Díl druhý (Inspirováno Left 4 dead;The Walking dead)

Za Hranicí 2 - Oko za oko (Yvonne Wickdawn,Michael Ryder,Samuel Franklin, Jennifer Cyrus)

1. Epizoda - Prázdniny v pekle

2. Kapitola - Láska, osud a smrt (II. část)

Pevnost , 3 dny po katastrofě
  23:55

Mrtvými obývané ulice prostoupila vlny tmy, obloha však zůstala stejná. Pořád hrůzostrašně rudá. Jen temnější. Mnohem temnější. Sem tam trhlinkou v rudých mracích prosvítal narůžovělý kužel měsíčního světla a činil černé město flekatým.
  Kam oko dohlédlo se třpytil rudý odraz rozpraskaných, zvrácených mrakodrapů, které se tak nevyspytatelně tyčily k nebi. Jako hladová žihadla, nějakých tmou zastřených stvoření.
  Obyčejnému člověku by ten pohled rval srdce z těla chladným pařátem reality. Ale Jon Daniels obyčejný člověk nebyl. Stál na okraji střechy hotelu v secesním slohu a se založenýma rukama na prsou, prohlížel si zdevastované okolí. Stál tam v roztrhaných popálených džínách a černém tričku s bílým logem F na prsou.
  Ve tmě jej nebylo vůbec vidět, alespoň ne lidským okem. Připomínal jednu ze vzdálených pekelných věží, tyčících se nad rozpraskaným hotelem. Ale oči loutek jej vidět dokázaly za jakýchkoli okolností. Obzvlášť když nadešla noc.
  Ve skutečnosti obraz nerozeznávaly. Jen teplo bylo lákadlem, jemuž nedokázaly odolat. Jejich hořící oči fungovaly jako ohnivé magnety, tažené značnější horkostí. A ta horkost, kolující Jonovými žilami byla obrovská. Lépe řečeno gigantická nebo titánská. Jeho hnědé oči zářily vztekem a touhou po pomstě. Jeho krvácející srdce si žádalo odplatu.
  Vytáhl si krabičku royal´s a z ní rychlým pohybem jednu cigaretu. Zamračil se na zástupy loutek pod sebou a pousmál se nad jejich marným tápáním, zmutovanými pahýly namístou ramenou. Pak si přiložil ukazováček ke konci cigarety a ve vteřině z konce jeho prstu vyšlehnul malý nevinný plamínek. Pomalinku potáhl a bolestí zkroucenými rty, upřenými k nebi vypustil kouř rozptýlení.
  Když vyfoukl poslední doušek, zastavil se a jako v tranzu, s očima zavřenýma, vnímal vánek větru. Byly to pouhé maličkosti, ale v době jako byla ta, se člověk musel umět zastavit. Zavřel oči a sensus v jeho krvi se dal sám od sebe do pohybu. Jako droga procestoval, až k jeho mozku a uvolnil vzpomínky. Vzpomínky, které se tak snažil potlačovat.
  "Co ti ten pes udělal, že ho pořád chceš smažit?", unášela se vztekem Marta Zany jako obraz filmu na kinematografickém plátně. Přímo před jeho očima. Přímo na vnitřní straně jeho ustaraných, roztřepaných víček.
  Plně se oddal svým vzpomínkám a sesnus, proplouvající jeho roztrhaným srdcem, konečně oddálil všudepřítomný nářek Calcských obyvatel.
  Ocitl se na hřbetě draka. Cítil horký letní vzduch, stáčet se na odhaleném krku, cítil rychlost jakou přelétali Calcské údolí. Naprosto zelený a prosperující kraj. Bylo to týden před katastrofou.
  Shlédl pohledem dolů a ve šmouze uprostřed zeleně spatřil sám sebe. Drak nečekaně strhnul směr a s černými křídly podél těla vyrazil střemhlav ke šmouze.
  Celé Calcské údolí, bylo zalité večerním oranžovým sluncem, dominujícím na obloze a Calce city, uprostřed obrovsky rozléhlého údolí oblétávala dvě letadla, připravená na přistání. Náhle drak zmizel a Jonovo tělo podlehlo vlivu gravitace a odporu vzduchu. Začal lehce rotovat, hned se ale srovnal a s nohama pokrčenýma a obličejem upřeným k cíli, jako parašutista plachtil dál. Chvíli poslouchal hvizdot větru v uších a pozoroval přibližující se louku uprostřed moře zeleného lesa a čím blíž byl, tím se louka z malé černé šmouhy měnila na rodnou vesničku Fructum river. Deset metrů těsně od země hluk ustal. Otevřel oči a znovu viděl očima své staré verze.
  Kráčel přes parkoviště obchodu K-mart naproti své vyvolené. Martě zany, v modrých legínách a plandajícím dlouhém tričku s poriskem obličeje nějaké modelky. Bylo to jako z filmu. nejen, že její úsměv viděl, dokonce jej i cítil, stejně jako vlažný letní vzduch, šum listí, rozléhající se celým Calcským údolím a tu horkost v srdci. Ten nenasytný chtíč a nezhasitelný oheň.
  Jejich oči se setkaly. Jonův náhle ztratil váhu a směr v nohou. Měl pocit jakoby kráčel vodou do různých směrů současně. Vychutnával si to, ikdyž věděl, že to je pouhá vzpomínka. Sensus ji ale dělal mnohem intenzivnější a realističtější. Se smajlíkem v obličeji pochodovala jeho směrem, bradou vzhůru, očima přimhouřenýma a pohledem jej sjížděla od kotníků po oči. Láskou zářící oči. Jako dvě oslepující jiskry na černém pozadí.
  Byli od sebe už pouhé dva metry, když náhle chodník mezi nimi prasknul. Nebyla to Jonova vina, přesto že jeho zlomené vědomí, utíkalo jiným směrem a to destruktivnímu zlu vstříc, nedokázal svůj hněv ze svých vzpomínek, zesílených sensem vymýtit.
  Prasklina se bleskově se zahřměním rozšířila a než se nadáli, stáli každý na jedné straně temné propasti. Vítr zesílil a zchládl. Oběma teď namrzávaly vlající vlasy a obloha se zakrvila do ruda. Bezmocně na něj hleděla. Chtěl se rozběhnout a tu širokou propast přeskočit. Cítil však, jak se její postava ztrácí. A v pouhém okamžiku se vlivem větru roztříštila a rozsypala na pouhý stříbřitý prach. Prolétával chvíli kolem něj dokud se nerozprášil a nebe zachvátila bouře. Bouře krvavých rudých blesků a s každým úderem blesku, projelo jeho hlavou několik obrazů.
  Nejdřív spatřil Martin obličej. Šťastný, posetý veselými vráskami. Hned na to její zářivé oči probleskly černou hlubokou tmou a její ústa se do široka otevřela. Spadl do té rozšiřující jámy jako sněhová vločka na hladinu vody a stejně tak se i započal v neviditelné tekutině rozpouštět. Topil se, zvedal oči v sloup. Snažil se pochytit aspoň nějaký vzduch. Marně.
  Udeřil další blesk. Znovu se zhmotnil v její přítomnosti. Tentokrát s obličejem zabořeným do jejího ramene, nosem přitisknutým k voňavému, jemnému krku.
  Držel ji v náručí. Než se však stačil vzpamatovat, ozvala se ohromná rána. Zaburácení krvavého záblesku. Její sevření povolilo a kůže zchladla. Pořád ji držel a nepouštěl. A ona pod vlivem přitažlivosti rozpřáhla bezvládné paže. Těžkla mu v náručí čím dál víc a on cítil jak ji ztrácí. Nebe proříznul další úder a ocitli se na okraji útesu, kilometr nad, mlhou obléhaným krvavým mořem. Nebo spíše jen on ucítil měkkou travnatou zem pod sebou. Ona visela s hlavou vyvrácenou na stranu nad tou odpornou výškou a ostrými skalnatými výčnělky. Nemohl nic dělat. Bezmoc jej prostupovala a v rukou ztrácel cit.   Pomalinku mu vyklouzávala až mu nakonec s úderem nemilosrdného blesku a nejvyšším tónem jeho nešťastného řevu vyklouzla úplně. Padl na kolena a znovu prožíval ten pocit, když zemřela. Vznesl se do vzduchu a jak se rozvášněná bouře zmítala a bičovala Calcské údolí dlouhatánskými půl vteřinovými záblesky promítala se jeho hlavou jedna vzpomínka na její úsměv za druhou, proháněné destruktivní zlobou jako dračí kořist.
  Vznášel se nad vzplávajícím povrchem útesu a všechna ta bolest, hněv a zlomená láska z něj prýštila na všechny strany. Drancovala okolí tlakovými vlnami, přicházejícími s každým úderem blesku a stahem bolavých citů.
  A když jeho, bolestí řvoucím ústům došel dech, bouře se uklidnila. Otevřel oči. Cítil se lehčí. Mnohem lehčí, jakoby všechna síla kolující jeho krví zmizela. Rozhlédl se kolem sebe a spatřil rozbombardované město Calce city. Ucítil tu strašlivou vinu, pronásledující jej každým snem. Lépe řečeno noční můrou.
 To on byl otcem Calcské katastrofy. Loutky však nebyly jeho výtvorem. Když se všechen nestabilní sensus, nahromaděný z Atrehitového meče smíchal s jeho zuřící duší, už to unést nedokázal. Svědkem smrti své ztracené lásky Marty Zany, podvolil se své bolesti a šílená energie v jeho těle explodovala. Po probuzení z Calcské katastrofy se zapřísáhl ji pomstít.
  Matthew Sawmill, aspekt trestu, sám přeměněný na loutku elementem ohně, Dilectem, byl Jonovým cílem. Jediný z Unovy armády, schopný probrat se z globálního kómatu. Ani Humidie, element vody, Tertius, element bouře dokonce ani samotný Unus zrazený nejvyššími aspekty snů Somnií a moudrosti Gabrielou se z kómatu, způsobeného rázovou senseickou vlnou nebyli schopní jen tak se probrat. Byli to pouze Jon, kdo uprostřed strašilvých Calcských ruin otevřel své oči a z plných plic, nadechl se popela. A jeho největší nepřítel Matthew Sawmill. Se špetkou nespálené duše, uvnitř zmutovaného těla loutky.
  Znovu oči otevřel a sled myšlenek rázně ukončil. Probral se ze sna a konečně procitnul. Zašmátral po svém obličeji a ucítil zasychající vlhkost. Tekly mu slzy. Setřel je rychlým pohybem ruky a když si všiml shořelé cigarety mezi ukazováčkem a prostředníkem, pozvedl unavené oči k temnému, rudě zbarvenému nebi. Zamračil se a se švihnutím nechal svou vzrůstající zlobu vytrysknout napřaženou rukou k zemi pod sebou. Rozzářil se jako tehdy, když marta zemřela a rychlostí blesku záře procestovala ze sedmého patra skrz zástup loutek až hluboko do země. Základy hotelu se otřásly a tma do dvou kilometrů od něj se rozestoupila pod vlivem nekompromisně se tlačícího světla. Zem pod jejich znetvořenýma nohama popraskala a z trhlin prýštila ta energie. Děsivá, šílená energie, nahromaděná jeho bolestí, uvolněná a nasměrovaná pouhým švihnutím paže. Zděšeně pobíhali mezi tryskající energií, smažili se a roztékaly. Cenil zuby vztekem a kropil je svou světélkující paží. Cítil jak ho bolest opouští a pozoroval ji trhat je na tekuté explodující kousíčky, dopadající na hladinu řeky své bolesti a hněvu.
  Přestože světlo doputovalo pouhé dva kilometry daleko, pableskující záře byla vidět odkudkoli. Dokonce i z balkónu luxusního trojpatrového apartmá předraženého hotelu u konce města, kde většina staveb ještě stála jen s mírnými prasklinami.
  Světýlko v dálce se třpytilo v Yvonninných přimhouřených tygřích očích a ona vnímala tu sílu. Probral ji zvláštní sen. Jakoby ovívaná teplým letním vánkem prolétávala nad zeleným Calcským údolím. Na hřbetě draka. Probrala se když se jí v těch snech - v těch obrazích nebo vizích, promítnul poslední obličej zesnulých přátel. Cizích přátel. Nevěděla komu ony vzpomínky patřily dokud nevyšla na balkón a nespatřila ulicemi šířící se světlo.
  Michael spal, přikrytý saténovou peřinou a skleněnými, zásuvnými dveřmi dovnitř profukoval vítr. Ovíval jeho odhalená lýtka, on se však neprobíral. Yvonne odvrátila svůj zrak od jeho polozakrytého, nahého těla, pohlédla na třepotající se záclonu a znovu se zahleděla do dálky černého města. I přes tu dálku uprostřed, do očíbíjící záře, spatřila tvář Jona Danielse, stát na okraji hotelu v secesním slohu a pomyslela si : "Tak ty jsi ten pátý". A měla pravdu. Byla to tatáž osoba, kterou ten den spatřila nad Calcským kanálem, stát a opírat se o pílíř rezavého mostu. S černým tričkem a modrým leskem nad ramenem. Byl to meč. Oboučepelý, namodralý meč. A zrovna v tom momentu jej Jon sejmul ze svých zad a střemhlav seskočil dolů. Konečně chápala komu ty vzpomínky od doby co pohltila sensus toho - stvoření z obchodu Everfresh patřily. A měla spoustu otázek.

  ... Konec druhé kapitoly ...