Milujem ty kteří nás odmítají a odmítáme ty kteří nás milují ;(
Chci si zahrát hold'em jak to dělaj v Texasu, prosím
Polož je nech je zraň mě přihoď lásko zůstaň se mnou (já to miluju)
Láska Hra intuice hrát karty s prostorem na začátek
a hned potom co se chytí budu hrát to jediný co má v srdci
Rozpálim ho, ukážu mu co mám
Rozpálim ho, ukážu mu co mám
Nemůže přečíst
Nemůže přečíst
Ne, nemůže přečíst mou kamenou tvář
(Ona mě snad má za nulu)
Nemůže přečíst
Nemůže přečíst
Ne, nemůže přečíst mou kamenou tvář
(Ona mě snad má za nulu)
Ka-ka-ka-kamená tvář, ka-ka-ka-kamená tvář
Ka-ka-ka-kamená tvář, ka-ka-ka-kamená tvář
Chci s ním koulet, budem pevná dvojka.
Trocha hazardu je sranda když jsi se mnou(já to miluju)
Ruská ruleta bez zbraně to není ono
A zlato když je to láska a neni drsná, tak to neni zábava,zábava
Rozpálim ho, ukážu mu co mám
Rozpálim ho, ukážu mu co mám
Nemůže přečíst
Nemůže přečíst
Ne, nemůže přečíst mou kamenou tvář
(Ona mě snad má za nulu)
Nemůže přečíst
Nemůže přečíst
Ne, nemůže přečíst mou kamenou tvář
(Ona mě snad má za nulu)
Ka-ka-ka-kamená tvář, ka-ka-ka-kamená tvář
Ka-ka-ka-kamená tvář, ka-ka-ka-kamená tvář
Nebudu ti řikat, že tě miluju,
líbat tě či objímat.
To protože bluffuju můj vdolku
Nelžu já jen omračuju svým láskou svazujícím výstřelem
Přesně jako kočka v kasínu
seberu tvůj vklad než tě vyplatím
A to slibuju, slibuju to
zkontroluj si ruku, protože jsem úžasná.
Nemůže přečíst
Nemůže přečíst
Ne, nemůže přečíst mou kamenou tvář
(Ona mě snad má za nulu)
Nemůže přečíst
Nemůže přečíst
Ne, nemůže přečíst mou kamenou tvář
(Ona mě snad má za nulu)
Nemůže přečíst
Nemůže přečíst
Ne, nemůže přečíst mou kamenou tvář
(Ona mě snad má za nulu)
Nemůže přečíst
Nemůže přečíst
Ne, nemůže přečíst mou kamenou tvář
(Ona mě snad má za nulu)
Nemůže přečíst
Nemůže přečíst
Ne, nemůže přečíst mou kamenou tvář
(Ona mě snad má za nulu)
Nemůže přečíst
Nemůže přečíst
Ne, nemůže přečíst mou kamenou tvář
(Ona mě snad má za nulu)
Ka-ka-ka-kamená tvář, ka-ka-ka-kamená tvář Ka-ka-ka-kamená tvář
napsal/a: Hateful 09:27 Link
......POŘÁD...JEŠTĚ POŘÁD SE Z TOHO VZPAMATOVÁVÁM...jako by to bylo dnes a zase to utíkalo moc a moc rychle a stalo se toho šíleně moc...všichni okolo byli blázni a dělali je i z nás..najendou to nebyla už pouhá hra...ale hra o život a já si to uvědomovala...i přesto mi chceš ublížit...moje lásko....moje oporo....moje holčičko....mám vztekk,chuť Tě nenávidět,zničit Tě.....a na druhou stranu pláču..za všechno co si mi kdy řekla...za to co jsme k sobě cítili...a dnes tu sedím a umíráááám.....protože jsi mě opustila,zavrhla,nechala mě tu s nima.........bez jedinného slova či věty si odešla a ještě mi ublížila a okradla mě,věcy jako je notebook by mě ani tolik nemrzeli jako to zlomenné,zrazené srdce....které bolí jako bodnutí ostrým nožem....Moje pocity,moje hořkost,moje osamění,můj smutek...to všechno nelze popsat slovy...Utápím se v tom a chci se z hluboka nadechnout a začít znovu,znovu