Básničky z lásky 19.Září 2004
Když se cítíš zamilován – aktualizace – 20.9.2002
Sem tam je nám fajn, jsme zamilovaní. Někdy je to těžký, ale cesta bez překážek stejně nikam nevede. Většina těchto básní a úvah je věnována právě někomu, kdo to všechno ve mně probudil a pak taky pohřbil. To jen aby jste věděli, že láska není jenom šťastná. Láska bolí.. Ale i tak je nádherná. Doufám, že dokážu znovu milovat.
Teď je mi po dlouhé době fajn. Pomalu se ke mně derou paprsky slunce.
Ale kdepak, to jen ďábel prosvětloval moji cestu do pekla. Na lásku už asi nemám právo...
Jsem prázdná
Když jsem cítila, že ztrácím lásku svého basáčka - (psala jsem mu soukromé nebe) - psáno 8.2.2002
Jsem hrozně moc plná pocitů, ale nemám je komu dát. Tak je beru do dlaní a chvilku je pozoruju. Mihotají se a září. Dlaně přikládám ke rtům, něco zašeplám, políbím je, pak je složím pod bradu a zavřu oči. Jedna malá slzička se skutálí. Chci se znovu podívat na své pocity, proto rozevřu dlaně. Ale ony se rozplynou po pokoji. Všude teď cítím obrovské množství lásky, bolesti a strachu co ji provází. A zase jsem prázdná.
Jsem jen opar ranní mlhy, nejsem skutečná. Nejsem hmotná. A který smrtelník dokáže milovat něco, co se rozplyne? Něco, co ostatní proklínají?
Jsem...
Toto jsem našla ve skříni mezi hromadou papírů - psáno 29.3.2000
Jsem princezna z pohádky, čekám na vysvobození,
jsem voják z posádky, čekám na zachránění.
Jsem pouhý sen, bojím se probuzení,
jsem špión jen, děsím se prozrazení.
Jsem dívčí ret, čekám na políbení,
jsem prudký jed, jsem jen na zabíjení.
Jsem neznámý básník, čekám na objevení,
jsem starý číšník, čekám na vyměnění.
Bývala jsem láskou, čekajíc na milování,
teď jsem jen hláskou, čekajíc na vyslovení.
Teď jsem jen dívka zdrcená,
proč jsem jen v lásce zrazená?
Sen - Beznaděj
Psáno nějak kolem koku 2000. Jedna z prvních věcí, co jsem napsala.
Jdeš tmavou krajinou a něco hledáš, nevíš ještě přesně co.
Není to věc, není to zvíře, snad je to člověk, snad je to cit.
Hledáš to již spousty let, a možná to nikdy nenajdeš.
Na cestu ti svítí měsíc, ale přesto se ti nohy pletou, není to únavou, není to strachem, ale může za to BEZNADĚJ.
Beznaděj že nikdy nenajdeš ty oči, co tě ve snu budí, nedají ti spát.
Beznaděj že nikdy nenajdeš ty rty, co ve snu tě líbají, a dokáží se krásně smát.
Beznaděj že nikdy nenajdeš ten hlas, co ve snu šeptá ti, jak moc má tě rád.
Krajina před tebou mění se v mlhu,
ta dívka před tebou hladí tě po tváři,
tvé oči štěstím a radostí, celé se rozzáří,
a ty už konečně poznáváš něhu.
Polibek dostáváš, zavíráš oči,
hlava motá se, stále se točí.
Líbáš ji vášnivě, tiskneš ji pevně,
"Víš ... já tě ... miluju." říkáš jí jemně.
Je jako růže, které se dotýkáš,
pícháš se o trn, a náhle procitáš.
Otvíráš oči, díváš se ven,
všechno teď proklínáš, byl to jen SEN.
Vzpomínky
Co to vlastně jsou vzpomínky? Jaká je jejich cena? Pokouším se najít odpověď. Zároveň vzpomínka na mou první lásku a na toho, kdo mi pomohl znovu najít světlo-sám se pak stal mým temným dnem.
Co znamenají pro lidi vzpomínky? Minulost kterou nejde změnit, nebo snad něco čeho by se nikdy nevzdali? Jsou vzpomínky veselé a smutné a taky ty, co nejvíc bolí. Ty o kterých nevíme, jestli bychom na ně chtěli zapomenout, nebo pamatovat si je po celý zbytek života. Taky jich pár mám. Teď se mi často vracejí. Vzpomínky na první velkou lásku. Chci je mít v paměti napořád. Napřed byly skutečností. Vše bylo krásné a slunečné. Později se zatáhlo a vše začalo být zlé a neúprosně zraňující. Krása dřívějších dní upadla do pozadí a já trpěla. Vzpomínkou se staly ony nádherné dny. Ale nic nekončilo. Šly se mnou dál, nemohla jsem se jich zbavit, zůstaly se mnou jako vlastní stín. Jak se zbavím stínu? Zajdu do tmy. A já tam zašla. Obklopila mě temnota a já si uvědomovat, že můj stín začínám postrádat. Vyšla jsem bolesti vstříc. Vzpomínky mě začaly trhat. Každá si vzala ze mě malý kousek. Ale náhle se vše obrátilo. Přišlo ke mně nové slunce.To co dřív tolik bolelo se stalo minulostí. Stále víc se to vytrácelo, a najednou to bylo pryč. Vše se změnilo v lhostejnost a pak už zbyl jen úsměv na tváři a prázdný pohled. Tak vypadá každý, kdo má v hlavě, v srdci a v očích vzpomínku, která kdysi tolik trápila. Teď je vše zase tak jako první den. Krásně a slunečně. Tak se vytváří podle mého názoru nejkrásnější vzpomínky. Nechci bez nich žít. Vše by bylo tak prázdné. Kdybychom si nepamatovali to, co nás kdysi zraňovalo, tak bychom se tomu pořád vystavovali. Stejně to děláme. Protože i ta největší bolest časem pomine a stává se tím nejhezčím co nám kdy v životě zůstane. Stane se tím, co nám nikdo už nedokáže vzít. Snad jen čas se snaží ukrást nám něco, co sám kdysi nadělil do našich srdcí. Ale pokud je to v srdci, ani čas to vzít nemůže. Nedokáže odebrat to nejkrásnější co máme, nedokáže odebrat vzpomínky, za které jsme trpěli, za které jsme bojovali. Chceme si je pamatovat napořád, protože jsou součástí našeho bytí.
Soukromé nebe
Znovu jsem poznala to, co jsem ztratila. Slyšela jsem jen smích. To láska se mi smála, že jsem blázen. Snad to není další její krutý žert.
Dobře, jsem anděl. Ale co se stane, ukážu-li křídla? Pochybuju o tom, že se někdy vrátím. Kam? Do nebe?! Ale nenech se vysmát. Nebe není, tak jako není peklo. Tak jako nejsou andělé? A jak si je představuješ? Vysokou útlou dívku, v bílých šatech, dlouhými blonďatými vlasy a s křídly na zádech? Ale no tak. Tvrdíš, že na anděly nevěříš? Tak co ti dává sílu do prázdného rána? Ne, andělé jsou! Mnoho jich chodí po zemi. Mnoho jich umírá pro lidi. Mnoho jich bloumá věčně bez lásky, bez zášti. Prý nemáme mít pocity. Máme být éterické bytosti v něčích snech. Přesto tomu tak není. Na ulici by jsi mě nepoznal, ani by ses za mnou neohlédl. Ani první setkání tě nepřesvědčí o tom, že bych byla jiná. Ani o to neusiluju. Jednou ti ukážu, že ráj nemusí být v nebi. Jednou zjistíš, že sám máš křídla. Možná to už víš, ale stejně jako já se je bojíš roztáhnout, ukázat světu. Mně už je jednou zlomili. Zpřeráželi je a já se tenkrát stala andělem apokalypsy. Nikomu jsem nechtěla dovolit, aby lámal další křídla. Tehdy vzplál můj meč. Jenže v mém zoufalství jsem setla hlavu prvnímu, kdo se přiblížil. Chtěl spasit můj život, místo toho jsem setla jeho křídla. První ránou se meč rozpadnul. Ukryla jsem svoje zlámané křídla a už víckrát jsem netoužila být zase člověkem. Nežádala jsem o city, přesto si mě našly. Bez varování a bez jakékoliv zdvořilosti vběhly přímo do mého srdce. Marně jsem se bránila. Zalezly hluboko dovnitř a odmítají svůj úkryt opustit. Z trosek znovu postavily funkční orgán. Srdce opět bije pro někoho jiného, než jsem já. Ale jen slabě, bojí se. Mé oči dostávají znovu jas a ústa se častěji formují do úsměvu. A křídla opět zesílila. Jednou je snad znovu roztáhnu a rozlétnu se - s tebou. A ty mi ukážeš to, co tak dlouho marně hledám - tvé soukromé nebe.
Bez srdce
Když mi někdo zlomil srdce.Nevěřila jsem v to, že někdy dokážu zapomenout, ale zdá se, že čas a lidi kolem mě mi pomohli.
Jaký by byl život bez srdce? Nikdy bych nepoznala bolest, a zklamání. Ale svět by byl smutný – bez lásky. Je smutný. Nebe je modré a slunce svítí. Nechci to vidět. Pro mě je noc. Věčná temnota, ve které jediným světlem jsi byl ty. Odešlo slunce co prosvítilo můj život. Už jen pálí - nehřeje. Sežehlo mé srdce v černý uhlík. A já bloudím a chci tě znovu najít. Jenže tvé paprsky zmizely. Jak dlouho ještě budu bloumat studenými a černými chodbami, než mě temnota pohltí? Už aby to bylo.
Amor
Jednou v práci mě navštívil sám bůžek lásky.
Jednou k ránu za mnou přiletěl ten blázen s šípy a probodnul mi srdce jedním z nich. Pak se posadil vedle mě a rozplakal se. Chtěla jsem ho pohladit po tváři, ale on se rozplynul. Tak teď bloumám po světě a hledám toho, kdo má srdce probodnuté stejným šípem jako já.
Zrozenec pekel
Věnováno někomu, kdo mě vytáhnul z depky, když jsem se rozešla s jeho kamarádem - krátkej vztah co mě poučil o tom, že stále existuje někdo, kdo má obrovské ego, a že chce trochu trpělivosti poznat, jaká doopravdy jsem. D & D
Ze tmy se na mě dívá pár žhnoucích očí. Čí jsou? Snad ďábla, co mě stále pokouší, ale nenechá mě zapomenout. Ten ďábel co jsem mu upsala svou duši. Má tvoji tvář. Ty oči mě dostaly. Slíbily mi věčnou lásku. Ty mi ji nedáš, nechceš. Zrodil ses z pekla a svedl jsi anděla. Vzdala jsem se nebe pro žhavé polibky, co nikdy nebyly. Pro plamenné pohledy, co jsem si vysnila. Pro pálivou chuť tvých dotyků, které jsem nikdy nepoznala. Vrať se zpět a nech mě uhořet, nechci takhle žít!
Vyznání
Tohle je možná až moc osobní, ale ten komu to bylo psáno už to neocení, tak snad alespoň někdo z Vás ocení tu vášeň se kterou to bylo psáno.
Chtěla bych umět malovat. Tahem štětce načrtnout svoje vzpomínky a sny. Nakreslit tvé nahé tělo, jak spokojeně leží vedle mě. Vystihnout každý záblesk ve tvých očích a prokreslit každý detail tvojí krásné tváře. Nedokážu vystihnout její výraz. Kdybych malovala tvoje dokonalé rty, jako bych se jich sama dotýkala. Prstem zlehka kroužím kolem tvé pootevřené pusy. Chci vystihnout všechno, ale třepe se mi ruka. Zastavila jsem se u tvých zad. Nemám barvy kterými bych vystihla sametový nádech tvojí kůže. Nevystihnu ani tvoji vůni. Nedokážu nakreslit tvoje křivky i když je znám úplně nazpaměť. Kreslím tvoje dlouhé nohy zapletené do těch mých. Nedokážu nakreslit ten pocit, jak se cítím, když takhle ležíš. Vidím ten obraz. Kresbu dvou milenců. Krásný mladík a nějaká dívka jen ve stínu, asi mi nešla nakreslit. Když nad tím tak přemýšlím, jsem vlastně ráda, že malovat neumím. Nejde totiž nijak vyjádřit, jak se na mě díváš, ani to jak se mě dotýkáš. Nikdy by nešlo malbou vystihnout, jak moc si myslím, že jsi pro mě dokonalý.
