Evoluce koček

10.Březen 2008 | Odd Stories

Trochu sci-fi pohádka o toulavých kočkách


Byla nechutná deštivá jarní noc a já musel celou dobu pobíhat z místa na místo ve snaze se někam schovat. Každá skrýš, která stála alespoň trochu za to, byla již obsazena. Nechápal jsem takovou situaci. Copak už všichni věděli o dešti dopředu nebo neměli nic jiného na práci, že jsem byl úplně všude jako poslední? Zeptal jsem se toho starouše, který mě jako jediný ze své skrýše nevyhnal. Přecejen tam byl sám a jeho kombinace stařešinské slabosti a moudrosti byla v rovnováze s moji mladou sílou a hloupostí, takže nemělo smysl se zbytečně prát, sic bysme mohli oba zahynout.
    Stařík mi řekl, že většina skrýší byla v soukromém vlastnictvý některého gangu a že pokud já nebyl členem gangu, nemohl jsem moc počítat s pohostiností. Já jsem samozřejmě s pohostiností nepočítal, ale doufal jsem alespoň v určitý respekt, když jsme tak byli všichni v celkem podobné situaci. Nakonec jsem ale mohl být rád, že jsem vůbec někde noc přečkal. Veškeré moje plány samozřejmě padly a tak jsem celou dobu odpočíval a vylezl ven až ráno.
    V tu dobu už nebylo na obloze vidět ani jediný mráček a dokonce svítilo žhavé slunce. Neváhal jsem tedy a šel se nasnídat. Nedávno jsem si našel ideální zdroj potravy. Byly to jakési plastové bedny s víkem ohraničené betonovou zídkou, která však nepředstavovala překážku. Tam jsem vždy našel něco dobrého k snědku.
    Když jsem se pořádně nadlábnul, vyskočil jsem na zídku a uvelebil se tam. S plným žaludkem jsem mohl svůj život opět považovat za příjemnou zkušenost. Měl jsem poslední dobou po ránu určité žaludeční potíže, ale nedávno jsem zjistil, že mi pomáhá hodně snídat a vyhýbat se těm nakyslým bílým krémům v plastových krabičkách.

Lidé procházející kolem zídky se na mě dívali s opovržením. Přišlo mi to divné, protože jsem si vždy myslel, že jsem vážně roztomilej. Můj pra-pra-pradědeček byl údajně britský modrý kocour s rodokmenem. Já už byl taková směš všeho možného, ale o to roztomilejší jsem byl. Proto jsem vážně nechápal, proč se na mě všichni od té doby, co sedávám na zdi tak mračí. Dokonce ani děti si mě už nechodily pohladit a nedávaly mi sladkosti. Nu co? Alespoň nebudu tlusej a vůbec... proč bych si měl to krásné ráno kazit přemýšlením o lidech? Zavřel jsem očka a usnul.
    Než jsem ale dokázal usnout doopravdy, vybafnul na mě tlusťoch Jingels. "Čus Coone! Ty ses furt nepřestal hrabat v popelnicích? Nemít tu srst, řekl bych, že jsi prase."
    Jeho hloupá poznámka mě celkem otrávila. Skočil jsem po něm a oba jsme spadli do jedné z těch plastových beden, kde jsem snídal. Naše bitka však nepokračovala, protože Jingels ihned naježil chlupy a vyskočil na zídku.
    "Do prdele!" zaklel.
    "Co, bojíš se?"
    "Ale houby s voctem," tvářil se zasmušile. "To je přesně to, v čem mám teď namočenej kožich!"
    Zasmál jsem se. "No povím ti, už ani nevypadáš jako domácí kočka. Moje bejvalka by s tebou určitě šla!"
    Jingel se však ještě víc zasmušil a já si uvědomil, co jsem způsobil. Chudák byl totiž vážně domácí kočka a jeho lidi ho nechali vykastrovat, takže teď toho s kočkami moc nebylo. Vlastně jsem měl částečně i radost, že to tak bylo, protože tahle skutečnost vlastně umožňovala naše upřímné a otevřené přátelství. Díky tomu nás nikdo nepodezříval z homosexuality jen proto, že jsme si nešli vzájemně po krku. Každopádně ho, ale potkalo to nejhorší, co může kocoura potkat. Já bych nechtěl být domácí kočka. Můj pra-pra-pradědeček byl domácí kočka a nelíbilo se mu to. Jednoho dne prostě zdrhnul a jeho lidé ho už nestuhli vykastrovat. Vůbec, o slavném útěku mého pra-pra-pradědečka kolovaly všelijaké příběhy, které se taky předávaly z generace na generaci. Hned s druhou generací se však ukázalo, že to dále nebude tak snadné. Bylo nás zkrátka moc a vůbec jsme neměli tušení čí vlastně jsme. Když nad tím tak přemýšlím, tak je i možné, že můj pra-pra-pradědeček vůbec není mým pra-pra-pradědečkem. Celá teorie, že jsem z jeho krve je podložena pouze určitou nápadnou podobností ve vzhledu, kerou ale sám nemohu potvrdit.
    A´t to bylo jakkoli, Jingels byl domácí kočka a jediné štěstí, které ho v životě potkalo bylo, že bydlel v rodinném domě a mohl snadno ven. Omluvil jsem se mu a poplácal ho po zádech. Utrousili jsem oba pár vtipů o psech a hned jsme byli zase nejlepší přátelé.
    "Hele Coone, pojď do parku k tomu vysokýmu baráku," navrhnul. "Zjístil jsem, že je tam v tuhle dobu fakt hezky a ani nemusíme přecházet silnici, abychom se tam dostali."
    "OK, proč ne. Zní to jako dobrej nápad. Stejně není moc co dělat." řekl jsem a šli jsme. Jedním z důvodů, proč jsem zůstával v tomhle sousedství byly právě silnice. Bylo to tu úplně obklíčený velmi rušnými silnicemi a v tom nejzajímavějším směru byla dálnice. Ještě žádná kočka nedokázala přejít dálnici živá. Ne co já pamatuju.Na náhodných pouličních srazech koček, byly silnice celkem častým tématem diskusí. Bylo to něco, co se v rámci gangu řešit nedalo a nejspíš se to nedalo řešit vůbec, takže jsme o tom jen všichni vytrvale přemýšleli když jsme se zrovna nechtěli tahat o teritorium.
    Jingels mě vedl do parku skoro jako kdybych neznal cestu. Šel pořád kousek v předu, aby si byl jistý, že on je ten, kdo určuje směr. Většinou se takhle nechoval protože nám bylo úplně jedno, kam dojdeme. Prostě jsme se přirozeně toulali. Dnes bylo ale vše jinak a něco se mi zkrátka na tom nezdálo.
    "Co má tohle znamenat Jingu?" zeptal jsem se a tlusťoch se zarazil a vrhl na mě velmi podezřelý pohled.
    "Nechtěl jsem ti to říkat předem, ale ty máš asi kromě pouličních blech i nějaký ten instinkt kámo..."
    "Tak vo co jde?" naléhal jsem. Byl jsem přirozeně zvědavá povaha a připadalo mi nemístné, že by někdo věděl něco, co já ne. Byla však pravda, že zrovna do parku jsem už tak často nechodil. Zvlášť ne od té doby, co jsem začal snídat.
    "Našel jsem něco fakt divnýho." řekl zamyšleně. "Musím ti to ukázat. Třeba budeš mít víc tušení než já."

Pokračovali jsme v cestě. Park nebyl vůbec daleko a tak nám netrvalo dlouho než jsme se ocitli uprostřed jeho travnaté plochy. Nad hlavami se nám tyčil velmi vysoký barák, ale slunce, které už zářilo v plné síle, zatím nezakrýval a já začínal cítit jak mě pálí kožich.
    "Sakra Jingu, tohle mi zrovna nepříjde příjemný. Musíme rychle někam do stínu." pronesl jsem a párkrát se převalil v trávě.
    "Jen klid," uklidňoval mě. "Míříme za támhleto křoví."
    Nechtělo se mi věřit vlastním uším. Za to křoví totiž lidé často vyhazovali věci, které už nechtěli a byli líní je odnést až do mé zásobárny obehnané zdí. Copak mohl chtít Jingels na takovém místě?
