Krajina čtyč hor (Historie samoty)
10.Březen 2008 | Odd StoriesSpontání záležitost. Nejsem si jistý, že to jde pochopit. Ke konci jsem byl celkem utahanej
Vítr se prohnal korunami stromů. Nebyl dost silný na to, aby je vytrhal ze země, dokonce ani malou větvičku se mu ulomit nepodařilo, ale svému účelu posloužil i tak. Možná tím lépe než kdyby se jednalo o nějaký vichr. Ten by byl prostě příliš hlasitý a celou pomalu budovanou atmosféru strachu v liduprázdném nočním lesíku, kde nebylo vidět skoro ani na krok, by spíš pokazil.
Chlapec v obou rukou pevně třímal jakýsi plochý a dlouhý kus dřeva. Bylo zřejmé, že si pod ním představoval meč, kterým by se mohl bránit případnému ohroženín nebo dokonce s ním přímo svést souboj. Jeho držení bylo však dost křečovité a klacek byl tak ubohý, že bych jej zlomil v setině vteřiny, jen dostat tu správnou příležitost.
Začínal jsem poslední dobou uvažovat nad tím, proč vlastně musím pokaždé na nějakou příležitost čekat. Měl jsem chlapce přímo před sebou. Proč prostě po něm rovnou neskočit a nezadupat ho do země? Vždycky, když moje příležitost konečně přijdeje, je už příliš pozdě. Chlapec vždy unikne, jako v nějaký hloupý pohádce.
„Je to prostě malej spratek, kterej si jen hraje a já si musím hrát také.“ Říkal jsem si. Vážně jsem začínal toužit po něčem mnohem skutečnějším, než tenhle píseček, ale měl jsem tu nějakou práci, které jsem se chtě nechtě musel věnovat a nezbývalo mi než doufat, že jednou přijdu na to proč.
Nejdříve jsem chlapci podrazil nohy. Trochu si namlátil. Vybral jsem si schválně místo, kde ze země vyčuhovaly ostré kameny. Jeho křečovité sevření se během pádu uvolnilo a dřevěný mečík zmizel v houštině vedle pěšinky. Za houštinou se skrýval také hluboký sráz a osobně si myslím, že šance na znovuzískání toho kusu dřeva byly už naprosto minimální, ne-li vůbec žádné, i kdyby se o to chlapec pokusil.
„Tvoje odvaha se nejspíš trochu zatoulala,“ řekl jsem mu. „Myslím, že ji malí spratci moc neberou.“
Chlapec neodpověděl. Vlastně jsem si byl naprosto jistý, že mi nemůže rozumět, že jsem to ani neočekával. Jenom mě už trochu přestávalo bavit mluvit pořád jen sám se sebou a tak jsem prostě něco plácnul a ani nad tím moc nepřemýšlel. To klukajsem však vyděsil náramně. Hned jakmile se byl schopen pohnout, odplazil se stranou a zády se opřel o malou skalku. Věděl jsem, že to dělá proto, aby ho nic nemohlo překvapit zezadu. Jenže mu to zrovna moc nepomáhalo ve směru shora, zleva ani zprava. Co se týče směru, kterým hleděl, myslel si, že ho svým zrakem kontroluje, protože případné nebezpečí uvidí. To však nebyla tak úplně pravda. Samozřejmě, že by nebezpečí uviděl, o tom jsem se s ním nemohl hádat, ale otázkou bylo, jestli zrovna ten pohled není tím, čemu se v hloubi duše chce vyvarovat ze všeho nejvíc. Takový pohled může i zabít.
Netrvalo dlouho a hloupý chlapec si uvědomil nedostatky svého úkrytu. Musel odtamtud pryč a pokud možno někam, kde bude hodně světla a nejlépe snad i hodně lidí. Někam, kde by ho mohli slyšet volat o pomoc.
