděčnosti a závislosti, zalíbení a podobné pocity přenášely na antropomorfisticky vykládané přírodní jevy. Na nejranějších stupních má tato projekce lidských představ na elementárně působící přírodu ještě silně předmětný charakter, svět se jeví naplněn smyslově nadsmyslovými věcmi. Tento proces antropomorfizace však postupně dostával formu odlučování domněle nadsmyslového materiálu od materiálu smyslového, tzn. formu osamostatnění přírodních jevů v podobě čistých duchů, kteří analogicky jako lidský jedinec mají vědomí a vůli, jsou vlastně nadpřirozenými osobami a vůči člověku mají dobré nebo špatné úmysly atd.
Tento vývoj již předpokládá relativně vysoký stupeň diferenciace práce, počátek oddělování duševní a tělesné práce v prvobytné společnosti, počínající protiklad jedince a kolektivu. A konečně, víra v existenci ,,duše“ oddělitelné od tělesně smyslového bytí, vyplývající především ze snových zážitků (zjevení zemřelých rodových členů ve snu), a na tom založená iluzorní víra v další existenci těchto duším tělesné smrti vedly k procesu osamostatnění domněle imateriálních bytostí, které však zasahují do života společenství, příp. ho ovlivňují. V souvislosti s přechodem k patriarchátu, který proti původnímu matriarchátu podstatně rozšířil rámec společenství, vznikla možnost osobní religiozity, tj. představa boha vztahující se k osudu jedince.
V raných formách náboženství se odráží nejen primitivní vztah lidí k přírodě, ale i jejich vzájemný vztah, charakterizovaný primitivní rovností. Stejně jako ve společenské skutečnosti prvobytné společnosti, neexistuje zde ani v lidských představách o světě duchů nadřazenosti nebo podřazenost určitých duchů. Představy o hierarchii světa duchů se rozvíjejí teprve se vznikem soukromého vlastnictví výrobních prostředků a diferenciace prvobytné společnosti, která je s tím spojená.
Vycházeje z obecného určení podstaty všech náboženství, kdysi jeden vědec charakterizoval proces vytváření tzv. primitivních náboženství, z nichž se stala polyteistická kmenová národní náboženství, i přechod k tzv. historickým náboženstvím, která dostávala stále více monoteistické rysy. Všechna náboženství jsou však jen fantastický odraz – v hlavách lidí – těch vnějších mocností, které ovládají jejich každodenní život, odraz, při němž pozemské mocnosti přijímají formu mocnosti nadpozemských. V počátcích dějin se takto odrážejí především přírodní mocnosti, které pak v dalším vývoji u různých národů prodělávají nejrozmanitější a nejpestřejší personifikace. Tento první proces vysledovala srovnávací mytologie alespoň u indoevropských národů až k jeho zrodu v indických dějinách a prokázala jej v dalším vývoji v jednotlivostech Indů, Peršanů, Řeků, Římanů, Germánů, a pokud je dostatečný materiál, i u Keltů, Litevců, Slovanů. Ale brzy začínají vedle přírodních mocností působit i mocnosti společenské, mocnosti, které vystupují vůči lidem stejně cize a zpočátku stejně nevysvětlitelně, které je ovládají s touž zdánlivě přírodní nutností jako samy přírodní mocnosti. Fantastické postavy, v nichž se zpočátku odráželi jen tajemné přírodní síly, dostávají tím společenské atributy, které stávají se představiteli dějinných mocností. Na ještě dalším stupni vývoje se všechny přírodní a společenské atributy mnoha bohů přenášejí na jednoho všemocného boha, který je zase jen reflexem abstraktního člověka. Tak vznikl monoteismus, který byl historicky posledním produktem pozdní řecké vulgární filosofie a byl ztělesněn v židovském výlučném národním bohu Jehovovi. V této pohodlné, snadno ovladatelné a všestranně přizpůsobivé podobě může náboženství trvat dál jako bezprostřední, to jest citová forma poměru lidí k ovládajícím je cizím, přírodním i společenským mocnostem, tak dlouho, dokud budou lidé těmito mocnostmi ovládáni.
Historicky probíhal tento vývojový proces asi takto: Za první článek řetězu ve vývoji představ o bohu, víry v umírající a znovu vzkříšené bohy je nutno považovat představy o duších rostlinstva, vynořující se s rozvojem zemědělství a obřady kultu přírody spojené s loučením se zimou, s vítáním jara, se setím a sklizní. S vývojem patriarchální rodiny se z kultu rodových předků stává kult předků rodiny, kult domácích bůžků, který slouží ochraně vlastnictví patriarchální rodiny. Vznik soukromého vlastnictví, vyčleňování nejstarších osob, vojenských vůdců a jiných hlavních osobností v rodové společnosti se odráží v diferenciaci a subordinaci ve světě duchů. Vedle magie se stále více uplatňuje obětování.  Se vznikem otroctví se v souvislosti s kultem bohů války a plodnosti stává zvykem obětovat vedle zvířat i lidi. Vytváří se náboženství rané třídní společnosti, pro které je polyteismus (mnohobožství). Polyteistickými náboženstvími jsou např. védské náboženství Indie, náboženství starých Egypťanů, Babyloňanů, Řeků, Římanů, Germánů atd. Rozvinutý kult přírody je základem i dodnes rozšířeného Japonského šintoismu.
Původně prováděli náboženské obřady nejstarší členové rodu, později hlava rodu. S rozkladem prvobytné společnosti se jako zvláštní vrstva uvnitř vytvářejí horní vrstvy vykořisťovatelů, objevují se obětující kněží a kultovní sluhové, jimž přísluší provádění náboženských rituálů a ceremonií. Se vznikem obětujících kněží se objevují i zvláštní chrámy zasvěcené obětování a službě bohu. Když se horní vykořisťovatelská vrstva začala zmocňovat společného vlastnictví, přivlastňovat si společné pozemky, přešla pod pláštíkem daru božstvu část půdy, která dříve patřila rodu, do vlastnictví obětujících kněží. Se vznikem otrokářství pracovali na této půdě otroci, vytvářela se praktická a ekonomická moc obětujících kněží a chrámů. Udržování kněží a chrámů těžce doléhalo na nemajetné, pracující vrstvy. Vznikem kněží z povolání se objevuje vedle náboženského ,,sebeklamu“ i vědomé klamání mas. Náboženské organizace a instituce od okamžiku svého vzniku slouží vykořisťovatelské horní vrstvě a ochraňují její moc.
V období rozkladu prvobytné společnosti se mění náboženská ideologie. Odráží již nejen bezmocnost lidí v boji s přírodou, ale i bezmocnost vykořisťovaných v boji s vykořisťovateli, sociální útisk mas. Buržoazní historiografie náboženství nechce vidět rozpolcený charakter přírodních bohů, přestože ho v dějinách náboženství potvrzují četné příklady. Kult mrtvých se stále více soustřeďuje kolem mrtvých představitelů horní vrstvy společnosti, kteří jsou pohřbíváni s velikou okázalostí. Vznikají mýty, legendy a dogmata o zvláštní souvislosti horní společenské vrstvy s bohy, s duchy a to v té formě, že králové a císařové jsou synové bohů, že jsou to zpola lidé a zpola bozi.
Mění se kdysi nejasné představy o posmrtné existenci duše. Se vznikem nerovnosti se objevují představy o dvou světech posmrtného života, o rozděleném posmrtném osudu prostých členů společnosti a její privilegované horní vrstvy. S dalším vývojem třídní diferencializace vzniká učení, že posmrtné blaho je odměnou za pozemskou pokoru a utrpení. S rozvojem antických států jsou mezi bohy vyčleňováni hlavní bohové, kterým jsou ostatní bohové a duchové podřízeni. Nikdy by nebyl jediný bůh, kdyby nebyl i jediný král a císař, a jeden bůh je pouze kopií jednoho despoty. S rozvojem otrokářské společnosti dostávají bohové rostlinstva a slunce rysy spasitelů a masy od nich očekávají nejen dary přírody, ale i osvobození od utrpení společenského života. Vedle toho se v náboženstvích antického světa udržuje uctívání zvířat, kult předků, který světí patriarchální rodinu otrokářů, kult různých duchů, démonů, fetišů. Vytváří se bohatá mytologie vyprávějící o bozích a polobozích.
V období krize otrokářské společnosti vzniká křesťanství jako náboženství potlačovaných a vykořisťovaných mas římské říše. V přepracované formě obsahuje prvky kultu a mytologie antických náboženství, zejména náboženství židovského. Křesťanství původně vzniklo jako jeden z náboženských směrů v kruzích evropské židovské diaspory. Obsahovaly myšlenku mesiáše – vykupitele z utrpení společenského života, nábožensko-filozofických směrů s jejich výklady o hříšnosti světa s učením o duši a o božském prostředníkovi, s kultem vzkříšených bohů, s představami o bohu-člověku, který byl rozvíjen v kruhu římských imperátorů. Na základě všech těchto prvků se vytvořila pomalu díky divadlu v Římě mystická literární postava Ježíše Krista. V průběhu dalšího vývoje bylo křesťanství, které hlásalo pokoru a odevzdanost, využíváno vykořisťovatelskými třídami k jejich účelům a ve 4. století se stalo převládajícím náboženstvím. Po rozpadu římské říše na západní a východní říši se vytvořili v 9-11. století dvě z dodnes existujících křesťanských církví: katolická na západě a pravoslavná na východě.
Buddhismus, který vznikl v 6. -5. století př. l. v Indii, je stejně jako křesťanství světovým náboženstvím, jež je rozšířeno především v Dálného východu. Buddhismus se pokoušel o to, nahradit starý bráhmanismus, indický kult přírody; byl podporován bráhmanskými knězi a nově vykládán. Buddhismus odrážel a posiloval bezmocnost lidových mas, propagoval ideu utrpení jako princip každé existence, cestu ke spáse člověka pomocí pokory a utrpení, mýtus Buddhy jako zázračně zrozeného božského učitele a spasitele. Stejně jako křesťanství a islám, ani buddhismus se neobracel na určitý národ. S rozšířením buddhismu do Tibetu vznikla zvláštní forma tohoto náboženství – lámaismus. Mystika buddhismu je dodnes živnou půdou pro různá buržoazní mystická učení. Střediskem buddhismu je dnes Japonsko. V dnešní Indii není buddhismus rozšířen. Existují zde náboženské směry a sekty, označované společně jako hinduismus, který představuje další proměnu starého polyteismu.
Islám vznikl v 7. století v Arábii. Odrážel postavení kočovných chovatelů dobytka a roztříštěných skupin usedlých rolníků, kteří byli těžce postiženi poklesem významu karavanního obchodu, vykořisťovatelským lichvářstvím, nedostatkem půdy a útlakem od vlastní rodové šlechty, u níž došlo k feudalizaci. Zakladatelem islámu byl Mohamed, který začal kolem roku 610 vystupovat jako náboženský kazatel. Místo polyteistického kultu zavedl jediného boha (Alláha) a učil, že se má člověk úplně odevzdat do jeho vůle. Pro teokratický stát, který vznikl v Arábii, byl islám jednak prostředkem k ukáznění jeho válečníků, neboť boj proti ,,nevěřícím“ byl proklamován jako,,bohumilá“ věc, jednak nástrojem k podrobení mas s pomocí hlásání naprosté pokory. Islám urychlil zbožštění moci kalifů, nejbližších Mohamedových následníků, v jejichž rukou se soustřeďovala náboženská vojenská a civilní moc. Posvěcoval polygamii, ponížené postavení ženy a mnohé další stránky společenských vztahů tehdejší doby. Arabskými výboji se dále islám rozšířil a stal se jedním ze světových náboženství, které zasáhlo řadu zemí Blízkého východu, Střední Asie a Zakavkazska a proniklo do Indonésie, Indie a Číny. V období Feudalismu se islám rozpadl na řadu směrů, které byly původně rozšířeny v různých částech kalifátu. Později vznikly různé sekty, které se snažily islám reformovat.
Všechna tato náboženství mají určitou zásobu představ zděděných z dřívějších dob, avšak podstatným rysem těchto náboženství je monoteismus, v němž se odrážejí nové podmínky třídního útlaku a s jehož pomocí jsou tyto podmínky upevňovány. Ve feudální společnosti dosáhlo náboženství významu vládnoucí ideologie a stalo se nástrojem feudálních vládců. Omezovalo vývoj vědy, filosofického myšlení a kultury a ovlivňovalo všechny stránky společenského života. Dokonce i protifeudální lidová hnutí měla v tomto období v řadě zemí náboženské formy. Také mnohé války byly vedeny pod náboženskými hesly.
V období rozpadu feudální společnosti vznikají různé buržoazní varianty křesťanství, mj., zejména protestantství a kalvínství. Pro kapitalistické výrobní poměry je nejvhodnější formou náboženství křesťanství, se svým kultem abstraktního člověka, zejména ve svých specificky buržoazních obměnách, jako je protestantství, deismus atd.
Vysvětlováním jevu náboženství se ve všech dobách zabývali nejvýznačnější myslitelé. V antice se již četní, především materialističtí filozofové shodovali v tom smyslu, že náboženství není vrozený pocit člověka, ale produkt jeho fantazie, nevědomosti a strachu před přírodními jevy. Antičtí myslitelé dále poukazovali na skutečnost, že lidé jsou ve svém původně neodůvodněném strachu před přírodními silami posilování panujícími vládci, kteří se tak snaží vynutit respekt ke státním zákonům. Náboženství je prý podvod, ale podvod v zájmu dobra, jak cynicky ospravedlňuje otrokář a tyran, zneužívání náboženského cítění lidu v zájmu udržení nadvlády vykořisťovatelů. Názor že náboženství je důsledkem kněžského podvodu, byl od konce středověku velmi rozšířený. Jeho jednostrannost a nedostatečnost spočívala v tom, že neukazoval, proč je takové klamání lidu možné po celá tisíciletí. Lidé z neznalosti příčin štěstí a neštěstí, které v životě prožívají, věří v neviditelně působící moc, o níž se domnívají, že řídí jejich osud, člověk se modlitbou k bohu obrací na svou vlastní podstatu, že bůh je náboženským, fantastickým obrazem pozemského člověka v lidském vědomí.
Základem náboženského sebeodcizení člověka je skutečné odcizení jeho bytosti vyvolané jařmem vykořisťování. Pokud je člověk tímto jařmem potlačován a ponižován, nemůže rozvíjet své lidské kvality, hledá útěchu, svobodu a lidskou důstojnost v náboženství a usiluje o fantastické uskutečnění své lidské podstaty v bohu. Nejhlubší sociální kořeny náboženství v třídní společnosti jsou v touze vykořisťovatelským mas po lidsky důstojném bytí, v jejich bezmocnosti v boji proti vykořisťovatelům, v ztroskotání všech pokusů otroků, nevolníků a mladého proletariátu o svržení jařma vykořisťování, v bezmocnosti mas vůči nevyhnutelným životním úpadkům, zejména vůči slepě vládnoucím společenským silám v kapitalismu, které proletáři a malému vlastníkovi hrozí každou hodinu a každý den osudem zruinování a zbídačení, vyvolávají sociální nejistotu, nezaměstnanost, krize a zhoubné války. Hospodářský útlak dělníků nevyhnutelně vyvolává a plodí různé druhy útlaku politického, sociálního ponížení, otupení a zaostalost duševního i mravního života mas. Dělníci si mohou dobýt větší nebo menší politickou svobodu pro boj za své hospodářské osvobození, ale žádná svoboda je nezbaví bídy, nezaměstnanosti a útlaku, dokud nebude svržena moc svaté elity. Náboženství je jeden z druhů duševního útlaku, který vždy a všude tíží lidové masy, ubité věčnou prací na jiné, nouzí a osamělostí. Bezmocnost vykořisťovaných tříd v boji proti vykořisťovatelům plodí víru v lepší posmrtný život stejně nevyhnutelně, jako bezmocnost divocha v boji proti přírodě plodí víru v bohy, ďábly, zázraky apod. Toho, kdo po celý život pracuje a trpí nouzí, učí náboženství pokoře a trpělivosti v životě na zemi a utěšuje ho nadějí na odměnu na nebesích. A ty, kdo žijí z cizí práce, učí náboženství dobročinnosti v životě na zemi a nabízí jim velmi laciné ospravedlnění pro celou jejich vykořisťovatelskou existenci a prodává jim za přijatelnou cenu poukázky na nebeskou blaženost.