    Za chvíli jsem však i já spatřil tu věc. Zdálo se mi, že jde o normální dveře do budovy, na které byly, jenže něco mi nesedělo. Zdálo se mi, že tam mohu vidět oblohu a ta uvnitř domů obvykle není, jak jsem si vždy myslel. Navíc, v těch dveřích stály dva velmi podivní kocouři, kteří nás nechtěli nechat vejít. Jeden z nich vypadal jako Jingels a Jingels říkal, že ten druhý vypadá skoro jako já. Zvláštní bylo i to, že jsme je nemohli cítit, jako by tam vůbec nebyli.
    "Tohle je fakt divný," řekl jsem. "ale když jsem tu byl naposled, tak tu žádný dveře nebyly."
    Jingels se zasmál. "To nejsou normální dveře. Objevil jsem TO tak, že jsem viděl nějakýho chlapa, jak TO sem nese. Ve skutečnosti je to jakýsi plochý obdelníkovitý předmět. Možná přenosné dveře."
    Zamyslel jsem se. "Myslíš, že něco takového existuje?"
    "Já nevím, ale ten chlap taky nemohl vejít. Nějaký člověk před ním stál a koukal na něj, takže prostě odešel a nechal to tu."
    "Zvláštní,..." Bylo to vážně zvláštní. Nikdy dříve jsem nic takového neviděl, ale slyšel jsem příběhy o svém pra-pra-pradědečku, který žil s lidmi a také se setkával s podobným úkazem, kdy ho jakýsi podivný falešný kocour nechtěl nechat projít dírou ve zdi a odmítal se s ním vůbec rozumě bavit. Můj pra-pra-pradědeček se domníval, že se jedná o přísně střeženou únikovou cestu z jeho uvěznění a tak se s nasazením života pokoušel strážce chodby porazit. Jenže jeho snažení bylo přerušeno nečekanou událostí, kdy se na něj v jednu chvíli nejzuřivějšího boje zřítil celý svět a nastala apokalypsa. Svět byl podle starého vyprávění velmi těžký a při dopadu se ještě roztříštil na kusy. Pra-pra-pradědeček se nakonec probral k vědomí v míse, kterou lidé používají k umývání rukou.
    Pověděl jsem příběh o svém pra-pra-pradědečkovi Jingelsovi a tím ho ještě více zmátl a nejspíš i vyděsil.
    "Asi bysme se měli držet od tý věci dál Coone." řekl mi a šli jsme kousek stranou. Tam jsme se uvelebili v trávě a přemýšleli. Slunce pořád žhnulo, ale nám to už tolik nevadilo. Nemohli jsem se už soustředit na fyzično a přemýšleli radši nad duševními věcmi.
    "Musíme tomu ale přijít na kloub Coone." řekl po chvíli Jingels. "Musíme dokončit to, co tvůj pra-pra-pra-pra-pradědeček započal."
    "Byl to pra-pra-pradědeček," zasmál jsem se, i když mě napadlo, že to možná stejně nikdo neví jistě. "a co vlastně započal? Chtěl přece uniknout z lidského vězení. Ta věc mu sice dala naději, ale určitě nebyla žádným objektem jeho celoživotního snažení a vůbec, jsem jak malý koťata; na světě jsou přece mnoem důležitější věci než hloupý dveře!"
    "Jenže všimni si té podobnosti!" Jingelsův hlas byl plný vzrušení. "Tvůj pra-pra-pra-pradědeček se snažil uniknout z lidskýho domu a věřil, že by to mohla být cesta. Co když na světě existuje nějaká vyšší spravedlivá síla, která nám teď dává příležitost uniknout z týhle trapný čtvrti, když přijdeme na to jak tuhle věc použít?"
    "Jenže, nezdá se ti, že tyhle dveře vedou spíš do budovy než z ní?"
    "A co ta obloha, kterou jsme tam viděli?"
    Musel jsem se nad tím pořádně zamyslet. Nebylo to poprvé, co jsem ten den přemýšlel a už mě z toho začínala pěkně bolet hlava. I kdyby byla nějaká vyšší síla, proč by nám posílala něco takového? Nebylo by snadnější už nějak přejít tu silnici? Pokud jsem uvažoval dobře, tak moji předkové přece museli překonat silnici, aby se do týhle podělaný čtvrti vůbec dostali, takže by to mělo jít i obráceně. Kromě toho už se ukázalo pár koček, které prostě jednou zmizely a rozkříklo se, že asi přešly silnici. Neříkám, že dálnici - tomu by totiž nevěřil nikdo - ale silnici ano.

Najednou mi Jingels zmizel z očí a uslyšel jsem podivný zkřek. Netušil jsem co se stalo a zmateně se rozhlížel kolem. Myslím, že jsem i vyskočil kus nad zem, ale tím už si nejsem tak jistý. Když se moje nervy trochu uklidnily, uvědomil jsem si, že mezi mnou a Jingelsem seděla jakási kočka a tvářila se otřeseně. Naším přičiněním to však zřejmě nebylo a tak jsem se jí zeptal jestli je v pořádku.
    "Ano, jistě,... to nic není. Brzy budu." odpověděla.
    "Co se ti stalo?" zakoktal Jingels a kočka se na nás oba podívala s nepatrným úsměvem na tváři.
    "Skočila jsem." Tím nás trochu zmátla. Odkud skočila a proč? Hlavně nás zajímalo proč všechno to pozdvižení.
    "Odkud jsi skočila?" zeptali jsem se skoro současně a kočka pozvedla svá zelená očka na vysokou budovu, která se nad námi tyčila. Měla vážně nezvyklou barvu očí. Její kožich byl celý bílý a měla sexy huňatý ocásek. Podle toho jak voněla, byla určitě použitelná i k jiným věcem než kecům.
    "Z šestnáctého patra!" pravila majestátně.
    Chvíli jsme museli přemýšlet než nám došlo, co má přesně na mysli. Skákat z šestnáctého patra je přece šílenství. Skákat vůbec je šílenství. Jak to vůbec mohla přežít?
    Kočka se pořádně protáhla a její úsměv byl už zcela zřejmý. "Četla jsem už dost článků o kočičích pádech. Vlastně je pro nás statisticky nejhorší pád ze sedmého patra, ale z nižších a vyšších pater to tak hrozné není. Tak jsem usoudila, že to stojí za pokus..."
    "Ty utíkáš od lidí, že jo?!" v tom mi to došlo. Neumím si představit žádný lepší důvod proč se dobrovolně vrhnout z šestnáctýho - vůbec jakýhokoli - patra. "Můj pra-pra-pradědeček utekl šachtou na špinavý prádlo."
    Kočka si nás oba změřila pohledem. "Takže vy dva jste tuláci?" pak se podívala na tlusťocha. "Ale ty definitivně nejsi z ulice. Jsi hezky čistej."
    Napadlo mě, že tenhle její žvást byl nejspíš kompliment. Snažila se ho snad sbalit? Vůbec se mi to nelíbilo. Na tyhle věci jsem tu přece byl já. Kočka si asi všimla zlosti v mých očích a drze se na mě usmála.
    "Takže vy dva asi nejste - jak se to říká? - teplí?" zasmála se a sledovala náš šok. "Je legrační pozorovat zatoulané kocourky, ale musíte mě omluvit; mám zrovna něco na práci."
    Chtěla odejít, ale ještě jsem ji stihnul zadržet. "Plánuješ zmizet z týhle čtvrti? Protože jestli jo, tak bychom si možná mohli vzájemně pomoct."
    "Mě je úplně jasné, co máš tou pomocí namysli kocourku, ale já jsem se sem jenom neodskočila pobavit!"
    Bylo mi jasné, že mě nebere vážně. To mě na kočkách štvalo vždy nejvíc. "Já si ale nedělám srandu. Vážně! Tady s kámošem plánujeme odsud pláchnout."
    Kočka nás oba obešla a znovu nás přehodnotila. "Vy dva plánujete útěk? Prosimtě! Kam a odkud?"
    "No z týhle hloupý čtvrti někam pryč!"
    "Jasně, ale kde je tahle čtvrť a kde je to místo, na kterém vám bude líp? Hele kocourku, schválně se podívej tam na ten nápis na tom domě. Vidíš? Ten štítek, který značí ulici?"
