Když nad mojí hlavou, slunce už zapadá,
já venku stojím a smutek mně napadá,
myslím na tu jedinou, na osobu milovanou,
jenž její tyrkysové oči s krásným tělem splynou...

jenž její vlasy by záviděl i anděl,
jenž její tělo by chtěl mít sám ďábel,
její úsměv prolomí i veškeré ledy,
a její srdce zahřeje i lední medvědy!...

Nevím proč ona, ano či ne, a tak...
Proč nemůžu dýchat, když vidím ji někde stát,
proč srdce se mi rozbuší a mozek mně neslyší,
proč srdce řídí mé tělo a rozum jen přihlíží,
proč nechal jsem ji jít a dál už nechtěl víc?!
Proč tehdy srdce nejevilo o její duši nic?!
Proč nyní mám bolesti, avšak zranění žádné?!
Proč nyní po její duši, mé srdce tak prahne?!

Ten cit je prý láska, ať už krutá či ne,
ten cit po kterém srdce mé tak toužebně prahne...