Naivní doufání

Rudá svíce plápolá - čekám - snad zavolá.
Nikdy se to nemělo stát!
Mělo vůbec smysl ho sem zvát?
Hypnotizuji hodinovou ručičku.
Hýbe se těžce - pomaličku...
A přes to - už je to hodina!
Nepřijde, já to vím...
Když zhasínám svíčku, slzičky mám na krajíčku!
Copak už mě nemá rád? Mohl aspoň zavolat...
Bude mě nesnášet nebo dál milovat?
Jak jsem to - krucinál - mohla jen udělat?
ZVONEK! - Ale kdepak, ty hloupá, to se ti jen zdá.
Copak si myslíš, že se tu objeví s kyticí růží a řekne:
"Budiž ti odpuštěno..."?
Tak naivní nejsi. Nebo snad ano?
ZVONEK! - Ano, vážně ho slyším!
Stojím mezi dveřmi - nikde nikdo.
Jen na zemi leží kytice růží a v nich lístek...
"Promiň, ale nedokážu ti odpustit.
Zklamalas' mě, nemohu zapomenout..."
Kytice padá k zemi - a já s ní...
Hroutím se v slzách - byla jsem naivní...