17.Září 2007
Svět je malý…bohudík!
... by David Lodge
Mohla by se doporučovat ke čtení ve čtyřech dnech (hezky co úsek, to den), tahle skládačka propletených osudů rozdílných universitních profesorů podobné náplně. Skládačka osudů? Ona totiž není ničím jiným než zaplétání, proplétání a zpětným rozplétáním trampot v honbě za kvalitním sexem, ocenění hodnou prací předkládanou kantorům-posluchačům na konferencích a za naleznutím pomyslného a hlavně nechytatelného „štěstí“.
V Papridgi, tam se setkává valná hromada drobných hrdinů kompletního příběhu, na anglické půdě, v universitních prostorách během potávání zbylého sněhu a zaznívání pořád těch totožných témat. Blesky přemisťující se od hlav úhlavních „nepřátel“, milostné vibrace a dráždivé napětí, nudou strávený čas při poposedávání v hloučku stejných šílenců, kteří dobrovolně i nedobrovolně chňapli od své katedry pár liber, dolarů či eur, nakoupili jízdenky a letenky a vypravili se do směsky „stejně“ naladěných intelektuálů, aby načerpali další výdobytky geniálních mozků. Celé tohle prostředí komicky vylíčeno, s ironickým přízvukem popsáno, zaznamenáno v činech mužů a žen, kteří se jako blázni pachtí, a přitom to k ničemu zdárnému nevede.
Svět je malý, ti stejní aktéři se po pár měsících setkávají znovu, třeba na konferenci, nebo při honbě za vysněnou láskou nalezenou při jedné z nich. A čím dál více nabourávají imunitu vůči jejich povrchnosti a pošetilosti. Ta kniha se vám líbí, je vtipná a docela podobná životu. A dá se na ní ocenit i fakt, že svým způsobem donutí k zamyšlení nad tou vlastní pošetilostí a možná i nad kravinami, které, ač jste je ještě neprožili, stoprocentně, ale opravdu stoprocentně musejí následovat po tom, co knihu dovřete. Ač sama nedokážu přesně říct „ jo, tak tohlensto se mi už taky stalo“, ač sama ještě vyčkávám na okamžiky, kdy všechna ta „katastrofa“ dospělosti přifrčí, s jistotou si tvrdím, že tahle kniha nelže. Tam je vážně nic než pravda.
Doporučení: připravit k nahlédnutí vždycky, když si člověk myslí, že je na světě jediným nelogicky myslícím jedincem. Ona to tiž není až tak úplně pravda.
Autor: HankaTr v 20:58 | Komentáře (0)
Loupení jehňátek, potom jejich Mlčení…
...by Margaret Atwood
Ať je kdekoliv v nadpisu obsaženo slovo jehňátka, často se nabízí spojitost s Lecterem. O čem je Mlčení jehňátek, to přepokládám nemusím vůbec připomínat, stěžejní hororový film s prvky psychologického thrilleru není třeba připomínat; Hopkins a Fosterová se vždy připomenou sami.
Dalo by se říct, že je tento název, to „Loupení jehňátek“ malinko zavádějící, co do nevyhnutelné podvědomé spojitosti s oscarovým napínákem. Na obálce knihy je dokonce podtitul „Román o lstivosti, kráse a svedených mužích“. Ale i při čtení této na první dojem typicky, jak to správně nazvat?, pro žensky tématizované knihy, lze postřehnout lehké cupitání brnivého mrazu po zádech, a to i přes absenci labužnického kanibala s věčně zčervenalými rty, které jakoby právě před okamžikem oblizovali lahodnou teplou krev. Svým způsobem stěžejní postava, nejvíce záporná postava románu svým obětem vymačkává krev do svých úst podobně, ne-li více zákeřně než Hannibal.
Zenia, přitažlivá tmavovláska dychtící po skalpech přítelkyniných milenců či mužů, otců jejich dětí i skalpech přítelkyň samotných, bloumá textem a spaluje svým neustávajícím chtíčem štěstí a radost třech bývalých spolužaček z vysoké školy. Po dvaceti, třiceti letech, kdy si všechny tři torontské zralé ženy, smířené buď se svojí samotou, ztřeštěností či anti-sexappealem, při špoulených měsíčních obědech vykládájí o svých ustálených životních vodách, znovu přichází ona, vychrtlá, přioperovaná a (bohužel) nestárnoucně okouzlující Zenia, aby vysála poslední kapičky, nebo - aniž to ostatní tři stačí vůbec zjistit, žebrala protentokrát o pomoc.
Všechny tři; Tony – člen dějepisecké fakulty a oddaný student všech podob válek, Charit – vyznavačka přírodních sil a pozitivní energie, a Roz – na obou nohou pevně stojící podnikatelka zaneprázdněná prací i výchovou dospívajících dětí; všechny si prošly podobným příběhem založeným na odcizení jejich můžu jedinou ženou. Kličkují ranami, která skrz ni od života dostávají, smiřují se s odchody a bolestnými ztrátami. A po letech, kdy na vlastní oči shlédly Zeniin smuteční obřad, kdy alespoň částečně spolu s ní pohřbily mrzutosti připravené minulostí, znovu kdosi klacíkem šťouchá do jejich ran. A vás to bolí spolu s nimi.
Doporučení: chce to pár let odležet, vstřebat nadobro tak, aby při znovu přečtení vše usedlo konečně na správné místo. A třeba to chce pár životních zkušeností, vlastních poklesků…
Autor: HankaTr v 20:31 | Komentáře (0)
Ublížení na těle = pohlazení na duši (?)
...by Margaret Atwood
Vybledlý hnědý přebal, dvě stě šedesát tři různě popsaných stránek, při rozevírání okamžik lehkých vibrací – očekávání papírového klauna, který vyskočí ihned, jak mu uvolníme cestu. V krátkém shrnutí na ohybu pod jménem překladatelky popsal kdosi postavu jako mladou, úspěšnou kanadskou novinářku Renu, která ovládá umění několika tahy načrtnout významné i bezvýznamné osoby; vyjeví se však všudypřítomné „ale“, jehož existence je nutná. Nikdo by nepsal knihu jen tak, o mladé, úspěšné novinářce. A když, tak jen středněvěký tuctový spisovatel, vydělávající si na své cigarety a kapku whisky sepisováním osudů mladých, úspěšných (nezapomeňme dodat – neobyčejně krásných) novinářek (není přesto podmínkou, pro tento účel se hodí perfektně i lékařky, módní návrhářky či dcery napapánků), které žijí své vitální, bezchybné životy. Vše v paperbacku za pár korun na vašich stáncích!
Háčkem, který se zachytl v Reně, je její diagnóza rakoviny prsu i zjištění, že po celé té proceduře odstraňování rakovinového bujení z jejího těla, touží její dlouholetý přítel o odchodu z jejich společného bytu. Složitými vsuvkami do hlavní dějové linie, kdy se Rena skrz záminku „zajedu na malý karibský ostrůvek napsat reportáž“ vydává na pospas místnímu překupníkovi drog, jeho „přítelkyně“ i místnímu povstání proti“demokratickým“ volbám, se znovu a znovu vrací do zásadních i méně podstatných okamžiků minulých.
Název Ublížení na těle je příhodný. Rena se ještě stále srovnává se ztrátou kousku svého ženství, kdy jí „ublížil“ její ošetřující lékař, a to podélným řezem od levého podpaží po tvořící se žlábek mezi ňadry. Navzdory nepříjemné fyzické indispozici se její tělo potrápilo i strádající duševní podstatou. Románek, který jako pacientka podnikne se svým doktorem, ji vystaví zase o trochu víc. Pak následný odchod přítele, prázdný životní prostor, změna klimatu na ostrově, kde se nic nezdá tak perfektního, kde nelze psát o tenisových kurtech pro čtenáře, kteří si na dovolené libují v pinkání pře síť.
Takováto ublížení jsou ale dosti metaforická a spíše se jedná o přenesení psychického strádání na tělesnou oblast osoby. Snad ale už trošku přehnaně, začíná si pletky i s oním překupníkem drog a zároveň i pletky s místním obyvatelstvem – ti ji ale nechtějí do postele, ale zneškodnit ji jako přítelkyni jejich nepohodlného. Nic proti ní, ale stejně – pomáhala jim (nebo to aspo´ˇn tak vypadalo), tak půjdeš pěkně bručet do basy. A teprve tam poznává opravdová ublížení na těle. Fyzické strádání, nepohodlí, hlad, nesnesitelně kruté výjevy zatápějící pod lehce utíkajícím kotlíkem mladé, úspěšné novinářky z Toronta. Teprve tady se o ublížení dá skutečně hovořit. Přesto, metafory bývají v mnoha případech zajímavější, nic nemusí dopadnout jako akční film napsaný Hollywoodem. Na druhou stranu, jednotlivé pasáže své kouzlo rozhodně nepostrádají.
