Byl jsi tak daleko, vzdálený na míle
a já nevěděla, že vůbec jsi,
že mohou existovat takové chvíle,
co rozehrají srdeční klávesy…

Neměla jsem tušení,
že jsou lidé jako já,
jimž chybí slz osušení,
jimž duše sos volá…

Byl jsi tak daleko, za spoustou čar
a já zas tu, usínajíc temně,
s nesplnitelnou vizí…

Ale ty ses přiblížil,
jako hvězda, co dotkne se země,
ale nezmizí
a dál vysílá svůj žár…

A je čím dál blíž,
září stále více,
až je to nemožné,
k zbláznění,
pomalu klesá níž
a hledá hranice…

Však nenachází…

Ať je noc či den,
ať hluk ticho doprovází,
ať jsem zahalená nebo nahá,
ať fouká vítr nebo vánek jen,
tohle do nekonečna sahá…

Až tam, kde se protíná
nebe s vesmírem,
kde slunce nám zatíná
paprsky do dlaní,
kde štěstí si vzájemně
rozléváme po skráni
a hvězda se dotýká
rozpálené země…

Dáváš mi toho tolik,
že Ti nemám jak poděkovat…

Jsi ten můj
nejcennější dar,
ničím nenahraditelný,