Díl druhý (Inspirováno Left 4 dead;The Walking dead)

Za Hranicí 2 - Oko za oko (Yvonne Wickdawn,Michael Ryder,Samuel Franklin,Jennifer,Jon Daniels)

2. Epizoda - Něco ve vzduchu

4. Kapitola - Patron (V. část)

Ruiny Calce City , 4 dny po katastrofě 16:50

Městem se rozléhal hlasitý povyk. Loutky ohně byly čím dál agresivnější, jakoby se blížilo něco velkého. Jakoby do jejich, prmitivními instinkty, řízených myslí, někdo našeptával ... ovšem ne už tak klidným hlasem jako doposud. Bylo v něm cítit obavy a nejistotu ... a také agresi.

                Popraskaná asfaltová zem byla rozpálená jako za horkého léta, vzduch nasycený železitým zápachem. Něco se blížilo a necítily to jen loutky, nebo Aerové. I Michael Ryder stojíce zády opřený o další dva své druhy. Všichni bezbraní. Munice jim došla když za poslední zastávkou metra vytahoval signální světlice a teď už jen čekal. Až se salvy rozzuřených bestií s bodci místo ramenou prodřou skleněnými sutinami pozvrácených mrakodrapů, až překonají obří hromady "doslova" rozsypaných betonových zdí, které kdysi tvořily většinu městských budov, za doprovodu nesnesitelného nářku a křiku. Další zástupy se řítily zpoza rohů jen tak tak stojících, vysokých, obchodních center, více a více davů seskakovalo i přímo z roztříštěných oken a vrhalo se jejich směrem.

                Michael zavřel oči. Měl chuť pronést nějakou řeč, poděkovat Samuelovi nebo Jennifer, ale neměl slov. Stejně by jej neposlouchali. Svoji poslední možnost před smrtí využili těsným objetím a tichým pláčem. Pomyslel na Yvonne. Nenáviděl se, že ji tak unáhleně přivolal do jisté pasti. Kdyby ji jen tak nedával znamení ... "Došlo by jí, že je s námi konec a vypadla by z Calce city. S trochou štěstí našla blízkou vesničku, kterých je údolí Calce plný a možná ... Ale co si to namlouvám. Všichni jsme to měli sečtený už od začátku", přemýšlel Michael, znovu oči otevřel a prohlížel si moře černých postav s hlubokými propadlinami místo očí. Byly jich snad tisíce. Celá ulice jimi byla zalitá jako černou splaškovou vodou s poskakujícími vlnami a nenávistnými obličeji ve zlomech.

                "Miluju tě Yvonne a ani smrt mi v tom ...", vyřknul Michael svá poslední slova a s Jennifer i Samem zmizel ve víru černého toku loutek. Utopil se, zahalen nenávistnými a naříkajícími vlnami. Celé davy loutek se po nich vrhaly a rostoucí kopule povalených agresivních těl se s přiskakujícími loutkami stále a stále zvětšovala. A zrovna v ten okamžik se letmý a vzdálený hluk motoru blížícího se auta prokousal decibely řvu města. Slábnoucí světlice zhasla a špetka vznětlého prachu z ní pokropila masu těl. Brzdy zaskřípaly a loutky se zastavily. Jakoby jim něco přikázalo do pozoru.

                Yvonne vyskočila z auta a rozběhla se k nim. "Micheale ! Michaele !", volala k nim a ony jen stály. Masa těl se rozpadla a postavila do řad. "Michaele, ne !", vyjekla a padla na kolena. Jen tak tak se zapřela rukou o silnici a převážila na stranu. Z vrahů jejích přátel však nespouštěla své krvácející oči. Třásla se, plakala a tisíce loutek jen přihlíželo. Něco k nim mluvilo, něco je drželo v pozoru a rušilo jejich instinkt "trhat".

                Slyšela jeho slova když přijížděla, stejně jako fialovou záři uprostřed černého oblaku kolem loutek. Nevěděla co jsou ony aury přesně zač, dokud ji Jon neprobudil. Byla to lidskému oku neviditelná, životní síla a ona s nohou tvrdě na podlaze pozorovala Michaleovu záři mizet v oblaku černé nicoty, černé nenávisti a zloby. Pak jen bezradně vyskočila z auta a podlehla své bolesti.

