Zpovídají se svatí lidé ze svých hříchů
Logicky by se svatý člověk neměl zpovídat ze svých hříchů a z hříchů by se měl zpovídat svatému člověku jenom hříšník, je ale svatý člověk skutečně natolik svatý že nikdy nespáchá žádný hřích a tak se už nemusí nikomu nikdy zpovídat? Co je to vlastně hřích a co není hřích, to sice vysvětluje každé náboženství, jenže co je v jednom náboženství hříchem to v jiném náboženství už nemusí být hříchem, stejně tak i co je v jedné situaci hříchem, to nemusí být v jiné situaci hříchem, z toho je patrné, že otázka hříchu je velmi relativní záležitost, a vše co je relativní, je spojené s problémy a tím i chybami. Naše myšlení a následně i naše konání vychází ze situace a toho jak jsme byli evolucí vyrobení a prostředím nastavení k nějakému specifickému konání které nám přináší to, co milujeme a potřebujeme ke svojí existenci, je snadné soudit sebe a druhé a je těžké pochopit sebe a druhé proto je zde vzácný moudrý člověk, který dokáže sebe a druhé správně a citlivě pochopit a potom jim i pomoci. Vše zde jsou vztahy, které nám přinášejí zisk, nebo ztrátu, bez vztahů není zde možná žádná živá existence, i primitivní formy života jsou zde závislé na vztahu k tomu, co milují a potřebují. Se vznikem autoritativní manipulace s druhými vzniká i snaha přeprogramovat pomocí svatých dezinformací druhé tak, aby nás poslouchali na slovo a neodmlouvali nám, silné se zde snaží manipulovat se slabým pomocí trestů a odměn, následkem je vznik hříchu kdy hříchem je neposlouchat mocnou a svatou autoritu která nám má bít ve všem svatá. Jenže mnohé svaté autority si jenom na autority zde hrají a to je problém, protože zde jde o falešnou svatou autoritu, a ten kdo poslouchá falešné svaté autority, se dopouští zde velikého smrtelného hříchu, jak poznat co je zde pravá a co je falešná autorita? Pravá autorita se o nás v nouzi automaticky ráda postará a falešná autorita se o nás v nouzi nepostará, a dělá, že nás nezná, v existenční nouzi poznáš kdo je zde skutečný přítel a kdo si zde jenom na přítele hrál!
