29.Říjen 2011

Výsledky NHL 2011/12

Sedmnáct gólů! Philadelphia s Winnipegem daly vzpomenout na osmdesátá léta

Nejvíc branek v jednom zápase od roku 1996. Něco takového neviděla NHL patnáct let! Šílené utkání, jehož každá třetina by obstála jako přinejmenším brankově průměrný zápas, nakonec netěšilo domácí, nýbrž hosty. Ani hráči Winnipegu však po bláznivé výhře 8:9 nevěděli, zda se stydět nebo jásat. „Nejdivnější zápas, jehož jsem se kdy zúčastnil. Bylo to jako utkání národní fotbalové ligy,“ hledal kouč Jets Claude Noel příměry v americkém fotbale. „Nesmíme hledat moc logiky v tom, co jsme dnes předvedli. Pár věcí nás může těšit: devět branek a vítězství, takhle ale hrát nemůžeme. Bereme dva body a padáme odsud.“

Večer nabídl sedmnáct branek rozdělených mezi patnáct střelců. Vedení 1:5 a 2:6 pro Jets, které na přelomu druhé a třetí třetiny obrátili domácí do stavu 7:6, aby ve zbytku utkání vedení znovu ztratili. Jen v prvních čtyřech a půl minutách třetího dějství padlo ve Wells Fargo Centeru neuvěřitelných pět gólů. Oba týmy si vytvořily sezónní maximum v počtu vstřelených branek a to tak vysoké, že ho možná nepřepíšou do konce sezóny. Jets vyrovnali devíti trefami vlastní klubový rekord z listopadu 2005 (z dob Thrashers). Ten si v součtu sedmnácti branek vyrovnali také Letci, devětkrát nekapitulovali od 23. října 1993. Pro zajímavost, klubové maximum Flyers je 12 inkasovaných gólů z ledna 1969 s Chicagem. O sezónu později naskočil do mužstva jako nováček dvacetiletý Bobby Clarke.

Zápas bavil i rozčiloval. Trenéři nemají podobná střetnutí rádi. Patnáct let se NHL opírá o defenzivu a teď se díváte, jak vaše obrana nezvládá jednu situaci za druhou. Brankáři? Pro ty jde o hotovou noční můru. Vystřídali se všichni čtyři. Za Winnipeg inkasoval Ondřej Pavelec sedmkrát, jeho záskok Chris Mason jednou, za Philadelphii Sergej Bobrovskij pětkrát, Ilja Bryzgalov po něm čtyřikrát. Domácí hráči v poli se složili na 48 střel, hostům stačilo k devíti zásahům 25 pokusů. „Moje sebevědomí je teď na nule,“ stěžoval si zdrcený Bryzgalov. „Jsem hrozný. Útok nasázel osm gólů a my stejně prohráli. Obvykle to bývá špatným brankářem a tím jsem já. Jsem důvodem, proč jsme prohráli. Ztratil jsem se v lese.“

„Nemyslím, že je správné vinit ze všeho jednoho muže,“ zastal se svého gólmana Daniel Briere. „Byly tam brejky vlevo, vpravo. Všichni jsme zodpovědní za góly tam i tady. Jinak dát někoho osm, devět, deset branek jsem viděl jednou nebo dvakrát. Většinou je to 9:3, 9:2 nebo tak. Nikdy jsem neviděl 17 gólů v zápase.“ Andrew Ladd, autor vítězné trefy Winnipegu z času 58:54, přirovnal utkání k videohře. Ani jeho spoluhráči si triumf nedokázali docela užít. „Nikdy jsem nic takového nezažil a doufám, že už nezažiju,“ kroutil hlavou jednadvacetiletý Zach Bogosian. „Je dobře, že jsme tvrdě bojovali a nakonec zvítězili, ale bylo tam víc negativ než pozitiv.“

Pokud jde o útočníky, nikdo příliš nevyčníval. Za Winnipeg dosáhli jen tři hráči na tři body – Nikolaj Antropov (1+2), Tanner Glass (1+2) a Blake Wheeler (0+3). Na straně domácích zářil nejvíc čtyřbodový Daniel Briere (2+2), obránce Kimmo Timonen (0+4) a tříbodový James Van Riemsdyk (2+1). Jaromír Jágr výstavně přihrál na první trefu Scotta Hartnella, později už se do statistik nezapsal. „Dáváte gól za gólem… Problém je, že ani to není dost,“ nechápal zkrat svého mužstva kouč Flyers Peter Laviolette. „Nikdy nevyhrajete zápas s devíti inkasovanými góly. Většinou neuspějete, když je podmínkou nastřílet jich deset. Vrátíme se zpátky a na všem pořádně zapracujeme.“

Jágrova trefa Philadelphii k úspěchu nestačila, Roman Horák vstřelil první gól v NHL.

Hokejisté Montrealu zvítězili ve středečním utkání NHL nad Philadelphií 5:1 a ukončili sérii šesti porážek. Letcům tentokrát nebyl nic platný gól Jaromíra Jágra, který v 11. minutě svou třetí trefou v sezoně otevřel skóre zápasu.

Hosté měli v první třetině výraznou převahu, nedokázali ji však zúročit více než jedním gólem. Tři sekundy před úvodní sirénou se navíc domácím povedlo vyrovnat, když Yannick Weber využil přesilovou hru. Flyers, kteří nastoupili bez zraněného kapitána Chrise Prongera, pak po přestávce zahodili další slibné šance, zatímco Canadiens jim v polovině druhé třetiny během dvou minut zasadili dva gólové údery. V třetí třetině už hráči Montrealu kralovali, přidali další dvě branky a po pěti porážkách mohli konečně oslavit premiérové vítězství v sezoně na domácím ledě. Přispěli k němu i Jaroslav Špaček a Tomáš Plekanec, kteří si připsali po jedné asistenci.

Hlavní hvězdou zápasu se ale stal útočník Max Pacioretty, který vstřelil dva góly a na jeden přihrál. Přitom ještě krátce před utkáním to vypadalo, že kvůli zranění zápěstí nenastoupí. Dalším strůjcem triumfu Canadiens byl brankář Carey Price, který zneškodnil 21 střel a vychytal svou jubilejní stou výhru v NHL. "Dělal jsem si na ni zálusk už v uplynulých šesti zápasech. To čekání trvalo moc dlouho," připomněl Price neslavnou bilanci Montrealu na začátku sezony, nejhorší za posledních 70 let. "Myslím, že se nám dnes v zápase povedla spousta věcí. První třetina byla slabá, ale pak jsme se zvedli a hráli velmi dobře. Konečně jsme dali nějaké góly a excelentně jsme bránili," řekl Price.

Čtyřiadvacetiletý gólman před utkáním odložil svou speciální růžovou výstroj, v níž odchytal předchozích pět neúspěšných zápasů a která bude dána do charitativní dražby na pomoc v boji proti rakovině, a vrátil se ke svému tradičnímu vybavení. "Ale nebylo to moje rozhodnutí. Nechci říkat, kdo s tím přišel, prostě to byl příkaz shora," uvedl Price. Se spoluhráči si před utkáním vyslechl ještě jeden nečekaný verdikt. Generální manažer Pierre Gauthier zbavil funkce asistenta trenéra Perryho Pearna a oznámil to hráčům 90 minut před začátkem zápasu. "Mimo jiné jsem chtěl mužstvu naznačit, že se prostě něco musí změnit," vysvětlil Gauthier.

Hvězdný večer prožil ve středu mladý český útočník Roman Horák, který svým premiérovým gólem v NHL přispěl k výhře Calgary nad Coloradem 4:2. Dvacetiletý rodák z Českých Budějovic a syn bývalého reprezentanta si navíc připsal asistenci a byl vyhlášen nejlepším hráčem zápasu. Horák se prosadil ve 14. minutě, když se před brankou dostal k odraženému puku a v pádu bekhendem vyrovnal na 1:1. "Jak se cítím? Dal jsem svůj první gól v NHL. Budu si ho nejspíš pamatovat do konce života. Je to úžasný pocit, zvlášť když jsme vyhráli. Doufám, že brzy přidám další góly," řekl Horák, jenž odehrál šestnáct a půl minuty po boku Jaromea Iginly a Alexe Tanguaye.

Flames vyhráli po dvou předchozích porážkách a přerušili vítěznou šňůru Colorada na hřištích soupeřů, která trvala šest zápasů. Vedle Horáka se o to zasloužili autor dvou gólů René Bourque a brankář Miikka Kiprusoff, jenž si dal dárek k 35. narozeninám. V posledním středečním zápase se nedařilo finalistům minulé sezony z Vancouveru, kteří na domácím ledě podlehli St. Louis 0:3 a už potřetí v ročníku vyšli střelecky naprázdno. Brankář Brian Elliott si připsal 32 zákroků a vychytal své desáté čisté konto v NHL.

Odstartoval ve čtvrtém útoku, nyní už je v elitní formaci. Mám velkou radost, říká Sobotka.

Prožil svou nejlepší sezonu v NHL, vybojoval si stálé místo v týmu St. Louis. V pětašedesáti zápasech nasbíral útočník Vladimír Sobotka (na snímku) celkem devětadvacet kanadských bodů za sedm gólů a dvaadvacet asistencí. V létě se pak dohodl s vedením klubu na novém tříletém kontraktu v celkové hodnotě 3,9 milionů amerických dolarů, na začátku nového ročníku ho však potkalo nečekané překvapení. Hlavní kouč Davis Payne totiž Sobotku zařadil až do čtvrté formace. "Byl jsem z toho zklamaný," přiznává český útočník v rozhovoru pro list St. Louis Today.

Vladimír Sobotka věřil, že by se po vydařené minulé sezoně mohl probojovat mezi šest nejlepších útočníků talentovaného týmu. Nová smlouva, jež s klubem v létě uzavřel, tomu napovídala. Skutečnost ale byla poněkud jiná, hlavní trenér St. Louis Davis Payne totiž rodáka z Třebíče zařadil až do čtvrté formace. "Byl jsem z toho trochu zklamaný. Ale řekl jsem si: Nic jsem přece neošidil, musím zkrátka dál bojovat" konstatuje Sobotka. Čtyřiadvacetiletého střelce odsunul až do čtvrtého útoku letní příchod veteránů Jasona Arnotta a Jamieho Langenbrunnera. Kouč Payne sice Sobotku několikrát označil za jednoho z nejlepších útočníků svého týmu, příležitost v některém z elitních útoků mu však dlouho nedával. Věci se začaly hýbat až ve chvíli, kdy utrpěl otřes mozku hvězdný útočník Andy McDonald. Payneovi se tak rozpadlo složení prvního útoku. K Davidu Backesovi a Chrisu Stewartovi zkoušel následně různé hráče, k úspěchu to ale nevedlo.

Po dvou porážkách proto přišla řada právě na Vladimíra Sobotku. "Obrovsky mě to potěšilo. Vnitřně jsem věřil, že mám na to, abych hrál v některé z prvních tří formací. Zatím jsem v sezoně nedostal pořádnou šanci, abych dokázal, co ve mě je," připomíná talentovaný centr, jenž byl do St. Louis vyměněn loni v létě z Bostonu. Zatímco vstup do sezony americkému celku příliš nevyšel, s posunem českého mladíka do elitní formace se dostavily i lepší výsledky. Blues v pátečním utkání přehráli Carolinu 3:2 v prodloužení, rozhodující trefu pro Matta D'Agostiniho připravil právě Sobotka. "Je to talentovaný kluk. Nic ve zlém, ale možná trochu doplácí na svojí výšku. Kdyby nebyl tak malý, dávno by hrál prvního či druhého centra. Když hraje ve čtvrté lajně, je trochu naštvaný a má obrovskou snahu dokázat, že má na víc," říká na adresu svého spoluhráče kapitán St. Louis David Backes.

Zdá se, že Davis Payne konečně našel ideální složení elitní formace. Backes se Stewartem jsou obrovití útočníci, kteří do hry vnášejí tvrdost, šikula v podobě českého hokejisty je pak ideálně doplňuje. Zámořští útočníci vybojují spoustu kotoučů u hrazení, na Sobotkovi potom je, aby přispěchal s ofenzivními nápady. "Právě takové složení elitní formace jsme potřebovali, Vladimír výborně pracuje s pukem," libuje si mladý trenér. St. Louis dokázalo vyhrát i následující dva zápasy proti Philadelphii a Vancouveru, elitní formace se sice neprosadilo, její výkony však mají vzestupnou tendenci. "Musíme pokračovat v poctivé práci, kterou předvádíme. Je třeba, abychom se zaměřili na vyhrávání osobních soubojů a víc kontrolovali puk v soupeřově obranném pásmu. Pak přijdou i góly," má jasno někdejší hráč pražské Slavie, jenž na svou první trefu v novém ročníku NHL stále čeká. V devíti zápasech má Sobotka na kontě pouze dvě asistence. Pro mladého útočníka je důležité, že si konečně vysloužil pořádnou šanci. Nyní bude záležet pouze na něm, jak s naskytnutou příležitostí naloží. Lodivod Davis Payne totiž rád točí se složením jednotlivých útoků, zranění útočníci Blues David Perron a Andy McDonald by se navíc mohli již brzy znovu vrátit do sestavy. "Nečekám do Vladimíra bodové hody. Zkrátka dostal šanci a je na něm, jak se předvede," uzavírá Payne.

22.Říjen 2011

Libye

Libye je arabský stát v severní Africe u Středozemního moře. Jejími sousedy jsou Egypt, Súdán, Čad, Niger, Alžírsko a Tunisko. Jméno státu má původ ve starořeckém mýtu o Libyi. V současnosti v zemi probíhá občanská válka mezi stoupenci Kaddáfího džamáhíríje a povstalci zastupovanými Národní přechodnou radou a podporovanými NATO.

Znak Libye     Vlajka Libye

V letech 19111943 byla Libye italskou kolonií. Itálie tuto bývalou osmanskou provincii získala na základě Smlouvy z Lausanne po vyhrané italsko-turecké válce, kdy byli Turci, tlačeni hrozícím konfliktem s balkánskými státy, donuceni podepsat s Itálií mírovou smlouvu. V rámci této smlouvy vyklidili Tripolsko a Kyrenaiku a předali ji pod správu Itálie. Kyrenaiku se však Italům nepodařilo zcela obsadit, a tak požívala značné autonomie v rámci italské koloniální říše (vlastní parlament). Až po další válce v letech 1922-1928 byla Kyrenaika zcela podrobena a roku 1929 spojena s Tripolskem a Fezzánem. Itálie musela poté čelit tuhému odporu beduínských povstalců, zesílenému v průběhu první světové války, kdy byli zásobováni dodávkami zbraní od Centrálních mocností. Poslední odpor byl zlomen roku 1935 dobytím oázy Kufra. Italská vláda poskytovala kolonistům velké subvence, v roce 1940 jich v Libyi žilo přibližně 110 000.[1] V roce 1938 se pobřežní části Kyrenaiky i Tripolska staly integrální součástí Itálie, zatímco ve vnitrozemí vznikla provincie Libyjská Sahara.

Během druhé světové války bylo území Libye svědkem rozsáhlých válečných operací. Válčící strany (Němci, Italové a Britové) se střídali v kontrole nad touto oblastí. Ke konci roku 1942 se Britům podařilo definitivně vytlačit italsko-německé jednotky z Libye. Po zbytek války a po ní byly Tripolsko a Kyrenaika spravovány Velkou Británií. Po druhé světové válce bylo území bývalé Italské severní afriky rozděleno na historické regiony Tripolsko (pod vládou Britů), Kyrenaika (pod vládou Britů) a Fazzān (pod vládou Francouzů). Poté, co došlo v roce 1949 k rozsáhlým nepokojům, rozhodla OSN o plném osamostatnění Libye. Toto rozhodnutí bylo naplněno roku 1951, kdy spojením Fezzánu, Tripolska a Kyrenaiky vznikl nezávislý federativní stát Libye jako Libyjské království pod vládou krále Idrise I. emíra Kyrenaiky a Tripolska.

V roce 1963 byl za autoritativní vlády zrušeno federativní členění země. V roce 1969 proběhl vojenský puč vedený skupinou plukovníků pod vedením Muammara Kaddáfího.

Libye po roce 1969 postupně začala usilovat o pozici regionální mocnosti v Africe. Ze země byly vykázány americké a britské jednotky, znárodněny zahraniční ropné společnosti. Muammar Kaddáfí začal podporovat povstalecké skupiny, které v mnoha zemích Afriky (ale i Evropy a Latinské Ameriky) ohrožovaly tamní vlády. V 70. a 80. letech navíc Libye zvýšila tlak a následně i vojensky intervenovala v sousedním Čadu, bývalé francouzské kolonii ve střední Africe, na což Francie odpověděla vojenským zásahem. Francouzské jednotky se tak v roce 1986 přímo střetly s Libyjci v rámci operace Épervier. Francie zničila libyjské radarové zařízení a pomohla čadskému prezidentovi Habrému dobýt okupovaný sever země.

Muammar Kaddáfí (2009)

Muammar Kaddáfí či al-Kaddáfi (7. června 1942 Syrta, Libye20. října 2011 Syrta, Libye) byl voják s hodností plukovníka, který byl od roku 1969 jako „Vůdce Velké revoluce z 1. září a Libyjské arabské lidové socialistické džamáhíríje“ vládcem Libye a do roku 2011 byl také jeden z nejdéle vládnoucích vůdců na světě.

Po vypuknutí povstání v roce 2011 se oblast pod jeho kontrolou zmenšila, načež začal zpět ztracené území dobývat. Během července a srpna 2011 se však situace opět obrátila a 23. srpna 2011 povstalci dobyli Kaddáfího sídlo Báb al-Azízíju, aniž by nalezli samotného diktátora. Byl stíhán Mezinárodním trestním soudem, kvůli obviněním ze spáchání zločinů proti lidskosti. 20. října 2011 byl nalezen a dopaden skupinou rebelů, následně lynčován a poté zabit. Podle prozatimního premiéra země Mahmúda Džibríla Kaddáfí zemřel při přestelce mezi povstalci a jemu věrnými ozbrojenci. OSN však požaduje prošetření okolností tohoto incidentu, protože byl špatně zdokumentován, a Kaddáfí neměl důvod být přítomen v Syrtě, protože se v tu dobu měl nacházet na jihu země. Jeho mluvčí používá satelitní telefon do odlehlých oblastí.

Biografie - Narodil se jako syn kočovného beduínského zemědělce v poušti nedaleko přístavního města Syrta v roce 1942. Základní vzdělání získal v Misurátě. V období studií byl zastáncem ideologie egyptského státníka Gamála Abdula Násira a stal se zapřísáhlým odpůrcem monarchie. V roce 1961 byl vyhozen z internátní školy ve městě Sabhá za nepovolené organizování studentů a účast na demonstracích proti vystoupení Sýrie ze svazku Sjednocené arabské republiky. V témže roce zahájil studium na Libyjské vojenské akademii v Benghází. V roce 1965 byl poslán na několik měsíců do Královské vojenské akademie v Sandhurstu. Domů se vrátil v roce 1966 jako důstojník s hodností kapitána spojovacího vojska.

Vojenský převrat - Od ledna roku 1969 začal plánovat společně se skupinou důstojníků převrat. Jeho cílem bylo zrušení monarchie a nastolení vojenské vlády. Akce byla několikrát odložena, k vypuknutí převratu tak došlo až 1. září 1969. Výsledkem bylo sesazení libyjského krále Idrise I., který byl tou dobou na léčení v Turecku. Nekrvavou cestou se Kaddáfí ujal vlády nad Libyí a nechal se jako voják s hodností plukovníka jmenovat vrchním velitelem ozbrojených sil.

Vláda - V zahraniční politice utužoval vztahy s arabskými zeměmi. V roce 1970 se jmenoval premiérem i ministrem obrany a podařilo se mu vynutit zrušení americké vojenské základny na předměstí Tripolisu a britské vojenské základny v Tobruku. Do konce téhož roku vyhnal asi 20 tisíc obyvatel italské národnosti. Základem jeho hospodářské politiky bylo znárodnění ropných rafinérií. Zakázal také alkohol a hazardní hry. V době, kdy přebíral vládu, patřila Libye k nejchudším zemím světa; dnes má nejnižší podíl obyvatel žijících v chudobě z celé Afriky. Během jeho vlády stoupla gramotnost z 10 % na 88 %. Vytvořil zdravotnickou síť na dobré úrovni (před jeho nástupem k moci bylo 10 % Libyjců slepých, v některých oblastech polovina lidí trpěla trachomem, více než třetina kojenců umírala do jednoho roku). Průměrný věk dožití je dnes nejvyšší na kontinentě (muži 75 let, ženy 80 let; tedy vyšší než v České republice). Veřejný dluh je druhý nejnižší na světě. Potraviny jsou dotované a levné, díky out-source pěstování obilí na Ukrajině. Rovněž domácí výrobci potravin jsou podporováni tak, že stát 100% dotuje kupní cenu zemědělských strojů a nářadí, výměnou za příslib poctivého odvádění daní z produkce. Jiní podnikatelé mohou zažádat o nenávratnou státní půjčku na podnikání.

Většinu úspěchů Kadáfího vlády lze spojit s pokračujícím nárůstem cen ropy po ropné krizi roku 1973. Během jeho vlády se ekonomika nijak nediverzifikovala, v současnosti vývoz ropy tvoří 70% HDP.
 Vláda Muammara Kaddáfího mimo jiné vykazovala vysokou míru korupce. Na indexu vnímání korupce je Libye na 146. místě světového žebříčku, z celkového počtu 178 zemí. Hranici mezi soukromým majetkem Kadáfího či jeho příbuzných, a majetkem státu je často těžké rozlišit. V Libyi i přesto má vysokou popularitu.

IdrisI3.jpg

Král Idris I. Libyjský, celým jménem Saíd Muhamad Idris bin Saíd Muhamad al-Mahdí al-Senussi (12. března 1889 – 25. května 1983), byl první a jediný král Libye. Vládl v letech 1951 až 1969, a byl současně hlavou muslimského řádu Senussi.

Počátek života - Narodil se v Al-Džagbúbu, v ústředí hnutí Senussi, jako syn Saída Muhammada al-Mahdí bin Saíd Muhammad al-Senussi a jeho páté ženy Aisha bint Ahmad al-Syrte. Idris byl vnuk Saída Muhammada bin Alího as-Senussi, zakladatele muslimského súfijského řádu Senussi. Roku 1916 po abdikaci svého bratrance Saíd Ahmed Šaríf es Senussi se stal hlavou řádu Senussi. Byl uznán Brity s novým titulem emíra území Kyrenaika, který byl posléze uznán také Italy (1920).

Velkou část jeho raného života byla ve znamení snahy o vyjednání nezávislosti pro Kyrenaiku.[2] V roce 1922, po italské vojenské kampani proti Libyi, se odebral do exilu. Egypt tehdy sloužil jako jeho základna v guerillové válce proti italským koloniálním úřadům.

Druhá světová válka - Během Druhé světové války, podporoval Idris Spojené království a připojil kyrenejské vlastence do boje po boku spojenců proti Ose. S porážkou německých a italských sil vedených Erwinem Rommelem, se konečně mohl vrátit do hlavního města, Benghází a zformovat oficiální vládu. K nevoli domácích arabských nacionalistů a podpůrců panarabismu v sousedních státech, zachovával král Idris těsné vztahy se Spojeným královstvím a USA, a později dokonce intervenoval proti Egyptské agresi během Suezská krize roku 1956.

Jiným ohrožením jeho panování byla nevyslyšená snaha o mužského potomka, jenž by jej později nahradil na trůně. Ekonomika státu díky výtěžkům z ropných polí a díky přítomnosti letectva Spojených států amerických na Wheelus Air Base poblíž Tripolisu vzrůstala, avšak královo zdraví se začalo zhoršovat.

Převrat a exil - 1. září 1969, kdy byl král Idrís v Turecku, aby se podrobil lékařskému zákroku, byl sesazen libyjskou armádou pod velením Muammara Kaddáfího při státním převratu. Převrat předešel abdikaci krále Idríse, určenou na 4. srpna 1969, s platností do 2. září 1969, ve prospěch svého synovce, korunního prince Hasana as-Senussi.

Po převratu roku 1969, byl král Idrís souzen in absentia "Libyjským lidovým soudem" a v listopadu 1971 nad ním byl vynesen rozsudek smrti. Podařilo se mu lodí dostat do Kamena Vourla, v Řecku, a poté se uchýlil do exilu v Egyptě, kde zemřel v Káhiře v roce 1983, ve věku 94. byl pochován v Medině, v Saúdské Arábii.

21.Říjen 2011

Jan Rokycana

  • 1435Jan Rokycana byl českým sněmem zvolen za společného pražského arcibiskupa katolíků i kališníků.
  • Jan Rokycana, též Jan z Rokycana, i Jan z Rokycan (asi 1396 Rokycany22. února 1471 Praha) byl husitský teolog.

    Biografie - Jan Rokycana se narodil v rodině chudého venkovského kováře. Jako mladý vstoupil do augustiniánského kláštera v Rokycanech, který byl znám svou blízkostí k laickému hnutí Devotio moderna. Později odešel studovat do Prahy, kde se v roce 1415 stal bakalářem. Díky své nemajetnosti se jako řada jiných studentů živil v Praze žebráním a při sháňce po almužně u pražských chrámů se také pravděpodobně poprvé setkal s učením a osobou mistra Jana Husa. Postavil se na stranu pražských mistrů, vedenou umírněným utrakvistou Jakoubkem ze Stříbra a v univerzitních disputacích vystupoval obzvláště proti radikálnímu Janu Želivskému, po jehož popravě musel prchnout z Prahy. Proti táboritům vystupoval především na Konopišti roku 1423. Dále pak v Praze vystupoval proti vojevůdci Janu Žižkovi, až mu byl dáván za vinu spor s ním a následná porážka pražských vojsk u Malešova. Ve skutečnosti však bylo především jeho zásluhou, že se po této porážce pražský vojenský svaz s Žižkou v červnu 1424 smířil.  Od r. 1427 působil jako Týnský farář a postupně se stává jednotícím prvkem roztříštěného husitského hnutí. Roku 1429 se stal správcem duchovenstva podobojí – tzv. generální vikář arcibiskupství pražského. Roku 1430 se stal mistrem svobodných umění, od r. 1435 působil na univerzitě jako rektor.V prosinci 1432 byl vyslán za pražské mistry na Basilejský koncil a stál v čele českého poselstva. Dne 21. října 1435 byl českým sněmem zvolen za arcibiskupa, tato volba však nikdy nedosáhla kanonické platnosti. V této funkci se snažil o smíření všech stran pod obojí, kvůli politickým střetům se Zikmundem Lucemburským a později s jeho zetěm Albrechtem Habsburským mu byla roku 1436 odebrána Týnská fara. Následující léta trávil mimo centrum politického dění v Hradci Králové, kde zůstal až do roku 1448. Při volbě krále (15. červen 1440) zastupoval české duchovenstvo. Ve čtvřicátých letech byl blízko laické komunitě okolo bratra Řehoře v klášteře Na Slovanech, z níž později vznikla Jednota Bratrská. Jí se také později i přes názorové rozdíly v pronásledování vždy zastával.