bez tebe..protože s Tebou to byli poslední dobou jen nervy,hádky a hlawně drogy...já vím,že ty budeš v pořádku,jsi přeci v dobrých rukou.Já se bu´d budu tvým přáním topit v pekle a nebo svůj život změnim a já vím že teď to dokážu..."PLAVALI SJME BEZ LODI OCEÁNEM,TVÁŘILA JSEM SE NEJLÍP JAK JSEM UMĚLA,TVŮJ ZPĚV V OČÍCH A PRSTECH MĚ KRESLIL V TVÝCH OČÍCH,A TYS ZPÍVAL PLAV ZA MNOU,PLAV ZA MNOU...NENECHÁVEJ MĚ TU..TADY JSEM,TADY JSEM ČEKÁM AŽ MĚ OBEJMEŠ..SPLNILA JSEM TI SEN..TYS SNIL O MĚ?BYLI JSTE TADY KDYŽ JSEM POTŘEBOVALA NAPNOUT PLACHTY?NYNÍ MŮJ POŠETILÝ LOĎKA JE SKLOPENOU,OPUŠTĚNOU MILENKOU VE VAŠICH ÚTESECH..pro tebe zpíval:"NEDOTÝKEJ SE MĚ,NEDOTÝKEJ SE MĚ,VRAŤ SE ZÍTRA ZPÁTKY".....MOJE SRDCE PLACHÝ OD SMUTKU.JSEM JAKO ZMATENÁ,JAK NOVĚ NAROZENÉ DÍTĚ.JSEM JAKO POSTŘELENÁ,JAKO TEN PŘÍLIV.MĚLA BYCH VSTÁT UPROSTŘED TĚCH VLN?NEBO MÁM ŽÍT SE SMRTÍ VLN?ZAZPÍVEJ MI:"plav semnou,plav semnou"..nenech mě ti zahnout.TADY JSEM,TADY JSEM,ČEKÁM ŽE MĚ PODRŽÍŠ... ;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;-(
napsal/a: Hateful 23:12 Link
Pro tu mou...
Vzpomínáš na naše rychty
takový si s tebou zopakuju vždycky...
Jak sme sedávaly a mlčely
a taky jak jsme spolu brečely
Hulily jsme,smažily(pika se nikdy nenabažily)
tolik jsme toho zažily
Procestovaly jsme celý svět
chci to vrátit zpět,HNED
Pak přišla škola,rodiče to zjistily,
ale my jsme spolu dál vesele mastily
a peníze nám v kapse pořád chrastily
Říkavalas ,že se o mě postaráš
teď mou osobu postrádáš ...a já tvou
Teď tu sedím zase moc
jak nám běží další noc a
volám,prosím o pomoc!!
wilful 20.11.2008, 17:01 Editovat Smazat
Ptala ses mě jaký jsou stavy
teď nedokážeš pustit to z hlavy
já vím že tohle pro tebe není to pravý
pořád doufám že se to spraví.
První čára, druhá, třetí
potom už to rychle letí
Tak otoč se, utíkej ke svým lidem zpět
protože párno je zrádný, na to vem jed...
napsal/a: Hateful 17:10 Link
Kouknu se z okna dál,
kde by jsme byli kdyby jsis nedal?
Miluji tě a ty to víš,
tak proč mě tím takhle trápíš?
Růžoví zámky a modrý nebe
maloval jsi mi a já chtěla jen tebe.
Tebe, který nebere,
toho druhýho v sobě přepere.
Dal jsis a já to vím.
Vím že jestli chceš,
tak brát přestaneš.
Závislí jsi byl spoustu let,
tak proč nepřestaneš teď?
Však jsi teď dlouhou dobu čistý byl,
tak proč jsi tím ŠŇUPNUTÍM všechno pokazil?
Další šanci u mě máš,
copak ty už to nevnímáš?
A nebo radši SI HNED dáš
a pak v hlavě zmatek máš?
Laska má jsi veliká,
ale jen pokud drogám uniká.
Fetu jsi měl za ty roky moc,
copak to ho chci teď tak moc?
napsal/a: Hateful 17:09 Link
"Jakože jsme na výletě"..:-)
Dneska byl po dlouhé a náročné době,plné očekávání konečně krásný den,děkuji za něj a hlawně Tobě...
napsal/a: Hateful 17:47 Link
""""Smutná zpráva pro rozum a srdce, i když rozum ví, že nikdo není nesmrtelný, stejně je každý moc smutný a moc zraněný a tak trochu vyděšený z náhle prázdného místečka v srdci, které tam je po milované osobě spolu se záplavou vzpomínek.""""