    Prohlížel jsem si barák pořád dokola, ale nezpozoroval jsem na něm vůbec nic zvláštního.
    "Tak vidíš! Vždyť neumíš ani číst!"
    Začínal jsem na tu kočku mít zlost. Ona se mnou jednala jako s kotětem a přitom byla zcela určitě mladší. Já sice nebyl ještě tak starý, abych mohl dělat kdovíjaké rozumy, ale vážně jsem pochyboval o tom, že už měla někdy koťata. To já jich měl spoustu. Sice jako kocour už ani nevím s kterou a kolik, ale ani chvíli jsem o tom nepochyboval. Vždyť už jsem tolika kočkám vyprávěl příběh o svém pra-pra-pradědečkovi, aby ho mohly předat potomkům, jak to bylo v mém rodu zvykem. Jak mohla být tahle tak drzá.
    "Hele kotě, fakt nevím o jakým násipu nebo návěsu to mluvíš, ale nechápu jak je to důležitý pro útěk z čtvrti," řekl jsem jí. "Taky nevím proč je podle tebe divný občas vyměnit místo pobytu, i když předem nevíš za který. Vždyť je to nuda furt na jednom místě!"
    "No dobře,..." přiznala. "ale ještě jsi mi neřekl jak to chcete udělat." Na takovou otázku jsem nedokázal odpovědět rovnou. Určitě takový čin potřeboval nějaký plán. Zvažoval jsem třeba, že bych se pokusil něčím zahradit silnici nebo prostě to risknout a přeběhnout, ale než jsem stačil něco říct, vypálil Jingels z nenadání to, co jsem určitě slyšet nechtěl: "Dveře!"
    Vysvětlil kočce, že jsme našli jakési dveře schované za křovím, o kterých se domníváme, že by mohly vést pryč z týhle díry. Schválně použil slovo "my" i když to byl spíš "on". Pak nás tam oba dotáhnul a snažil se jí vysvětlit jak nás tahle záležitost trápila.

    "Čím vás krmili?" zeptala se kočka a málem padla smíchy. Jingels neměl vůbec tušení, co je špatně a já sice věděl, že je to celý pitomost, ale nevěděl jsem už přesně proč. Tak jsme jen čekali až se kočka trochu vzpamatuje a všechno vysvětlí.
    "Hoši, vy jste ještě nikdy neviděli zrcadlo? To jste asi vážně z ulice." řekla.
    Jingels se zamračil. "Já jsem nic takovýho doma teda neviděl!" Pak se chvíli zamyslel a přiznal, že ale možná ani neviděl jeho dům úplně celý.
    "Dobře," řekl jsem já. "Mě bylo celou dobu jasný, že to nejsou dveře a vůbec ne z týhle čtvrti, ale co to teda je? Co je zrcadlo?"
    Kočka se zatvářila, jako by jí právě došlo něco již dávno zcela zřejmého. Zahleděla se na tu podivnou věc a chvíli přemýšlela. "Zrcadlo je velmi hladký povrch, který odráží sětlo. Většinou se dělají z vyleštěné vrstvy nějakého kovu (třeba hliníku), která se nanese na jednu stranu skleněné tabule. Jako v tomto případě."
    "Co??" vyjekli jsme.
    "Podívejte,..." Kočka se nyní vážně mračila. "Na zrcadle se odráží obraz všeho, co před něj postavíte. Ty kočky, které si myslíte že vám brání projít, jsou jen vaše odrazy a nejsou skutečné. Takže není nic divného na tom, že je necítíte. Dělají přesně to, co vy děláte před zrcadlem. Akorát, že je vše je stranově převrácené."
    "A co to pro nás znamená?" zeptal jsem se.
    "To v první řadě znamená, že tohle zrcadlo je pevný povrch a určitě skrze něj nemůžete nikam projít. Je mi líto hoši, ale musíte vymyslet jiný plán útěku."
    Začínal jsem být trochu nervní. "Hele číčo, tohle fakt nebyl náš plán útěku. Jen nás zajímá, co to je. O nic víc nejde! Co myslíš, ale tím, že ti kocouři jsou našimi odrazy?"
