1. Epizoda - Zima v Relics
2. Kapitola - Výhled (I. část)
"Tak co bráško, co tě po těch letech přimělo letět přes celej svět do Relics ?", ozval se jakmile klaply dveře taxíku David, "V telefonu jsi mi toho moc neřekl".
Ryan chvíli zamračeně mlčel. Hned se však jeho mimické svaly rozpohybovaly do letmého úsměvu.
"Už jsem to doma nemohl vydržet. Hodně se toho změnilo, nebo jsem to možná byl já, kdo ví".
"Hej hej", zarazil ho David. "Co to je sakra za pesimismus. Zrovnas dorazil do jednoho z největších velkoměst na světě", pronesl důrazem a rozpřáhl rukama, jak mu to sedačka řidiče taxíku dovolovala. "Říká se dokonce, že i co se týče populace a uplatnění je tohle město rozvinutější než samotnej Calce city. Usměj se taky trochu."
Ryan se mu na ta slova jen skepticky zahleděl do očí a pak v ironickém gestu pohodil koutky úst.
"Takovýho tě neznám", zamračil se David. a odvrátil pohled, deštěm pokropeným okýnkem ven.
Zrovna míjeli Pickett square, obrovské náměstí sloužící romantikou onemocněné části obyvatel jako obrovská pouť. V Relics neexistoval den, kdy tu nešlo zahlédnout kráčející páry s tvářemi ulepenými tureckým medem, horkou medovinou, nebo jen na procházce s dětmi a balónky. Uprostřed náměstí se k nebi tyčila mramorová socha a znázorňovala spojení radosti a svobody.
"Parafráze na New York", jak jí přezdíval David. Nemohl ani spočítat, kolikrát znuděný schůzkou na slepo porovnával onu sochu.
"Tak co bráško, co tě po těch letech přimělo letět přes celej svět do Relics ?", ozval se jakmile klaply dveře taxíku David, "V telefonu jsi mi toho moc neřekl".
Ryan chvíli zamračeně mlčel. Hned se však jeho mimické svaly rozpohybovaly do letmého úsměvu.
"Už jsem to doma nemohl vydržet. Hodně se toho změnilo, nebo jsem to možná byl já, kdo ví".
"Hej hej", zarazil ho David. "Co to je sakra za pesimismus. Zrovnas dorazil do jednoho z největších velkoměst na světě", pronesl důrazem a rozpřáhl rukama, jak mu to sedačka řidiče taxíku dovolovala. "Říká se dokonce, že i co se týče populace a uplatnění je tohle město rozvinutější než samotnej Calce city. Usměj se taky trochu."
Ryan se mu na ta slova jen skepticky zahleděl do očí a pak v ironickém gestu pohodil koutky úst.
"Takovýho tě neznám", zamračil se David. a odvrátil pohled, deštěm pokropeným okýnkem ven.
Zrovna míjeli Pickett square, obrovské náměstí sloužící romantikou onemocněné části obyvatel jako obrovská pouť. V Relics neexistoval den, kdy tu nešlo zahlédnout kráčející páry s tvářemi ulepenými tureckým medem, horkou medovinou, nebo jen na procházce s dětmi a balónky. Uprostřed náměstí se k nebi tyčila mramorová socha a znázorňovala spojení radosti a svobody.
"Parafráze na New York", jak jí přezdíval David. Nemohl ani spočítat, kolikrát znuděný schůzkou na slepo porovnával onu sochu.
Celé náměstí připomínalo z ptačí perspektivy čtyřlístek. Rozdělené na čtyři části. Dvě byly spojené vyvýšeným proskleným tunelem nad silnicí, vedoucí ke kruhovému objezdu kolem sochy.
Silnice však nebyla frekventovaná. Sloužila spíše jako dekorace. Pickett square totiž bylo vždy okupované nepočitatelnými zástupy lidí, roztažených po obvodu asfalt neasfalt, a tak se občas stávalo, že zmatená turistická auta marně proplouvala nekonečnými vlnami lidí několik hodin.
David odtrhnul pohled od vysochané postavy s rozpřaženýma rukama a pohlédl na Raye. Pohled zavrtával do opěradla před sebou, když si ho všiml ihned se to pokusil zastřít.
"Tak mi řekni co se tam stalo", pobízel ho David.
Ryan si roztřepanou rukou prohrábl krátké tmavé vlasy proti růstu a oddychl si.
"Je to malichernost ... stejně ale nad moje síly." ... "Přesto, že Grayovi jsou a vždycky byli z oceli", usmál se a v heroickém gestu se praštil pěstí do dlaně.
