A od te doby se toho mnoho nezmenilo..
Vlakáč (typyckej den)
Zase tu stojím. Jako každý den. Je brzo ráno, mlhavo a prší. Rozhlídnu se, dám si posledního prda a típnu cigáro, blízko nádraží je policejní stanice a já nechci platit pokutu kvůli tomu novýmu zákonu.. To že tu nikdo není, komu by mohl vadit ten kouř, by je asi nezajímalo. Pomalu dojdu do čekárny a koupím si jízdenku, přičemž zjišťuju, že na cigára už mi dneska prachy nezbudou. No a co, vyžebrám neco ve škole, tam se dýmí ve velkém, přestože nás tam za kouření pronásledujou jako psy, a to, že velká většina z nás má víc než 18 let je vůbec nezajímá. Hovada.
Sakra, zase jsem se zamyslel. Otočím se a skrz dveře ucpané debatujícími důchodci (typický jev, dokonce i v 5:30 ráno, když jezdím na praxi) se proderu zase ven. Ještě nejdu na nástupiště, protože prší fakt dost a není třeba být víc mokrej než je nutno.
Tak, a je to tady. Každodenní schýza, která mi vždycky promíchá mozek silou lodního šroubu v hlavě.
Zase sem jde. Ona. Fakt úžasná holka. Ostatní sice neví, co se mi na ni tak líbí, ale pro mě je to ta nejhezčí, jakou jsem kdy viděl. Ty úžasný rty, červený vlasy, malá postava a celkově vypunkovaný vzhled me úplně dostaly.
Až teď mi došlo, že na ni zase zírám jako na zjevení. Netuším, jestli si toho už všimla, ale radši stočím pohled na dveře od špinavýho a zaplivanýho hajzlu. V duchu se proklínám.
Proč jsem takovej kokot a netuším, jak s ní vůbec promluvit a místo toho na ni jenom čumím jako vyoraná myš? Co se ode mě v takový situaci vlastně chce? Mám ji pozdravit a říct něco rádoby inteligentního, o čem si myslím, že by se to v takový situaci hodilo? To je blbost, buď by zírala o co mi jde, nebo by jí to došlo a poslala mě do prdele hned. Ale ostatní chlapi ženský nějak nabalujou. Jak to sakra dělaj? Fakt nemám tušení. Možná, nebo spíš určitě to bude tím, že o ženskejch nevim absolutně nic, a jediný se kterýma mluvím víc než jednou za rok, jsou moje matka a sestra.. Taky přemejšlím, jestli je lepší, že nemáme ve třídě žádný ženský, nebo ne.. Asi jak se to vezme.
Tak a už je to tady, zase jsem se tomu neubránil. Jako každej den jsem začal myslet na největší dojeby který mě provázej životem, a to hned ráno. Říkám si: "Klid, klid, možná zítra nepřijde a zapomenu na ni..
ALE VŽDYŤ JÁ NECHCI!!
Tak co sakra s tím? To je typická schýza. Na jednu stranu je ta holka fakt pěkná, na druhou stranu se jí bojim víc než bandy nácků. Teda spíš toho co by se stalo, kdybych se na ni pokusil promluvit.
Jo je to dojeb. Je mi devatenáct a půl roku, ale zatím jsem na řešení týhle schýzy nepřišel..
--
Konečně, přijíždí Rožnovka. Vysvobozuju se násilím ze zákoutí svýho mozku, a jdu vstříc dalšímu blbýmu dni ve škole, kde na mě budou řvát jak na děcko za úplný kraviny, tlouct mi do hlavy převážne blbosti, který nikdy nikomu k ničemu nebyly (nebo snad denně používáte výpočet polohy přímky a kružnice?) a který mě navíc vůbec nezajímaj, a nakonec mi nasolí špatný známky za to, že jsem se to částečne nestihl a částečně vůbec nedokázal naučit. Někdy fakt přemejšlím, že se na tu střední vykašlu a půjdu klidně kopat kanály nebo něco takovýho, a budu mít aspoň svatý klid.
--
Vida, zase jsem se zamyslel. Ani jsem si nevšiml, že už jsme v polovině cesty. A to ten vlak není zrovna pendolino. I když, všichni víme, že není všechno Rožnovka, co nedojede. Dávám lístek rozhodčímu (průvodčímu), všímám si toho, že jen co odešel, "kámoši" vedle mě normálně ve vlaku hulí, dávám si jednoho šluka, a upadnu opět do svýho zamyšlení o blbostech.
Říkám tomu sice blbosti, ale přitom jsou to zároveň jedny z nejhorších dojebů mýho života. Pořád totiž doufám, že v tomhle životě dokážu víc, než s Boží či jakoukoli jinou pomocí udělat maturitu, najdu si nějakou totálně nezajímavou práci a celej zbytek života strávím sám v malym bytě v paneláku, s chlastem a brkem, který budu chlastat a hulit sám a nebo bandou ožralejch pseudokámošů, a po kterým nebude svět veselejší, jenom víc rozmazanej a pořád stejně nahovno.
--
A hele, blížíme se k Valmezáckému nádraží. Beru bágl a stoupám si ke dveřím, dřív, než me stihne povalit vlna lidí, převážne zase důchodců, a rychlým krokem mizím z nádru směrem ke škole. Vytahuju poslední cigáro a potlačuju myšlenky na rakovinu myšlenkou, že je stejně všechno k hovnu, život je krátkej tak jako tak a že na to prostě seru. Napůl doufám, že nekdo bude mít ve škole něco na prda, napůl, že ne, protože v pátek píšeme z elektroniky (teda spíš matiky, poněvadž ten vůl považuje elektroniku za odrůdu matematiky, alespoň při písemkách, a to, že máme v sešitě, do kterýho nám sám diktuje zápisy, skoro jenom teorii, ho nezajímá). Naposledy dostala skoro celá třída za pět, tak to píšeme znovu, a já bych se to rád alespoň pokusil naučit. Trochu při tom pomáhá fakt, že v sobotu mám jet koumat zkušebnu, kterou jsme konečne sehnali. Jinak si ale víkend moc neužiju, protože v pondělí píšeme zase z matiky, z který nechápu skoro nic..
A to jsem chtěl jet do jakýchsi prdelovic za borečkama zajamovat si s jejich basou a bicíma.. dojeb..
Ale co, víkend ještě zdaleka není, dneska je středa a já teprve přicházím ke škole