Odvážně vyskočil na nohy a rozeběhnul se tam, odkud přišel – do města. Řekl jsem sice odvážně, ale nutno opět připomenout, že ho k tomuto odvážnému činu, který spočíval hlavně v tom, že mi ukázal svá záda, na která jsem mu pak mohl celou cestu hlasitě dýchat, ho donutil strach přesahující jeho ubohý rozum. Někdy prostě v lidském těle dojde k uvolňování jakýchsi látek, kteréjim chudákům tak úplně vypnou mozek, že se jim dokonce někdy podaří uniknout ze situace, s kterou by si už prostě vlastním rozumem neporadili. Tak byla moje příležitost opět promarněna.
Chlapec za sebou zabouchnul dveře svého útočiště v jednom ošklivém činžovním domě. Na schodech do čtvrtého patra, kde bydlel, jsem ho ještě sledoval zpoza temných rohů a opět čekal na svou příležitost, jenže když za sebou zavřel dveře svého bytu, mohl jsem si všechno jen domýšlet. I když všechno možná ne. Já už dávno věděl, jak vypadal jeho pokoj. Už jsem měl tu příležitost alespoň nahlédnout a věřil jsem, že brzy už bude pokoj můj. Byla to chvíle, na kterou jsem čekal celý život. Kdybych se dostal do jeho pokoje kompletní, mohl bych celou záležitost s chlapcem vyřídit jednou pro vždy. Neměl by prostě kam utéci a nic už by ho nemohlo zachránit. Chlapec byl sám a proto byl pro mě ideální obětí.
Nad celou touhle záležitostí jsem přemýšlel skoro pořád. Většinou jsem ani neměl nic jiného na práci než přemýšlet, ale musím podotknout, že tenhle druh práce bývá často dost frustrující hlavně kvůli své bezvýslednosti. Nepodařilo se mi zatím prakticky nic skutečně zjistit, ale zato jsem vytvořil celou řadu teorií. Nejdříve jsem míval i celkem radost z toho, že jsem vlastně objevil svoji kreativitu, což bylo vážně úžasné vzhledem k tomu, že někdo jako já by prostě (teoreticky) neměl být kreativní. Byla to zkrátka logická hloupost. Navíc jsem už v minulosti potkal asi dva mě podobné zjevy a ani jeden z nich rozhodně kreativní nebyl. Jenže nesmím ani zapomenout, že taky nežili tak dlouho jako já. Jejich oběti prostě nebyly to pravé. Neměly naprosto žádný předpoklady. Říkám si, že ti dva měli vážně kuráž, že to nevzdali rovnou. To já bych se na to určitě vykašlal, kdyby tenhle chlapec prostě nebyl naprosto ideální oběť.
Napadlo mě, že jsem možná chlapci docela křivdil. Nebyl to zas takový zbabělec, jako jsem ho popisoval. Vlastně se dostal o pěkný kus dál, než většina lidí. Byl sice vyděšený až k smrti, ale určitě se hrůzou nepodělal. Když se přede mnou zavřel ve svém bytě, rozhodně hned neběžel k mamince plakat do náručí. Jak jsem říkal, ten chlapec byl prostě sám. Nežil sice sám, ale prostě byl sám. Lidé, co jsou takhle sami, prostě nejdou nikoho nikdy prosit o pomoc. I když třeba najdou nějakou spřízněnou duši, které se svěří, nikdy nečekají její pomoc. Něco takového by vyžadovalo určitou úroveň spolupráce a hlavně vzájemné důvěry, které zkrátka nejsou schopni. Takoví lidé zkrátka ze společenského hlediska prakticky neexistují. Jejich osudem je úzkost, prázdnota a osamění v té nejhorší podobě, kterou si ostatní nedovedou ani představit.
Chlapec byl jedním z takových lidí. Nikdo se k němu nemohl skutečně dostat a to z něj dělalo moji ideální oběť. To bylo asi vše, co se mi podařilo vysledovat. Zbytek, jako třeba odpověď na otázku: „Co se vlastně stane až svoji oběť lapím?“, byly pouze smyšlené domněnky. Samozřejmě, že jsem měl určité představy. Původně jsem si myslel, že ho prostě srazím na zem a budu tak dlouho mlátit do té jeho otravné palice, až z jeho mozku zbude jen kaše. Později jsem uvažoval třeba nad postupným odtrháváním jeho malinkých ručiček a nožiček. Jednou mi něco vnuklo nápad, že bych mu mohl do břicha zarazit ruku a vytáhnout střeva a další věci. Ani nevím, proč mě takové věci napadaly. Chtěl jsem snad jeho vnitřnosti sníst?