Vykořisťovatelské třídy odjakživa používaly náboženství k tomu, aby duchovně ovládly potlačované masy a aby prováděli nátlak na jejich svědomí. S pomocí náboženství vsugerovávali pracujícím lidem, že jejich utrpení na zemi je jen zkouškou, kterou jim ukládá bůh, po níž – pokud v ní obstojí – následuje věčná blaženost. Při každé vzpouře proti ,,vrchnosti“ se vyhrožovalo trestem věčných pekelných muk. Vznikaly nejrůznější pokusy smířit chudé s bohatými, kteří je trýznili. Pokrytecky se zde používala výzva ,,miluj bližního svého jako sebe samého“, aby byl potlačen veškerý odpor proti podvodu, násilí a bezpráví. Na druhé straně náboženství ospravedlňuje imperialistické loupeživé války a imperialistické válečné přípravy. Reakční síly s aktivní spoluúčastí reakčních kruhů, např. katolického a protestantského duchovenstva, zneužívají i dnes náboženství jako ideologického prostředku, aby zabránili pracujícím, v kapitalistických zemích poznávat jejich pravé zájmy a aby tyto pracující smířili s kapitalistickou společností a mohly je tak využívat pro své zájmy. Proti tomuto zneužívání náboženství se obracejí ty náboženské kruhy, které jsou si vědomé své odpovědnosti a zasazují se za politiku vzájemného porozumění a zajištění míru, politiku zahrnující loajální spolupráci všech pokrokových sil nezávisle na jejich světovém názoru.
Ve správné společnosti získává člověk odstraněním vykořisťování člověka člověkem svou svobodu a důstojnost, lidé mohou rozvíjet své nejlepší lidské kvality, celkové životní poměry se stávají skutečně lidskými a tak zřetelnými, že náboženství objektivně ztrácí své společenské základy. Síla tradice však způsobuje, že zbytky náboženského vědomí ještě určitou dobu po nastolení správné společnosti přetrvávají. Časem jsou však překonávány propagandou a začleňování všech lidí do systému, do bezprostřední správy země a využívání vymožeností materiální a duchovní kultury. Náboženský odraz skutečného světa může vymizet teprve tehdy, až se vztahy praktického každodenního života začnou lidem běžně jevit jako průhledné a rozumné vztahy lidí k sobě navzájem a k přírodě. Podoba společenského životního procesu, tj. materiálního výrobního procesu, shodí ze sebe mystický mlžný závoj teprve tehdy, až se jako produkt svobodně sdružených lidí dostane pod jejich vědomou plánovitou kontrolu. K tomu je však nutná určitá materiální základna společnosti čili řada materiálních existenčních podmínek, které jsou samy zase přirozeně vzniklým produktem dlouhého a bolestného historického vývoje.

Ekonomika Ideologie Inteligence Internet Psychoterapie Sobectví Společnost Video  GVKB CZ

Poslední návštěvy