Pršelo...Kapky se skoro zdály jako dlouhé spletené provazce, bubnující na promáčenou zem. Mlha a přítmí, že by psa nevyhnal...typický podzimní den. Koukal jsem na to dopuštění z okna a s prázdným výrazem pozoroval, jak se krajina najednou mění v bahnitej blivajz. Ale je to pohoda, doma u topení a s přílivem muziky mě to chvílema i baví. Nezáviděl jsem těm lidem, co se v tom dešti trmáceli sem a tam jako mravenci, stavějící si svoje obydlí. A nechápal jsem ani jí..zase tam stála, na tom samém místě jako vždycky a byla úplně promočená. Ne, že by to bylo takhle přesně vidět, ale půl hodina v tomhle slejváku nemůže na člověku nechat nitku suchou. A ona si ani deštník nevzala. Nevím, co od toho čeká, ví, že nepřijdu, že jí nepoběžím vysvobodit z toho světa venku, jako dřív. Chvílema si myslim, že to dělá i schválně, abych jí stále vnímal, abych jí litoval, vážně nevím, co od toho čeká.. Je pozdě a ona to dobře ví, tak proč sama sebe takhle drží v tý kleci.. Chvílema se tomu musím i smát..přijde mi to vtipný. Dřív byla tak nad věcí, pevná a charismatická osoba, kterou jsem zbožňoval, miloval, jako ještě nikoho...a teď? Je mi ukradená, i v tuhle chvíli, když tam stojí v tom dešti jako zmoklá slepice a doufá v cokoliv. Možná ani netuší, jakej teď jsem, kam chodím a jak se chovám..ale ne, ví to a možná si i myslí něco navíc a já nevím, co to ve mně je, ale dělá mi to dobře. Vypnul jsem hudbu a poslouchal bubnování deště o parapet a zatáhl záclonu, doma mi bylo fajn a měl jsem dobrou náladu. Zlatý lidi kolem mě, ve škole i jinde..možná bych se v tom ještě plácal, ale jsem ještě dost mladej na to, abych se vázal k někomu, kdo za to ani nestojí..Nestojí a nestojí... Bože, to je počasí..nezaprší a nezaprší..chvilkama jukám z okna a nejen kvůli té nevlídné meteorologické situaci...stále tam stojí..je to blázen...snad mě vážně tak miluje, jak říká..jo asi jo, snad tomu už i věřím, ale to je tak všechno...zklamala mě a teď si myslí, že s ní zase můžu bejt? Nemůžu a nechci...mám už v hlavě jiný věci a lidi a docela se těším, co přijde.. Ale na druhou stranu....to co dělá, i když je zbytečný, tak je hezký... Co bych za to dříve dal... Nedá mi to jí nesledovat a nepozorovat..čistě ze zvědavosti.. Jsou chvíle, kdy bych se za ní rozeběhl a už nepustil, jo, vím, že už by byla jiná, ale to už nejde, hned se z toho proberu. Jsou lepší, než je ona.. A já už taky vím, že se holkám líbím a že není problém si někoho vyhlídnout.. A bez skrupulí dodávám, že mě to baví a dodává sebevědomí a pohodu. A vlastně i ona mi dodává dobrej pocit..asi je to divný, ale to všechno, co dělá a jaká je, mě celkem nabíjí...asi paradoxně, ale jo, je to tak.
Už přestává...a, zpráva...a měl jsem pravdu, když jsem v duchu hádal, od koho je...píše mi ona...Asi u toho přemejšlela, protože je to napsaný hezky a chápu, jak to myslela... Stačilo by se jen usmát nebo naznačit a zobala by mi z dlaně, ale to jí neudělám, i když mě to někdy napadne... možná by to vážně pak nezvládla, jako už několikrát. Ale co, její boj, mě se taky nikdo neptal a dostal jsem ránu pod pás. Stejně jí to jednou přejde, až si někoho najde. Ale bude to divnej pocit jí vidět s jiným, přece jenom, i když jí nenávidím, úplně jedno mi to asi nebude. Stejně...jednou už tu postávat nebude, vymaže všechno jako já a prostě přestane..jako teď přestalo pršet.. Už odešla.... a já mám divnej pocit. Ale proč...ne..nemyslet na ní, není už důvod, je tolik věcí, co se mi na ní nelíbí. Jsou lepší, než je ona...Ale stejně...
Vysvitlo slunko a krajina se najednou rozsvítila, jako když ráno vychází slunce u moře..všechno se třpytilo a vypadalo najednou tak nějak líp, hezky...sice bylo všude mokro, ale takhle ozářeně to vypadalo všechno úplně jinak, mnohem líp.. A ona už tam nestála, zmizela a já se usmívám, je mi líp.. 
Druhý den ráno jsem vstal jako už skoro každý den, byl víkend a venku jasno, měl jsem docela nabitej program a den mě hned začal bavit. Bavilo mě bejt středem zájmu, oblíbenej a úspěšnej a přišlo mi, že tohle období právě nastalo. Šel jsem ven a vnímal všechno kolem mě..keře a jejich barvu, pobíhajícího psa, i tu starší paní, co se na mě lehce usmála, bavil mě vítr, co mi cuchal vlasy a i pohledy těch dvou holek, co kolem prošly a dívaly se na mě.. Bylo to fajn...a víc než to... Všechno bylo najednou až moc skvělý.. 
Jenže.... mě prostě někdy ve chvílích, kdy slunce nesvítí, baví pozorovat padající kapky vody, co bubnujou o plechovej parapet a mění krajinu zase tak, aby pookřála a dostala opět novou barvu, oživila se...
Baví mě se vracet k oknu a s pohodou sobě vlastní pozorovat to zamračené jinotajné běsnění...třeba tam zase bude stát...třeba se u ní nic nezměnilo...a třeba změnilo...
A obloha je furt jasná a po mráčku ani památky... Chci, aby pršelo a i když je mi to jedno, jsem zvědavej.
O pár dní později, obklopen pozitivní náladou, zapnul jsem hudbu a i když ten den nepršelo, ona tam byla..zase a stála na tom samém místě...Čím šel čas dál od té chvíle, kdy jsem se všechno dozvěděl, jakoby, ač postávající stále tam, kde vždycky, by mi byla vzdálenější.. Ale věděl jsem, že ztratit se úplně nikdy nedokáže. a pak...začalo zase lejt. Kapky se skoro zdály jako dlouhé spletené provazce, bubnující na promáčenou zem. Mlha a přítmí, že by psa nevyhnal...typický podzimní den...