Za Hranicí 3 – V dobrém i zlém

Epizoda 1 – Unbroken Ring

Kapitola 1 – New Earth

(Dodatek autora: V textu se vyskytuje můj vlastní styl, a to je záměrně se měnící spisovná mluva v nespisovnou.)

„Žil jsem velmi dlouhý život.“

„Z hlediska všeho co jsem viděl a co mi bylo umožněno vidět …“

„Vznik samotnýho života, jeho zánik. -“

„Způsob jakým se kolem nás ohýbá čas, dokonce i jak se z jeho objetí vymanit …“

„Viděl jsem všechno, co kdy kdo viděl i neviděl a všechny ty události neustále cítím jako bych byl jejich součástí a jejich postavami.“

        Visel nad zemí s železným trámem, vedoucím skrze hruď a oči pod jeho víčky sebou cukaly jako vodní hladina bombardovaná kapkami deště.

        „Byl jsem součástí celý Sapienské linie, součástí osudu každého jednotlivce. Cítil jejich štěstí, smutek a ztráty.

„Oni na rozdíl ode mě byli ušetřeni ohlížení se za hrůzami života smrtí na rozdíl ode mě.

        Z vnějších koutků jeho rozechvělých očí se spouštěl malinký pramen rozpálené tekutiny. Ohořelé konečky vlasů se zlehýnka prodlužovaly. Dávaly si na čas. Proces byl velmi složitý.

        „To se ovšem dá ještě vydržet … dokud nedojde na …“

        Energie spoutaná v jeho útrobách se střelhbitě vzedmula a jako vzduch uvězněný v elastickém balónku po probodnutí jehlou, pokusila se vychrlit do okolí. Nestalo se tak. Duše v těle však s onou pichlavou vzpomínkou ožila.

        „Na můj vlastní smutek a mé vlastní ztráty. Vlastně jakejkoli emocionální rozruch …

„Pro lidi, žijící pouhej život je neštěstí jako bouře. –

„Pro mě …

        Sevřel levou ruku v pěst, zaťal zuby, předklonil se a uchytil pevně železný trám.

        „… Je to jako …“

        Obraz jejích očí se mu v hlavě postupně rozjasňoval, až zářil jako plátno stříbrně ozářeného billboardu u silnice, jež nevedla odnikud nikam.

        „… Moře, jako tsunami. Jako kdybych už nevěděl kde je to černočerný nebe, všeho zlýho co jsem kdy provedl a nedosažitelností, který jsem mohl ovlivnit a nedokázal to. „Jako kdybych už nevěděl kde je ta černočerná hladina, odrážející co jsem skutečně zač a bránící mi se od těch černočerných oblak, vypařujících se pocitů viny a vracejících se v podobě deště jehel prohnilýho svědomí odvrátit.

„Všechno je to kolem mě …“

        S použitím pouhé půlky své síly ulomil z trámu kousek od své rány půl metrový bodec s 10 centimetry v nejširším průměru a vztyčil jej ke stále ještě tmavé obloze, za jejímž obzorem vycházelo slunce.

        „Ať se ohlédnu kamkoli, vidím ji … Její oči, proklínající mě za to že jsem tomu nezabránil, dokonce i to rozesrání času tomu nezabránilo“, vykřiknul s tónem zoufalství a hněvu tentokrát nahlas a s posledním slovem švihnul bodcem po jeho zbytku pod svými zády.

        Bodec v jeho ruce se okamžitě rozlomil, svou práci však odvedl a s narůstajícím skřípáním trám prasknul. Daniels padl tvrdě na pravé rameno a hlasitě vykřiknul.

Úlomek zející z jeho hrudi mu přeměňoval centrum bolesti na impulzy rozdováďenou diskotéku.

        „Vím, že jsem toho - posral fakt hodně, ale - myslím, že - tohle už začíná bejt vážně moc. Tohle si fakt - nezasloužím“, kňoural koktajíc a pomalu tahal úlomek ven. Bolest ho srazila na kolena. Byl to pocit jako by byla jeho hruď zacuchaným klubkem nervů, z nějž někdo násilím tahal vlákno, ikdyž struktura odporovala. Když konečně trám vytáhnul únavou jej upustil a vyčerpaně padnul zápěstími do kupek ostrých sutin.

        Bolest, způsobená zapichujícími se betonovými třískami, ho po tom co z hrudníku vytáhnul jednu tisíckrát tak velkou, už nerozrušovala. Pištění v uších po pár minutách rozdýchávání se rozplynulo a nastalo ticho, hlazené šustotem větru, dovádějícího s prachem a pískem kolem dokola. Měl nutkání se otočit, hnal ho k tomu pocit, jako by za ním něco stálo. Něco co by měl vidět. Ale pořád se ještě neodvažoval vstát, díra v hrudníka se stále zacelovala a byla velmi citlivá na jakýkoli pohyb.

„Kromě toho co bych tam tak uviděl, … Nic kromě zřícenin v okruhu dvou kilometrů není“, pomyslel si.

        A měl v zásadě pravdu, klečel uprostřed zvrácených telefonních sloupů, smětí elektrických vedění, obrovských trčících kusů rozlámaných silnic, kráterů, se stále doutnajícím dnem, vysokých skleněných a kovových hor kdysi krásných budov, jako hadry pomačkaných automobilů, autobusů i kol, jejichž barvy dávno pokryla buď krev, rez nebo všudypřítomná narudlá oranž.

        Uprostřed absolutního chaosu s desítkami ožehlých mrtvol na každém metru čtverečním.

Některé v celku, některé roztrhlé vejpůl a z některých se po zemi válely jen části. Ale všechny měly jedno společné. Byly jeho oběťmi.

        Oběťmi, jeho smutku, neštěstí a zloby, arogance, necitlivosti i nenávisti. Věděl to, ale odmítal si to připustit. Nesměl.

        Jak tak klečel uprostřed té hrůzy, ozářen oranžovým světlem vycházejícího slunce a soustředíc se na své uzdravení, ucházel mu jeden velice zásadní fakt.

        „Vím, že tam jseš.“, pronesl uštěpačně se zavřenýma očima a ani se neobtěžoval dát najevo zájem o kontakt.

„A taky vím, že mi neodpovíš.“

        Tuhle situaci už moc dobře znal. Opět se mu promítal pocit viny v její podobě.

        „Otočím se a začneš křičet, oči ti vybuchnou a huba spadne až na krk. Víš co, tentokrát ti na to kašlu“, přitvrdil v hlase a pomalu se zvednul na nohy. Zůstal k ní zády. Stále se zavřenýma očima. Věděl, ale moc dobře, že to mu nepomůže, už nejspíš stojí před ním a její zakrvácený obličej dělí od toho jeho jen 20 centimetrů.

        „Říkám ti jasně, že …“, hlas mu zchřadnul. Objevila se mu v mysli. Přímo před očima ikdyž je měl zavřené.

        „… že … že, tentokrát …“, nemohl mluvit, pocit úzkosti a žalu mu sevřel hrdlo. Jeho hlas už nezněl tak sebejistě. Zadržoval obrovský podnět pláče, dusil se v něm jako by měl kolem krku ztenšující se opasek. Ztrácel cit v prstech u nohou, po zádech se mu proháněla vánice zlověstných sněhových vloček a jeho žaludek snad dokonce trávil sám sebe.

        „Nemohl jsem … nemohl …“, vydral ze sebe pokřivenými ústy a hlas mu přeskočil. Spolkl hromadící se sliny se zahořklou pachutí a potáhnul.

