Návrat ke psaní po 4 letech - Jonův koloběh (špatnej nápad,špatný zpracování - nedokončená,ale kvůli citové vazbě k inspiraci,která mě ke psaní navedla ji mazat nebudu)

Proč seš proboha tak mokrej,křičela Jonova matka a propadala extrémní hysterii.
Byl jsem ...
Na chvilku tě pustím z očí a ty se vrátíš durch mokrej od hlavy k patě,seš pořád jak malý dítě,klela ale Jon ji nevnímal,duchem byl úplně jinde.
Člověk,kterého měl za nejlepšího přítele,zničil jedinou věc na které mu kdy záleželo.
Jon často přeháněl,ale do doby než ji poznal vše vnímal flegmatickým pohledem "věci přichazí,věci odchází",jenže s ní přišel zlom.
Stál v písku před motelem a sledoval moře přes půl kilometru dlouhé zahrady pod kopcem,vzpomínal na Lucasovi sliby,Moničiny vzkazy,přestal vnímat okolí,drásající sůl na krku přestala škrábat,vítr schlazující mokré šaty přestal studět,i vzdálený šum narážejících vln pomalu ustával v pozadí,jeho hluk střídaly ty skřípavé zvuky kovu doprovázené implodujícím žaludkem a ohňem prolévajícím slzné kanálky.
Zavřel oči a pokoušel se vypnout tok myšlenek,proudící k Monice,ale marně.
Znovu se mu objevila,držel ji v objetí,hladil po vlasech a stíral jí slzy z tváří,byla to vzpomínka na den kdy ji viděl poprvé od toho rozchodu.
Bylo to jako živý sen,písečná podlaha se začala měnit a tvarovat na betonovou silnici,po které kráčel tentýž den od Lucase,cítil se jako ve stavu beztíže,domy kolem něj se hroutily a po sléze zhmotňovaly na masivní zeď podél železnice,jež byla tvořena vytrhávajícími se kusy zábradlí.
A najednou tam stál znovu s plameny tekoucími žilami,hledíc vstříc.
Pral s těmi silami,ale ať se snažil sebevíc,nedokázal od ní odtrhnout oči.
Chtěla mu něco říct,nerozumněl jí,pohybovala ústy avšak nevydávala jedinou hlásku.
Usilovně se soustředil,ale jediné co slyšel byl zesilující se zvuk agresivního stroje,čím zřetelnější a hlasitější byl,tím víc se mu rozplývala před očima.
Pokusil se po ní chňapnout,minul,zkoušel to znovu a znovu ale rukama jen máchal ve vzduchu a její obraz se dočista vytratil.
Řev stroje gradoval,v zádech cítil jak se přibližuje,až těsně před nárazem poznal čemu patřil.
Masivní autobus,kterým Monica každý den odjížděla,nekompromisně jej srazil,až se mu obě ruce zaklínily v proraženém skle a přitisknutého,tlačil před sebou.
Rudé sklo se zařezávalo čím dál hlouběji do jeho masa,až z jeho ran prýštila krev jako o závod,rozlévala se po stranách autobusu až ztratil původní barvu.
Omámen,však přestával vnímat bolest.
Míjející okolí zmizelo v černé siluetě,a křiklavě žlutý autobus s širokými krvavými skrvnami po bocích,řítící se ohromnou rychlostí po betonové silnici,byl jediným spatřitelným objektem v tom nekonečném temnu.
Se stoupající rychlostí promítala černočerná tma kolem obrazy jeho samotného,kráčíc tunelem ze živého plotu.
Ozval se ten skřpavý zvuk a se zablesknutím tunel zmizel.
Přišpendlený,projížděl kolem Moniččina domu a prásk,další záblesk.
Po obou stranách silnice se zjevovali on i ona v různých scénářích,někde se drželi za ruku a se šťastným bezstarostným výrazem na tvářích,kousek opodál se oddávali vášnivým polibkům,na druhé straně silnice se však zjevoval přesný opak.
Stál tam Jon se zatlými pěstmi,hledíc do Lucasových zad,jež mu ji odváděl pryč,o dalších pár metrů na něm klečel a bil ho do obličeje vší silou,kterou dokázal nasbírat.
Když se konečně přinutil přestat na ni myslet,ještě se mu ze všech těch představ motala hlava,černá opona kolem silnice se spustila k zemi a odkryla noční oblohu Řeckého ostrova Kréta,betonová podlaha se znovu rozsypala na písečnou cestu před motelem a Jon začal vnímat nepříjemně ostré krystalky soli po krku,lepkavé mokré tričko a rozběhl se do apartmá,podrobit své hýčkané tělo osvobozující sprše.
Zneškodnil zablokoval si mobilní telefon,a zamezil tak komunikaci s domovským městem,hodlal si užít zbytek dovolené v klidu,v myšlence že je konec.
Jenže to byl teprve začátek.