    "Promiň, ale na to nemáš dost vyvinutou krátkodobou paměť, takže není asi možné, abys pochopil, že je to pouze tvůj stranově převrácený přímý a stejně velký obraz. Profesor mě před vámi obyčejnými kočkami varoval."
    "Kdo je profesor?" zeptal se Jingels, ale mě to taky zajímalo. Kočka se tvářila nějak "jinak" když mluvila o profesorovi. Měla až takový nstalgický výraz.
    "Profesor je můj člověk. Vychovával mě už od kotěte, ale být pořád zavřená v paneláce je vážně otrava. Do toho vám však vůbec nic není."
    Kočka chtěla opět odejít, ale já ji prostě nechtěl nechat. Měl jsem pocit, že by váně mohla znát nějaký dobrý způsob úniku. Snažila se nás všemožně setřást, ale my jsme byli mnohem vytrvalejší. Možná byla chytrá, ale rozhodně neměla tak vymakané svaly jako já nebo Jingels. Po nějaké chvíli konečně přestala utíkat a začala se s námi bavit. "Dobře, vezmu vás s sebou, ale budete děat přesně co vám řeknu!"

Její plán byl zvláštní, ale měl něco do sebe. Kočka plánovala zdrhnout na jakési místo, kterému říkala "venkov". Prý tam bylo mnohem méně lidí, aut a žádné vysoké domy, což znělo celkem fajn. Zvláště ďábelské na jejím plánu bylo, že chtěla použít auto. Jednu z těch hrozných věcí, které zkosily celý můj bývalý gang na potkání. Měl jsem hrozný strach, ale rozhodně jsem ji ho nehodlal přiznat. Jenže jsem měl stejně strach. Kdysi dávno, když jsem ještě byl členem gangu, rozhodli jsme se, že překonáme dálnici. Byla toho dne celkem klidná a nám se zdálo, že by to numusel být až tak velkej problém. Na začátku nás bylo pět, ale na konci jsem zůstal jenom já. To je všechno. Rozhodně jsem nechtěl nikomu vyprávět o tom, jak se z mých druhů staly mastné placky smažící se na rozžhavené silnici, to fakt sorry.
    Když jsem uviděl auto, o kterém kočka mluvila, dost se mi ulevilo, protože nebylo v pohybu. Bylo takzvaně zaparkované a skoro z něj nešel ani strach. Nebylo ale samo. Kolem byla spousta aut. Tomu místu jsme s Jingelsem říkali "hnízdo" a nikdy jsme tam nechodili. Kočka nám však vysvětlila, že se tomu říká "párkoviště" a že nám ty zrůdy v tomhle stavu nehrozí žádným nebezpečím..
    Schovali jsme se za jedno, kterému kočka říkala "červené" a sledovali jsme jiné, kterému říkala "modré". Čekali jsme až k němu příjde profesor a otevře ho zezadu. Vysvětlila nám, že ho nechá chvíli otevřené, aby do něj naskládal nějaké věci. V tu chvíli budeme mít dost času, abychom naskočili a ukryli se tam. Moc se nám ten nápad nelíbil, ale kočka tvrdila, že už tam mnohokrát byla, když ji profesor vozil v kleci a vyhlédla si pár míst, kam se schovat.
    Náhle přišel nějaký člověk nesoucí těžkou bednu a z výrazu kočky jsme rozpoznali, že jde o profesora. Připravovali jsme se na náš odvážný čin. Profesor otevřel kufr - jak to nazývala kočka - auta a vložil bednu dovnitř. Pak zašel za roh a nechal kufr otevřený.
    "Teď je čas, musíme jít!" zavelila kočka a rozeběhla se k autu. Chtěl jsem také vyrazit, ale Jingels mě zarazil.
    "Coone,..." řekl mi. "Přemýšlel jsem a víš..."
    "Co?" naléhal jsem. Neměli jsme mnoho času.
    "Já nepůjdu. Teď, když vidím, že bych fakt odsud odešel,... mám pocit, že ještě nechci. Přecejen, moji lidé se ke mě chovají hezky a... vždyť víš co. Je ze mě domácí kočka. Nemohu na tom nic změnit, ale ty musíš jít. Musíš poznat svět, protože jsi volný a byla by škoda toho nevyužít." Když Jingels říkal tato nejspíš poslední slova, která mi měl kdy povědět, tvářil se natolik zdrceně, že jsem i pochopil, co tím myslí.
    Rozloučil jsem se se svým dlouholetým přítelem jen zběžně a vrhl jsem se do kufru té hrozné věci. Kočka mě ryhle nasměrovala do vhodné skrýše, kam jsem bez váhání skočil. Profesor pak vložil do kufru ještě jednu věc a zavřel. Najednou byla taková tma, že jsem viděl jenom černo. Něco podobného se mi zatím nikdy nestalo a neznal jsem to ani z vyprávění o mém pra-pra-pradědečkovi.
    Auto začalo vydávat podivné zvuky a za chvíli se ještě začalo otřásat. Byl to vážně děsivý zážitek a můj žaludek měl chuť vyhodit moji delikátní snídani. Vydal jsem však jen slabé zasténání. Kočka si toho všimla a začala se mnou komunikovat, aby mě trochu uklidnila.
    "Buď v klidu, já jela autem už aspoň třicetkrát!" Neměl jsem tušení, co "třicetkrát" znamená, ale pochopil jsem, že tím asi myslí hodněkrát. Kupodivu mě to trochu uklidnilo.
    "Co se stalo s tvým kámošem?" zeptala se.
    "Nedokázal odejít,..." řekl jsem zamyšleně. "Asi se mu s těmi lidmi fakt líbí,..."
    "Ještě jsem se nezeptala jak se jmenuješ." Uvědomil jsem si, že ani já se jí nezeptal.
    "Coon," řekl jsem. "A ty?"
    "Docela to k tobě sedí," zasmála se "Já jsem Mina."
    Po zbytek cesty jsme mlčeli a odpočívali. Netrvalo však dlouho a auto se zastavilo.
    "Tak jsme na místě," pravila Mina. "Počkej až ti řeknu a následuj mě."
    Profesor opět kufr otevřel a popadnul jednu bednu. Měli jsme dost času, abychom nepozorovaně vyklouzli a schovali se venku. Profesor zatím odnesl i druhou benu, zavřel kufr a sám zmizel v drobném stavení, kam bedny odnesl.

    Byli jsme svobodní. Schovali jsme se do jednoho z vedle stojících domů, který byl plný sena a myší, a chvíli jsem si užívali volnosti a nového prostředí. Pak se Mina posadila k díře ve zdi a smutně koukala ven.
    "Co se děje?" zeptal jsem se a Mina vypustila tichý vzdech. Sedl jsem si tedy vedle ní a zadíval se taky dírou ven. Vbec nic zajímavého tam nebylo. Neustále jsem pátral očima po viditelné oblasti, ale zkrátka nic. Podíval jsem se tedy tázavě na Minu a ona můj pohled opětovala. V tu chvíli na ní bylo něco ještě víc přitažlivého než předtím.
    "Coone, neřekla jsem ti úplnou pravdu." řekla, ale já jenom poslouchal tón jejího hlasu a vůbec nechápal, co mi říká. "Neutekla jsem proto, že jsem chtěla odtamtud zmizet. Vlastně, je to celé dost hloupé..."
    Řekl jsem ji, že mi to klidně může říct. Za tu dobu, co jsem ji znal jsem rozuměl asi jen čtvrtině věcí, které vypustila z pusy, ale ať už říkala cokoli, dobře se to poslouchalo.
    Zasmála se. "Jak se zdá, tak jsme ani nemuseli jezdit tak daleko."
    Dále následovaly kočičí záležitosti, do kterých vám vážně nic není a já ji pak vyložil příběh o svém pra-pra-pradědečkovi. Byla přece moje povinnost zajistit jeho předání dalším generacím.

Starý kocour seděl na silné větvi v koruně stromu. Bylo zřejmé, že si tuhle větev pečlivě vybíral a nikdo nemusel mít strach o jeho bezpečí. V těchto perných letních dnech ani nebylo lepšího místa, kam se uchýlit a tahle pozice navíc byla pro kocoura naprosto typická. Vyjadřovala celý jeho přístup k životu, kde byl hlavně tajemným a nedotknutelným pozorovatelem, i když tato role nebyla vůbec ničím snadnější, jak by se možná některým mohlo zdát.