        A ikdyž stála před ním s ohněm zohaveným obličejem, v jeho mysli byla krásná s velkýma a modrýma, pronikavýma očima, úsměvem na těch malinkých rtech a větrem v konečcích svých středně dlouhých blonďatých vlasů s odstínem hnědé. Samozřejmě ji vítr nemohl rozcuchat ofinu. Měla ji seplou u spánku stříbrnou sponkou a na sobě měla tu uplou bílou koženou bundu s legínami, k nerozeznání od džínů.

        „Já to víme Jone.“, pronesla tiše, naklonila hlavu malinko dopředu a přimhouřila dvá kouzelná modrá očka.

„Jsem tu jen kvůli tobě, musíš se z toho přestat vinit, nemohl jsi s tím nic dělat.

        Rozpálené slzy stékaly po jeho vráskami posetém obličeji. Zářily jako žíly napuštěné zlatavou fluorescencí.

        „A když jsi vráil čas, skutečně jsi mě zachránil.“, konejšila ho a natáhla se po jeho ruce. Nemusela ji ani moc zvedat, byla o dvě hlavy menší než on.

        „Tak proč tady nejsi ?!“, vykřikl a zem se otřásla, na některých místech dokonce i popraskala. Hřmot by byl slyšet na míle daleko kdyby býval měl být kým slyšen.

        „Není to jako ve filmu Jone. Není to tak, že se poté vzbudíš se vzpomínkami na falešnou budoucnost. Stvořily se tak dva světy a …“, pokoušela se jej utišit a jemně stiskla jeho ruku. … Ta jemná bílá kůže …

        „A já musel skejsnout v tom druhým, probudit se v nicotě, sám a bez ničeho pro co žít!“, křičel se stále zavřenýma očima a zpod víček mu šlehala oblaka zářivé ho plamene, který také obaloval jeho paže a zvedal prach, který mu ležel kolem nohou do výšky pár centimetrů.

        „Nemusíš být přece sám“, opravila ho Marta a přitiskla se k jeho tělu. Všechno se to pořád dělo jen v jeho mysli.

        „Tebe už nikdy neuvidím, přerušil jsem ten kruh. Vzdal jsem se možnosti vidět tě každý den, znova a znova. Vzdal jsem se možnosti být se tebou - navždy.

        „Už nejde o mě Jone“, zašeptala a jemně si ho přitáhla níž pohlazením po tváři.

        „A o co teda ?“, vydechl zmateně. Pousmála se polovinou rtů. Tak roztomile, svůdně a ďábelsky zároveň. To na ní tolik miloval. To mu připomínalo jak byl díky ní poprvé v životě doopravdy šťastný.

        „Máš v sobě všechnu zatracenou sílu vesmíru. Obrať prokletí nemožného úniku od bolestivého života v dar stvořit svět podle vlastních představ.“, vyřkla poslední slova a přitiskla své malinké jemné rty k jeho.

        Ten pocit byl tak opravdový. Jako by tam vážně byla. Jako by ji vážně líbal. Přitom tam ale jen tak stál, místo její tváře hladil prázdný vzduch nasáklý krví a vůní dešťové vody. Objímal neexistující siluetu. Prohránul její imaginární vlasy až stříbrná sponka povolila.

        … Otevřel oči …

Byla pryč. Ale přímo před ním se rozpínala rozlehlá údolí plná sutin a krámů jako rozházené lego po koberci, které potřebuje být složeno.

        On ale nepřemýšlel nad velkými rozlehlými stavbami, ani životem jako pojmem širokým. V mysli měl jen jednu představu, kterou chtěl vymodelovat.

        Napadal ho pouze jeden smysl života, kterému se chtěl oddat.

        Jeden jediný vzor, jeden jediný symbol jeho tužeb a opravdového přání.

        Před očima měl jen ji …

Svou Evu

… Pokračování příště …

(Dodatek autora: Následující díl nebude ve formě další kapitoly, ale báseň vtisknutá mezi obě úvodní kapitolky.)

Spoiler: Další díl se bude věnovat veršovanému pojetí stvoření světa a popisu vzhledu hlavní postavy Jona Danielse