Běžela k tunelu. Kolem uší jí zněl jen hukot větru. Bylo to absurdní,naprosto nesmyslné. Nikdo ji nechápal,nikdo jí nevěřil. Vítr sílil a cuchal jí vlasy,že chvílemi ani neviděla,kudy vlastně běží. Chtěl ji oslepit,ztížit jí ještě více úděl,který si sama přiřknula. Dařilo se mu to doopravdy mistrně. Po tvářích jí tekly obrovské slzy. Ne však z lítosti,smutku,či naopak štěstí. Byly to slzy,které si vyžádal vítr. Chtěl ji vidět plakat. Určitě to chtěl.
Listí spadlé ze stromů se všude kolem ní zmítalo ve víru podivného tance,ze všech stran ji obklopovaly již nahé stromy,jež vypadaly jakoby se velkolepě bavily jejím utrpením,odvahou a naivitou. Zdály se jí být tak škodolibé a neupřímné. Viděla v nich některé sobce,jež znala,a v listí,tančícím okolo,viděla jejich neposlušné děti,jež kráčejí ve šlépějích svých nenapravitelných rodičů.
Zastavila se. Byla téměř v cíli a přece teprve na počátku. Ta pravá cesta ji totiž teprve čekala. Stála nehybně před tmavým železničním tunelem,na jehož konec by jen těžko kdo dohlédl. Čekala ji 10 km dlouhá cesta ve tmě,která nabízela pouze tři šance na život a nejméně sto na smrt. Nadechla se a vykročila. Měla stále na paměti,že musí jít rychle a neohlížet se. Co nejrychleji to půjde. Každé 3 km je výklenek,do kterého se vejde jeden dospělý a jedno dítě. To,že byla sama pro ni nepředstavovalo žádnou výhodu.
Když opouštěla rodnou vesnici poté,co jí nezbylo nic,neboť přišla o muže i o dceru,všichni se jí vysmáli. „Je to nemožné,nesmyslné a hloupé,“ říkali jí. „To nikdy nedokážeš,copak to nechápeš?Nikdy se ti nemůže podařit projít tím tunelem tak, aby vlak projel zrovna v té chvíli,kdy se dostaneš k výklenku! Jediné čeho docílíš je to,že zabiješ i sebe!“
Ale ona a vzdát to?Nikdy! Věděla,že za tou nekončící temnotou čeká světlo a vyhlídka lepších zítřků. A smrt? Té se nebála. Ona ne.
Ruce jí klouzaly po vlhké stěně. Bála se,jestli již náhodou neoslepla a zda by to světlo vůbec zahlédla. Avšak pak vynadala sama sobě,aby si přestala něco nalhávat,vždyť může mít za sebou teprve 2 km.
Najednou se zarazila. Ruce sjely po stěně. Byl tam první výklenek! Z počáteční radosti,že už má za sebou 3 km své cesty,ji však vytrhla krutá realita. Co má dělat? Má zůstat a počkat až nějaký vlak projede,aby měla menší pravděpodobnost,že jej potká při cestě,anebo má pokračovat v cestě ihned?
Rozhodla se. Půjde dál. Bylo to jako ruská ruleta a ona to moc dobře věděla. Člověk si vsadí a buď to vyjde anebo ne.
Stále cítila lehounký závan větru. Doléhal k ní i jeho mnohonásobně utlumený hukot. Jakoby slyšela nesrozumitelný šepot tisíců a tisíců lidí,kteří ve válce již zemřeli. Jakoby jí každý z těch lidí chtěl vyprávět svůj příběh,podělit se s ní o své vlastní utrpení,zármutek a beznaděj. Začínala z toho šílet. Už je nechtěla poslouchat.
Zakryla si rukama uši.Zrychlila ještě více. Teď už zase běžela. Zakopávala o koleje,vrávorala,padala. Opět se stavěla na nohy a běžela dál jako smyslů zbavená.
A pak uslyšela jiný zvuk. Zvuk,který nelze zaměnit,který si nelze splést. Zvuk,který pro ni znamená smrt. Nedokázala odhadnout v jaké vzdálenosti od ní vlak je. Jediné,co věděla bylo,že jej má za zády a že se rychle blíží.
Znovu zrychlila. Hmatala rukou po stěně a modlila se k Bohu. Rychle přemýšlela,přepočítávala a hádala. Tušila,že jí od druhého výklenku dělí jen pár metrů.
Odhadovala,že 6 km už určitě ušla.
Vlak byl blíž a blíž. Už jej téměř cítila za zády,přestože až tak blízko přece jen ještě nebyl. Neohlížela se. Stejně by měla ve tmě špatný odhad na to,aby vytušila jeho opravdovou vzdálenost. A ani ji vytušit nechtěla. Nechtěla vědět,jak málo času jí zbývá.