    Na okolních větvích seděly tři již trochu povyrostlá koťata a poslouchala starcův příběh. Výraz na starcově tváři vyjadřoval směs nostalgie a radosti, že si má s kým povídat.
    "A kam se poděla slečna Mina, strýčku?" zeptalo se jedno z koťat.
    "Vrátila se domů," odpověděl stařec. "Nedokázala opustit profesora a hlavně své poslání shromažďovat znalosti a usilovat o vědecký pokrok. Taková to byla kočka, i když doufám, že ještě je. Byla přece o dost mladší než já."
    Koťata se tvářila zmateňe. "Proč, ale vůbec utíkala?"
    "Ctěla prostě to, co příjde na každou kočku v jisté době." Stařec se usmál. "Na to jste ale vy pořád ještě mladí."

    Byly to krásné časy, přemýšlel starý kocour. Tehdy, když v noci pobýhal po té zatuchlé čtvrti a snažil se najít úkryt před deštěm. Jediný, kdo ho nevyhnal byl jeden starý kocour. Coon tam celou noc vylehával a poslouchal vyprávění toho staříka. Starý kocour znal rozložení sil kočičích gangů naprosto dokonale a zřejmě ho to i trochu trápilo. Čtvrť už začínala být přecpaná a pomalu hrozilo, že s tím lidé začnou něco dělat. Byl to však jeho domov a on ho nechtěl opustit. Řekl Coonovi, že by už nemělo smysl někam utíkat. Stejně by nežil tak dlouho, aby si vychutnal nové poznatky o světě. Uvažoval však, co asi bude s kočkami za pár desítek nebo i sovek let.
    Tyto myšlenky nyní trápily i starého Coona sedícího ve větvíh jeho oblíbeného stromu. Dokázal tam vysedávat i celý den a jen tak přemýšlet.
    "Co asi s náma kočkama jednou bude?" zeptal se sám sebe polohlasem. Napadlo ho, že by vedle něj mohla sedět Mina, jako tehdy ve staré stodole, a vyprávět mu o svých dosavadních poznatcích. Mina nebyla obyčejná kočka a Coon čím dál tím víc chápal proč, i když ji už hezkých pár let neviděl. Stále však nezapoměl na to, co mu řekla o zrcadle, jak dokázala věci plánovat předem a taky na to, že nejspíš rozuměla lidské řeči a chápala ty jejich všudypřítomné čmáranice. Coon si nedokázal žádným způsobem představit, jak Mina dokázala něco takového. Jeho samého většina koček ze sousedství považovala za podivína s tím jeho nekonečným vysedáváním v kounách stromů a velmi je šokovalo, když se jim svěřil s některými svými úvahami.
    Coon nejdříve uvažoval, že třeba dělá něco špatně. Třeba by mu někdo porozuměl, kdyby své myšlenky formuloval nějak jinak. Nedokázal však vymyslet jak. Možná ho jeho setkání s Minou, tedy s kočkou, která byla na mnohem vyšší úrovni inteligence, nějak podnítilo v jeho vlastním vývoji, ale nad tím mohl jenom uvažovat. Jaký rozdíl mohl být mezi ním a ostatními kočkami?
    Mina tvrdila, že v důsledku lidských zásahů do přirozeného prostředí se mění i podmínky života koček. Postupem času se měly přizpůsobovat novým podmínkám stejně jako i různé jiné druhy života na této planetě, které vůbec budou schopny dost dlouho přežít.

Starý Coon zavřel svá mohutná očka, která se ve stínu větví a listů zrcadlila podobně, jako by to dokázalo zrcadlo, které jeho starý parťák Jingels našel v parku jejich staré čtvrti. Jednou by se tam mohl třeba zastavit, kdyby našel tu správnou cestu a dostatek sil, ale nejspíš už zůstane jenom u představ. Snít je přece tak krásné!

napsal/a: Juubei 14:23 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář