Abych pravdu řekla, už mě nebaví čekat na PANA PRAVÉHO...a tak nějak už přestávám věřit na lásku. Cítím se každým dnem čím dál víc sama a nejde se proti tomu ubránit. Už nechci, nechci se sama probouzet, sama usínat..vracet se domů a vědět, že tam na mě nikdo nečeká... po cestě do práce míjet zamilované páry a cítit se tak strašně moc SAMA....

Ale mám snad kvůli tomu jít do vztahu z rozumu? To ne..moc dobře vím jak by to dopadlo.Rozchod, sebevědomí nulové, znova bolest, znova se sama probouzet...

Vlastně se tak moc bojím toho, že mě bude znovu bolet srdce.Určitě víte o čem mluvím...ta šíleně velká bolest, která se nedá zničit ničím jiným než časem, ale o které víte že ji bude stejně cítit pořád...

Ale proč zrovna já musím žít život bez objetí, bez pohlazení, bez polibku od milované osoby..? Nechápu to.Láska je taková mrcha...když ji nemáte,nemáte vlastně nic.

Takže si vlastně nalhávám, že přestávám na lásku věřit, protože ji ve skutečnosti strašně moc chci a věřím čím dál víc, že i pro mě je jí kousek schovaný.

Jen doufám, že už přijde a já budu psát o něčem jiném než je samota a bolest....