Upadla a nohou jí projela ostrá bolest. Nedbala na ni,ale věděla,že teď bude pomalá.
Tunel byl najednou mnohem světlejší. Došlo jí to však ihned. Už se nemusela otáčet,aby viděla,jak je vlak daleko. Byl pár metrů od ní. To světla vlaku osvětlila celý prostor okolo ní.
Znovu zakopla. Vzdávala to. Natáhla naposled ruku podél stěny před sebe a dohmátla. Prázdno. Ve zdi byla prohlubeň. Byl tam druhý výklenek!
Vlak projel neskutečnou rychlostí. Alespoň jí to tak připadalo,v jejích očích totiž byla opravdu neskutečná.
Ještě se stále krčila ve výklenku. Třásla se strachem a hrůzou. Smrti ani bolesti se nebála. Bála se vlastního svědomí a sama sebe.Bála se toho,že něco nedokáže,že to nezvládne. Toho se bála víc,než čehokoliv na světě i za ním.
Konečně se odhodlala jít dál. Vykročila,ale s každým jejím dalším krokem jí projela nohou ostrá bolest. Netušila,zda je noha zlomená,či jen vymknutá,ale stejně si nevěděla rady ani s jedním. Belhala se dál podél stěny,ale věděla,že čím je dále,tím se její šance snižuje. Byla stále pomalejší a už nemohla běžet. Přesto to ještě nevzdala.
Tunelem se potuloval vítr. Jakoby se stále držel při ní a neopouštěl ji. Byl to ten samý vítr,který ji pronásledoval,když se řítila s obrovským odhodláním a nadějí ke kolejím ubíhajícím do černočerné tmy,obklopeným studenými vlhkými kameny,jež pro ni znamenaly nebezpečí a strach z toho,že selže,ale také to,že za hranicemi své země,která jí díky válce vzala vše,co milovala,začne žít nový život. A ten vítr s ní byl po celou dobu její cesty a nějak cítila,že s ní bude až do konce. Buď bude jediným svědkem její smrti a selhání,anebo bude při tom,když vykročí ze tmy na novou půdu a splní sen nejen sobě,ale i své zemřelé rodině.
Měla pocit,že od té doby,co projel vlak a ona se pomalu belhá kupředu,už snad ubyly hodiny a hodiny. Čas pro ni zde plynul úplně jinak. Čas pro ni byl přitom tak nedůležitý a přitom na něm závisel její život,protože věděla,že čas se krátí a ona jej má příliš málo.
Už jí docházely síly a už ani nechtěla myslet na to,jak dlouhá cesta ji ještě čeká. Vítr kolem ní kroužil,omotával kolem ní své teňoučké pavučiny a snažil se jí možná něco sdělit. Už mu ale nerozuměla. Šla dál jako stroj a snažila se vůbec nemyslet.
Našlápla do prázdna. Zmocnila se jí obrovská radost,protože to znamenalo,že ji čeká už jen 1 km cesty. Proti tomu,co už měla za sebou to nebylo nic. Naděje ji vlila novou krev do žil a hnala ji kupředu. Občas klopýtla a upadla,ale bylo jí to jedno. Co nejrychleji se zase vzpřímila a pokračovala v cestě.
Stále se držela podél stěny a teď cítila,že se tunel zatáčí. Pak však uslyšela vlak. Opět ten samý zvuk,vlak za zády. Rychleji už jít nemohla,ale tušila,že za zatáčkou již spatří světlo a tedy i konec své cesty.
Vlak se blížil. Jeho zvuk jí bil do uší a přehlušoval vítr. Stěny tunelu se opět vracely do roviny. Byla za zatáčkou. Spatřila světlo,nemýlila se tedy. Je na konci své cesty.
Lokomotiva vlaku jí již téměř funěla za zády. Najednou jakoby na pár vteřin omdlela a když se probrala,zjistila,že si nepamatuje,co se dělo předtím. Tunel byl tichý,jen vítr profukoval z jeho konce až na jeho začátek. Nebo také možná naopak. Ani v tomhle se nemýlila. Zůstal s ní až do samého konce. Jediný krok a oslepilo ji zářivé světlo. Byla na druhé straně. Dokázala to.
Mžourala a snažila se zaostřit. Konečně uviděla obrysy dvou postav. Byli ještě několik metrů před ní,ale už teď rozeznala,že je to nějaký muž a dítě. Blížili se k ní. Úsměv jim hrál na rtech a ve tváři se jim zračila upřímná radost z toho,že ji vidí. Poznávala je. Byl to její milovaný muž a roztomilá dcerka…………..