Milost
08.Březen 2008 | Odd StoriesPovídka, kterou jsem napsal v osmičce ZŠ po přečtení In The Mountains of Madness HP Lovercrafta.
Taky je to jedna z nejkratších, co jsem kdy napsal a je taky hodně jednoduchá a ne moc vážně míněná.
„Bylo už deset hodin v noci a já seděl na gauči a měl jsem klobouk přetáhnutá přes tvář. Již jsem se odebíral do říše snů plné sexy ženských a nekončící rozkoše, když tu se mnou jedna začala nepříjemně třást.Otevřel jsem oči a všimnul si, že je to můj otravný brácha Duck a křičí na mě„Hej Jime! Vstávej brácho!“
„Co po mě sakra zase chceš? Náklaďáček jsem ti pučil už před patnácti lety a ještě jsi mi ho nevrátil!“ zavrčel jsem a vytrhnul sez jeho sevření. On si ale nechtěl dát pokoj, odběhnul na chvíli ven a vrátil se s kbelíkem studený vody. To co jsem pak prožil, ze mě málem udělalo bratrovraha a možná by to bylo jen dobře. Ten syčák mě mokrého postavilna nohy a podal mi můj opasek. „Díky..“ zamumlal jsem nepřítomně, ale již jsem se začal smiřovat s tím, že se dnes v noci nevyspím.
„Je mi líto Jime, ale dnes v noci se nevyspíme“ řekl mi, co jsem už tušil. Promnul jsem si oči a podíval se na něj tím nejznechucenějším pohledem, který jsem dokázal na své neoholené tváři vykouzlit a se stejnou radostí jsem se zeptal: „Tak co se děje tentokrát?“
„Raynoldsovi hoši zase dovádějí v kaňonu. Starej pán říkal, že dnes při obědě se chovali nezvykle slušně a tak si od maminky vysloužili svolení, aby se mohli vrátit domů v sedm. Dosud však po nich není ani vidu ani slechu a tak nás starej pán požádal abychom se po nich koukli a netvař se tak znechuceně. Co je šéf po smrti tak je to naše práce..“
Nyní se mě chopila vlna dobročinnosti, jelikož jsem si vzpomněl, co jsem za svého mládí dělal já. „No dobře Ducku, jdem na to!“pronesl jsem majestátně a za chvíli jsem již hleděl do vyprahlého kaňonu.„Vidíš něco?“ zeptal jsem se Ducka.
„Ani černou kůži brácho.“ odpověděl a rozesmál se s domněním, že je vtipný.
„No nic, trochu se tu projdem.“ řekl jsem rozhodně a příkladně jsem vykročil. Duck mě následoval a za chvíli mi začal vyprávět historky ze svého rande s Caroline. Usoudil jsem, že ho nejspíš starej pan Raynolds zastihnul v baru, když obtěžoval nějakou starou paní.
„Caroline se s tebou před měsícem rozešla, ne?“ zeptal jsem se ho abych mu trochu pokazil náladu. Duck se na mě podezřívavě podíval „Vo čem to mluvíš. Jak rozešla. Ta se semnou vůbec nerozešla. To jen, že nám přišla vzrušující myšlenka na tajný sex ve stodole jejího táty..“
Náhle se mi zdálo, že jsem zahlédnul dětské tělíčko. Válelo se na dně kaňonu a tvářilo se mrtvě. Pokoušel jsem se dostat blíže, aby na něj dolehlo světlo ze svítilny. Také jsem se před spaním trochu napil, ale teď jsem zbystřel a zapnul své reflexy. Slézal jsem po strmém kopci dolů, když mi podjela noha a já se s řevem svalil dolů. Chvíli jsem se tam tak válel,ale můj brácha mě nenechal ve štychu a přiběhnul ke mně , aby mi pomohl na nohy. Rychle jsme našli svítilnu a můj klobouk a pokračovali jsme k dětskému tělíčku. „Ducku, tady to smrdí.“ Řekl jsem a vytasil jsem kolt. Oba jsme dostali hrozivý pocit nebezpečí a chystali se zastřelit kohokoli, kdo by mohl odněkud vyběhnout. Obstoupili jsme dětské tělíčko a sledovali okolí.
„Kryj mě!“ vyzval jsem Ducka a obrátil se k tělíčku dítěte.
„Už to má za sebou, co? Nebohé dítě.“ Ptal se mě roztřeseným hlasem Duck a já jsem chvíli nedokázal mluvit. Hleděl jsem na ten nejpodivnější kus kamene, který jsem kdy viděl.
„Sakra Ducku, vždyť to je šutr! Podělanej šutr!“ vykřiknul jsem a dal jsem se do smíchu. Duck se taky dal do smíchu a vyndal z kapsy lahvičku Whisky a oba jsme se na to napili. Ale co Raynoldsovi hoši? Nyní mě napadlo, že tady asi nebudou, alespoň ne v pořádku neboť by slyšeli náš smích a přiběhli by. Sdělil jsem své pochybnosti Duckovi.
„Proboha Jime, ty jsi ale debil! Oni se tu určitě skrývají a neukážou se jen tak protože vědí, že by jim dal starej pán na prdel!“ urazil mě, ale já si alespoň uvědomil, jak je dobrý mít bráchu. Vždyťdvě hlavy jsou víc než jedna!
Zamyslel jsem se tedy nad možností, že chlapci jsou ještě v kaňonu. Podíval jsem se na podivný šutr, který mi připomínal dítě a všimnul jsem si, že je nedaleko od srázu. Když jsem se podíval nahoru, spozoroval jsem ve skále něco zvláštního. Byla hrozná tma a já jsem netušil, co to je a tak jsem si představy o mrtvých dětech nechal raději pro sebe. Řekl jsemDuckovi, že se půjdem podívat tam nahoru a vyrazili jsme. Sráz byl zde obzvláště strmý, a tak nám trvalo dost dlouho než jsme se vyškrábali nahoru. Duck navíc jednou upustil svítilnu a tak se pro ni musel vrátit. Já jsem byl ale už nahoře a obdivoval jsem svůj nález. Byl tu ve skále otvor. Byl sice malý, ale dost velký, abych se do něj vešel a pokud se do něj vejdu já tak se do něj vejdou i tři malí kluci. Chvíli jsme s Duckem zkoumali ten otvor a shodli jsme se nad tím, že to někam určitě vede. Najednou se nás zmocnila ohromná touha po dobrodružství a chtěli jsme zjistit, kam to vede. „Nebozí chlapci. Určitě se odtamtud nemohou dostat.“ pravil Duck, aby si našel výmluvu. Pravdou bylo, že jsme oba cítili neskutečnou touhu tam vlézt.
Najednou jsme uslyšeli hlas, který patřil zeťovi starýho pána Raynoldse: „Hej Jime, Ducku!!! Našli jsme chlapce!!! Byli zalezlí ve stodole!!!!“ křičel na nás.
Podívali jsme se s Duckem navzájem do očí a já jsem zakřičel to co jsme měli na srdci oba: „Hej Larsi!! Nemáš provaz??!!!“ Naše touha po spuštění se do jeskyně neznala mezí avšak Lars se tvářil nechápavě. „Sakra hoši neblbněte tam a pojďte!!“
Nakonec jsme se s Duckem shodli, že se tam mrknem až ráno a šli jsme pryč. Duck pokračoval s Larsem do hospody a já jsem si šel lehnout domů.“
Šerif se na Jima podezíravě zadíval a po chvilce mlčení pravil: „Hele hochu, tahle tvoje povídačka mě začíná pěkně nudit a navíc jen spíše potvrzuje že bys měl viset. Takové hovado, jako ty v týhle zemi fakt nepotřebujem!“
Jim se zatvářil lhostejně a mlčel. Neměl ani trochu snahy přesvědčit šerifa o své nevině a šerifovi se zdálo až zvláštní, že mu vykládá takové hlouposti místo toho, aby vymyslel nějakou pořádnou historku. Tenhle chlap byl určitě v barech středem pozornosti, tak proč teď žvaní takové pitomosti?
Šerif se postavil ke stolu, u kterého Jim seděl a hodil dosebe sklenku Whisky. Trochu mu to pití začalo lézt na mozek a tak se posadil před Jima a trpělivým tónem mu řekl: „Tak dobrá, dopověz mi ten tvůj příběh!“
„Tak já jsem si šel v noci ještě lehnout. Co jsem vešel do domu, už jsem ležel na svým gauči a znovu upadal do světa snů. Zdálo se mi, že mám velkej harém plnej těch nejkrásnějších exotických krasavic až jsem nevěděl, kterou první. Najednou jsem si ale všimnul, že se uprostřed sálu povaluje mrtvý děcko. Šel jsem k němu a bylo fakt mrtví. Musíte mi věřit, že mám srdce na pravým místě, jelikož mi nějaká indiánka zrovna masírovala intimní místa a já ji řekl: „promiň zlato, ale tohle místo potřebuje šerifa!“ a začal jsem zajišťovat okolí. Pečlivě jsem prozkoumal každou ženskou, jestli nemá mezi ňadry schovanou zbraň, ale nepodařilo se mi nic najít. Nechal jsem tedy holky ať si užívají a zrovna v tu chvíli jsem zaslechnul výstřel. S hrůzou jsem se probudil, ale byl jsem natolik vysílený náročným dnem, že jsem se jen svalil na zem a znovu usnul.