                "Doveď mě k tomu bastardovi, co je řídí", hulákal Jon svému Aerovi do propadlin po uších ten, pak strhnul svůj let níž a přeletěl vyschlé jezero jednoho z Calcských městských parků. Jakmile konečně doletěl ke břehu zastavil se a zmateně přelétával ze strany na stranu. Ostatní Aerové se zatím drželi ve formaci za Jonem. "Tak co je ?", zahulákal znovu a spravil si poutko opasku, kterým měl připevněný atrehitový meč k zádům. Aer udělal ještě pár koleček nad bahnitým břehem a pak nemotorně přistál. Jon si narazil hlavu o jeho záda když přistáli, ale hned seskočil a sejmul meč ze zad. Napěchovaný adrenalinem se otáčel a rozhlížel všude kolem sebe. Kolem dokola celého jezera však nebyla živá duše, ani mrtvá. Jen převrácené stánky s oříšky, párky v rohlíku, suvenýry a dalšími cetkami se povalovaly po zčernalé trávě kolem břehu jezera. Krom vyvrácených stromů, rozházených větví a hnědého prachu, poletujícího všude kolem tam snad nic nebylo. Atmosféra byla ponurá, připadal si jako na hřbitově a to byl právě tenhle Calcský městský park, nejkrásnější. Navštěvovaný nesčetnými páry zamilovaných puberťáků, ale i dospělích a starší obyvatelé zde nacházeli odpočniku stejně tak.

                Zasunul meč znovu za opasek svých zad zrovna když kolem něj prolétl útržek z opalovací deky a s plesknutím přistál v krví prosyceném bahně, které na dně čisté a průzračné vody niky nebylo. I Jon sám tu trávil pár chvil. Calce City bylo od Fructum River sice vzdáleno přes osmdesát kilometrů, ale popárkrát sem s Martou Zany vyrazil. "Jen tak na výlet", uslyšel svůj vlastní hlas v hlavě a před očima se mu na chvíli objevil její obličej. Usmívala se. Hned se probral a otočil se k Aerům.

                "Proč jste mě sem vzali ? Na tohle nemám čas. Musím, najít toho kdo je za tohle odpovědnej!"

Aerové si vyměnili pohledy a pak jeden z nich, ten jeho, vystoupil z řady. Křídla složená podél svalnatého hřbetu a ťapkal trojzubými vidlicemi směrem k molu, na jehož okraji stála nedotčená dřevěná stavba. Zde se kupovaly lístky pro plavbu přes jezero, byla to jednoduchá místnost s pokladnou, okénkem k výdeji obědů z kuchyně vzadu a stejně nedotčeným dřevěným nábytkem, jako lavičky, stoly dokonce i obrazy nočních a denních záběrů jezera se skleněnými špičkami mrakodrapů, tyčícími se nad zelenými lesy kolem břehů.

                Aer jej obešel a sebejistě přistoupil ke dvojitým dveřím dřevěné chaty. Pak sklonil hlavu a dveře se rozlétly. Jonův dech zamrznul.

                "Dilectus.", vydechl po chvíli, nebyl si tím jistý. A nikdy se ním nesetkal osobně. To co znal, byly jen obrázky z atrehitového meče. Dilectus, byl element ohně, zpopelňoval těla potrestaných, započínal čistku a v kritickém záložním plánu hrál roli tvůrce Aerů. Nebyl to však on kdo je ovládal To měl na starosti jediný Aspekt a ten přítomen nebyl.

                "Hmm. Legenda Jon Daniels se konečně rozhodla vzdorovat těm sračkám co se v Calce city odehrávaj co ? Copak změnilo tvůj názor, vybíjet si vztek utrháváním končetin mým dětem ?", pronesl Dilectův šeptavý hlas. Zněl jako hadice kompresoru. Pouhý sykot, kterému téměř nebylo rozumnět. Neměl na sobě ani žádné oblečení, jen zkamenělá kůže, žádné genitálie, žádné nehty na nohou, ani ochlupení, jen černý obsidiánový vzhled jakým oplývaly loutky samy. "Dává to vlastně smysl.", napadlo Jona, porovnávajícího vzhled loutek s Dilectovým.

                "Chci zadostiučinení !", prohlásil s rukama zaťatýma v pěst podél těla. Dilectus se jen svým sykavým hlasem rozesmál a pohladil Aera vedle sebe, stále s hlavou skrčenou.