Doporučení: přičti si Ublížení na těle třeba ještě jednou, až bude čas; najdeš pasáže, které za ospalé, unavené oči stojí…
Autor: HankaTr v 19:32 | Komentáře (0)
Margaret Atwood - spisovatelka ožehlá kanadským mrazem
Musíš připustit, že k Atwoodové ses dostala dosti náhodou. Ale rozhodně ti teď nemíním na deseti stránkách rozepisovat tvou cestu k ní, vše ti jen zběžně osvěžím. Schodněme se na tom, že tato náhoda byla dosti šťastná a nebýt tvé šetrnosti (jemněji řečeno) a důkladného probírání místního antikváriátu, nebyla by se ti dostala pod zrak.
Ačkoliv úplně poprvé ses o ní zmínila ve svém projektu do angličtiny "Born in Canada", když se náhodou objevila na intrnetu v seznamu stovky největších Kanaďanů. Přidala se k L.M. Montgomery (k té se také musím někdy propracovat) či Joni Mitchell. Tehdy jsi o ní zpracovala úryvek:
Margaret Atwood is the most famous and the most successful canadian writer, poet and literary critic. She was born on 18th November 1939 in
She published her first book Edible woman in 1968 and she got the Booker Prize and Governor General's Award for novel Blind assassin (2000) and the Giller Prize for Alias Grace (1996). It´s historical novel about real girl, who killed her master and master´s lover in 19th century in Canada. Margaret targeted the feminism and she hide often it in sci – fi. One of her sci-fi story - The Handmaid’s Tale was picturized by producer Volker Schlöndorff in 1989.
The books of Atwood are readable, forcing to muse and they aren´t desultory. She put mind to
Her novels:
The Edible Woman (1969); Surfacing (1972); Lady Oracle (1976); Bodily Harm (1981); Life Before Man (1979); The Handmaid's Tale (1985) - winner of the 1987 Arthur C. Clarke Award; Cat's Eye (1989); The Robber Bride (1993); Alias Grace (1996) - winner of the 1996 Giller Prize; The Blind Assassin (2000) - winner of the 2000 Booker Prize and the 2000 Governor General's Award; Oryx and Crake (2003) ; The Penelopiad (2005)
Rychleji jsi ale skočila po četbě knížek Montgomeryové a Atwoodovou nechala dál zrát v městské knihovně. Právě v této knihovně jsi ji asi po půl roce zastrčila do nákupního košíku, když jsi namátkou procházela regály s autory od A, tuším, hledající dosud nepřečtené knihy Jane Austenové. Slepý vrah. Tu knihu jsi odložila na hromádku, kam jsi vždycky pokládala čerstvě vypůjčené tituly a kam jsi je zase pokládala předtím, než jsi je odnášela zpět. Slepý vrah tam zůstal měsíc a nakonec ze své pozice hluboko ve výšinách komínku knih zaujal opět své stydnoucí místečko na polici označená "A". Margaret Atwoodová se ti na delší dobu odmlčela.
Po úvaze, že by konečně mohla uzrát doba nachomítnout se do tvé četby, oklepala ze sebe Margareta prach, aby sis jí lépe všimla ve změti jiných děl a skutečně se jí tento zosnovaný plán povedlo zatáhnout za cílovou pásku. V trojici Moraviu doplnila právě ona, jen fikaně podstrčila jiný román, nastražila jinou návnadu. Štika se chytila. Ublížení na těle jsi přečetla za čtyři dny a během třetího dokoupila "bratříčka", při louskání Loupení jehňátek jsi trhla svůj rekord. Přesně pár minut před poslední velkoprázdninovou půlnocí.
(pozn. k samostatným románům se určitě ještě vrátím)
Autor: HankaTr v 15:38 | Komentáře (0)
16.Září 2007
SKOKY.net - mé otevření očí
Jestli náhodou zapomínáš tak moc rychle, že už nevíš, proč a jak tam vlastně píšeš, za jakých okolností a s jakou láskou, stejně rychle ti to připomenu.
Skoky na lyžích, odvětví zimních sportů a tradiční disciplína českých lyžařů, jsi poprvé poznala asi někdy v zimní sezóně 2004/05. V této době zrovna narůstala forma Jakuba Jandy a světové elitě vládl Fin Janne Ahonen. Závody se sleovávaly spolu s taťkou na německém Eurosportu, s cizineckým komentářem a minimem informací. Systémem uč se za pochodu a hlavně se mě, dcerko, na nic nevyptávej, víš jaký jsem, ani při tenisu jsem ti, jako osmileté, neřekl, pro máš do té stěny mlátit míčkem za pomoci rakety. (Bohužel jsem tehdy podlehla, nenaučila se jej a teď jako sedmnáctiletá, marně odhodlávám své hůře se přizpůsobující tělo k učenlivosti. Ale radši se tomu budu všnovat jindy.)
