Jednou, když jsem byl nováčkem na High School, uviděl jsem kluka z naší třídy, který šel ze školy domů. Jmenoval se Kyle..
Vypadalo to, že nese domů všechny své učebnice. Myslel jsem si: "Kdo byodnášel v pátek všechny knížky? Musí to být pěkný trouba*!"
Já měl naplánovaný celý víkend - párty a fotbalový zápas s přáteli nazítřejší odpoledne... . Pokrčil jsem rameny a šel dál. Jak tak jdu,uviděl jsem bandu kluků co utíkali jeho směrem.
Běželi na něj!
Vytrhli mu knížky z rukou, podrazili nohy tak, že přistál v blátě. Jehobrýle odlétly a viděl jsem je dopadnout do trávy asi 10 stop od něj.Podíval se na mě a já uviděl ten strašný smutek v jeho očích.
Rvalo mi to srdce* Přiběhl jsem mu na pomoc a jak se plazil a hledalbrýle, uviděl jsem v jeho očích slzy. Podal jsem mu je a řekl: "Tihlekluci jsou hajzlové, neumí se normálně chovat!"
Podíval se na mě, řekl: " Díky!" a na jeho tváři se objevil úsměv. Byl to jeden z těch úsměvů, co projevují skutečnou vděčnost*
Pomohl jsem mu sebrat knížky a zeptal se, kde bydlí.Ukázalo se, ženedaleko mě. Ptal jsem se, proč jsem ho nikdy předtím nepotkal. Prýchodil na soukromou školu. /Nikdy dřív bych se
nedal dohromady s klukem ze soukromé školy..!"../ Nesl jsem mu pár knížek a celou cestu jsme si povídali.
Ukázalo se, že je to príma kluk. Ptal jsem se, zda si nechce zítrazahrát fotbal. Prý "jo!" Celý víkend jsme byli spolu venku a já
poznal Kylea víc a oblíbil si ho. I mí přátelé ho vzali.. .
V pondělí ráno tu byl Kyle s hromadou knížek zpátky. Zastavil jsem ho ase smíchem řekl, že bude mít dobré svaly z těch knížek. Jen se smál apolovinu knížek mi naložil.
Během čtyř let jsme se stali nejlepšími přáteli. Poslední rok jsem sepřemýšleli o nějaké střední škole. Kyle se rozhodl pro Georgetown a jápůjdu na Duke. Věděl jsem, že vždycky budeme přáteli a ty míle nebudoužádným problémem. On se chtěl stát lékařem a já hodlal využít stipendiana práci kolem fotbalu.
Kyle byl premiantem třídy, tedy si musel připravit proslov nazávěrečnou slavnost školy. Zlobil jsem ho, že si zamachruje ,ale byljsem rád, že to nemusím být já tam nahoře a mluvit. Závěrečný den byltady. Viděl jsem Kylea, vypadal skvěle! Byl jeden z těch kluků, kterýdospěl a našel se během let na High School. Zesílil a moc mu slušelybrýle. Měl víc děvčat než já, všechny ho milovaly, až jsem někdy žárlil...
Dnes byl ten den! Viděl jsem, jak je nervózní z proslovu, tak jsem šelza ním, poplácal ho po zádech a řekl: "Hej, chlape, budeš dobrej !"Podíval se na mě tím vděčným pohledem, usmál se a "Díky!" - řekl.Začátek proslovu měl za sebou, odkašlal si a pokračoval: "Závěr školyje čas, abychom poděkovali všem, co nám pomohli přes tyto těžké roky.Rodičům, učitelům, sourozencům,možná trenérovi, ale hlavně přátelům.Jsem tady, abych vám všem,kteří jste něčí přítel, řekl, že být někomupřítelem, to je ten největší dárek, který můžete někomu dát! Řeknu vámpříběh...
Díval jsem se nevěřícně na svého přítele, když začal vyprávět o dni,kdy jsme se poprvé potkali. Plánoval, že se o víkendu zabije. Mluvil otom, jak si vyklidil školní skříňku, aby jeho máma s tím neměla pozdějistarosti a nesl si věci domů. S vážností se na mě podíval a malinko seusmál: "Díky Bohu jsem potkal přítele. Ten mě zachránil od méhonevysloveného rozhodnutí...!"
Slyšel jsem to zděšení v davu, když ten příjemný a populární kluk námřekl vše o svém nejslabším životním momentu. Viděl jsem jeho mámu atátu, jak se na mě dívají s vděčností v očích. Dodnes si neuvědomujihloubku svého činu ...
Nikdy nepodceňujte sílu okamžiku. Jedním jediným gestem můžete změnit život člověka. Někdy k lepšímu a taky občas k horšímu.
Bůh nás vložil do života toho druhého, abychom někdy zasáhli.
Hledejte Boha v přátelích!
"Přátelé jsou andělé, kteří tě postaví na nohy, když tvá křídla mají problém si vzpomenout, jak lítat."
"Neexistuje žádný začátek nebo konec! Jediné co máš, je teď !"
"Včera je historie ..., zítra je náhodou ..., dnes je dárkem......!