Ráno mě probudilo klepání. Hrozně mě bolela hlava, ale překonal jsem to a vstal jsem. Podíval jsem se na hodiny a zjistil, že je už jedenáct. No dobrá, šel jsem ke dveřím, abych Duckovi vynadal, že mě ráno nevzbudil a nešli jsme do té jeskyně. K mému překvapení však u dveří stál starosta Sparks. „Hej starosto, dlouho jsme se neviděli. Co vás nyní přivádí domého skromného příbytku?“ Byl jsem překvapen, jelikož starosta se nikdy k mému domu nepřiblížil ani na dvacet metrů.
„Vůbec tu nejsem abych lezl do tvé páchnoucí myší díry Jime,ale abych tě z ní vytáhnul ven!! Sakra, celá vesnice je vzhůru nohama, tak mazej ven a dělej svoji práci.“ Starosta byl fakt nevrlej a tak jsem popadnul opasek se svojí věrnou přítelkyní a v jeho doprovodu jsem došel ke staré dvoupatrové stodole u jeho domu. K mému překvapení se tam již sešla celá vesnice a u vrat stáli Sparksovi hoši Ray, Neil a Charley s puškami. Starosta mě k nim zavedl. „Tak co se kurva děje??!!“ zakřičel jsem drsně, aby pochopili, že se mnou přichází nezměrná síla. Na většinu lidí to zabralo, protože jejich výrazy byly nyní ještě vyděšenější než předtím, ale na starostu jsem nijak nezapůsobil. „Rayi!“ vyzval svého syna.
Ray se na mne podíval a začal vykoktávat: „Dnes ko-ko-kolem čt-čtvrttý jsme uuslyšeli výstřell a když jsem vy-vyšel ven uviděl jsem, jak z do-domu Jacka wwWrighta lítá nábytek a vvychází hrozný řev. Skla se roztříštila a trámy se hhroutily.“
Podíval jsem se tedy na Wrightův dům a musel jsem uznat, že si mladej Sparks nevymýšlí. Z původního domu tu zůstala sotva polovina a vůbec, byl to hroznej pohled.
„Sakra, jak je na tom chudák Jack?“ zeptal se a v obličejích všech lidí kolem se ukázalo ještě větší zděšeně než před tím, což jsem ani nečekal, že bylo ještě možné. Nakonec mi odpověděl sám pan starosta: „Hochu, Jack je mrtvej. Ani nepoznáme co všechno tam uvnitř je on a co zbytky z jeho večeře a taky tam leží chudák Lars. Jack mu musel před smrtí vystřelit mozek puškou. Asi ho fakt něčím naštval.“ Tohle mě fakt zaskočilo. Co sakra dělal Lars ve Wrightově domě?
„Co sakra dělal Lars ve Wrightově domě?“ zeptal jsem se.
„Slyšeli jsme hrozný řev, asi před něčím utíkal.“ vysvětlil mi Neil a pak řekl něco, co mě úplně dostalo: „Nějakou dobu předtím, jsem ho viděl s tvým bráchou v baru. Říkali, že jdou prozkoumat nějakou jeskyni v kaňonu.“
„Ááá do prdele!!“ zaklel jsem. Nyní to začalo pořádně smrdět. Duck se na mě vykašlal a šel tu jeskyni prozkoumat s Larsem, avšak zřejmě našli něco, co je sakra vyděsilo. Dostal jsem šílenej strach, že budu muset pro Ducka do tý jeskyně, ale dozvěděl jsem se, že se nyní nachází v té stodole, před kterou jsme tu jako blbci stáli.
„Co sakra dělá Duck v tý podělaný stodole? Co? Může mito někdo říct?“
Poslední ze Sparksových synů se mě s děsným soucitem v očích podíval a řekl mi: „To nevíme, ale slýcháme od tamtud podivné zvuky a před chvílí jsme slyšeli Duckův hlas, jak nás prosí abychom ho šli zabít.“
Ovládl mě strašný strach, ale nedokázal se ani zdaleka vyrovnat mému vzteku. Přistoupil jsem k vratům stodoly a všechen lid vesnice se kolem mne rozstoupil. Stál jsem tam sám a má pravá ruka se natahovala pro můj věrný kolt. „Kdokoli jseš nadělám z tebe takovej cedník, že tvý vnitřnosti vyplavou a budou tu smrdět ještě stovky let!!“zakřičel jsem a všechny zvuky utichly. Přistoupil ke mě Ray a podal mi svoji pušku „PPane tttohle bude llepší.“
Vzal jsem tu zbraň a obcházel jsem stodolu, dokud jsem nenašel nepatrnou škvíru, kterou bych se dostal kradmo dovnitř. Nacházela se v zadní části stodoly a zdála se mi jako vhodná. Strčil jsem dovnitř hlavu s puškou a rozhlížel jsem se. Přede mnou se vršila hromada sena a tak nebylo překvapující, že jsem nic neviděl. Hluboce jsem se nadechnul a vlezl jsem dovnitř. Uvědomil jsem si zvláštní zvuk, který připomínal vrčení, ale nedokázal jsem nalézt jeho zdroj. Začal jsem se hrabat přes hromadu sena a byl jsem ve střehu. Měl jsem nepříjemný pocit, že se něco nachází za mými zády a neustále jsem se otáčel. Náhle se mi zdálo, že jsem zahlédnul pohyb a tak jsemse zadíval na strop. Moje ruka náhle nahmatala cosi v seně. Chvíli jsem to zkoumal. Zdálo se, že to jsou vlasy, ale když jsem za to zatáhnul, bylo to překvapivě lehké. Tak jsem se rozhodnul, že to vytáhnu a taky jsem tak učinil. Náhle jsem ale zjistil, že se dívám do tváře svého bratra. To, co jsem vytáhnul ze slámy byla jeho hlava!!
Nedokázal jsem se ubránit výkřiku. V tu chvíli mi jakási mohutná síla vytrhla hlavu mého bratra z rukou a já spatřil něco, čemu jsem rozhodně nechtěl věřit. Nedokážu a nechci toho tvora popisovat, ale byl tak strašlivý!!
Měl pařáty, kterými by mohl trhat i železo a jeho tvář!! Pane bože, jeho tvář byla to nejstrašnější, co jsem kdy viděl. Pohled jeho prázdných očí mě volal do spárů smrti a já v tom volání cítil milosrdenství!! Pomalu jsem ke svojí hlavě přiložil hlaveň pušky a zmáčknul spoušť. Neozval se však výstřel a já jsem propadnul zoufalství. Mé slzy mě smáčely od hlavy k patě a já jej prosil o smilování!! Prosil jsem ho aby mě zabil a já si nemusel navždy pamatovat jeho tvář!!!“
To už bylo vše, co si Jim pamatoval. Démonův pohled ho strašil i za jasného dne. Šerif na něj chvíli hleděl a pak se hlasitě zasmál. Již odpoledne stála uprostřed náměstí šibenice a kolem ní se sešlo celé město.Všichni se chtěli podívat, jak se další zločinec bude houpat na oprátce.
„Jim Grey je odsouzen k trestu smrti za brutální masovou vraždu. Rozsudek bude vykonán nyní ve tři hodiny odpoledne. 9.6.1869…“Jim s radostí naslouchal těmto slovům a prohlížel si dav lidí, posmívajících se člověku, který měl sám vyvraždit celou svoji vesnici a nyní stanout před jejich zraky na šibenici, aby mohl pocítit spravedlnost a Jim Grey spravedl nostopravdu opravdu cítil. Cítil, že konečně dostane zaslouženou milostivou smrt.
„Jen se smějte, ale přijde doba, kdy mi budete závidět místo, kam se nyní odeberu!“ zakřičel a podlaha se pod ním propadla. Jim si při škubnutí nezlomil vaz a nyní se škrtil v oprátce. Čím blíže však byl smrti, začínal se mu vracet obrázek netvorovy tváře: „Ne, ne! Dej mi na onom světě pokoj!!!“ chrchlal z posledních sil. „NNNÉÉÉÉ!!!!!!!!!“
napsal/a: Juubei 04:07 Link