Odloučení
Pro někoho, kdo mi slíbil věčnou lásku, a při první zkoušce zklamal. Já chtěla bojovat, ale asi jsem mu za to nestála.
Mít křídla jako pták, a vznést se do nebe, co víc si můžu přát, než být zas u tebe.
Být ve tvé náruči, a znovu se smát, mně ale nestačí, co můžeš dát.
I čas a vzdálenost jsou proti nám, já i své pocity teď proklínám.
Snad lepší bylo by, nechat tě prostě jít, ale co zbyde mi, ať důvod mám proč žít.
My možná vidíme se málo, však něco v nás nás stále pokouší, já myslím že to za to stálo, a pevně věřím, že ani neskončí.
Tajemné město
O začátku a konci mého vztahu.
Bylo to dávno, pamatuju si jen to, že mi bylo kolem 16 a ležela jsem vedle tebe. Vše mi tenkrát přišlo magické a krásné. Neznala jsem tě. Ale pak, pak se něco stalo a cokoliv následovalo bylo zraňující a vzpomínky na tebe jsem toužila raději zapomenout. Každý den co následoval bych nejraději celý prospala, abych nemusela přemýšlet nad tím, co se stalo. Chtěla jsem se probudit do zítřka a věřit, že vše už je v pořádku, že už jsem zapomněla. Nikdo totiž nevěděl to co já, nikdo proto nepochopil to co já, nikomu nebylo tak jako mně. Ale vím, že někde je město, kde všechen smutek pomíjí. Tam zapomenu, tam mám možnost znovu žít. Není těžké najít cestu, vede mě má bolest a tvá zrada. A pak, náhle jsem znovu ležela vedle tebe, ale už mi to bylo jedno, už mě to nezraňovalo. V tomhle městě není bolest, v tomhle městě nejsou pocity. Pomohlo mi. A když jsem se probudila, bylo ono vytoužené zítra, kdy už vše bylo v pořádku. Nikdo totiž neví, kde to město leží, nikdo neví, proč jsem odešla, nikdo neví to co vím já, nikdo nechodí na můj hrob.
Tak jako
Zamilovaná, moc a moc. Sentimentální myšlenky.
Tak jako kapka vody touží stát se řekou,
tak jako kůrka chleba touží stát se měkkou,
tak i já toužím nebýt tím, čím zdám se být,
tak i já toužím dýchat, smát se – znovu žít.
Tak jako nic touží stát se něčím,
tak jako chvilka touží stát se věčnou,
tak i já nechci být jen něčím,
tak i já nechci tobě být jen „slečnou“.
Tak jako kámen touží stát se skálou,
tak jako láska touží býti stálou,
tak i já toužím býti kráskou,
tak i já toužím stát se něčí láskou.
Tak jako oheň touží hořet ve vodě,
tak i já už nevěřím jen náhodě.
Tak jako hluk nestane se tichem,
tak jako Cassanova nestane se mnichem,
tak i já vím, že se jednou objevíš,
najdu tě, ty sen můj tak vyplníš.
Kapky deště
Omluva za hádku. A taky vyjádření o tom, jak moc může být láska krásná, když ti ji někdo vrací. A věnováno někomu, kdo si zasloužil víc, než jen věnování.
Možná jsem blázen, nebo možná ne, a všichni kolem se zbláznili. Dívám se ven, a vidím mraky, jednou bych chtěla plout si tak taky. Nemít žádný směr, a plout si jen tak bez cíle, dívat se na všechno se shora, měnit se podle větru, objevit se a zmizet, pohltit mrak jiný, nebo se jím nechat pohltit sama. Splynout v obrovský šedý mrak, a pak snést se na zem v podobě kapek deště. Smáčet ti vlasy, a být ti tak alespoň chvíli nablízku. Chci, abys cítil, jak ti kapky deště dopadají na rty, a cítil v tom můj polibek. Něžný a lehký, jako ten první, na který nikdy nezapomenu. Polibek, který řekne víc než mnohá slova, víc než tisíc jiných polibků. I když tu nebudu, bude dál pršet, a kapky deště ti dál budou máčet vlasy a dopadat na tvoje rty. Na ty rty, co mě líbaly, na ty rty, co šeptaly mi krásná slova, na ty rty, co neumějí lhát, na ty rty, které miluji, na ty rty, které nikdy nechci opustit.
Na tebe má lásko, smáčí tě celého, a ty snad budeš cítit mě a né jen kapky deště.
Jak?
Napsáno pro první velkou lásku, ale bohužel nebyla opětovaná. Krásné vzpomínky.
Jak mám tě dostat na kolena, když před tebou klečím sama,
jak mám tebou mluvit, když má rty hledají tvoje,
oči mé teď zahalují slzy z prohraného boje.
Jak nemám se tě dotýkat, když se tě chci dotýkat s takovou touhou,
proč netrvalo to věčnost, ale jen chvilku pouhou?
Jak mám se dívat do tvých očí, když tvůj pohled zbavuje mě sil,
proč ten cit, ta láska vroucí, na chvíli by znovu neožil?
Jak mám se s tebou smát, když chce se mi brečet,
jak mám snést oheň v tvém srdci, když hoří pro jinou?
Nemám sílu vstát, musím jen klečet,
modlit se k Bohu, ať city mé, konečně pominou!
Kouzlo zvané láska
Jedno ze šťastných období mého vztahu.
Jsem jako malé dítě. Blázen. Nevyrovnaná a uplakaná. Šíleně zamilovaná. Zoufalá. Bláhová. Smutně se usmívající. Poblázněná. Trochu víc naivní. Bytost s obrovským srdcem. Spousta lidí dostalo malý kousek a ty, ty jsi dostal zbytek. Tu největší část. A mně už žádné nezbylo. Bez srdce se nedá žít. Jakmile jsi ale viděl že umírám, neváhal jsi ani okamžik. To chybějící srdce nahradil jsi svým. Cítím to teplo pokaždé když udeří, rozlévá se v každé žíle. Každý tep ovládáš ty. Přitulíš se, políbíš mě a mně srdce tepe rychleji. Né že by tam nepatřilo, pouze stále neumí si zvyknout. Snad by chtělo zpět. Ve tvé blízkosti vždy sebou mlátí jako v křečích. Cítím to mocné kouzlo co umožnilo tuto výměnu. Kouzlo zvané láska. Křičím „Bože, proč?“, ale nevím co to znamená.
Upřímnost
Malinkaté vyznání - bejvávalo.
„Mám tě rád“ něžná věta utkvěla v mé mysli. Rozehřívá staletou kru mezi srdcem a duší. Jak dokáže jedna věta odbourat zamrzlou pláň? Né, to není pouze větou, ale způsobem, jakým byla vyslovena.
Hrnek z porcelánu
Po rozchodu s klukem, kterého jsem moc milovala. – červen 2001
Štěstí se skrývá v Atlantiku, v hloubi oceánu, štěstí se skrývá ve vzpomínkách, v hrníčku z porcelánu.
Štěstí se skrývá v modrém nebi, v mraku bouřkovém, štěstí se skrývá v malých střípcích, v hrníčku rozbitém.
Štěstí se skrývá v žáru ohně, ve svíčkách planoucích, štěstí se skrývá v každém smutku, v mých slzách kanoucích.
Štěstí se skrývá v lučních květech, v máku červeném, štěstí se skrývá v malých dětech, v hrníčku slepeném.
Mé štěstí skrylo se, tam, mezi blázny, můj hrnek z porcelánu, dávno je prázdný.
napsal/a: HankaRybka 09:31 | Link komentáře (2)
