Byl jednou jeden král,

on o svůj majetek se bál.

Přesto že měl velký sál,

ze strachu neuspořádal ani jeden bál.

Krásné věci schovával a sbíral,

nikdy žádnou neukázal ani nedal.

O své blízké se on nebál,

to strach o majetek spát mu nedal.

Jeho bratr krásnou ženu měl,

on o takové snil – takovou chtěl, jemu ji záviděl.

Přesto že nikdy nemluvil s ní, jen jednou ji uviděl,

on celé dny říkal si: „Kéž bych ji měl, kéž bych ji měl.“

Jednou v noci rozhodl se náhle,

že tu ženu chce přidat k pokladům ve svém sále.

„Chci ji hned a nebudu meškat nadále,

dnes v noci mí rytíři ukradnou ji od bratra krále.“

Tak tu ženu v tichosti ukradl a získal,

radost z toho měl a stále si pískal.

Měl ji jen pro krásu, však každému -

– že miluje – lhal,

všichni se divili, že jeho srdce nezaplaví svědomí kal.

Však již druhý den on poznal hořkou pravdy chuť,

ona chtěla drahé šperky a krásné šaty buď jak buď.

Král vlasy rval si, neb zapomněl „dle vzhledu – nesuď“.

Klanět každý musel se – neb nejradši dal by jí do jídla rtuť.

Tak klaněti celý den každý se musil,

král vypít pohár hořkosti musil.

A svou novo královnu vyhoditi se pokusil,

kdyby věděl, co bude dál – nikdy by nezkusil.

Ona křičela, hubovala, nadávala a lála,

rozpálená do běla – až strach z ní sálá.

Král málem utekl, neb ona se nebála,

tak nejen zůstala – dál z pokladny sála.

„Za radu dokonce část pokladu dám,

neb nevím, co dělati nadále mám.

Snad bratru královskému omluviti se sám,

bratře – odpusťte – ženu vracím Vám“

Bratr však jenom se smál,

neb její chování již dobře znal.

Král před ním v tichosti stál,

za svoje jednání hluboce se kál.

Tak na radu stále čekal a čekal,

dny a noci déle než rozeznal.

O svůj majetek přišel, jak sen, co strach mu nahnal,

však noční můru ničím nezahnal.

Pak roky plynuly, až pokladnice byla prázdná,

objevila se paní chudoba, králi dosud neznámá.

Zlaté talíře již nezvoní, stříbrnou číši k ústům nezvedá,

pak královna odejde, král na trůn dosedá.

Král od té doby poklady nesbíral a neukrýval,

to, jak špatně se choval již nadále nepopíral.

Za své jednání již dosti pykal,

na bohatou zemi však chudý trůn pomalu si zvykal.

Na další poklady zlákat se nedal,

už jinou krásu na světě hledal.

Země jásala, každý člověk se radoval,

že krále pýcha a osud konečně vychoval.