Tuto větu mi napsala kamarádk
a, když mě jako blesk z čistého nebe zasáhla ztráta člověka, kterého jsem milovala. Napsala to přesně, jako by věděla, co cítím. Rozum i srdce odmítá přijmout, že už jeho ruka nepohladí, že už jeho mírný hlas neuslyším. Donutilo mě to napsat to, co jsem se snažila dozvědět už delší dobu, -- odpověď na otázku: je život po životě?Smrt zcela odporuje našemu nejhlubšímu určení a naší nejhlubší touze - touze po životě. Náš odpor vůči smrti je nám vrozený a naprosto oprávněný.Výzkumy u osob, které se ocitly ve stavu klinické smrti, ukazují, že víc jak 70% z nich mělo jisté pocity, které mít neměly. Ve stavu odpovídajícímu smrti měli intenzivní zážitky, které na ně silně zapůsobily. Ve chvíli, kdy na přístrojích nebyla zaznamenána ani ta nejmenší reakce mozku, lidé viděli sami sebe na operačním stole, popisovali chování i slova ošetřujícího personálu, nebo se pohybovali tunelem ke světlu a pokaždé měli krásný pocit. To znamená, že duše opustila tělo a žila dál. Všechna náboženství tvrdí, že život smrtí nekončí. Přikláním se k tomu. Věřím, že duše opustí nemocné tělo a dál žije osvobozena od bolestí v jiné dimenzi. Věřím že nás vidí, ale my nemůžem vidět je, pouze ve zvláštních případech jako je: telepatie, psychokineze, spiritualizmus, a právě tady, v této sféře se už událo tolik věcí, které posmrtný život potvrzují,----------- ale stejně nikdo nedokáže zastavit příval slz, když si smrt vezme milovanou bytost.
Proč nám není dovoleno jen trochu nahlédnout, dozvědět se...
Moje bolest a lítost je velká, ještě neuplynul čas, který by ránu zacelil. Živě se mi promítá chvíle, když jsem v noci seděla v pokoji, který byl jen jeho královstvím. Bylo tam ticho, pusto, prázdno. Seděla jsem a tekly mi slzy. Ani nevím, jak dlouho jsem tam takhle byla, když jsem najednou uslyšela zvuk, připomínající slabé jiskření elektřiny, něco jako - zzzzzz -, několikrát po sobě. Hledala jsem odkud ten zvuk přichází, ale nebylo možné určit odkud, prostě byl v místnosti. Pak to ustalo, chvíli byl klid a pak se najednou rozblikal mobil jako když mi ohlašuje příchod SMS, nebo volání. Vzala jsem mobil do ruky a čekala, jenže nic, žádná zpráva, mlčel. Tohle se stalo 3x během 20 minut. Měla jsem divný pocit který dovršila žárovka. Neblikala, ale najednou se začala měnit intenzita světla, chvíli svítila jasně a za chvilku jako by byl její výkon poloviční. Několikrát se to opakovalo a pak nastal klid. Odešla jsem, ale do rána jsem nespala. Dokáže mi tohle někdo vysvětlit??
napsal/a: Hateful 18:59 Link
Tento otřesný novinový titulek se týkal tragické smrti jedné dívenky, která se jmenovala Jackie. Její matka krátce předtím podlehla smrtelné nemoci. Než Jackie vběhla pod vlak, řekla svým sourozencům, že se chce ‚stát andělem, aby mohla být s maminkou‘.
Ianovi bylo osmnáct let, když žádal po knězi vysvětlení toho, proč otec zemřel na rakovinu. Kněz prohlásil, že Bůh chtěl mít Ianova otce v nebi, protože to byl dobrý člověk. Když Ian slyšel toto vysvětlení, řekl si, že o takovém krutém Bohu už nechce nic vědět. Zdálo se mu, že život nemá smysl, a tak začal žít zhýrale. Nakonec propadl alkoholu, drogám a nemravnosti. Život se mu vymkl z rukou.
„Živí si . . . uvědomují, že zemřou“
Tyto dva smutné příběhy ukazují, že smrt někoho blízkého může lidem zničit život, a to zvláště tehdy, přijde-li takové úmrtí nečekaně. Každý by jistě souhlasil s výrokem uvedeným v Bibli, že „živí si . . . uvědomují, že zemřou“. (Kazatel 9:5) Avšak mnozí tuto nepříjemnou skutečnost raději ignorují. A co vy? Každodenní život pohlcuje náš čas i pozornost natolik, že onu domněle vzdálenou vyhlídku na smrt možná pustíme z mysli.
„Většina lidí se bojí smrti a snaží se na ni nemyslet,“ říká The World Book Encyclopedia. Vážná nehoda nebo životu nebezpečné onemocnění však může z ničeho nic způsobit, že se budeme dívat smrti do tváře. Hořkou připomínkou toho, jaká vyhlídka čeká celé lidstvo, může být také pohřeb nějakého přítele či příbuzného.
Přesto lidé na pohřbech často říkají něco v tom smyslu, že „život musí jít dál“. A život skutečně dál jde. Dokonce se může zdát, že uběhne příliš rychle, a člověk se brzy musí potýkat s problémy stáří. To už smrt přestává být něčím daleko vzdáleným. Člověk se účastní stále většího množství pohřbů a musí se vyrovnávat s tím, že mu umírají celoživotní přátelé. Lidem pokročilého věku se stále častěji vtírá do mysli znepokojivá otázka: „Kdy přijdu na řadu já?“
Velká záhada
To, že člověk umírá, sice nikdo nezpochybňuje, ale záhadou může být, co nastává po smrti. Existuje spousta protichůdných vysvětlení, a skeptik si proto možná řekne, že to vše je pouze prázdná debata o něčem, co stejně nelze zjistit. Pragmatik možná dojde k závěru, že bychom si měli života naplno užívat, protože „žijeme jen jednou“.
Na druhé straně jiní lidé odmítají uvěřit tomu, že by smrtí mělo vše skončit. Nemají však jasnou představu, co po ní následuje. Někteří předpokládají, že život bude pokračovat na jakémsi místě věčné blaženosti, zatímco jiní se domnívají, že budou někdy v budoucnosti žít znovu a snad se narodí jako jiná osoba.
Mnoho pozůstalých si klade otázku: „Kde jsou lidé, kteří zemřeli?“ Před několika lety jeli členové jistého fotbalového klubu na jednu sportovní akci, když do jejich minibusu náhle vrazilo nákladní auto. Minibus byl odmrštěn ze silnice a několikrát se převrátil. Pět členů týmu zahynulo. Matce jednoho z nich se toho dne zhroutil téměř celý svět. Trápí ji otázka, kde její mrtvý syn je. Pravidelně navštěvuje jeho hrob a dlouhé hodiny k synovi nahlas mluví. „Zkrátka nemůžu uvěřit tomu, že po smrti nic není,“ běduje, „ale jistá si nejsem.“
Je zřejmé, že náš postoj ke smrti může mít vliv na náš nynější život. V souvislosti s tím, jak lidé reagují, když smrt zasáhne do jejich života, vzniká několik otázek. Zamyslete se nad tím, jak byste na ně odpověděli. Měli bychom na smrt jednoduše zapomenout a soustředit se na život jako takový? Měli bychom dovolit, aby nám hrozba smrti život úplně znechutila? Musí být truchlící pozůstalí navždy ponecháni v nejistotě ohledně toho, kde jsou jejich milovaní, kteří zemřeli? Musí pro nás to, co je po smrti, zůstat záhadou?
napsal/a: Hateful 18:55 Link
V bezvědomí jsem byla převezena na operační sál gynekologického oddělení. Příčinou kritického stavu byl rozvoj difusního zánětu pobřišnice. Vědomí jsem ztratila několik minut po příjezdu do nemocnice. Na tuto dobu nemám žádné vzpomínky.
Náhle jsem ucítila, jak se mne zmocnil prudký vír, který mne nezadržitelně hnal tmavým tunelem, na jehož konci jsem spatřila nepopsatelnou světelnou záři, jež v ničem nepřipomínala běžné světlo. Jasně jsem vnímala její živoucí podmanivou krásu a nevysvětlitelnou milost, jíž mne zaplavovala. Slyšela jsem překrásnou hudbu, jejíž záchvěvy vy mně dosud žijí. Některé pozemské skladby mi ji stále připomínají. Jako prudký žár jsem pociťovala touhu následovat tento zářivý obraz, který již zcela vyplňoval obsah mého vědomí. Tak, v nevýslovný naději, setrvala jsem v přítomnosti obrazu světla, jež mne milostivě zahlcovalo uklidňujícím svitem. Zvolna jsem začala spatřovat svůj dosavadní život. Jako barevný film, až k neuvěření živý, pozorovala jsem své zrození, radostné i smutné okamžiky dospívání a začínající dospělosti.
Děj náhle skončil a já jsem s překvapením zjistila, že se doslova vznáším nad operačním stolem a několika lékaři, kteří právě zahajovali operaci na mém těla. Nic jsem nechápala. Snažila jsem se na sebe upozornit, avšak nezdálo se, že by mou aktivitu někdo zpozoroval. Vše jsem vnímala naprosto jasně a zřetelně, stejně jako v normálním bdělém stavu. Cítila jsem se výborně. Pozorovala jsem. Co vše se kolem mého těla odehrává. Hodiny ukazovaly za 10 minut poledne, lékaři hodnotili situaci v operační ráně a čas od času mezi sebou něco prohodili několik vět, které jsem později jednomu z nich, k jeho velikému údivu, zopakovala. Z jejich hovoru jsem vyrozuměla, že budu zachráněna, což mně velmi překvapilo, neboť jsem rozhodně necítila potřebu být zachraňována, poslední vzpomínkou z operačního sálu, kterou jsem schopna si vybavit, je odchod jednoho z asistujících lékařů na oběd.
Stejně náhle jako na počátku ucítila jsem mocnou sílu, jež mne vehnala do tmavého rotujícího víru, v němž se znovu rozplynulo mé vědomí. Podle výpovědi lékařů jsem po operaci musela být připoutána k lůžku, neboť jsem úporně přepadávala na levou stranu, teda ve směru rotace víru, kterým jsem se předtím pohybovala.
Svůj zážitek jsem, až na několik zmíněných vět, nikomu nesdělila. Od lékařů jsem se dozvěděla, že jsem prodělala klinickou smrt.
Teprve za několik let se mi do ruky dostal opis knihy dr. Moodyho "Život po životě" . s údivem jsem se shledala, že se můj zážitek naprosto shoduje s desítkami výpovědí naprosto cizích lidí, s níž jsem se nikdy nepoznala.
Zážitek z klinické smrti změnil můj život a mne samotnou postavil na místo, kde jsem již dávno mohla stát, kdybych se vážněji zabývala otázkami, jež mi dříve připadaly jako nepodstatné. Všechno to, na čem jsem v minulosti stavěla, zhroutilo se jako prohnilá konstrukce pod osvěžujícím náporem nové zkušenosti, která mi připomněla povinnost usilovat o duchovní vývoj a která se tak stala nadějí a novým smyslem mého bytí.
Těm, kdo stále ještě pochybují, mohu říci jediné. Promeškávají svůj život v iluzi, že jich se to netýká, jsou snad smířeni s tím, že i oni budou jednoho dne vydání smrti, avšak o tom, co pro mě skutečně smrt znamená, mají jen zvrácenou představu. Pokud nezačnou usilovat o pochopení jejího významu, nezbývá jim než počkat. Mohou mít jistotu, že nebudou žádnou výjimkou. Tak, kam měli vstoupit vyzbrojeni přesvědčením o posmrtném životě, budou uboze tápat, neboť se svou připoutaností k pozemskému sami učinili slepými.
napsal/a: Hateful 18:20 Link
Co to je za lidi..?? Ty kteří kolem mě chodí,radí mi,stýkají se semnou,kamarádí,důvěřují mi,pomáhají mi..?? Mají mě doopravdy vlastně rádi..?? Jsou to lidé se kterými se stýkat chci?? Možná je neznám,až příliš dokonale..přesto je respektuji a mám ráda..♥ Ale co oni..?? Přetvářejí se..?? Využívají mě..?? Jsou to lidé..které jsou tací,jak je doopravdy znám..?? Začínám pochybovat...a tiše wolám o pomoc..Jaktože neexistuje člověk,který mi to všechno co já se snažím dohnat neoplácí..?? Proč mi všichni podráží nohy..a nikdo mě neutiší..Začínám se pomalu ztrácet ve světě faleše,bloudím uličkami lží a snažím se jím uniknout,ale jak člověk jako já rozpozná pravdu od lži..?? Jedno slowo,jediný pohled či věta..dokáže ublížit a to by si někteří měli uvědomit...
Cítím nepopsatelnou samotu,která se mě snaží zmocnit,ale zbyde mi něco jiného než jí to dowolit..?? Když na světě není člověk,který by mě pochopil..podržel...obejmul...a řekl "To bude dobrý"..jen tuhle pouhou nesmyslnou větu..která zahřeje u srdce.Copak toho chci moc..??
Počkat...Přestala jsem se soustředit zatlačit slzu...♥
napsal/a: Hateful 21:02 Link
Starší články >