V další zimn sezóně (tehdy jen v "sezóně", o letní jsi neměla ani tušení) nekraloval na špici jen Ahonen, ale lyže za uši tehdy cpal Janda. Společně vyhráli Turné čtyř můstků 2005/06, společně bojovali v každém závodě mezi sebou, aby vyřadili velkým bodovým odstupem druhého ze hry o Křišťálový glóbus. Nehledě na OH 2006 - italskou parádu (znovu) jednoho (dejme tomu) muže. Čekalo se, že na můstku v Pragelatu (hlavně na HS 140) vezme jednu z medailí, nebo spíš zlatou medaili, Jakub Janda. Po Turné, kde byl na vrcholu formy. Ale nepokoje v jeho vlastním týmu i společenství českých lyžařů ho nejspíš rozhodili natolik, že ho ani trenér-psycholog Vasja bajc nedokázal uklidnit. Nevyhrál. Dokonce nestanul na stupníc vítězů. Těšit fanoušky mohl jen fakt, že ke slyšení nebyla ani finská hymna pro Ahonena. A tím "mužem" se stal Rakušan Thomas Morgenstern, asi devatenáctiletý usměvavý mladíček. Vystřídal tak na olympijském trůnu dalšího z mladé generace - Simona Ammanna. A Janda se zatím nedokázal ani po roce a půl dostat ze své šlamastiky. A navíc přišel o Bajce...
A co se týče Ammanna, ať chtěl nbo nechtěl, svým způsobem mě dokázal natrvalo připoutat u skoků. Paradoxně poté, co po pro české fanoušky veleúspěšné sezóně přiletěly chvíle poněkud střídmější. Proto se hledala náhrada; komu tam na té špici fandit? Ahonen pomalu odpadal, jakoby ho Janda stáhl s sebou, norský objev Anders jacobsen je mi spíše protivný a mladíčka Gregora Schlierenzauera, na začátku své první velké ezóny teprve šestnáctiletého Rakušana, už tehdy milovala půlka fanynek, nepotřeboval další. A tak se nějak semlelo to, že jsem si do obliby vzala dva Švýcary; usměvavý týpky, dobře skákající, obdivu hodné. Simon Ammann a Andreas Kuettel. No a když se v Sapporu 07 k Ammannovi přidala jeho na krku houpající se zlatá medaile, kdo by mu nefandil dál. Vyplatilo se, v hodnocení SP 2006/07 skončil na třetím místě; jen Jacosen obsadil místo před ním a strhujícím finišem v závěru Poháru zvítězil nečekaně se navrátilý polský orel Adam Malysz.(Jen tak mimochodem, ten jeho knírek, který se naráz po letech útlumu zase zjevil,skutečně nemusím...).
Ale ten konec už musíš znát velmi dobře. Je to jen půl roku. A půl roku oplynulo taky od doby, kdy přispíváš na skoky.net. První článek jsi přidala na začátku března 07:
Počasí v Sapporu zlobí skokany 1.března 2007
Až napodruhé vyšel oficiální trénink skokanů na středním můstku. Včera, 28.2, ho museli pořadatelé kvůli nepříjemnému sněžení dvakrát odkládat, nakonec ani sportovce na můstek nepustili.
Čeští reprezentanti si proto museli vystačit s pravidelným ranním během ulicemi města či fotbálkem na zasněženém plácku mezi budovami. Podobně jako Slovinci využívají také prostory jedné z podzemních garáží, kde speciálními cviky nacvičují různé fáze skoků.
Na dnešní den organizátoři naplánovali další trénink.Větrné počasí sice posouvalo starty cvičebních kol, přesto se zdárně doskákal. Jakub Janda sice včera přiznal svou únavu a problémy se spánkem, dnes však předvedl slušné skoky. Skok prvního kola byl dlouhý 93m, ve druhém dolétl, stejně jako Adam Malysz, na značku 94,5m a umístil se v tomto kole na devátém místě.
Do „Top 15“ druhého kola se dostali také dva další čeští skokani – Ondřej Vaculík skočil 93m (o 9,5m dál než při prvním pokusu), Antonín Hájek 93,5m (první skok byl dlouhý 88m). Roman Koudelka ukázal skoky dlouhé
První kolo vyhrál Fin Harri Olli, druhé Rakušan Thomas Morgernstern, oba výkonem 102m. Tréninku se zúčastnili všichni skokani až na reprezentanty Švýcarska a Spojených států.
Tak takhle to začalo. Jen ještě nemůžu říct, jak to skončí. Se uvidí za pár let....Třeba se do Soči jako reportérka dostaneš, ale třeba (a to je jistější) taky ne.
Autor: HankaTr v 20:22 | Komentáře (0)
Skoky pod střechou? Od roku 2012!_13.9.07
Zdá se to nemožné, ale je to tak. Finové budou mít od roku 2012 funkční zastřešený areál sloužící skokanů v městečku Ylitornio v severní části Finska. Na největším z můstků se pak bude skákat i za dvouset metrovou hranici, nevylučuje se však ani možnost překonání světového rekordu.
Ylitornio, 5-ti tisícové město asi 100 km západně od Rovaniemi ve finské části Laponska, se pravděpodobně bude moci chlubit světovým prvenstvím. U hory Aavasaksa, která dala název i celému projektu, vyroste první zastřešené zázemí pro skoky na lyžích na světě. Po umělých zastřešených svazích, na kterých se navzdory vysokým venkovním teplotám Arabského poloostrova lyžuje, tak přichází na řadu další zimní sport, který by se po sjezdovém lyžování mohl provozovat i mimo hlavní sezónu, plných deset měsíců v roce.
Foto: Animace dráhy nájezdu (zdroj: skisprungschanzen.com)
Přínosem skrytého závodiště je bezesporu zaručení rovnocenných podmínek pro všechny účastníky, silný vítr by nikterak nemohl ovlivnit vývoj závodu. Skoky by se také staly nezávislé na sněhových podmínkách i venkovní teplotě. Avšak tunel skrývající nájezd může působit dosti klaustrofobicky a obrovský „skleník“ s doskočištěm a tribunami pro diváky může připomínat hangár na letadla, kde se najednou ocitli sportovci plachtící uměle podchlazeným vzduchem.
Připravovaný návrh také slibuje pokoření světového rekordu, jehož stávajícím držitelem je norský skokan Björn Einar Romoeren. Ten v roce 2005 doletěl na mamutím můstku v Planici na značku 239m. Vedle můstku leteckého (K 207) by se měli tyčit ještě střední (K 90) a velký (K 120) můstek.
Foto: Plán skokanského areálu (zdroj: skisprungschanzen.com)
Odhadovaná částka pro zbudování se pohybuje okolo 30 milionů euro, což je asi 800 milionů korun. Městská rada Ylitornia proto pečlivě osm měsíců zkoumala proveditelnost Aavasaksa projektu a v úterý 11. září jej předložila Finské lyžařské asociaci. Ta má nyní za úkol do pátku 14. září probrat všechny detaily a představit své stanovisko. Pokud vše vyjde, stavět se začne v roce 2009 a práce by měly být ukončeny přibližně do dvou až dvou a půl let.
Autor: HankaTr v 20:20 | Komentáře (0)
Zkouším, co to dá ?!?
Milý deníčku,...
ne, tak tohle klišé, tuhle větu vážně, ale vážně nemusím! A navíc tady by se hodilo spíš oslovení "Milý netíčku".
Zakládám si tento blok, abych, při mé zapomnětlivosti nezapomněla, abych si mohla připomenout všechno, co se mi dokázalo přihodit a abych se mohla kdykoliv podívat, že jsem opravdu ¨na tomhle světě nějakej pátek a přitom ne jen tak bez odezvy. Že se svět otiskl do mě a já se (třeba) trochu otiskla do něj.
Takže nezapomeň, ty má milá blogařko, ty tam, která´s to všechno napsala a spáchala v realitu, všechno, o čem se tu bude psát či psalo prožila, ty, která si tak libuješ v dlouhých souvětích (mimochodem; pozn: nikdy si nenech nikým tuhle "neřest" vymluvit"), - nejsi jen tak nějaký opar vznášející se ve vzduchoprázdnu smrtelného vesmíru, ale tohle všechno dokazuje, že jsi skutečná hmatatelná postava dějin, zhmotněná duše čeřící proplouvám vodu.
P.S. Kdo to náhodou čte, aniž vám tohle bylo napsáno, ale budiž, nevadí, stalo se, neberte vše tak doslova a neděste se, co je to za poděsa....Berte odteďka radši už všechno s nadhledem. Všechno bude vypadat nějak líp, uvidíte..
Autor: HankaTr v 19:33 | Komentáře (0)