ah jo... 07.Prosinec 2006
Čím víc se stmívá, tím víc zas začínáš mít tu náladu. Možná podzimní depka? Těžko říct. Už to na tebe zas dolíhá. Všechno okolo. Zas začínáš mít strach. Ale teď to ještě není strach, jen obavy…ale bojíš se. Nevíš co bude. Co příde a jak to bude dál. Seš zvědavá, ale zároveň nechceš aby to přišlo. Bojíš se každého uplynulého dne. Bojíš se i toho co teprve příde. Čekáš, seš ve střehu, ale pořád si připadáš nepřipravená. Ležíš v posteli a v hlavě ti duní beaty a do toho plyne neskutečný množství myšlenek. Jenže nezachytíš ani jednu. Je jich moc a plynou rychle. Snažíš se nemyslet. Ale furt to bude tepat. Teď už vnímáš jen svůj puls….představuješ si jak ti v hlavě koluje krev. Jak proudí…a je to koloběh. To celé. Přesně jako ty….seš v kruhu. Asi nekonečným jak to tak pozoruju. Už dva roky se zmítáš mezi šílenstvím a zoufalstvím. Mezi zkázou a malicherným štěstím. A nevíš kudy kam. Nerozhodnost? Roztěkanost? Co já vím. Kdybych to věděla, poradila bych ti…snad…ale asi by sis stejně nedala říct. Jednou z toho ale už doopravdy zešílíš. A to si zapamatuj. Říkám to pro tvoje dobro. Ale tobě je to stejně jedno. Jako by ti všechno bylo buřt. Přitom flegmatik nejseš…prý trochu cholerik. I když…jakmile si vybavím toho malýho caparta, nikdo není dostatečném cholerik. Nebo spíš žádného neznám. Možná bohudík. Kam to zas civíš? Nepřítomném pohled, neslyšíš, nevnímáš..to už tu bylo. Jenže v poslední době to u tebe pozoruju častěji. A to není dobrý. Ale proč to říkám, stejně mě neposloucháš. Tváříš se jako by ti uletěly včely nebo jak se to říká. Přitom v očích máš ten lesk…jako mívají fanatici…a nebo malý děcka, který mají z něčeho ohromnou radost…nebo je máš skelný a vnich nic. Ale něco v nich je. Tepe to tam. Vidím to. Ale vůbec se mi to nelíbí. Někdy mi přijde, že to máš z moc častého přemýšlení. Jenže nad čím dumáš…přemejšlíš. Čím víc hloubáš, tím se mi víc ztrácíš z dohledu. Cítím to. Rok od roku, den ode dne se mi vzdaluješ někam pryč. Už to ani nejsi ty. Jako by to byl někdo jiný. Ale kdo? Nechce se mi tomu uvěřit. Chtěla bych ti podat pomocnou ruku….Ale první impuls musíš dát ty. Ty musíš chtít…a věřit tomu. A tím si nejsem jistá. napsal/a: Kkaczenkaa 12:30 | Link