Jenže abych tu jen tak neplácal, bude asi nejlepší rovnou přiznat, že nevím. Většinou, když na chlapce narazím, jen se mu zadívám zdlouhavě do očí a jeho vědomí se mi ztratí.Vlastně jsem poslední dobou začal zvažovat možnost, že se živím něčím, co se z něj uvolňuje, když mě spatří. Nějaká energie nebo něco,… Ale to je jenom domněnka. Každopádně doba, kdy z něj mohu tuhle energii vysávat se neustále prodlužuje a s tím i moje schopnost vidět jeho pokoj.
Procházím se po provazovém mostě dál a blížím se k vrcholku toho, čemu říkám nejvyšší hora. Nějak mi připadalo nesmyslné jít opačným směrem a tak jsem tuto možnost ani nezvažoval a přemýšlím nad ní jen teď, abych si dodal sebevědomí uvědoměním, že jsem jednal na základě svého vlastního rozhodnutí. Rád jsem měl takový pocit, i když jsem věděl, že to nejsem já, kdo je odpovědný, za všechny ty divné věci kolem. Jenže, kdo je? Vzhledem k tomu, že něco takového, co nikdo nechápe, by si na vrub nepřipsal asi snad vůbec nikdo, mohl za to nésto dpovědnost prakticky kdokoli. Já jsem alespoň byl schopen pohybovat se tu, kromě toho, že bez omezení, taky na základě nějakého záměru, což se například o chlapci říci nedalo.
Konečně jsem vystoupil na vrchol nejvyšší hory a začal se rozhlížet kolem. Náhle jsem si uvědomil, že jsou tu ještě tři další nejvyšší hory naprosto totožné s tou, na které zrovna stojím. Nebo alespoň na tu vzdálenost se to tak zdálo. Byla to krajina čtyř hor. Tyto hory už však nejsou spojeny žádnými mosty a aby se člověk dostal z jedné na druhou, musel by sestoupit do údolí mezi nimi. Jenže stěny hor jsou příliš strmé a nebylo by snadné po nich lézt a nikdo nemohl ani tušit, co skrývá údolí zahalené mraky. Já bych se tam mohl dostat sice velice snadno, ale nemám taky ani to nejmenší tušení, na co bych narazil. Třeba by mětam něco pohltilo a já bych pak existoval celou tu dobu naprosto zbytečně.
Ne té nejvzdálenější z hor vidím chlapce, jak putuje s družinou dvanácti mužů. Ještě neví, že se nachází na vrcholku hory. Taková hora může pro člověka vypadat jako celý svět a konec konců plní i takovou funkci.
Přesouvám se přímo do týla družiny a všechny muže zabíjím. Je to pro mě úplná hračka a není to ani poprvé, takže to jen zmiňuji, aby nenastaly nějaké naprosto zbytečné dohady o tom, kam se najednou podělo dvanáct mužů. Navíc, naprostá beznadějnost situace očividně dělá dojem na chlapce, který se hroutí na kolena neschopen pohybu. Naše oči se setkávají a dostávám opět ten zvláštní pocit, že všechna jeho síla se přesouvá do mě. Chvíli jen zaraženě koukám, ale hned si uvědomuji, že chlapec stále nezmizel. Nyní je konečně moje příležitost. Napadá mě, že bych mohl mít meč a třeba ho naporcovat na tři části. Nejdřív odseknu pravé rameno, pak levé…. a zbytek ještě alespoň o hlavu zkrátím, takže na čtyři. Mojemyšlenky se realizují skoro zároveň s jejich vznikem v mé mysli. Pakuž jen stojím uprostřed planiny poseté mrtvými těly a na cosi čekám. Má se snad ještě něco stát?
Jakási postava se blíží k muži v kápi stojícímu uprostřed planiny poseté mrtvými těly naprosto jistou a přímou chůzí. Kousek od něj se zastavuje a pak promluví: „Docela hodně jsem nad tebou přemýšlel, příteli můj.“ Tou postavou je chlapec.
Mužv kápi se otáčí a dívá se na chlapce zděšeným pohledem. Na jeho tváři to však není vidět. Možná ani jeho oči by to neprozradily, ale já to vím. Vím, že bych mužem v kápi měl být já. Dokonce si uvědomuji, že jím nejsem o nic méně,než postavou chlapce. Oba jsou jen figurkami v příběhu, který jsem pro něnapsal a proto není už zapotřebí žádné další zbytečné rozmluvy, ale kdyby bylo, probíhala by asi takto:
Chlapec: Díky tomu také vím, že ty jsi přemýšlel o mě. Pronásledoval jsi mě už velmi dlouho, takže nepopřeš, že jsem pro tebe něčím velmi důležitý.
Muž v kápi: … (mlčí)
Chlapec: Chceš vědět, proč mě musíš pronásledovat a strašit celýmůj život?
Muž v kápi: … (mlčí)
Chlapec: Ale ty už to přece víš, že ano? Myslel sis, že jsi kreativní, že dokážeš vytvořit myšlenku! (směje se)
Muž v kápi: … (mlčí)
Chlapec: Napadlo tě, že smyšlená bytost tvořit nedokáže. Ne sama osobě. Kdybych jenom nebyl celou dobu tak vyplašený třeba bych ti pomohl k zamyšlení nad tím, jakým způsobem jsi vlastně byl stvořen! (směje se tak, že se sotva drží na nohou)
Muž v kápi: To ty? Ty jsi mě vytvořil, abych se za tebou celoutu dobu honil a snažil se tě zničit? Proč sakra?
Chlapec: Neřekl jsem, že jsem tě stvořil…
Muž v kápi: Ty jsi JÁ? Proto už nedokážu rozlišit kdo je kdo.(hroutí se na kolena)
Chlapec: Ano, ty jsi to moje já, které mě nejvíc děsí. Ty jsi tomoje já, které by mě dokázalo i zabít. Však ty víš proč jsem nepřestával chodit na ty skály v noci úplně sám i přes to, že jsem si tam vždycky skoro nadělal do kalhot.
Muž v kápi: Chtěl jsi zemřít…
Chlapec: Bál jsem se žít… Potřeboval jsem tebe, abys mě zabil, ale tys to prostě nedokázal. Nebyl jsi dost silný na to, abys mě zabil.
Muž v kápi: Neházej všechnu vinu na mě! To tys nebyl dostsilný na to, abys zemřel! (oba se smějí, protože už to překračuje jisté meze, kdy se to dá brát vážně)
Chlapec nebo Muž v kápi: Možná se bojíme žít i zemřít a proto se nemůžeme hnout z místa. Musíme se alespoň rozhodnout, kterým směrem se vypravit, alespoň prozatím.
Chlapec: I když náš život vážně nestojí moc za to. To přece musíš uznat…
Muž v kápi: (přemýšlí) Myslíš, že můžeme žít jako jediná bytost?
Je ráno a já opět ležím ve své posteli. Svůj pokoj sdílím se sestrou, ale ta ještě spí. Uvažuji, co budu dneska dělat. Mohl bych se jít projít ven. Třeba na skály do lesíku. Napadá mě,že je to vlastně velmi uklidňující a příjemné místo, kde člověk může dlouze přemítat nad čímkoli se mu zachce a nikdo ho neruší. Může to tam být sice někdy trochu strašidelné, ale já se na tomhle světě zkrátka nemám čeho bát. Je tu spoustavěcí, kterým asi nikdy nebudu rozumět, spousta nebezpečí a nástrah. To všechno je ale součást mojí existence ať chci nebo ne. Stejně jako Muž v kápi.
napsal/a: Juubei 00:34 Link