                "Nejde ti o zadostiučinění. Ale o chaos.", syknul a pohlédl na něj černými propadlinami místo očí. "Kvůli tomu tě Unus stvořil, přece", promluvil pak znovu sám pro sebe. "Abys nahradil nás ... Nás, neschopné a komplikované zbraně", začal se smát ještě víc. "Je škoda že tě teď ten náš Śéf nemůže vidět. Svůj prototyp, stvořený k destrukci a podvolení si nevěřícího světa. Měl jsi být perfektní a bezcitný služebník jeho vůle. Ukázat světu, že jejich bůh existuje, ikdyž v trošku jiné podobě, než v jaké se k němu modlí. Měl jsi být schopnej udržet lidský ... Co lidský ... Sapienský pudy na uzdě. Zabránit jim v sebedestrukci jako na Luxunionu. A podívej se na sebe. Potkáš holku, zamiluješ se a co pak s tebou ?"

                "Martu z toho vynech. Opovaž se ji ještě jednou vzít do úst !", rozkřičel se Jon a vzduch kolem něj zhoustl. Aerové to vycítili a instinktivně rychle ustopili.

                "Jen se poslouchej.", pravil sebejistě Dilectus a založil si své kamenné ruce v bok. "Gabriela i Somnie ... musím uznat, měly v něčem pravdu. Je příliš nebezpečný vtisknout tolik zodpovědnosti a tolik moci do jednoho jediného člověka. Takový čin by mohl mít za následek strašlivou explozi nestabilní energie, kterou do tebe Unus chtěl vložit. Ale Gabriela zaváhala. Nechali tě dojít až k meči se záminkou možnosti pomsty za její smrt. Ve skutečnosti tě chtěli následně jen popravit, vyhodit do vesmíru a jakmile by tak obrovská energie, jakou do tebe vložili zmizela. Zmizel by i Unus. Lidstvo by pak nebylo ohroženo jeho experimenty s Aspekty. ... Jenže kdo by na lidstvo pak dohlížel. Kdo by odstraňoval sebevražedné atentáty páchané lidmi na sebe navzájem. Tak jako Hannah Boonerová. Kdo by ukončoval lidský spory absolutní likvidací všech katalyzátorů ? Unus věděl, že jeho současný systém nefunguje. Ne optimálně, žádný lidsky cítící člověk, nedokázal zastávat úkony, jakými nás pověřoval. Proto stvořil tebe. Bezcitnou tělesnou schránku, do které už stačilo jen vložit veškerý svůj sensus. Ale ještě před tím než se tak stalo, se věci zkomplikovaly."

                "Už tak jsou věci dost zkomplikovaný. Dost řečí Dilecte, chci Sawmilla. O tebe se nestarám. Dělej si s městem co chceš, já chci jeho !", přerušil jej Jon.

                "Unova tutová bezcitná zbraň se zamilovala.", rozesmál se tím sykavým hlasem Dilectus znova.

                "Varuju tě.", pronesl Jon chladně klidným hlasem a sundal si meč ze zad.

                "Viděls jak umřela. Že jo ? Ale nevíš proč."

                "MLČ !"

                "Nechceš vědět proč musela zemřít ?

                Jon už se chystal vykřiknout, ale Dilectus měl pravdu. Mimo svou pomstu chtěl ještě jednu věc. Vysvětlení.

                Dilectus se vítězoslavně usmál a spustil. "Vytvořil tě z prvků všech lidí na Zemi. Stvořil tě jako suk milionů nitek vedoucích z celé sféry živých bytostí téhle planety, abys svou bezcitností zmražoval emoce všech ostatních. Vytvořil tě jako černobílý zrcadlo, jako černobílej odraz celýho světa. Ale nepočítal s Martou.", Jonovo víčko ucuklo jakmile uslyšel její jméno vyřčené tím znesvěcujícím syčícím hlasem, ale dál poslouchal. "Nechal vás oddávat se svojí lásce. Bylo to sice vyloučený ... ale vrhala tak zkrze tebe světlo do celýho světa. Proto se tomu období taky říkalo "Sametový léto". Po měsíci vašeho soužití to už Unus nechal být. Bylo to perfektní. Dokonce i my ... Unovi vražedný nástroje, jsme přestali mít výčitky. Dokud ti to štěstí oplácela. Pak to ale jednoho dne zmizelo. Ze dne na den celá planeta propadla absolutní mizérii. Nezdálo se ti to jako konec světa. To že jsi ten večer viděl mizet hvězdy na obloze v mracích černa. Spousty lidí okamžitě umřely na srdeční záchvaty a my jsme měli co dělat, abychom zahlazovali stopy. Celou nocí, zatímco ty jsi spal umíraly tisíce lidí a my to uklízeli. Unův prototyp selhal a Gabriela se Somnií se odhodlaly s tím něco dělat. Unus i ty jste z jejich pohledu způsobili nastálej konec světa, a tak tě Unus označil jako "ztracenýho" musel tě zlikvidovat dokud byl tvůj vliv na celou planetu takhle nízkej. Ale ani jeden z nich svůj plán nedokázali dovést do konce. Gabriela a Somnie tě dovedly k meči, nechali tě vabsorbovat veškerou energii, kterou byl Unus stvořen. Koncentraci sensu Luxunionu. Nepočítaly ale s tím, že Unův plán na tvou likvidaci už byl v pokročilém stavu. Martina smrt tě měla rozmetat na kousky. Měl jsi zemřít tak jako ty tuny lidí noc před tím. Nepočítal, ale s tím, že už v té době, budeš mít v sobě veškerou Luxunionskou náplň. To mělo za následek tohle. Energetickou explozi, jak jsem zmiňoval už předtím. Unus je mrtvej, nebo kdo ví co se studnou našeho života stalo. Jsme tu už jen ty, kdo pustoší tohle město na kusy a vybíjí si na něm vztek a my, kteří ..."

                "Vy ?", nadhodil Jon a založil si ruce na prsou. "Jo tak vy. Zbavili jste se svýho šéfa, můžete si dělat co chcete, můžete si mindráky a svědomí vylejvat na ... !"

                "Ty něco povíděj. Kdo způsobil tu rázovou vlnu co ?", rozzuřil se Dilectus. Jon neměl slov, jen si provinile zkousl rty, cítil že se Dilectus trefil do černého.

                "V tom případě platí stanný právo. Unus tu není a já chci aby Sawmill platil za to co udělal Martě.", prohlásil Jon a výrazně při tom zagestikuloval zaťatou pěstí.

                "Stanný právo ?", zopakoval po něm Dilectus s ironií v hlase,"Stanný právo ? Tady už neplatí žádný právo. Je konec. Konec se Sawmillem, se mnou i s tebou. Protože je tu ještě jedna věc, o které nevíš." Jon se zamračil.

                "Co ?", vyštěkl po něm Jon hned.

                "Yvonne. Je stejně silná jako ty. A víš co se stalo posledně tobě, když ti umřel někdo koho jsi tolik miloval.", pronesl s předstíraným zajícením ve svém syčícím hlase Dilectus a ohlédl se přes rameno.

                "Ty idiote ! To není jen tak ledajaká síla. Vím co to je !", vydechl Jon a Rudá záře zpod skleněných trosek vytryskla jako tornádo k rudému nebi." Dilectus se podezřívavě otočil a pronesl,"Tohle Jone je očista. Smete nás všechny, zahladí stopy a všechno začne znova."

                "To teda ne !", vykřikl Jon a trychtýř tornáda začal metat blesky kolem sebe jako roj zběsilých bičů,"Moment, vaše armáda loutek. Vytvořili jste je abyste našli meč. Tak proto se tu začali hemžit ještě než jsem ...

                "... Než jsi pohřbil město pod trosky.", doplnil jej Dilectus. "A taky že jsi ho dostal, poslední co jsme mohli udělat bylo najít jinej zdroj a spustit podobnou katastrofu. A tady je." Dilectus byl připraven na střet se svým osudem, ale od Jona očekával vzdor, vztek nebo cokoli v rozporu s oním plánem. Jenže namísto strachu se usmíval.

                "Ty přiblblej idiote. Nespustils očistu. Ale soud." Oba se na sebe podívali a rudá záře tornáda se jako explozí vymrštěná voda vrhla do okolí. Hned se zase vcucla do sebe jako černá díra a začala do sebe vtahovat i barvu nebe.

                "Ta síla ...", zašeptal Jon když nebe opět zmodralo a země se roztřásla. "Je Unus. A právě jste ho šokem přivedli zpátky.", zasmál se a prohlásil, "Tady máte svou spásu."