Návrat ke psaní po 4 letech - Jonův koloběh (špatnej nápad,špatný zpracování - nedokončená,ale kvůli citové vazbě k inspiraci,která mě ke psaní navedla ji mazat nebudu)

1. kapitola

Kdesi uprostřed bahnitých cest jen pár kroků od staré chalupy seděl kluk,tedy spíše muž,,nezbývalo moc do jeho osumnáctin.
Přesto byla jeho mysl přímočaře zaměřená dětskými prioritami.
Jmenoval se Jon Less,a jak už to u něj bylo zvykem oddával se vnitřnímu putování vzpomínkami.
Toho dne pršelo a díky tomu byla i večer po dešti půda nasáklá vodou a všechny cesty,vedoucí do bezpečí sucha a tepla v chatě,se změnily na latexové kopce,tudíž byla veškerá jeho snaha udržet si boty čisté stejně vysoká jako šance,že by jeho milované na něm začalo záležet,,alespoň tohle si v hlavě říkal.
Byl to skeptik téměř od jakživa.
Mezi jeho další oblíbené slogany také patřila historka o svém narození.
Nenarodil se totiž v porodnici,nýbrž tehdy,když jeho oči spatřili tu spanilou krásku.
Sám si způsoboval bolest svou posedlostí její vůní a hlasem a sám si na ní také chodíval postěžovat k její nejlepší kamarádce.
Věděl dobře že neudrží žádné tajemství a tak si stavěl chudou reputaci,jíž se snažil dostat se své můze blíž.
můze jejíž jméno znělo Gabriela Bádrová,tak podezřele dokonale krásné,jak neustále dokola omílal.
Ve skutečnosti to byl jasný placebo efekt,mohla být krásná jakkoli,ale v jeho očích by byla stále přitažlivá i s oběma švidrajícíma očima,Parkinsnovou chorobou a nadměrným ochlupením.
Přestože ho taková představa děsila,srdcem jí byl stále oddaný
A ano měl pravdu byla opravdu nádherná,bohužel jak už to tak ale bývá nejsou obě strany mince stejné.
Seděl na sotva držící lavičce a koukal do temného prázdna před sebou.
Nejradějí měl noc kdy si z jejích černých peřejí vytvořil plátno a na něm přehrával své vzpomínky.
A toutéž samou čiností zabýval svou hlavu i tehdy.
Miluju tě,ozvalo se daleko vzadu následováno zoufalým výdechem s kapkou vzlyku v hlase,byl to její hlas,na tuhle situaci vzpomínal nejraději a stejně tak nejraději ji ke konci prolínal s vlastním výkřikem zlosti a obrázkem tříštícího se skla,které znázorňovalo jeho duši,,s padajícími střípky přicházely krátké výkřiky ,"beru tě jako svoji součást","už tě nechci nikdy vidět !","proč ?!",spadené sklo pak promítalo roztrhaný obraz jejích očí hledících do jeho,načež se jako projektily rozletěly do všech stran a na neviditelné podlaze dohoříval nápis "Gabriela" ,prezentující pouto mezi nimi, až nakonec zhasl.
Právě v tuhle chvíli si Jon začal uvědomovat stoupající hladinu vody v botech a naivně je pozvedl v přesvědčení že to tím spraví.
Ve sluchátkách v neustále se opakující smyčce zněla jeho oblíbená skladba,pomáhala mu utřibovat si myšlenky,ventilovat bolest a jiné cloumající emoce a udržovala ho svěžím za každé příležitosti.
Kamkoli se hnul Pendulum bylo s ním.
To byl název autorské kapely,která jak s oblibou říkal pohřbila slovo hudba a nahradila jej svým jménem.
Jakékoli narážky na podivně se lámající zvuky vycházející ze sluchátek hbitě odrážel a chránil si svůj píseček.
Ale nebyl to úplný introvert,na druhou stranu oplýval vlastnostmi všech temperamentů.
jedinou věrohodnou diagnózou jakou si vysvětloval svou proměnnou osobnost byla,že v určitém věku prošel tak náročným obdobím,až se jeho duše rozdělila na dva kusy a stal se schizofrenikem.
Vlastně se až tak nemýlil,spíš té myšlence natolik věřil až se jím skutečně stal.
Přátelé ho měli rádi díky jeho schopnosti z čehokoliv si udělat legraci a povznést se nad problémy,zároveň ho nesnášeli když se začal rozhodovat dle druhého kusu.
To znamenalo přesný opak,jakkoli malý problém jej vyvedl z míry a příliš se mu oddával.
Sám nikdy nevěděl co si o sobě má myslet tak tomu jednoduše dával průchod.
Znovu si spustil přehrávač a sledoval svou Gabrielku pod kopečkem u ohniště,tehdy to ještě nevěděl ale v tu samou chvíli myslela ona na něj.