Tento příběh, který se kdysi odehrál snad ani nikdo nezná. Možná o něm zdaleko ani nikdo neví. Říká se, že v jednom kraji se narodilo docela obyčejné děvčátko, které si pak maminka odnesla do hor, aby ho chránili vlci před zlým králem. Ale kupodivu začalo vše jinak.. 
  Když byly Moiře teprve 10 roky, tak v králoství krále Izidora zavládly zlé časy. Jeho poddaní stále chudly, mnoho z nich jich utekla do jiných králoství. Když jednoho dne uviděla Moira jednoho chudého chlapce, tak se náhle zeptala
 maminky: „Proč má ten chlapeček zbičovaná záda a ještě od krve?“
 Její matka Glorie podlehla zděšení, protože to byl malý Gaston od nich ze vsi. Dříve se s jeho matkou přátelila, jenže do té doby, kdy si ji do svého hradu zavolal král a od té doby ji už neviděla. Tenkrát se říkalo, že kdo vkročil na hrad na králův příkaz, byl zatracen. Týden na to zabušil na dveře jejich skromného domečku královský posel s dopisem v němž stálo:
  Dobrá ženo zdravím tě jménem tvého krále. Přeji si, aby ses dostavila na můj hrad i se svou dcerou Moirou, doneslo se mi totiž, že tvoje dcera je opravdu nadaná v malování obrazů. 
Glorie nevěděla co na to odpovědět, přece věděla co se říkalo. Ale jejich stará babička kořenářka, ta by jí mohla poradit, proto k ní taky na druhý den zašla. „Pojď dál, už dlouho vím, že se mne chystáš navštívit.“ Ozvalo se z roubené chaloupky. „Tak mi můžeš aspoň poradit, nevíš náhodou co náš král zamýšlí s moji malou Moirou?“ Zeptala se naléhavě. „Víš přece, že tvoje dítě je neobyčejné, schovej se s ní v horách, kde žijí vlci. A teď už jdi, o nic víc se nestarej.“ Glorie vzala svoji dceru a odešla s ní do hor. Jak tak roky plynuly, z Moiry vyrostla slečna, které by se snad nemohla rovnat ani princezna.. ale pokaždé se ptala své dobré matky: „Vážně to musím zůstat, když jdeš do města pro zásoby? Půjdu s tebou, slibuji, že mne nikdo neuvidí..“ Jenže stále dokola a marně. Jednou ji ale neposlechla a vyběhla z hor v doprodu svých vlčích chůviček. Byla tak šťastná, protože si myslela: „Když jsem přece s nimi, tak se mi nic nestane..“ Jak si tak poskakovala mezi sedmikráskami na poli, z nenadání její nejoblíbenější vlčice, kterou nazývala Sam zpozorněla. „Copak se děje Sam?“ Jenže Sam ji chytila za rukáv košile a táhla ji zpátky do hor, když v tom si Moira uvědomila, že slyší dusot koňských kopyt. Otočila se a uviděla na koni zvláštního muže, teda nebyl zvláštní, ale byl jedno tělo s tím koněm. Zastavil přímo u ní a zeptal se: „Zdravím tě děvče, kdopak jsi a odkud jsi?“ Moira byla zmatená, nevěděla co odpovědět. Takže z ní vypadlo pouhé: „Já..já jsem Moira a jsem z... jsem z hor.. já už musím jít.“ Jenže ji zachytil za ruku a vyhodil ji za sebe na koně. Nechtěla s ním jet, ale i chtěla, co jen to s ní bylo? Dojel s ní až k místu, kde to dobře znala, byl to hrad krále Izidora, zděsila se a chtěla se mu vythrnout: „Musím už domů, máma mě bude hledat..“ „Ale já tě chci představit otci.“ Jeho oči byli přemlouvavé a laskavé. Zpoza rohu se ozvalo hlasité zavýsknutí: „Tak už sis vybral nevěstu?“ Moira se otočila a zarazila se tak stejně jako král Izidor. „Tebe já přece znám..“ a vrhl děsivý pohled na svého syna. „Tak ty se ještě opovažuješ, když ses na můj rozkaz sem nedostavila se vracet?! Víš ty vůbec, že ten muž vedle tebe je můj syn?“ Moira se tvářila neurčitě, nevěděla co odpovědět. Ale když se král znovu rozkřikl, tak ji její milý vyhodil na koně a odjel s ní pryč. Cválali loukami a když se zeptala na jméno, pouze ji odpověděl: „Slýchal jsem o tobě od svého otce dost často, ale že máš tak krásné oči by mě nikdy nenapadlo. Jinak se jmenuji Samuel. 

  Kam jeli? To už nikdo neví, ale je jim tam rozhodně lépe než v tomhle království. 

          Je to tak trochu pohádka, protože byla psána na soutěž do školy...

napsal/a: Katja05 17:16 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář