Zbytecna
Seděla na zahradní zídce a pozorovala kolemjdoucí, jak spěchají. Nikdo se nezastavil u devatenáctileté dívky, aby se jí zeptal, jestli je v pořádku. Nikdo jí ani nepozdravil, ani slůvko jí nevěnoval, ani pohledem o ní nezavadili. Seděla tam už půl dne a nebylo jediného člověka, jenž by se na ní usmál. Cítila, že je lidem lhostejná. Že je zbytečná. Ach, ano. Tohle slovíčko jí trápilo už nějaký čas. Snažila si namluvit, že nikdo není zbytečný, ale stále neviděla cíl, kterého by se mohla chytnout. Neviděla žádnou pomocnou ruku, jenž by jí vytáhla na nohy a žádný úsměv, který by jí naznačil, že má pro co žít…
Ladně seskočila ze zídky a vydala se směrem k pobřeží. Cestou potkávala nové a nové tváře, ale na žádné nebyl úsměv. Všechny jen zamračené a každá někam spěchala. Utíkala za někým, za něčím…za cílem. Jenže jaký cíl byl určen jí? Zůstat sama…jen jedním nevýznamným, zbytečným človíčkem v tomhle světě lhostejných lidí, kde se každý stará jen o sebe. Co by ostatním udělal jeden úsměv? Kdyby jí pohlédli alespoň na malý okamžik do očí a tím jí ukázali, že jí vidí…že není jen přízrak, kterým se cítila. Jenže nebyl nikdo, ani jeden pohled, který by jí patřil. Co se stalo, že jsou lidé tak sobečtí? Nevidí trápení druhých…a nebo vidí a ještě se v něm vyžívají. Tohle přece není život, o kterém snila jako malá. Toužila být v kruhu přátel, mezi svými nejbližšími, ale kde jsou teď? Kam se všichni ztratili? Zapomněli?…
Její nejbližší přítelkyní byla Samota. Tolik by si přála najít jedinou duši, která by chápala. Jediné rty, na kterých by se dokázal objevit úsměv. Jediné oči, které by jí říkali, že není zbytečná…
Už nechtěla bloudit světem jen se Samotou. Zůstala opuštěná a nešťastná v tomhle zatraceném světě plným zlých myšlenek a hrůzných činů. Znala způsob jak utéct. Nerada se vzdávala, ale proč by jednou…jen jedinkrát nemohla utéci? Nechat všechno za sebou a povznést se nad vše ostatní? Vzlétnout?…
Jemný písek jí hladil po bosích chodidlech. Nekonečné moře šumělo tesknou píseň a ona se se slzami v očích dívala na tu nádheru. Příroda…krása, kterou člověk, ten nejhorší živočich na zemi co žije ničí! Proč? Jen pro svůj zisk…neohlíží se na ostatní, na zvířátka a rostliny zda přežijí…lhostejně je zabíjí. A ona byla jednou z těch zrůd, jenž chodí po zemi a říkají si vznešeně "lidé". Ale ona byla jiná, jiná než ostatní. Chtěla změnit svět…ale není dost silná. Nedokáže bojovat sama, sama proti všem. Ano, teď chce utéci. Nedokáže žít ve světě, kde je zbytečná. Kde jí všichni odsoudili kvůli její laskavosti a mírumilovnosti. I ona je člověk…a musí zabít…
…jen s tím rozdílem, že sebe. Pozvedla obličej vzhůru k nebi. Na obloze pluly temné, šedé oblaky pomsty. Takhle se příroda brání, ale nikdo jí nenaslouchá. Holou kůží se dotkla chladné skály.
Rozpřáhla ruce a vítr jí proletěl vlasy. Opíral se do jejích lehkých šatů, jakoby se z ní snažil strhat veškeré oblečení. Nechala ho. Vždyť tohle jsou její poslední chvíle. Milovala život, ale nenáviděla lidi. Ty, kteří jen ničili a zabíjeli. Příliš se nechala spoutat nenávistí, že ani láska k životu jí nedokázala zachránit. S roztaženýma rukama a pomalými krůčky vkročila na poslední milimetry skály. Naposledy se podívala na oblohu, na písek…její pohled utkvěl na moři, které naráželo do skály. Mohutné vlny olizovaly každý její kousek. Naposledy se podívala do nebe a usmála se. Naposledy…
Skočila. Potvrdila, že je také člověkem. Že je vrah. Zabila, zabila se. Necítila téměř nic, jen mrazivou vodu, jenž se jí jako nůž zabodávala do těla. Vzala si jí k sobě. Navždy…