"Jo to jo", přitakal David. "Stejně, máme ale právo dát si od toho drsňáctví na chvíli voraz. Ne ?"
Ryan zakroutil hlavou. "Jsme jen obyčejní pokrytci."
"To možná taky, ale to ti ostatní nevidí ne ? Můžeme se tvářit jako kdokoli chceme, dokud tu není nikdo, kdo by nám to vyvrátil.", mrknul na něj David a Ryan se konečně pravdivě usmál. "Tak povídej".
"Začalo to před pár lety. Chvíli po tom co ses odstěhoval za prací sem.", spustil Ryan a začal vzpomínat.
"Dodělal jsem školu a nějakej půl rok se se spolužákama ještě scházel. Ale pak ...
Vazby se zpřetrhaly, i ty nejpevnější. Jeden po druhým zmizeli. Vždycky jsme si naivně mysleli, že se budeme scházet do konce života.", zasmál se posmutněle.
"Zbylo jich šest", řekl rázně a zastavil se.
Když se pak nemohl znovu rozpovídat ozval se David.
"Dobře dobře, chápu. Však to nebudem probírat jestli nechceš.
"Hmm", zabručel Ryan.
"Vlastně pro tebe mám takovej návrh, co by ti mohl zlepšit náladu".
"Hmm",zabručel Ryan zpátečním tónem.
"Je tu jedna taková ..."
"... Ženská ...", přerušil jej Ryan a pozvedl obočí".
"... No, jmenuje se Danielle. Dobrá kámoška mojí přítelkyně.
"Hmm. Zní to dobře, ale se vztahama jsem už dávno skončil".
"A kdo tu mluví o vztahu", zasmál se zhluboka David. "Bože to už je to taková doba ? Co se to s tebou sakra stalo"
Ryan jen otráveně pozvedl oči vzhůru a pronesl: Prostě jsem měl jednou takovej záblesk, kterej mi otočil život vzhůru nohama a ..."
"Tak. Konečná", ozval se taxikář a skočil Rayi do řeči.
"Budou to tři dolary a čtyřicet centů".
"Do prdele, to je cena. Že jsem si nevšiml žádné limuzíny", pomyslel si David ale s předstíraným úsměvem řidiči podal peníze. Ten zavřel okýnko a zmizel v šeru velkoměsta a páře zvedající se zpod kanálních krytů.
Ryan s obdivem pozvedl hlavu a pozoroval hustý černý oblak, v němž mizely špičky okolních budov. Celé město připomínalo skládačku jehel protkanou křížemi silnic s občasným kruhovým objezdem. Přes svou jednoduchost však působilo tajemně.
"No tak tohle je sto třiasedmdesátá. Tady bydlím. Pojď nahoru", vyzval Raye David a vystoupali žvýkačkami poseté schodiště.
"Keplerová ? To jsem já otevřete", zahuhlal do intercomu a vstupní dveře se s cvaknutím otevřely.
"No je to tu trošku jiný než u nás. To musím uznat", prohlásil Ryan a prohlížel si mřížku poštovních schránek po stěnách s bílými štítky se jmény pod otvory. Uprostřed haly se leskly dveře výtahu a schodiště stejně tak, kolem šachty.
Silnice však nebyla frekventovaná. Sloužila spíše jako dekorace. Pickett square totiž bylo vždy okupované nepočitatelnými zástupy lidí, roztažených po obvodu asfalt neasfalt, a tak se občas stávalo, že zmatená turistická auta marně proplouvala nekonečnými vlnami lidí několik hodin.
David odtrhnul pohled od vysochané postavy s rozpřaženýma rukama a pohlédl na Raye. Pohled zavrtával do opěradla před sebou, když si ho všiml ihned se to pokusil zastřít.
"Tak mi řekni co se tam stalo", pobízel ho David.
Ryan si roztřepanou rukou prohrábl krátké tmavé vlasy proti růstu a oddychl si.
"Je to malichernost ... stejně ale nad moje síly." ... "Přesto, že Grayovi jsou a vždycky byli z oceli", usmál se a v heroickém gestu se praštil pěstí do dlaně.
"Jo to jo", přitakal David. "Stejně, máme ale právo dát si od toho drsňáctví na chvíli voraz. Ne ?"
Ryan zakroutil hlavou. "Jsme jen obyčejní pokrytci."
"To možná taky, ale to ti ostatní nevidí ne ? Můžeme se tvářit jako kdokoli chceme, dokud tu není nikdo, kdo by nám to vyvrátil.", mrknul na něj David a Ryan se konečně pravdivě usmál. "Tak povídej".
"Začalo to před pár lety. Chvíli po tom co ses odstěhoval za prací sem.", spustil Ryan a začal vzpomínat.
"Dodělal jsem školu a nějakej půl rok se se spolužákama ještě scházel. Ale pak ...
Vazby se zpřetrhaly, i ty nejpevnější. Jeden po druhým zmizeli. Vždycky jsme si naivně mysleli, že se budeme scházet do konce života.", zasmál se posmutněle.
"Zbylo jich šest", řekl rázně a zastavil se.
Když se pak nemohl znovu rozpovídat ozval se David.
"Dobře dobře, chápu. Však to nebudem probírat jestli nechceš.
"Hmm", zabručel Ryan.
"Vlastně pro tebe mám takovej návrh, co by ti mohl zlepšit náladu".
"Hmm",zabručel Ryan zpátečním tónem.
"Je tu jedna taková ..."
"... Ženská ...", přerušil jej Ryan a pozvedl obočí".
"... No, jmenuje se Danielle. Dobrá kámoška mojí přítelkyně.
"Hmm. Zní to dobře, ale se vztahama jsem už dávno skončil".
"A kdo tu mluví o vztahu", zasmál se zhluboka David. "Bože to už je to taková doba ? Co se to s tebou sakra stalo"
Ryan jen otráveně pozvedl oči vzhůru a pronesl: Prostě jsem měl jednou takovej záblesk, kterej mi otočil život vzhůru nohama a ..."
"Tak. Konečná", ozval se taxikář a skočil Rayi do řeči.
"Budou to tři dolary a čtyřicet centů".
"Do prdele, to je cena. Že jsem si nevšiml žádné limuzíny", pomyslel si David ale s předstíraným úsměvem řidiči podal peníze. Ten zavřel okýnko a zmizel v šeru velkoměsta a páře zvedající se zpod kanálních krytů.
Ryan s obdivem pozvedl hlavu a pozoroval hustý černý oblak, v němž mizely špičky okolních budov. Celé město připomínalo skládačku jehel protkanou křížemi silnic s občasným kruhovým objezdem. Přes svou jednoduchost však působilo tajemně.
"No tak tohle je sto třiasedmdesátá. Tady bydlím. Pojď nahoru", vyzval Raye David a vystoupali žvýkačkami poseté schodiště.
"Keplerová ? To jsem já otevřete", zahuhlal do intercomu a vstupní dveře se s cvaknutím otevřely.
"No je to tu trošku jiný než u nás. To musím uznat", prohlásil Ryan a prohlížel si mřížku poštovních schránek po stěnách s bílými štítky se jmény pod otvory. Uprostřed haly se leskly dveře výtahu a schodiště stejně tak, kolem šachty.
Tlačítko modře ozářilo Davidův prst, když přivolal výtah a mnohonásobný seznam čísel nad dveřmi se rozsvítil. Nejdřív 32, pak 31 dokud se nerozzářila jednička a otevírajícími dveřmi do haly vnikla příšerná hudba.
"Jednou to rádio odmontuju", mračil se David, když projížděli čtyřicátým pátým patrem a dalších patnáct je ještě čekalo.
"Bydlíš až nahoře ?", zeptal se ho Ryan.
"Jistě. Chtěl jsem mít přehled nad městem. Místo toho z balkónu sice vidíš jen smogovou mlhu, ale člověk musí být občas tolerantní".
S cinknutím se dveře otevřely a David s Ryanem v závěsu dokráčeli ke dveřím bytu.
"Gay ? Co to sakra je ?, rozhněval se David, když zaznamenal přeškrtané R ve štítku se svým jménem. "Zasraní malí parchanti", zaklel potichu, zatímco se Ryan posmíval a vešli dovnitř.
Smích ho hned přešel, když konečně nahlédl do vnitř.
"Ty vole", bylo jediné co ze sebe vykoktal.
"Jednou to rádio odmontuju", mračil se David, když projížděli čtyřicátým pátým patrem a dalších patnáct je ještě čekalo.
"Bydlíš až nahoře ?", zeptal se ho Ryan.
"Jistě. Chtěl jsem mít přehled nad městem. Místo toho z balkónu sice vidíš jen smogovou mlhu, ale člověk musí být občas tolerantní".
S cinknutím se dveře otevřely a David s Ryanem v závěsu dokráčeli ke dveřím bytu.
"Gay ? Co to sakra je ?, rozhněval se David, když zaznamenal přeškrtané R ve štítku se svým jménem. "Zasraní malí parchanti", zaklel potichu, zatímco se Ryan posmíval a vešli dovnitř.
Smích ho hned přešel, když konečně nahlédl do vnitř.
"Ty vole", bylo jediné co ze sebe vykoktal.