V lesnaté krajině blízko vsi,
toulají se špinaví psi,
to lidé na lov se vydali,
aby hlad velký zahnali.

Peřina sněhová pohybu brání,
slyšet je povyk a střelba zbraní,
ach běda běda, zde žádné zvěře,
o vodě bude dnes opět večeře.

Ach běda běda, úlovek žádný,
a plný žaludek, toť pocit dávný,
co bude se díti celou ves leká,
u cesty mezitím smrt na ně čeká.

Talíř od polévky a v něm jen lžíce,
ve spíži najíti marně krajíce,
v modlitbách lidé snad k bohu jen vzhlíží,
a smrt se potají k domovům blíží.

Dávno už nevyjí psovité šelmy,
lidé je zabili a všechny snědli,
i tak jim hlad velký v žaludcích tepe,
a smrt už na vrátka zlehounka klepe.

V marnosti osudu nesnadno žíti,
neradno tušit co bude se díti,
drahá i nad zlato je dobrá rada,
a smrt se pomalu ke krbu vkrádá..

Mezitím v kostele synáček bosý,
o život maměnky své boha prosí,
chladem a únavou tělo se složí,
bez známek života ve chrámu božím.

O dvanácté o klekání,
zvony bijí znenadání,
a kde se vzal i tu se vzal,
neznámý hlas tak zašeptal..

Vstávej synáčku vstávej již,
neb záhuba je blízko již,
vstávej synáčku naber síly,
neb amen se všemi je ve chvíli.

Vstávej synáčku, duněl hlas,
cesta je před tebou, zahřměl zas,
tu náhle ticho jen zablesklo světlo,
a tělo mladíka těžce se zvedlo..

Synáček živý, celý od prachu,
v kostele stojí sám v objetí strachu,
tma všude kolem jen u brány jas,
a tu se ozval zas tajemný hlas.

O život matinky prosil si v chrámu,
cestičkou záchrany vyjdi před bránu,
v těle co křeče a praskání kostí,
úkolu velkého synek se zhostí.

Sinalá tvář kde života není,
v pohybech vratkých ten spěch bez prodlení,
snad ani bez dechu v mrazivém jasu,
viděti synáčka mizeti k lesu.

Do husté tmy ten kraj lesní padá,
do ticha temna se mládenec vkrádá
co větru fouká tu, leč vše bez pohybu,
stromy ni větve či keř bez ohybu.

Co se to děje vždyť mělo už svítat,
a nový den již měl se tak vítat,
divné to věci se dlouho už dějí,
marně se dočkati dnes rozednění.

Vítr si fouká a nic se nehýbá,
noc stále vládne a mělo už svítat,
tak divné věci se dlouho už dějí,
že čas se zastavil straší v domnění.

A v tu se objevil znovu ten hlas,
kázaje pokynů novějších zas,
mládenec zastavil kroky své rychlé,
naslouchat hlasu v té krajině ztichlé.

Pamatuj stále jdi rovně a tam,
najdi to místo kde čeká tě klam,
správně-li rozhodneš ve pravou chvíli,
naděje v záchranu rázem zesílí.

A znovu v pohybu tělo se vydá,
mátožná chůze s během se střídá,
a tam na konci lesa – sláva,
cesta se dělí – do neznáma..

Kudy se vydat, toť problém nyní,
myšlenka tato v hlavě se činí,
v momentu malém už starý známý,
ozval se onen hlas, společník dávný..

Ach mládenče, ach synáčku,
kterou vybereš cestičku,
pamatuj na druhé, rozmýšlej jasně,
oběmi můžeš jít jedna je správně.

Hádanku ukládám rozhodnout musíš,
jakouže cestu si zvolíš a zkusíš,
rozvažuj moudře, mysli na druhé,
neb život v mžiku nikde nezbude.

Tvá cesta první tu měl by si rád,
tou by ses měl synku ve chvíli dát,
zachrání matku tvou zachrání tebe,
štastni až do smrti pod modrým nebem.

Modlil ses za život matinky své,
splněno bylo by hned přání tvé,
však lidu ve vísce musí se stát,
že píseň poslední jim bude smrt hrát.

Tam kde byl dříve těch lidí ráj,
zbude jen nicota, prach, pustý kraj,
ty i tvá matka vy budete žít,
za život ostatních dobře se mít.

Tvá cesta druhá tu měl by si rád,
tou by ses měl synku ve chvíli dát,
zachrání lid tvůj a zachrání tebe,
štastni až do smrti pod modrým nebem.

Jen díky tobě lidé by žili,
v hojnosti života šťastní by byli,
však matce tvojí musí se stát,
že píseň poslední jí bude smrt hrát.

Pryč bude člověk co mnoho ti dal,
ty sám bys matince své život vzal,
ty i tvůj lid vy budete žít,
za život matinky dobře se mít.

I tak se rozhodni synáčku milý,
na cestu svou se vydej ve chvíli,
času na rozmýšlení věru už není,
zemřeš sic nenajdeš cíl do rozednění.

Mladíka pohyby nesměle zrají,
ve směru kudy se v okamžik dají,
nedlouho myšlenka živila jej,
cesta je vybrána děj se co děj.

Mátožně vydá se vstříc temné cestě,
v ukrutné bouři za silného deště,
kráčí snad s nadějí v záchranu matky,
v mrtvolném nádechu v pohybech vratkých.

Dávno už duše nedává teplo,
život si již dávno převzalo peklo,
co je to za sílu mladíka stálou,
duch v těle člověka jenž projde skálou.

Dřív než svět dojde ku svítání,
ozve se známý hlas znenadání,
tlumeným klidným chórem zvolá,
mládence naposledy volá..

Tvá volba zachránit matku se stala,
na vše ty hloupý však bude tu sama,
zachránils matku svou zachránils sebe,
dřív než tě z pekla si přivolá nebe.

Tvá volba zmařila životy lidí,
slunce zář nešťastní již neuvidí,
zachránils matkou svou zachránils sebe,
a peklo o tebe boj ještě svede.

Lekavé grimasy v mladíka tváři,
stíny se v temnotách zoufale páří,
pár kroků zbývá jen v cestě té k cíli,
nemaje naději nemaje síly.

Už vísku viděti nablízko z lesa,
a tělo mladíka únavou klesá,
matinka u domu synáčka volá,
dříve než mládenec navěky skoná.

Synáček neslyší maměnky hlas,
a ten se ozývá zoufale zas,
bezvládné tělo jen kosti se pnou,
vyhasl život ten pro matku svou.

Ve vísce živáčka pohledat není,
smrt vládne nad krajem v křiklavém bdění,
kde dříve lidu byl domov a ráj,
zbyl jenom chladný a neživý kraj.

Matinka synáčka zoufale svírá,
silnější mateřská láska než víra,
nemožné v žalu a samotě žít,
smrt si tak musela i matku vzít…