    Na 4. října 1441 svolal sněm do Kutné Hory, kde byly ujednány zásady husitského vyznání závazné pro všechny. Roku 1442 se smířil s Janem z Příbrami. 1444 vyhrál soud s tábority, kteří se stále odmítali přizpůsobit jednotným zásadám a táborské učení bylo odsouzeno. Roku 1449 si začal dopisovat s papežem Mikulášem V., ve snaze přemluvit jej k svěcení kněží. Nakonec se pokusil dostat k papeži, ale nepodařilo se mu projet přes Německo. Proto roku 1451 zahájil jednání s Cařihradem o spolupráci husitů s řeckou církví, ale roku 1453 byl však Cařihrad dobyt a tak z toho sešlo. Král Ladislav Pohrobek (14531457) nevěděl jaký vztah má k Janu z Rokycan zaujmout, tak se vyhýbal jeho kázání. Roku 1457 si přímo dopisoval s papežem Kalixtem V., smrt Ladislava Pohrobka však tato jednání přerušila.  Nástupem Jiřího z Poděbrad se situace trochu zlepšila, přestože se Jiří z Poděbrad snažil snížit vliv kněžstva, Rokycana při svých kázáních podporoval jeho zvolení. Rokycana zpočátku schvaloval politiku Jiřího z Poděbrad a po smíření s Vratislavskými nechal zvonit zvony na všech kostelech. Jiří z Poděbrad ho na oplátku respektoval jako hlavu církve podobojí a na mše chodil střídavě k Janu z Rokycan a do katedrály svatého Víta. Dne 7. února 1465 se účastnil disputace duchovenstva u krále, král požadoval větší spolupráci církví. O rok později 1466 byl postižen mrtvicí, po tomto záchvatu začal špatně mluvit. Pohřben byl v Týnském kostele. Na své pečeti používal podkovu s hvězdou, pravděpodobně památka na otce, který byl kovářem.

    Rokycanovo učení a spiritualita - Spiritualitu Jana Rokycany předurčily do velké míry již existující názorové proudy v husitství, jehož vůdcem se postupně stal. Husitský arcibiskup se snažil konzervovat odkaz jeho předchůdců a k tomuto účelu zapojil celou svou osobnost. V jeho díle tedy nalezneme vroucí vztah k svátostným prostředkům církve, důraz na přísné dodržování novozákonních předpisů v čele s eticky náročnými požadavky vyřčenými v Kázání na hoře. Jeho spiritualita je spiritualitou křesťana, který dává největší důraz na konání a konkrétní aplikace věcí v Písmu poznaných do osobního života, jen malý prostor má v jeho myšlení má princip zdůrazňující ospravedlnění vírou. Je to spiritualita celého husitského hnutí, které vzniklo jako reakce na krizi církve v pozdním středověku a která viděla záchranu v pečlivějším dodržování biblických příkazů a v prohloubení osobní zbožnosti. Někdy je pro označení spirituality a zásad husitů užíván pojem sola lex.

    Dílo -

    • Postilla – sebrána jeho žáky na základě jeho kázání z let 14531457, je pravděpodobně nejzajímavější českou postillou, protože nijak nerozebírá teologické problémy, ale řeší běžné problémy tehdejšího člověka.
    • Latinská postilla
    • Výklad zjevení svatého Jana
    • Kázání u Kutné Hory
    • Řeči pronesené na koncilu Basilejském
    • Synodální řeči
    • O sedmi vášních a vadách , ježto hlavní hříchové slovou
    • Acta synodální
    • Latinský slovník
    • Tractatus de eucharista
    • Tractatus de septem sacramentis
    • Contra sex propositiones trivolas doctorum apostatarum

    Dále se nám od něj dochovalo několik písní, u nichž není úplně jistý autor, ale zdá se pravděpodobné, že alespoň u části z nich je autorem.

    • Vítaj milý Jezu Kriste
    • Zdrávas dievko
    • Cierkev svatá v posledních dnech velmi neznamenitá – zde je jeho autorství jisté a pravděpodobně je i autorem nejen textu, ale i melodie.

    U ostatních písní, které mu bývají přisuzovány není jeho autorství ničím podloženo.
    Dále se nám zachovala poměrně velká část jeho korespondence s mnoha významnými lidmi.

    29.Září 2011

    Vysídlení Němců z Československa 1946

    Vysídlení Němců z Československa či Odsun Němců z Československa (německy Abschiebung der Deutschen aus der Tschechoslowakei), též Vyhnání Němců z Československa (německy Vertreibung der Deutschen aus der Tschechoslowakei) byla masová deportace německého obyvatelstva z Československa po skončení druhé světové války, v letech 19451946. Němci byli deportováni především z území tzv. Sudet.

    Odsun Němců z Československa představoval drastické řešení národnostního konfliktu mezi Čechy a Němci v českých zemích, který akceleroval ve druhé polovině 19. století v souvislosti s úsilím Čechů o politickou emancipaci v rámci habsburské monarchie a pokračoval vytvořením Československa, ve kterém se Němci stali ze součásti vládnoucího národa národnostní menšinou ve státě svého starého národního soupeře a jejich snahy o uplatnění práva na sebeurčení oddělením od Československa ve smyslu idejí všeněmeckého sjednocení či vytvořením zvláštního německého území v rámci Československa byly potlačeny.

    Plány na vysídlení - Vznik myšlenky vysídlení a jeho realizace _ Myšlenka masového transportu obyvatelstva vznikla již po první světové válce; řešení komplikované národnostní skladby a z ní pramenících těžkých konfliktů a nepřekonatelných antagonismů, zejména ve střední a východní Evropě, mělo přinést „zjednodušení národnostního složení“. Jedním z prvních, kdo toto opatření propagoval, byl např. francouzský sociolog Bernard Lavergne. Tato metoda byla použita při řešení vztahů mezi Řeckem a Tureckem na Balkáně a v Malé Asii. Jednalo se však v meziválečné Evropě o výjimečné řešení. Problémy komplikovaného národnostního složení byly spíše řešeny soustavou tzv. ochrany národnostních menšin (opatření versailleské konference). Myšlenkou odsunu Němců z Československa se též zabývala britská vláda. Ochrana menšin pod patronátem Společnosti národů v meziválečném období se ukázala neúčinná, naproti tomu způsob, jak problém řešily mocnosti v Mnichově, totiž odtržení sporného území není přijatelné pro země, kterých se to týká.

    Protiněmecké nálady narůstaly v domácím a zahraničním odboji i většině české společnosti postupně v průběhu války a německé okupace českých zemí a vrcholily v květnu 1945, kdy se zdálo, že další česko-německé soužití není možné. V domácím odboji se myšlenka totálního odsunu objevila bezprostředně po Heydrichiádě v roce 1942 a tento postoj již nebyl do konce války revidován. K zesílení protiněmeckých nálad bezprostředně před koncem války přispěly nejvíce závěrečné válečné operace na českém území, které vedl německý polní maršál Schörner, a také návrat vězňů z koncentračních táborů spolu s postupným odhalováním nacistických zločinů.

    Exilová vláda _ V mezinárodním kontextu žádala o odsun všech Němců z odstoupeného území jako první na podzim 1939 polská exilová vláda v Londýně. Tento požadavek vyslovila při kritice Edvarda Beneše a rozhovorů, které od 3. září 1939 vedl v exilu s představiteli sudetoněmeckých sociálních demokratů, zejména s předsedou Wenzelem Jakschem. Zásadní souhlas s transferem německých minorit ze střední a jihovýchodní Evropy britská vláda vyslovila na základě memoranda 2. července 1942, o čemž byl E. Beneš informován britským ministrem zahraničí A. Edenem 7. července 1942. Následně v říjnu 1942 Benešovi doporučila, aby při budoucí realizaci odsunu nekladl příliš velký důraz na kriteria a posuzování viny či neviny jednotlivých Němců. 13. května 1943 dal souhlas k celkovému odsunu Roosevelt při Benešově návštěvě v USA. Při této návštěvě obdržel Beneš i souhlas sovětské vlády, a to prostřednictvím sovětského velvyslance v USA Bogomolova. V prosinci 1943 souhlas vyslovilo vedení KSČ. Ovšem již na počátku roku 1945 zaujaly Spojené státy k odsunu německých menšin v Evropě rezervovaný postoj.

    Odsunu Němců se dostalo uznání na konferenci v Postupimi, kde byly schváleny deportace Němců z Československa, Maďarska a Polska. Záležitost tak byla posuzována v širším evropském měřítku. Kromě tří výše uvedených zemí byli Němci odsunuti také z Holandska (30 000 osob), Francie (9 300), Itálie (9 300), Belgie (7 600) a Lucemburska (6 000). V těchto zemích ale šlo pouze o malou část německy mluvících obyvatel, např. v Alsasku-Lotrinsku převážná většina německy mluvících obyvatel (někteří se nicméně jako Němci necítili a nesebeidentifikovali) zůstala, přestože se v rámci Wehrmachtu a jednotek SS aktivně podíleli na potlačování francouzského hnutí odporu. Někteří historici připisují autorství myšlenky deportace prostředí pomstychtivých maloměšťáků, kteří se etablovali jako československá exilová vláda v Londýně. Ve svých „Pamětech“, kde se Beneš tomuto tématu poměrně obšírně věnuje, píše, že si na začátku války stanovil politickou směrnici zásadního řešení problému, jenž bude muset zůstat naším nezměnitelným cílem, jak v této nové politice, tak i po ní, která se pak podle poměrů přizpůsobovala válečným událostem. Benešovo autorství podporovali autoři z tábora jeho přívrženců i odpůrců. Odsun začal fakticky ještě před koncem války evakuací mnoha sudetských Němců před postupující frontou. K samotnému vyhánění začalo docházet již v průběhu Květnového povstání, kdy také začaly útoky na německé civilisty a někdy i vojáky. Podle odpůrců odsunu to měly na svědomí „krvelačné“ projevy tehdejších představitelů státu a veřejného života.

    Průběh _ Deportace Němců z Československa byly spolu s deportacemi souvisejícími se změnou hranic Polska (asi 5 milionů Němců) největším poválečným přemístěním obyvatelstva v Evropě. V letech 1945–6 musely Československo opustit víc než 3 miliony lidí , i když údaje o počtu odsunutých Sudetských Němců se různí; zůstat mohlo 250 000 Němců s omezenými občanskými právy:

    • Všichni Němci byli oficiálně považováni za cizince, takže neměli žádná občanská a politická práva, např. volit, shromažďovat se a spolčovat se.
    • Potravinové a ošatní lístky dostávali ve výši jako za války Židé (stanoveno dekretem prezidenta republiky)
    • Museli se policejně hlásit.
    • Museli nosit viditelné označení své národnosti, zpravidla pásku s hákovým křížem nebo s černým písmenem N.
    • Kromě povolených výjimek nesměli používat veřejné dopravní prostředky, navštěvovat veřejná prostranství, zařízení a sady.
    • Nesměli opouštět bydliště za určitý vymezený okruh.
    • Byli povinni dodržovat zákaz vycházení po 20. nebo 21. hodině.
    • Někde nesměli chodit po chodníku.
    • Někde museli zdravit připaženým postojem sovětské a československé důstojníky.
    • Stejně jako Češi měli všeobecnou pracovní povinnost. Avšak v případě, že kterýkoliv Čech projevil zájem o místo, kde pracoval Němec, musel být Němec okamžitě propuštěn, pokud nebyl úředně prohlášen za nepostradatelného.
    • Nakupovat v obchodech mohli jen 1 hodinu před zavírací dobou.
    • Bez zvláštního povolení nesměli Němci vlastnit rádio, používat telefon nebo telegraf.
    • Odevzdat museli veškeré automobily a dokonce i jízdní kola.
    • Korespondence podléhala cenzuře.
    • Byly zrušeny všechny vysoké, střední i základní školy, Němci byli vyloučeni z učebních oborů.
    • Někde byly zakázány i německé bohoslužby.
    • Byly zrušeny veškeré německé noviny a bylo zakázáno vydávání německých knih.
    • Bylo zakázáno německy mluvit na veřejnosti. Od té doby němečtí starousedlíci při hovoru na veřejnosti mezi sebou jen šeptají.
    • Antifašisté, kterým bylo vráceno Československé občanství, neměli volebni právo (např. v roce 1946), byli vyhazováni z práce.

    Tisíce Němců byly před deportací uzavřeny v internačních táborech, z nichž některé byly zřízeny v objektech bývalých nacistických koncentračních táborů. V některých z nich panovaly úděsné podmínky, s internovanými se zacházelo na stejné úrovni, jako v někdejších německých koncentračních táborech: dostávali absolutně nedostatečnou stravu, byli vražděni a mučeni, ženy byly znásilňovány, malé děti umíraly hlady či na nedostatečnou péči.

    Ze zjištěných 18 816 obětí bylo 5 596 zavražděno, 3 411 spáchalo sebevraždu, 6 615 zemřelo v koncentračních táborech, 1 481 při transportu, 705 bezprostředně po transportu, 629 na útěku a u 379 úmrtí nešlo příčinu zjistit. Přibližně 200 tisíc lidí se dodnes pohřešuje. Z odsunu mohli být vyjmuti hospodářsky nepostradatelné osoby a aktivní účastníci odboje. I ti však byli ve 40. a 50. letech státem diskriminováni. Jsou doloženy četné příklady Židů a politických vězňů, kteří byli do odsunu zařazeni. Naopak nebyli odsunuti někteří bývalí nacisté, kteří pak byli užiteční StB a jiným složkám komunistického režimu.

    Odněmčení _ Kolektivní vina, pocity i tresty podle klíče etnické příslušnosti se v té době na obou stranách války považovaly za něco normálního. Představitelé obou stran se snaží dosáhnout etnické čistoty. S nacistickým řáděním sílí nenávist k Němcům a ke všemu německému. Tato nenávist je živena i odbojem a exilovou vládou. Po vyhnání Němců z Československa volá ilegální časopis V boj už v březnu 1940, tedy rok po začátku okupace. Linie je jasně stanovena. Zúčtování do poslední kapky krve, do posledního haléře. V tomto čísle vyšel článek Co se má stát se sudetskými Němci, ve kterém se mimo jiné psalo: Pro divoké bestie, jakými se Němci opět ukázali být, není na místě shovívavost. (...) A proto si musíme v obnovené republice zajistit budoucnost vykořeněním německého elementu uvnitř hranic.

    Velmoci souhlasily s odsunem pod podmínkou, že bude proveden humánním způsobem. Během odsunu však došlo k excesům. V Česku jsou tyto excesy obecně považovány za spontánní výbuchy hněvu. Na základě dnes známých faktů však lze o spontánnosti v některých případech pochybovat. Mnohých excesů se účastnili nejen partyzáni a revoluční gardy, ale i jednotky československé armády. Nicméně tyto jednotky jednaly z vlastní iniciativy. Tato iniciativa byla podněcována projevy tehdejších představitelů státu. Vyžeňte a pobijte jich po skončení války co nejvíce, vyzýval tajemník Edvarda Beneše a pozdější ministr spravedlnosti Prokop Drtina v pražské Lucerně v polovině května roku 1945. Začneme s vyhnáním Němců hned. Použijeme všechny prostředky, před ničím neváhejme. Ministr školství a osvěty první československé poválečné vlády profesor Zdeněk Nejedlý vystoupil v Turnově 5. června 1945 s projevem, ve kterém řekl: Problém odstranění Němců z českých zemí začali u nás řešit již husité. Byli jsme jejich odkazu dlouho nevěrni, avšak nyní dovedeme jejich dílo do konce a já vás ujišťuji, že se tak stane zcela po husitsku.

    Oponenti tvrzení o spontánních výbuších hněvu poukazují na okolnosti ústeckého masakru, který vypukl nezávisle na čtyřech místech ve městě bezprostředně po výbuchu v Schichtových závodech. Tento masakr páchali vojáci Československé armády, Revoluční gardy a Rudoarmějci, kteří sem podle některých svědectví přijeli den před tím vlakem. Tvrzení, že za výbuchem stojí například oddělení Z ministerstva vnitra, nikdy nebylo potvrzeno. Je známo i z jiných měst, že místní Češi místním Němcům spíše pomáhali. Zločiny měli často na svědomí lidé odjinud. Podle některých svědectví je možné, že některé excesy byly organizovány s cílem dokázat nevyhnutelnost odsunu. Slyšeli jsme, že se v Berlíně (nakonec to byla Postupim) má setkat velká trojka (zástupci SSSR, USA a Velké Británie), a že je proto nutno do té doby vytvořit hotové a nezvratné skutečnosti a honem co nejvíce Němců vyhnat, a to bez ohledu na sebevětší hospodářské ztráty. Tím úkolem se nijak netajili. Tyto "excesy" zahrnovaly upalování za živa, uřezávání končetin, vypíchání očí, znásilňování, ... Tyto zločiny nebyly nikdy potrestány.

    Problém ztráty občanství _ Občané německé nebo maďarské národnosti byli definitivně zbaveni občanství dekretem z 2. srpna 1945. Českoslovenští státní občané německé nebo maďarské národnosti, kteří získali na základě předpisů cizí okupační mocnosti německou nebo maďarskou státní příslušnost, ztratili dnem nabytí této státní příslušnosti československé státní občanství. Změna občanství proběhla ex lege. Pouze v odstoupeném území žijící Češi si mohli na základě československo-německé mezivládní dohody české občanství uchovat. Mohli tak učinit opčním prohlášením, podaným na příslušném čs. konzulátu, což bylo možné do 15. března 1939, kdy začala německá okupace okleštěného zbytku Čech a Moravy.

    Poválečný vývoj _ Poražené Německo a Rakousko byly rozděleny do čtyř okupačních zón, přičemž historické německé země na východě byly podřízeny polské a sovětské správě. Souběžně s tím proběhlo vysídlení německého obyvatelstva z východní Evropy, zvláště z Polska a Československa, což bylo stvrzeno na postupimské konferenci. Své domovy bylo nuceno opustit více než 12 milionů Němců. Polsko získalo nové západní hranice, čímž mu byla kompenzována ztráta Sověty zabraného polského východního území, z něhož uprchlo kolem 3,5 milionů lidí.

    22.Září 2011

    Horatio Nelson

    Horatio Nelson, 1. vikomt Nelson, 1. vévoda z Bronté, KB (29. září 175821. října 1805) byl viceadmirálem (Vice Admiral of the White) Royal Navy. Od roku 1789 velel britskému loďstvu ve Středozemním moři. Vítězstvím v bitvě u Abukiru v roce 1798 získal Velké Británii námořní převahu ve Středozemním moři. V roce 1805 potvrdil nadvládu Británie na moři vítězstvím v bitvě u Trafalgaru, kde porazil spojené francouzsko-španělské loďstvo. Sám byl ale v bitvě zabit, když ho na palubě řadové lodě HMS Victory zasáhla kulka vypálená z francouzské lodě Redoutable.

    Horatio Nelson

    Nelson se narodil 29. září 1758 v Norfolku jako syn faráře. K námořnictvu se dal roku 1770 ve svých dvanácti letech. Ve dvaceti již byl kapitánem, poté co se letech 1775-82 se zúčastnil boje s americkými osadníky ve válce za nezávislost. Poté sloužil do roku 1787 v Západní Indii.

    Když roku 1793 vypukla válka s revoluční Francií, velel lodi HMS Agamemnon pří úspěšném útoku na Korsiku, kde přišel o pravé oko. Za vítězství nad spojenou francouzsko-španělskou flotilou v bitvě u mysu sv. Vincenta roku 1797 byl povýšen na kontraadmirála[zdroj?]. Krátce poté se účastnil Bitvy u Santa Cruz de Tenerife, kde byl jeho útok odražen a Nelson v důsledku těžkých zranění přišel o pravou ruku.

    Dne 1. srpna 1798 zničil francouzské loďstvo u Abukiru, za což byl jmenován baronem nilským. Poté odplul do Neapole, kde vypuklo povstání. Nelson roku 1799 porazil Francouze, kteří se zmocnili města a dosadil zpět na trůn neapolského krále, který mu udělil vévodský titul. Zde se začala i jeho soukromá aféra s lady Hamiltonovou, ženou britského vyslance v Neapoli. Nelson byl proto odvolán na Minorcu, kam však nikdy nedorazil a namísto toho se utkal s Francouzi o Maltu v roce 1800.

    Po tomto vítězství se Nelson vrátil do Londýna, aby byl vzápětí vyslán na Balt, kde v roce 1801 porazil u Kodaně dánskou flotilu. Byl mu udělen titul vikomta a stal se admirálem. Pro neshody s parlamentem kvůli své aféře s lady Hamiltonovou se poté stáhl do ústraní. Byl jmenován velitelem ve Středomoří, kde po dva roky úspěšně blokoval francouzskou flotilu v Toulonu, aby jí poté co se vyprostila, úspěšně pronásledoval Atlantikem.

    V roce 1805 tváří v tvář hrozbě Napoleonovy invaze do Anglie je povolán, aby se postavil do čela britského válečného loďstva. 21. října 1805 u Trafalgaru francouzsko-španělské loďstvo zničil, sám byl však v bitvě smrtelně zraněn. Osudný výstřel vyšel odněkud z lanoví francouzské lodě. Zasáhl Nelsona asi ve 13:15, právě když byl na velitelské palubě s kapitánem Thomasem Hardym. Kulka zasáhla epoletu na Nelsonově levém rameni a prošla do páteře. Nelson upadl na obličej na palubu, která byla ještě potřísněna krví jeho tajemníka. Těžce zraněný viceadmirál byl přenesen do kajuty hluboko v podpalubí. Svým kapesníkem si zakryl obličej a hodnostní označení, aby ho posádka nepoznala. Před svou smrtí se ještě dozvěděl, že bitva skončila vítězstvím jeho flotily. Těsně předtím než v 16:30 zemřel, pronesl slavná slova: "Polib mě, Hardy."

    Svým vítězstvím zachránil Brity před invazí Napoleona a je dodnes ve Velké Británii uctíván jako národní hrdina.

    Po smrti Horatia Nelsona bylo jeho tělo uloženo do sudu s brandy, aby vydrželo transport do své vlasti.

      

    Britské královské námořnictvo (anglicky: Royal Navy) je nejstarší složkou britských ozbrojených sil. Od první poloviny 18. století až po polovinu 20. století představovalo nejmohutnější námořní sílu na světě. V té době zásadně přispělo k vytvoření rozsáhlého Britského impéria a jeho udržení do poloviny 20. století. Od konce 19. století však Velká Británie postupně ztrácela své postavení hegemona světových moří. Za druhé světové války královské námořnictvo provozovalo téměř 900 válečných lodí. V době studené války bylo součástí sil NATO a jako takové se zaměřilo na likvidaci sovětských ponorek v severním Atlantiku. Po rozpadu Sovětského svazu začala reorganizace královského námořnictva, umožňující globální projekci síly a expediční nasazení. Britské královské námořnictvo je také jediným britským prostředkem jaderného odstrašení – vlastní čtyři raketonosné ponorky třídy Vanguard.

    V současnosti má okolo 37 500 osob, z toho 6000 vojáků námořní pěchoty. K  červenci 2010 provozovala 86 hladinových lodí (včetně HMS Victory), včetně tří letadlových lodí, sedmi torpédoborců, sedmnácti fregat a jedenácti ponorek. V případě války může nasadit i 15 plavidel provozovaných Royal Fleet Auxiliary (RFA). Ta námořnictvu poskytuje civilní logistickou podporu. RFA však rovněž vlastní tři pomocné výsadkové dokové lodě třídy Bay.

    09.Září 2011

    Postupimská konference 1945

    Postupimská konference byla konference, která se konala v německé Postupimi (nedaleko Berlína) od 17. července do 2. srpna 1945. Účastnila se jí tzv. „Velká trojka“: Josef Stalin za Sovětský svaz, Harry Truman za Spojené státy a Winston Churchill za Spojené království (který byl ovšem v průběhu konference po prohraných domácích volbách nahrazen Clementem Attleem). Předmětem konference byla poválečná správa Německa, které o devět týdnů dříve kapitulovalo, uspořádání a rekonstrukce válkou poničené Evropy.

    Výsledky konference - Postupimská dohoda _ Hlavním výsledkem konference byla tzv. Postupimská dohoda, ve které jsou stanoveny následující závěry:

    Postupimská deklarace _ Druhou částí ujednání byla tzv. Postupimská deklarace, která vyzývala Japonsko ke kapitulaci. Deklaraci podepsali 26. července americký prezident Harry Truman, britský premiér Winston Churchill a čínský vůdce Čankajšek (Sovětský svaz v té době nebyl s Japonskem ve válečném stavu). V deklaraci se stanovují podmínky pro případnou japonskou kapitulaci a Japonsku se vyhrožuje naprostým zničením, pokud nekapituluje.

    Další témata _ V průběhu konference se Truman Stalinovi obecně zmínil o „mocné nové zbrani“; Stalin (který byl o americké jaderné zbrani informován) Trumana v použití libovolné zbraně, která by zkrátila válku, podporoval.

    Postupimská dohoda je v český název pro výsledek posledního jednání Velké trojky na Postupimské konferenci, která se konala od 17. července do 2. srpna 1945 v braniborské Postupimi u Berlína. Jednalo se o rozdělení a následné vybudování poničené poválečné Evropy.

    Jednání se zúčastnili nejvyšší představitelé vítězné aliance, Josef Stalin, Harry Truman, Winston Churchill, který však prohrál ve stejné době probíhající volby a na zasedání ho vystřídal Clement Attlee.

    Na konferenci se také jednalo o již probíhajícím odsunu Němců z Československa, Polska a Maďarska. Strany na požadavky Stalina a zemí, v nichž odsun probíhal, uznaly, že bude potřeba Němce z těchto zemí vystěhovat, ale odsun musí probíhat spořádaně a lidsky. Všechny tři země byly vyzvány, aby prozatím zastavily probíhající vyhošťování.

    02.Září 2011

    Jaltská konference 1945

    Jaltská konference byla jedním ze setkání hlavních představitelů SSSR, USA a Velké Británie (Roosevelta, Churchilla a Stalina) během druhé světové války, které se konalo mezi 4. a 11. únorem 1945. Setkání mělo krycí název Argonaut a hlavními otázkami projednávanými byl vztah Spojenců k Německu a Francii, opět se projednávala polská otázka a také vznik Organizace spojených národů.

    Místo konání _ Další z řady setkání zástupců tří mocností se konalo v bývalém carském Livadijském paláci v Jaltě, nejznámějším letovisku Krymu. Už výběr samotného místa, kde se Velká trojka sešla, byl ve znamení ústupků, které převládaly v americko-anglickém vztahu vůči SSSR. Stalin tak pod záminkou, že nesmí ztratit kontakt s vojenskými operacemi, měl celý průběh setkání pod kontrolou (včetně odposlechů britské a americké delegace).

    Konference probíhala v období, kdy Rudá armáda postoupila v rámci Viselsko-oderské operace až ke Kostřínu na Odře, který leží zhruba 70 km od předměstí Berlína. V době konference probíhala i Východopruská operace, při které Sověti dobývali Východní Prusko. Západní spojenci stáli počátkem února 1945 prakticky na západních hranicích Německa a od německého hlavního města je dělilo přes 500 km.

    Závěry _

    • Byla podepsána tzv. Deklarace o svobodné Evropě, ve které se USA, SSSR a Velká Británie zavázaly nechat na osvobozených evropských územích proběhnout demokratické volby. Zároveň se mocnosti zavázaly pomáhat národům osvobozeným od nacistů řešit demokraticky jejich politické a hospodářské problémy.
    • Jako místo konference, kde měla být založena celosvětová organizace spojených národů, bylo navrženo San Francisco a konference se měla konat v dubnu 1945. Již v Jaltě se diskutovalo o struktuře navrhované organizace a dohodlo se na existenci Rady bezpečnosti. USA a Velká Británie se oproti původnímu Stalinovu požadavku na samostatný hlas každé svazové republiky, shodly na podpoře samostatného hlasu Ukrajiny a Běloruska.
    • Byla dohodnuta demilitarizace a odzbrojení Německa. Země měla být, na rozdíl od původního spojeneckého plánu, který počítal s rozdělením země na několik samostatných států, rozdělena do čtyř zón, které by byly spravovány Spojenými státy, SSSR a Velkou Británií. Poslední zóna byla na britský nátlak vymezena Francii, která tím získala i místo v Kontrolní komisi.
    • Východní část Německa měla připadnout Polsku a Sovětskému svazu. Obyvatelstvo německé národnosti (cca 15 milionů) mělo být z těchto území odsunuto na západ.
    • Dále se státníci shodli na reparacích, které mělo Německo platit jako náhradu za ztráty způsobené válkou. Část reparací měla být uhrazena formou zboží (také strojů, lodí, akcií v německých společnostech). USA a SSSR se shodli na celkové sumě 22 miliard dolarů, z čehož mělo 50% připadnout Sovětům. Britové byli přesvědčeni, že konečnou sumu bude možno stanovit až po ukončení válečných operací, proto měl být sovětsko-americký návrh předložen Reparační komisi.
    • Naopak nedošlo ke shodě o válečných zločinech a řešení tohoto problému bylo odloženo.
    • V Polsku měla vzniknout demokratická prozatímní vláda, ve které by měl zastoupení i nekomunistický odboj a zástupci londýnské exilové vlády. Toto rozhodnutí bylo porážkou Britů a Američanů, protože prakticky znamenalo jen doplnění loutkové lublinské vlády, řízené z Kremlu. Původní požadavek o odvolání této lublinské vlády, se u Stalina nepodařilo prosadit.
    • Rozhodnutí o italsko-jugoslávské a italsko-rakouské hranici bylo odloženo stejně tak jako rozhodnutí ohledně Jugoslávsko-bulharských vztahů, Rumunska, Íránu a montreuxské konvenci.

    Část dohod byla tajná, např. se samostatným zastoupením Ukrajiny a Běloruska v OSN se veřejnost seznámila až na konci války, Dohoda tří velmocí o otázkách Dálného východu byla zveřejněna až v roce 1946 a dokonce i Truman, v době Jalty Rooseveltův viceprezident, se o její existenci dozvěděl až po nástupu do úřadu.

    Kontroverze _ Na rozpačitém výsledku konference se nejvíce podepsala ztížená možnost vyjednávání ze strany USA a Velké Británie. Oba hlavní vyjednavači těchto států byli v době konference silně indisponováni. Prezident Franklin Delano Roosevelt byl v natolik špatném zdravotním stavu, že v podstatě vůbec nekomunikoval. O nějaké diskusi, či snad tvrdém politickém vyjednávání nemohla být v jeho případě vůbec řeč. Lépe na tom nebyl ani Winston Churchill. Ten ztratil v Roosveltovi oporu v jednání a sám navíc propadal v průběhu konference těžkým depresím, které jej ostatně provázely po celý život. Stejně jako Roosvelt byl i Churchill fyzicky velmi oslabený, jelikož v uplynulém roce prodělal tři těžké zápaly plic. Vyjednávání tak držel pevně v rukou Josif Stalin, což bylo poněkud paradoxní, jelikož i on prodělal těsně před konferencí mozkovou mrtvici a jeho zdravotní stav také nebyl nejlepší. Na rozdíl od svých kolegů v jednání se však cítil psychicky velmi dobře a ve svých požadavcích byl zcela nekompromisní, což se projevilo na celkovém výsledku jednání. Závěry přijaté na jaltské konferenci byly po roce 1945 přijímány rozpačitě nebo otevřeně kritizovány. Roosevelt byl obviněn z odepsání východní a střední Evropy ve prospěch komunistického SSSR. V této souvislosti se především zmiňuje Rooseveltovo a Churchillovo odmítnutí žádosti polské emigrační vlády o poválečnou mezinárodní kontrolu polského území. Navíc žádní představitelé jiných států, o kterých bylo jednáno, nebyli do Jalty pozváni a tak byli vyloučeni z rozhodování o osudech vlastního státu či národa. Je silně nepravděpodobné, že oba státníci věřili, že Sověti splní na konferenci ujednané závěry ohledně demokratických procesů v osvobozené Evropě. Ve vztahu k budoucnosti Německa dopadla jaltská konference značně nerozhodně, vzhledem k tomu, že ve svých sektorech měl každý ze spojenců v podstatě volnou ruku.

    21.Srpen 2011

    Norodom Sihamoni - Kambodža

    Norodom Sihamoni, oficiálním titulem Preah Karuna Preah Bat Samdech Preah Baromneath Norodom Sihamoni, (* 14. května 1953 Phnompenh) je současný kambodžský král a jediný monarcha, který hovoří plynně česky. Kromě češtiny a khmérštiny hovoří dále plynně francouzsky  a dobře též anglicky a rusky.

    Život _ Narodil v roce 1953, má dvanáct nevlastních sourozenců pocházejících od různých žen. Jeho otcem je Norodom Sihanouk, kambodžský monarcha, který měl řadu manželek a partnerek. Jediným Sihamoniho bratrem, který má stejné oba rodiče, je Norodom Narindrapong. V roce 1962 byl poslán studovat do Prahy. V květnu 1962 napsal jeho otec princ Norodom Sihanouk dopis prezidentu Antonínu Novotnému a požádal ho, zda by jeho syn, princ Sihamoni, nemohl pokračovat ve svém vzdělávání v Československu. Prezident Novotný souhlasil a princ Sihamoni obdržel vládní stipendium. Československé velvyslanectví bylo prý jediné, které zareagovalo na Sihanoukovu žádost o zprostředkování tanečního vzdělání.

    Mladý princ přijel do Československa v červnu 1962. Zpočátku bydlel na kambodžském velvyslanectví. Dne 31. srpna 1962 byl zapsán do 3. třídy základní devítileté školy v Majakovského ulici (dnešní Peléova), později do základní devítileté školy v Ostrovní ulici s rozšířenou výukou jazyků. Ministerstvo školství ČR mu zajistilo preceptora, který se zabýval Sihamoniho přípravou do školy a pokračoval s ním podle Sihanukova přání ve studiu francouzštiny. Doprovázel jej také na kulturní podniky. Sihamoni měl velké pohybové nadání a miloval balet, z toho důvodu mu byly umožněny návštěvy sobotních baletních představení v Národním divadle a Stavovském divadle. Od roku 1967 studoval na Pražské konzervatoři. Se svými spolužáky se zúčastnil demonstrací proti okupaci Československa zeměmi Varšavské smlouvy v roce 1968. Po Lon Nolově převratu, kdy byl jeho otec Norodom Sihanouk svržen, již nemohl pobývat na kambodžské ambasádě a proto se přestěhoval do rodiny ředitelky své první základní devítileté školy.

    Od roku 1971 studoval tanec, hudbu a divadlo na Akademii múzických umění (AMU) v Praze. Chtěl se po studiích vrátit do Kambodže, kde chtěl pracovat v baletním oboru a zároveň jako pedagog. Čáru přes rozpočet mu způsobilo vítězství ultrakomunistických Rudých Khmérů v Kambodži. V Praze žil do roku 1975, kdy ukončil svá studia na AMU. V září 1975 a byl jeden měsíc na návštěvě v polpotovské Kambodži. Kambodžská města již v té době byla vylidněna a Sihamoni byl záhy zařazen do skupiny určené k práci na rýžových polích. Oblečený v černých kalhotách a haleně těžce pracoval, spal v provizorních přístřešcích na polích a skromné jídlo dostával pouze dvakrát denně. S obtížemi a pouze na rozhodné naléhání jeho otce se mu podařilo získat povolení k zpětné návštěvě Československa na slavnostní promoci konanou v září 1975. Jeho matce princezně Monineath, která ho chtěla doprovodit, už Rudí Khmerové povolení neudělili.

    Z Prahy odcestoval do KLDR, kde žil jeho otec na pozvání Kim Ir-sena. V letech 1975–1976 studoval kinematografii v severokorejském Pchjongjangu. Jeho otec mezitím odjel do Kambodži, kde byl jednak hlavou státu Rudých Khmérů a současně jejich vězněm. V březnu 1976 vedení Rudých Khmerů rozhodlo, Sihamoniho přilákat zpět do Kambodže. Obdržel zfalšovaný telegram podepsaný jménem jeho otce prince Sihanuka. Přikazoval se vrátit se zpět do vlasti na oslavy Nového roku a Dne nezávislosti. Sihamoni byl ihned po příletu do Phnompenhu obstoupen vojáky Rudých Khmérů a eskortován přímo do královského paláce, kde se ocitnul společně s otcem Norodomem Sihanukem a svojí matkou Monineath v domácím vězení. Zde prožili období vlády Rudých Khmerů. Po osvobození Kambodži Vietnamem se podařilo královské rodině odletět do Číny. Později se usadil Paříži. Před tím musel dle tradic královské rodiny strávit půl roku jako řadový buddhistický mnich v klášteře. V Paříži založil taneční školu a stal se profesorem tance. Od srpna 1993 pracoval jako velvyslanec Kambodže při UNESCO v Paříži.

    Roku 1994 ho král Norodom Sihanuk obdařil titulem Velký princ. 14. října 2004 byl po abdikaci otce Sihanuka zvolen králem Kambodže, korunován byl 29. října 2004 v Královském paláci v Phnompenhu . Jako panovník nemá výrazné politické pravomoci a reprezentuje především jednotu země. Českou republiku znovu navštívil v roce 2006, kdy jako jediný král obdržel čestné občanství hlavního města Prahy. Zatím poslední jeho návštěva se uskutečnila v březnu 2010 a Norodom Sihamoni během ní obdržel čestný doktorát na pražské Akademii múzických umění.

    Vlajka Kambodže  Znak Kambodže

    • Kambodža (kambodžsky Kâmpŭchea), celým názvem Kambodžské království nebo Království Kambodža (kambodžsky Preăh Réachéanachâkr Kâmpŭchea), je království v jihovýchodní Asii. Sousedí s Thajskem, Laosem a Vietnamem; na jihozápadě má přístup k Thajskému zálivu Tichého oceánu. Země patří mezi nejchudší v regionu. Smutný věhlas si získala zejména vinou řádění Rudých Khmerů v letech 1975-1979, kdy byly vyvražděny na 2 miliony obyvatel (zhruba čtvrtina tehdejší populace). V letech 1976 - 1990 byl pro Kambodžu používán název Kampučia (1976-1979 Demokratická Kampučia (kambodžsky Kampuchea Prachea Thipatey), 1979-1990 Kampučská lidová republika, duben 1990 - září 1993 Kambodžský stát).

     

    Dějiny Kambodže - Do 9. století bylo území dnešní Kambodže pod nadvládou hinduistických království - nejprve Fu-nan (68-550), poté Čen-la (550-802). Následovalo období říše Angkor, která dosáhla největšího rozkvětu v 10. - 13. století. Jednalo se již o buddhistickou říši. Z tohoto období pochází i nejznámější kambodžská památka – chrám Angkor Vat postavený ve 12. století, který je dodnes zdrojem přílivu turistů – spolu s khmérským vězením Tuol Sleng je nejnavštěvovanější kambodžskou památkou.

    Zánik říše způsobily útoky Vietnamu a Siamu (dnešní Thajsko), které byly podnětem k rozvoji typické xenofobie Kambodžanů vůči těmto dvěma říším, především k Vietnamu, což mělo sehrát výraznou roli později. V první polovině patnáctého století se pak Kambodža stala na Vietnamu a Siamu již plně závislou.

    Pod ochranou Francie _ Útoky ovšem nepřestaly, a tak Kambodža (její král Norodom) požádala o francouzskou ochranu, pod kterou se dostala roku 1863. O několik let později, v roce 1887, se stala součástí Francouzské Indočíny. Během druhé světové války se Kambodže povedlo částečně se z francouzského vlivu vymanit. Po porážce Francie v roce 1940 došlo roku 1941 také k japonské okupaci kambodžského území. V tomtéž roce nastoupil na trůn král Norodom Sihanuk, pro Kambodžu jedna z nejdůležitějších osobností druhé poloviny století. Francouzi se koncem války dostali v Indočíně i v Kambodži zpátky k moci.

    V roce 1946 Kambodža získala svou první ústavu, která je velmi podobná ústavě Čtvrté francouzské republiky. Jejím autorem byl princ Sisowath. V jejím důsledku dostalo Národní shromáždění větší pravomoci než král. Francouzi s ústavou souhlasili, jelikož Národnímu shromáždění nedávala některé pravomoci (například finanční nezávislost nebo samostatnou zahraniční politiku).

    Nezávislost a Sihanukova éra _ Plnou nezávislost získala Kambodža od Francouzů až roku 1953 pod podmínkou, že zde proběhnou demokratické volby. Absolutním vítězem se v nich stala strana prince Sihanuka. Ta získala všechna křesla. Podle ústavy se však panovník nesměl aktivně účastnit politiky. Proto se Sihanuk vzdal panovnického titulu ve prospěch svého otce, aby se sám mohl angažovat. Toto vzdávání se trůnu ve prospěch otce či matky Norodom Sihanuk opakoval několikrát během své kariéry. Proto byl občas králem (kdy kraloval, ale nevládl) a občas princem (kdy se naopak účastnil aktivně na vládnoucí politice země).

    Následujících sedmnáct let se obvykle nazývá jako Sihanukova éra, jež se s výjimkou posledních několika let vyznačovala politickou stabilitou a jistým ekonomickým pokrokem. V zahraniční politice usiloval princ Sihanouk o zdánlivě neutrální politiku, zaměřenou na získání zahraniční pomoci a udržení kambodžské nezávislosti vůči svým proamerickým sousedům Thajsku a jižnímu Vietnamu. Tato politika ho však zavedla do spojenectví s komunistickou Čínou a k silnější vazbě na státy sovětského bloku. Na domácí scéně pak kladl Sihanouk důraz na velkolepou minulost Kambodže, její významné postavení v rozvojovém světě a na svou vlastní nepostradatelnost. Sám svou politickou směsici nazýval „buddhistický socialismus“. Na konci 60. let se v zemi začali velmi výrazně projevovat tzv. Rudí Khmérové, v čele s Pol Potem.

    Současná Kambodža _ Smrtí Pol Pota v roce 1998 přestalo hnutí Rudých Khmérů existovat, ještě dříve však král Norodom Sihanuk zamítl návrhy amnestie představitelům vedení hnutí. Všichni členové Rudých Khmerů se snaží dnes integrovat do demokratické společnosti. Zemi však vládne premiér Hun Sen, jeden z bývalých vysokých představitelů Rudých Khmérů. Pro poslední představitele dnes už neexistujícího hnutí Rudých Khmérů byl prosazován mezinárodní soud, který se však neuskutečnil. Zabránili mu především právě ti bývalí vysoce postavení Rudí Khmérové, kteří jsou i dnes ve státních funkcích.

    Král Norodom Sihanuk, který v průběhu více než šesti desetiletí povětšinou stál v čele země ať už jako král, předseda vlády či prezident (krátce byl formální hlavou státu i za Rudých Khmérů a Kambodža tak vlastně byla první komunistickou monarchií na světě) v roce 2004 pro chatrné zdraví abdikoval.

    05.Srpen 2011

    Royal Navy - součastnost

    Britské královské námořnictvo (anglicky: Royal Navy) je nejstarší složkou britských ozbrojených sil. Od první poloviny 18. století až po polovinu 20. století představovalo nejmohutnější námořní sílu na světě. V té době zásadně přispělo k vytvoření rozsáhlého Britského impéria a jeho udržení do poloviny 20. století. Od konce 19. století však Velká Británie postupně ztrácela své postavení hegemona světových moří. Za druhé světové války královské námořnictvo provozovalo téměř 900 válečných lodí. V době studené války bylo součástí sil NATO a jako takové se zaměřilo na likvidaci sovětských ponorek v severním Atlantiku. Po rozpadu Sovětského svazu začala reorganizace královského námořnictva, umožňující globální projekci síly a expediční nasazení. Britské královské námořnictvo je také jediným britským prostředkem jaderného odstrašení – vlastní čtyři raketonosné ponorky třídy Vanguard.

    V současnosti má okolo 37 500 osob, z toho 6000 vojáků námořní pěchoty. K  červenci 2010 provozovala 86 hladinových lodí (včetně HMS Victory), včetně tří letadlových lodí, sedmi torpédoborců, sedmnácti fregat a jedenácti ponorek. V případě války může nasadit i 15 plavidel provozovaných Royal Fleet Auxiliary (RFA). Ta námořnictvu poskytuje civilní logistickou podporu. RFA však rovněž vlastní tři pomocné výsadkové dokové lodě třídy Bay.

    Současnost - Personál a nasazení - K červenci 2010 mělo královské námořnictvo 86 válečných lodí a okolo 37 500 osob, z toho 6000 vojáků námořní pěchoty. V 90. letech byla zahájena reorganizace a modernizace královského námořnictva, které přestalo být výhradně protiponorkovou silou a začalo být opět schopné globální projekce síly. Po skončení studené války se královské námořnictvo účastnilo války v Zálivu, kampaní v Kosovu, Afghánistánu, Iráku a Libyi. V posledních letech se též účastní operací proti modernímu pirátství.

    Hladinové lodě - Britské hladinové lodě k červenci 2010 tvořily dvě flotily, mající základny v PortsmouthuDevonportu. Naopak hlavní základnou ponorek je HMNB Clyde. Jádrem loďstva je jedna letadlová loď třídy Invincible (druhá je nabídnuta k prodeji, třetí byla prodána do šrotu) provozovaná ale jenom jako vrtulníková výsadková loď, neboť letouny Harrier GR.9 již byly vyřazeny. V budoucnu by měla Royal Navy získat dvojici nových letadlových lodí třídy Queen Elizabeth s výtlakem okolo 60 000 tun. Měly by z nich operovat nové bojové letouny F-35 Lightning II. Celý program je však velice nákladný a jeho realizace se zpožďuje.

     

    Eskortní síly tvoří torpédoborce a fregaty. Torpédoborce přitom zejména brání loďstvo proti letadlům a protilodním střelám, zatímco fregaty bojují proti ponorkám a válečným lodím. Poslední čtyři aktivní torpédoborce typu 42 v současnosti postupně nahrazuje šest moderních protiletadlových torpédoborců typu 45, vybavených pokročilým systémem PAAMS. Zatím byly dokončeny jednotky DaringDauntless. Z fregat typu 22 jsou v aktivní službě stále ještě čtyři jednotky, které doplňuje 13 jednotek modernějšího typu 23.

    Výsadkové sily tvoří zejména nosič vrtulníků HMS Ocean a dvě výsadkové dokové lodě třídy Albion Další kategorie lodí zastupují zejména minolovky tříd SandownHunt, hlídkové lodě třídy River, ArcherScimitar, arktická hlídková loď Endurance a výzkumné lodě Scott, Echo, EnterpriseGleaner. V sočastnosti již Royal navy nedisponuje letadlovou lodí neboť poslední ,,ARK ROYAL" byla kvůli úspoře vyřazena.Takže letadlové lodě budou k dispozici až po zařazení dvou jednotek třídy Queen Elizabeth v letech 2019 a 2023.

     

    Ponorky - Od 90. let 20. století pohánějí všechny britské ponorky jaderné reaktory. Útočné ponorky tříd SwiftsureTrafalgar má v těchto letech nahradit sedm nových ponorek třídy Astute. Raketonosné ponorky třídy Vanguard zůstanou ve službě i v následujících letech.

    Royal Fleet Auxiliary - Flotilu Royal Fleet Auxiliary v současnosti tvoří 16 plavidel. Jedná se o dva rychlé tankery třídy Wave, dva malé tankery třídy Rover, dva podpůrné tankery třídy Leaf, čtyři zásobovací lodě třídy Fort RosalieFort Victoria, plavidlo pro letecký výcvik Argus, dílenská loď Diligence a čtyři pomocné výsadkové dokové lodě třídy Bay.

    Složení - Letadlové lodě - Třída Invincible ,

    Torpédoborce - Typ 45 Daring , Typ 42 Sheffield ,

    Fregaty - Typ 23 Norfolk , Typ 22 Broadsword (vyřazení obou je plánováno na rok 2011) ,

    Výsadkové lodě - Třída Ocean , Třída AlbionAmphibious Transport Dock ,

    Ponorky - Rakeonosné ponorky - Třída Vanguard – balistické ponorky, rakety Trident D5 ,

    Útočné ponorky - Třída Astute , Třída Trafalgar ,

     

    HMS Victory - Součástí britského válečného námořnictva je dnes také legendární HMS Victory, řadové lodi I. třídy. Jedná o nejstarší válečnou loď vedenou v činné službě. Prvně byla spuštěna na vodu v roce 1759 a zavedena do služby roku 1778. Účastnila se tzv. sedmileté války a mnoha námořních operací během napoleonských válek včetně slavné bitvy u Trafalgaru, kde byla vlajkovou lodí admirála Nelsona.

    Po vyřazení sloužila téměř 100 let jako plovoucí skladiště. Ve 20. letech 20. století bylo rozhodnuto o jejím restaurování. Poté byla opět zařazena do seznamu aktivních lodí královského námořnictva. V současnosti je vlajkovou lodí Druhého lorda admirality a námořním muzeem. Již v době zahájení restauračních prací patřila mezi nejstarší existující lodě, měla za sebou od prvního spuštění na vodu již 157 let.

     

    02.Srpen 2011

    Royal Navy - historie

    Britské královské námořnictvo (anglicky: Royal Navy) je nejstarší složkou britských ozbrojených sil. Od první poloviny 18. století až po polovinu 20. století představovalo nejmohutnější námořní sílu na světě. V té době zásadně přispělo k vytvoření rozsáhlého Britského impéria a jeho udržení do poloviny 20. století. Od konce 19. století však Velká Británie postupně ztrácela své postavení hegemona světových moří. Za druhé světové války královské námořnictvo provozovalo téměř 900 válečných lodí. V době studené války bylo součástí sil NATO a jako takové se zaměřilo na likvidaci sovětských ponorek v severním Atlantiku. Po rozpadu Sovětského svazu začala reorganizace královského námořnictva, umožňující globální projekci síly a expediční nasazení. Britské královské námořnictvo je také jediným britským prostředkem jaderného odstrašení – vlastní čtyři raketonosné ponorky třídy Vanguard.

    V současnosti má okolo 37 500 osob, z toho 6000 vojáků námořní pěchoty. K  červenci 2010 provozovala 86 hladinových lodí (včetně HMS Victory), včetně tří letadlových lodí, sedmi torpédoborců, sedmnácti fregat a jedenácti ponorek. V případě války může nasadit i 15 plavidel provozovaných Royal Fleet Auxiliary (RFA). Ta námořnictvu poskytuje civilní logistickou podporu. RFA však rovněž vlastní tři pomocné výsadkové dokové lodě třídy Bay.

     

    Historie - 1805–1914 - Vítězství v napoleonských válkách a problémy potenciálních britských soupeřů umožnily Britům získat nadvládu nad mořem. Námořnictvo, které bylo silnější než jakákoliv případná protibritská koalice, bylo důležitým pilířem zahraniční politiky (tzv. splendid isolation – skvělá izolace) a zásadně přispělo k vzestupu Britského impéria. Tehdy platilo pořekadlo, že Britannia rules the waves – Británie vládne vlnám. Námořnictvo tehdy účinně bránilo teritorium a námořní obchod – například v 80. letech 19. století plula více než polovina obchodních lodí pod britskou vlajkou. Nepsané pravidlo, že Británie vlastní více bitevních lodí, než dvě další největší světová loďstva, bylo oficiálně uzákoněno roku 1889 jako tzv. standard dvou velmocí. Britové rovněž přispěli k rozvoji nových technologií a druhů válečných lodí, například první celokovové válečné lodě HMS Warrior.

     

    Přesto královské námořnictvo od konce 19. století svou převahu postupně ztrácelo. Průmyslová výroba dalších zemí rostla a námořnictva Německa, USA a Japonska rychle sílila. Měnící se poměr sil i mezinárodní situace tak přinutily Británii k opuštění izolace a vzniku Trojdohody – spojenectví s Francií a Ruskem (Britové též vytvořili alianci s Japonskem a dobré vztahy měly též s USA. Admirál John Arbuthnot Fisher, který se roku 1904 stal prvním námořním lordem v námořnictvu zavedl řadu reforem, například redislokaci loďstva, soustředění jeho hlavních sil do domácích vod a ostatních lodí do strategických bodů (Dover, Gibraltar, Alexandrie, Kapské MěstoSingapur). Fisher rovněž prosadil stavbu nových kategorií válečných lodí. Bitevní loď HMS Dreadnought byla natolik revoluční konstrukcí, že se termín dreadnought stal obecným pojmenováním bitevních lodí. Převratné bylo rovněž zavedení bitevních křižníků, fiaskem byla naopak stavba velkých lehkých křižníků třídy Glorious. Velkým rozvojem přitom procházely též křižníky, torpédoborce a ponorky.

    1914–1945 - Na počátku první světové války disponovalo královské námořnictvo 20 bitevními loděmi, 9 bitevními křižníky, 40 predreadnoughty, 34 obrněnými, 73 chráněnými, lehkými a předzvědnými křižníky, 220 torpédoborci, 69 torpédovkami a 77 ponorkami. Většina jeho sil byla soustředěna ve Velkém loďstvu (Grand Fleet). Jeho hlavním úkolem bylo vyvolání generální bitvy s německým Širokomořským loďstvem (Hochseeflotte), což se však nestalo. Německo se střetnutí vyhýbalo, jelikož strategií bylo nejprve vylákat a zničit část britského loďstva a teprve s jeho zbytkem se střetnout v generální bitvě. I rozsáhlá bitva u Jutska byla víceméně dílem náhody. Druhou polovinu války však síla Velkého loďstva donutila hlavní německé síly zůstat ve svých přístavech a prováděla úspěšnou námořní blokádu Německa, která ho přivedla na pokraj totálního kolapsu. Útoky německých ponorek na britské námořní trasy sice působily obrovské škody, ale Britové bitvu o Atlantik vyhrály. Zřejmě největším neúspěchem námořnictva naopak byla bitva o Dardanely. Pokus o ovládnutí úžiny Dardanely skončil fiaskem a evakuací. Britové navíc ztratili řadu velkých lodí. Sir Winston Churchill po této akci přišel o svou funkci prvního lorda admirality. Velká Británie ve válce celkově ztratila 113 hladinových lodí větších než torpédovka a 53 ponorek (z toho 2 dreadnoughty, 3 bitevní křižníky, 11 predreadnoughtů, 21 křižníků a 65 torpédoborců).

    V meziválečné době byla síla královského námořnictva omezena účastí na odzbrojovací Washingtonské konferenciLondýnské konferenci, které měly zastavit počínající nové závody ve zbrojení. Washingtonská konference potvrdila paritu mezi královským námořnictvem a americkým námořnictvem. Ta přinesla omezení výtlaku a výzbroje hlavních kategorií válečných lodí a desetileté moratorium na stavbu bitevních lodí. Starší bitevní lodě byly sešrotovány a zbytek byl postupně modernizován. Teprve v polovině 30. let začala nová etapa výstavby a modernizace námořnictva. Zahájena byla například stavba několika letadlových lodí, bitevních lodí třídy King George V či křižníků třídy Town. V té době však síly královského námořnictva dosahovaly také námořnictvo Spojených států americkýchJaponské císařské námořnictvo.

     

    V prvních fázích druhé světové války královské námořnictvo provedlo například úspěšnou evakuaci expedičních sil z Dunkerque či neúspěšný pokus o odvrácení německé invaze do Norska. Intenzivní boje probíhaly též ve Středomoří. Například při útoku na Taranto Britové úspěšně provedly první čistě letecký útok na nepřátelské loďstvo v historii. V této době však rovněž utrpěly vážné ztráty, a to včetně letadlových lodí HMS Courageous, HMS GloriousHMS Ark Royal, bitevních lodí HMS Hood, HMS Repulse, HMS Prince of Wales, HMS Royal OakHMS Barham. Královské námořnictvo chránilo britské obchodní trasy a dokázalo, s pomocí svých spojenců, porazit Třetí říši i v druhé bitvě o Atlantik. Provedlo navíc řadu výsadkových operací – u Dieppe, v Severní Africe, na Sicílii, do Itálie či do Normandie. Po vítězství v Evropě bylo na Dálný východ vysláno silné loďstvo, které se podílelo na závěrečných bojích s Japonskem.

    1945–1989 - Rozpad britského dominia a ekonomická vyčerpanost země po skončené válce znamenaly omezení síly královského námořnictva. V jeho pozici globální námořní síly ho přitom nahradilo americké námořnictvo. Po vzniku Severoatlantické aliance se královské námořnictvo stalo její důležitou součástí. Zaměřilo se přitom na ničení sovětských ponorek. V šedesátých letech Britové postavily svou první ponorku s jaderným pohonem, symbolicky pojmenovanou HMS Dreadnought a nedlouho poté též raketonosné ponorky třídy Resolution s jaderným pohonem, nesoucí balistické rakety Polarisjadernými hlavicemi (britské jaderné zbraně má od roku 1998 pouze námořnictvo). V současnosti třídu Resolution nahradily čtyři ponorky třídy Vanguard nesoucí rakety Trident II. V letadlových lodích dosáhli Britové svého vrcholu v  průběhu 60. let. Během 70. let ale všechny starší lodě vyřadili. Nahradila je trojice značně menších letadlových lodí třídy Invincible, určených především k nesení protiponorkových vrtulníků a útočných letounů Sea Harrier. Technický pokrok se promítl i do konstrukce dalších kategorií lodí, například v roce 1962 byl dokončen první britský raketový torpédoborec HMS Devonshire.

    V éře studené války bylo královské námořnictvo nasazeno například v korejské válce či v suezské krizi. Důležitá pro něj však byla vítězná válka o Falklandy v roce 1982, kterou vybojovalo s Argentinou. Přes ztrátu čtyř válečných lodí královské námořnictvo ukázalo, že je schopné provést úspěšnou námořní operaci téměř 13 000 kilometrů od svých základen. Útočná ponorka HMS Conqueror navíc ve válce potopila argentinský lehký křižník General Belgrano. Válka prokázala schopnosti a potřebu silného námořnictva v době, kdy mu hrozily velké rozpočtové škrty.

     

    29.Červenec 2011

    Wolf 359 je červený trpaslík v souhvězdí Lva

    Wolf 359 je červený trpaslíksouhvězdí Lva vzdálený 7,8 světelných let od Sluneční soustavy, jenž se nachází poblíž ekliptiky. Je po hvězdách soustavy alfa CentauriBarnardově šipce Slunci nejbližší hvězdou. Má zdánlivou hvězdnou velikost 13,5 mag a k jejímu pozorování je nutný středně velký amatérský dalekohledprůměru objektivu 20 cm. Hvězda se nachází 1,4 stupně severozápadně od hvězdy 59 Leo.

    Wolf 359 je jednou z nejméně svítivýchhmotných hvězd. Teplota její fotosféry je pouze 2800 Kelvinů, což je dostatečně nízká hodnota na to, aby mohly existovat chemické látky ve formě sloučenin. Absorpční čáry sloučenin, jako je vodaoxidy titanu, již byly pozorovány. Povrch hvězdy má magnetické pole, které je silnější než magnetické pole na Slunci. V důsledku magnetické aktivity je Wolf 359 eruptivní proměnnou hvězdou, která může náhle změnit svítivost během několika minut. Tyto erupce emitují silné záblesky rentgenovéhogama záření, které byly pozorovány kosmickými dalekohledy. Wolf 359 je relativně mladá hvězda o stáří méně než jedné miliardy let. Na oběžné draze kolem hvězdy nebyli zjištěni žádní průvodci.

    Souhvězdí Lva s hvězdou Wolf 359

    Historie pozorování - Wolf 359 na počátku 20. století upoutal pozornost astronomů svým rychlým pohybem po obloze, který je v astronomii označován jako vlastní pohyb hvězdy. Vysoká rychlost vlastního pohybu hvězdy značí, že se musí nacházet v blízkosti Sluneční soustavy, vzdálenější hvězdy by musely mít velkou skutečnou rychlost pohybu, aby na obloze urazily stejnou úhlovou vzdálenost. Pohyb hvězdy Wolf 359 byla poprvé změřen v roce 1917 německým astronomem Maxem Wolfem, pomocí astrofotografie. V roce 1919 vydal katalog, který obsahoval přes tisíc hvězd s velkým vlastním pohybem. Tato hvězda byla v katalogu označena pořadovým číslem 359, a od této doby se značí jménem Wolf 359.

    Poprvé byla změřena paralaxa u hvězdy Wolf 359 v roce 1928 na observatoři Mount Wilson, její hodnota byla 0,409±0,009 parcsec. Z ní mohla být vypočtena její vzdálenost. Až do roku 1944 byla nejmenší a nejméně svítivou známou hvězdou, poté ji nahradila hvězda VB 10. Infračervená magnituda hvězdy byla poprvé změřena v roce 1957. V roce 1969 bylo pozorováno krátkodobé zjasnění hvězdy, od té doby se řadí mezi eruptivní proměnné hvězdy.

    Fyzikální vlastnosti - Wolf 359 má spektrální třídu M6.5, jiné zdroje udávají spektrální třídy M5.5, M6 nebo M8. Hvězdy spektrální třídy M jsou známé jako červení trpaslíci, protože emise záření je největší v červené a infračervené oblasti spektra. Wolf 359 má velmi nízkou svítivost, hvězda vyzařuje pouze asi 0,1 procent energie Slunce. Pokud by byla hvězda na místě Slunce, byla by pouze desetkrát jasnější než Měsícúplňku. Hvězda má odhadem 9 procent hmotnosti Slunce, a tak je těsně nad nejnižší mezí umožňující vodíkovou fúzi prostřednictvím proton-protonového cyklu: 8 procent hmotnosti Slunce. Objekty pod touto hranicí jsou již hnědými trpaslíky. Poloměr Wolf 359 je odhadem 16 procent poloměru Slunce, přibližně 110 000 km. Pro srovnání, rovníkový poloměr planety Jupiter je 71 492 km, má 65 procent poloměru hvězdy Wolf 359.

    Celou hvězdou prochází konvekce, kdy se energie z jádra přenáší k povrchu spíše konvektivním pohybem plazmy, než prostřednictvím záření. Toto přerozděluje hromadění hélia, které je tvořeno hvězdnou nukleosyntézou v jádru hvězdy. To umožňuje hvězdě zůstat na hlavní posloupnosti mnohem delší dobu než hvězdám, které helium neustále hromadí v jádru. V kombinaci s nižší mírou spotřeby vodíku díky nízké hmotnosti hvězdy, konvektivní proudění umožní hvězdě Wolf 359 zůstat na hlavní posloupnosti 8 biliónů let. Pozorování hvězdy z Hubblova kosmického dalekohledu neodhalilo žádné její průvodce, i když není vyloučena přítomnost menších planet, které se nachází pod detekčním limitem dalekohledu, například planety, obíhající do vzdálenosti jedné astronomické jednotky okolo hvězdy. Žádný přebytek infračerveného záření nebyl u hvězdy pozorován, což naznačuje že hvězda má velice slabý Kuiperův pás, zbytek materiálu po jejím vzniku.

    Pohyb hvězdy - Rotace hvězdy způsobuje díky Dopplerovu jevu posun jejích spektrálních čar. Následkem je rozšíření absorpčních čar ve spektru, a jsou tím výraznější, čím hvězda rychleji rotuje. Rotační pohyb ve směru k pozorovateli se dá měřit tímto způsobem, takže výsledný údaj je spodní rychlostí rotace hvězdy. Předpokládaná rotační rychlost Wolf 359 je na rovníku nižší než 3 km/s, což je pod možností detekce pomocí spektrálních čar. Nízká rychlost rotace může být způsobena ztrátou momentu hybnosti prostřednictvím hvězdného větru. Stáří typické hvězdy spektrální třídy M6 s touto rychlostí rotace je zhruba 10 miliard let, protože plně konvektivní hvězdy ztrácejí rychlost rotace pomaleji než ostatní hvězdy. Evoluční modely však naznačují, že Wolf 359 je relativně mladá hvězda s věkem méně než miliarda let. Vlastní pohyb hvězdy této hvězdy po obloze je 4,696 úhlových vteřin za rok, a vzdaluje se od Slunce rychlostí 19 km/s. Když toto převedeme do galaktického souřadnicového systému, vyjde prostorová rychlost hvězdy (U, V, W) = (-26, -44, -18) km/s. Prostorová rychlost této hvězdy znamená, že patří k populaci starých hvězd v disku Mléčné dráhy. Je na oběžné dráze kolem jádra Mléčné dráhy, nejblíže jádru bude 20 500 světelných let, nejdále 28 000 světelných let od jádra galaxie. Galaktická oběžná dráha má excentricitu  0,156, a hvězda se může vzdálit až 444 světelných let od roviny galaxie. Nejbližší hvězdný soused Wolf 359 je červený trpaslík Ross 128, nacházející se ve vzdálenosti 3,79 světelných let. Přibližně před 13 850 lety měla Wolf 359 minimální vzdálenost od Slunce asi 7,35 světelných let.

    Science fiction - Hvězda hraje roli ve Star Treku. U hvězdy je v roce 2367 svedena bitva mezi Federací a Borgy pod vedením Locuta. Bojovalo tam 40 lodí federace proti jedné borgské krychli. 39 lodí Federace bylo zničeno, zemřelo 11 000 lidí, borgská krychle pokračovala bez většího poškození k Zemi. Mezi přeživší z tohoto boje patří Benjamin Sisko, pozdější velitel stanice Deep Space Nine.[43]

    Wolf 359 se jmenuje díl amerického seriálu Krajní meze z roku 1963, kde vysokoškolský profesor obnoví původní prostředí planety, aby mohl studovat její zrychlenou evoluci.

    22.Červenec 2011

    Invaze v zátoce Sviní 1961

    Invaze v zátoce Sviní byla neúspěšná operace CIA, která cvičila jednotky kubánských exulantů, jež napadly jižní Kubu. Tuto akci financovala a podporovala americká administrativa, která se pokusila svrhnout kubánskou vládu Fidela Castra.

    Mapa

    Operace byla zahájena v dubnu 1961, necelé tři měsíce poté, co se John Fitzgerald Kennedy stal 35. americkým prezidentem. Kubánské ozbrojené síly, vycvičené a vybavené státy Východního bloku, porazily invazní bojovníky do tří dnů.

    Hlavní invazní přistání proběhlo na pláži Playa Giron, která se nachází v ústí zálivu. Invaze je pojmenována po zátoce Sviní, i když to je jen jeden z možných překladů španělského Bahía de Cochinos. Na Kubě je konflikt známý rovněž pod názvy La Batalla de Girón nebo jen Playa Girón.

    Dr. Fidel Alejandro Castro Ruz (* 13. srpna 1926) je bývalý kubánský diktátor, revolucionář, někdejší 1. tajemník Komunistické strany Kuby. Vládl od roku 1959, kdy byl pod jeho vedením svržen generál Fulgencio Batista, až do roku 2006, kdy těžce onemocněl a jeho funkce kromě vedení strany převzal jeho bratr Raúl Castro. V dubnu 2011 se vzdal i funkce 1. tajemníka strany.

    Castrova vláda se zapsala do dějin země výstavbou socialismu, rozvojem zemědělství, cenzurou tisku, integrací do RVHP, porušováním lidských práv, zadržováním velkého počtu politických vězňů či nedostatkem řešení chudoby většiny obyvatelstva na přelomu 20. a 21. století.

    Nástup do vysoké politiky - Fidel Castro byl před revolucí členem Ortodoxní strany (Partido Ortodoxo), po útoku na kasárna Moncada ráno 26. července 1953 vystupoval pod hlavičkou Hnutí 26. července podle data útoku.

    Od roku 1959, kdy s pomocí skupiny svých přívrženců (Hnutí 26. července) svrhl předchozího autoritativního vůdce Fulgencia Batistu, zastával až do roku 1976 funkci premiéra Kuby; jeho vliv na celou zemi však byl mnohem větší než tehdejší hlavy státu – prezidenta Osvalda Dorticóse Torrada. Oficiálně Castro získal titul ekvivalentní prezidentovi (předseda státní rady) – a stal se tak hlavou státu – až v roce 1976.

    Během své téměř padesátileté vlády se stal jedním z nejkontroverznějších politiků světa. Původně sliboval demokratické reformy, ale brzy po převratu znárodnil veškeré pozemky a průmyslové podniky, které byly ovládány hlavně Američany, a nastolil na Kubě autoritativní režim; revoluci, jak jej označil, později prohásil za komunistickou a následně navázal blízké vztahy se Sovětským svazem a dalšími zeměmi, které se v této době označovaly jako socialistické.

    Zavádění socialismu na Kubě - Po sovětském vzoru zaváděl rychle školství, aby zvýšil gramotnost Kubánců, za jého vlády byla též zavedena i bezplatná lékařská péče. Castro si nejdříve získal u obyvatel Kuby velkou oblibu. Vysláním kubánských jednotek do Angoly a dalších rozvojových zemí, kde existovaly ultralevicové vojenské oddíly, demonstroval odhodlanost země bojovat za komunismus kdekoliv na světě. Populárním se stal též i v Hnutí nezúčastněných zemí, jehož se stal v roce 1979 předsedou. Avšak poté, co schválil sovětský útok na Afghánistán (člena Hnutí nezúčastněných zemí) jeho podpora silně poklesla a to nejen v zahraničí, ale též i doma.

    Rozčaroval a postupem času zklamal lidi jak neúspěšnou vojenskou akcí, tak svým hrubým porušováním lidských práv, potlačováním a pronásledováním opozičních politiků, tvrdou cenzurou tisku a nakonec i také zákazem emigrace.

    Statisíce Kubánců během jeho diktatury emigrovaly do zahraničí. Neznámé množství se jich utopilo při pokusu přeplout pomocí vratkých plavidel moře na americkou Floridu. Desetitisíce se jich však vrátily, protože je USA nechtělo.

    Zdravotní potíže v roce 2006 - V létě 2006 se prudce zhoršil jeho zdravotní stav a prodělal komplikovanou operaci a řízení státu na čas převzal jeho bratr Raúl. Podle oficiálních prohlášení kubánských úřadů se jeho stav zlepšuje, zahraniční tisk ale spekuluje o tom, že umírá na rakovinu.

    • 31. července 2006 kubánské úřady oznámily, že Castro dočasně předal pravomoci bratru Raúlovi, po dobu rekonvalescense z operace trávicího traktu.
    • 7. října 2006 časopis TIME napsal, že Castro je léčen na rakovinu v posledním stadiu a jeho návrat k moci je přinejmenším spekulativní.
    • 8. října 2006 Raúl Castro oznámil před tiskem, že jeho bratr neumírá, naopak, jeho stav se ze dne na den zlepšuje.
    • 30. ledna 2007 odvysílala kubánská televize záběry z návštěvy Huga Chaveze u zotavujícího se Fidela Castra.
    • 19. února 2008 Fidel Castro oznámil, že se již nebude ucházet o úřad nejvyššího představitele Kuby.

    Konkrétní informace o Castrově nemoci byly svého času označeny jako státní tajemství kubánské vlády.

    V roce 2010 opět začal ve větší míře vydávat veřejná prohlášení a dávat rozhovory. V nich mimo jiné kritizoval vyhošťování Romů bez povolení k pobytu z Francie, které označil za případ rasového holocaustu.

    John F. Kennedy, White House color photo portrait.jpg

    John Fitzgerald Kennedy (29. května 191722. listopadu 1963), neformálně označovaný jako Jack Kennedy či JFK, byl 35. prezident USA (1961-1963).

    Je považován za ikonu amerického liberalismu. Je jediný prezident v historii USA, který se hlásil ke katolické církvi a poslední demokratický kandidát ze severních států, který byl zvolen za prezidenta. Dosud je i nejmladším zvoleným prezidentem (nejmladším prezidentem je Theodore Roosevelt, který nastoupil do úřadu ve 42 letech po atentátu na svého předchůdce).

    Americká veřejnost jej považuje za jednoho z největších prezidentů, historikové jsou však opatrnější a mluví spíše o mírně nadprůměrném. Během jeho vlády, ukončené kulkou atentátníka, proběhla Invaze v Zátoce sviní, Karibská krize, byla vybudována Berlínská zeď a začaly první střety Války ve Vietnamu. Dále pokračovalo vesmírné soupeření mezi USA a SSSR a ve svém tažení pokračovalo v Evropě i v USA Hnutí za lidská práva.

    Prezident USA - Těsný rozdíl ve volbách s Richardem Nixonem napovídal, že jeho prezidentství bude nesmírně obtížné. Zejména v domácích problémech se plně nemohl opřít ani o Sněmovnu reprezentantů a Senát, přestože v nich demokraté měli většinu. Mnoho z nich totiž bylo ze starého Jihu a v celé řadě otázek neměli daleko k postojům konzervativních republikánů, v oblasti lidských práv jim rozhodně chyběla snaha provést potřebné reformy. Prvními zkouškami prošel již při vytváření vlády a dosazování lidí do administrativy, kde se mu nakonec podařilo prosadit do funkce ministra spravedlnosti svého bratra Roberta ("Bobbyho") Kennedyho, který se na jeho stranu postavil prakticky ve všech krizových situacích v průběhu jeho vlády.

    Po celou dobu svého nedokončeného mandátu měl poměrně vysokou a stabilní důvěru v oblasti zahraniční politiky, důvěra v domácí politice měla výrazně větší výkyvy a nebyla tak velká. Prvním problémem, který je čekal byla snaha o oživení americké ekonomiky s jejíž stagnací se projevil i problém poměrně vysoké nezaměstnanosti. Tuto situaci řešila jeho vláda pomocí daňových reforem, jejichž dopad na ekonomiku USA, je hodnocen jako pozitivní. Některé body jeho volebního programu se mu dařilo prosazovat velmi obtížně, těmito body byla především nová koncepce ve školství, zdravotnictví a bydlení.

    Velkým problémem byla otázka občanských práv. Segregace černošského obyvatelstva na Jihu se projevila v několika krizích, zejména pak při zákazech přístupu černošských studentů na některé jižanské univerzity (např. v květnu 1960 v Alabamě, v září 1962 v Mississippi nebo v květnu 1963 opět v Alabamě). Několikrát musely zasahovat federální složky a několikrát musel Robert Kennedy z titulu ministra spravedlnosti silně intervenovat, aby situaci uklidnil. Přestože Kennedy podporoval myšlenku rovnosti všech lidí (podpořil například demonstraci za občanská práva u Lincolnova památníků 28. srpna 1963, kde Martin Luther King přednesl svůj nejslavnější projev Mám sen…), podařilo se mu díky slabé pozici v rámci politického rozložení sil prosadit jen minimum nových zákonů o občanských právech.

    Po celou dobu svého mandátu se snažil tajit nejen své zdravotní problémy, ale i své mimomanželské aktivity k čemuž neváhal využít i svého vlivu na Hooverovu FBI. Zdá se, že jeho žena byla ochotna tento jeho povahový rys tiše tolerovat, alespoň co se veřejné podpory týče. Na své postavení první dámy si nějakou dobu zvykala, ale měla zálibu v umění a kultuře, což ji pomohlo se adaptovat. Brzy v Bílém domě pořádala mnoho večírků za přítomnosti hollywoodských celebrit a dá se říci, že pro svůj moderní styl, byla u veřejnosti (ostatně stejně jako on sám) velmi oblíbená. Stejně tak měla mnoho fanoušků v zahraničí, což se projevovalo při zahraničních cestách s prezidentem, například při cestě do Francie, velkou vřelostí Evropanů k prezidentskému páru. J. F. Kennedy byl oblíben u veřejnosti i u novinářů také díky svému pozitivnímu přístupu k nim, včetně svého pověstného humoru. Jako první začal pořádat tiskové konference prezidenta v přímém přenosu, což mu u občanů přineslo velkou oblibu. Když se ho ptali na jeho pocity z prezidentování v roce 1963, místo velkých slov, která rád používal ve svých projevech, zavtipkoval: „Mám krásný dům, do kanceláře to není daleko, plat je dobrý.“ Tento příklad, stejně jako mnoho dalších, naznačuje, že Kennedy měl cit pro práci s veřejným míněním a uměl ho využívat.

    Zahraniční politice, ve které se cítil silnější, dominovalo soupeření se Sovětským svazem. Studená válka a celkové rozložení sil dvou velmocí mělo ovšem vliv na to, že i ostatní problémy (politika v Latinské Americe, politika vůči Kubě, otázky Západního Berlína, Laosu, Vietnamu i spolupráce se západoevropskými spojenci) byly do velké míry vždy otázkami soupeření s vlivem Sovětského svazu a komunismu jako takového. JFK byl v zásadě odpůrcem zbrojení, nicméně neústupnost N. S. Chruščova času vedla k nutnosti zvyšovat výdaje na obranu. Velkým neúspěchem jeho zahraniční politiky byl pokus o svržení Castrova režimu za pomoci kubánských emigrantů v dubnu 1961 (tzv. invaze v Zátoce sviní). Kvůli naprosto nedokonalé přípravě a špatnému odhadu politických, vojenských i špionážních složek, akce selhala.

    Dalším problémem bylo jednání se sovětským vůdcem Nikitou Chruščovem. Na schůzce ve Vídni v červnu 1961, byl zklamán jeho neústupným a mnohdy otevřeně nepřátelským postojem, zejména pak v otázce všeobecného odzbrojování a v otázce Německa a Západního Berlína. To se projevilo při první velké krizi, v červenci a srpnu 1961, kdy došlo k postavení tzv. berlínské zdi. Kennedy dal ovšem již při televizním projevu 25. července 1961 Moskvě striktně najevo že svobodu Západního Berlína, je připraven bránit i vojensky. Druhou a ještě závažnější, byla tzv. karibská krize. V květnu a červnu 1962 se Sověti rozhodli umístit na Kubě rakety, které by jim umožňovaly útok na východní pobřeží USA. Poté co zpravodajské služby zjistily budování základen, rozmísťování těchto raket a současně jejich dopravu sovětskými loděmi na Kubu, stál Kennedy před otázkou, jak tuto krizi vyřešit. Přestože tlak zejména ze strany armádních kruhů na přímý zásah, bombardování, invazi či jiný vojenský způsob konfliktu byl poměrně silný, rozhodl se Kennedy nakonec tváří v tvář hrozbě nukleární války, zahájit námořní blokádu Kuby a vyzvat Sověty veřejně, aby ustoupili. V televizním projevu 22. října 1962, který sledovalo 100 miliónů lidí, varoval Chruščova, před uvrhnutím světa do války a řekl, že Spojené státy nemohou takovéto ohrožení své bezpečnosti tolerovat. Usvědčil Sověty ze lživého tvrzení, že na Kubu jsou dopravovány pouze obranné prostředky. Sověti evidentně s takovou reakcí nepočítali a byli zaskočeni, 28. října po diplomatických jednáních své rakety z Kuby stáhly výměnou za veřejnou záruku USA, že neprovedou invazi na Kubu a za skryté ujednání, v rámci něhož USA stáhly jaderné střely ze základen v Turecku.

    Po této Karibské krizi došlo ke snaze obou stran k jednání o určité formě odzbrojení, on sám byl v tomto směru velmi aktivní a v květnu 1963 pronesl slavný tzv. mírový projev, kde požadoval mír pro muže a ženy celého světa, mír nejen pro tuto dobu, ale i jednou provždy a to z vůle všech, který by nebyl být nikomu vnucován zbraněmi. Během léta 1963 po mnoha jednáních pak Sovětský svaz vyslovil souhlas s první smlouvou o zákazu zkoušek jaderných zbraní mezi oběma velmocemi. Součástí americko-sovětského souboje byl také souboj v dobývání vesmíru. Po sovětských úspěších byl nucen reagovat a v květnu 1961 představil ve zvláštním poselství v Kongresu, ve své době smělý a neuvěřitelný plán, do konce desetiletí poslat lidskou posádku na Měsíc a zajistit její bezpečný návrat. Tím de-facto odstartoval program Apollo, který byl završen 20. července 1969 první krokem člověka na Měsíci (Neil Armstrong při letu Apolla 11).

    Na podzim roku 1963 začal pracovat na přípravě souboje o své druhé volební období. Přes některé neúspěchy cítil, že má velkou šanci uspět i v dalších volbách. V listopadu 1963 jeho další plány tragicky přerušil atentát při jeho cestě Dallasem.

    09.Červenec 2011

    Karibská krize 1962 - 2.

    Karibská krize (též Kubánská krize) byla mezinárodní politická krize. Hrozilo, že přeroste v jaderný konflikt. Vypukla v roce 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě. V reakci na to vyhlásily USA blokádu Kuby, která měla zabránit dopravení dalších raket na toto území. To se podařilo, neboť sovětská plavidla se na hranici kontrolované zóny skutečně zastavila. Po dalších jednáních byly odstraněny i již instalované rakety, Spojené státy americké se zavázaly že nenapadnou Kubu a že stáhnou svoje rakety středního doletu z Turecka.

    Dalším významným důsledkem této krize bylo zavedení horké linky mezi Bílým domem a Kremlem.

    Námořní blokáda a vyhrocení - Spojené státy se nakonec, přes veškeré dohady, rozhodly reagovat na ohrožení námořní blokádou Kuby – bylo rozhodnuto, že půjde pouze o čistě vojenskou blokádu a útočit budou Spojené státy pouze v případě selhání tohoto opatření. První vojenská opatření začala 22. října 1962 v pravé poledne. Tentýž den v 19:00 vystoupil prezident Kennedy v televizi a v rozhlase – ve svém projevu vysvětloval svým občanům následující akci. Ta začala 24. října v 10:00. Den před tím se Rada OAS usnesla na ukončení dodávky zbraní na Kubu. Zároveň počaly kubánské jednotky obléhat Guantánamo a v zemích Varšavské smlouvy začala mobilizace[zdroj?]. Před polednem 23. října dorazila do Washingtonu odpověď na chystanou blokádu: Moskva se v ní (zcela pochopitelně) postavila naprosto proti akci Spojených států a označila ji za ohrožení světového míru, vměšování se do cizích záležitostí apod.

    Po započetí blokády se sovětské lodě, které nebyly podpořeny ponorkami, které pluly daleko za obchodními loděmi a byly to snad nejhorší dieselelektrické ponorky, které mohli Sověti do této akce zapojit, zastavily na hranici blokády na základě signálů vysílaných z USA válečných lodí (některé se obrátily k návratu), tankery podle dohody mohly projet. Na území Kuby však nadále probíhala kompletace již dovezených raketových systémů. V severní Americe začala probíhat preventivní opatření (otevírání krytů, poplašné cvičení aj., zároveň začala velká nákupní horečka[zdroj?]), vláda Spojených států začala zvažovat i embargo na dovoz ropy na ostrov a také začala nacvičovat v Západním Berlíně (obávala se, že by se konflikt mohl přenést i tam).

    O dva dny později Chruščov poprvé uznal existenci raket na Kubě a také prvně naznačil možnost kompromisu, o další den později vznesl jako základní požadavek stažení amerických raket z Turecka a Itálie. Ve stejný den, tedy 27. října, Sověti dali jasně najevo, že nenechají tuto situaci jen tak a tak byl na popud sovětského důstojníka nad Kubou sestřelen americký špionážní letoun Lockheed U-2, jeho pilot major Rodolf Anderson, Jr. zahynul. To mělo za následek zamyšlení Kennedyho nad vážností situace a tak napsal další rozhořčený dopis pro Nikitu Chruščova, ve kterém se prezident Kennedy rozčiloval nad sestřelením letounu, který podle mezinárodního práva porušil územní celistvost Kuby a pokračující výstavbou sovětských základen na Kubě. V dopise Kennedy definitivně prohlásil, že jeho snaha o mírové řešení končí a dal Sovětskému svazu jasné ultimátum požadující stažení sovětských raket do 48 hodin. Toho se Sovětský svaz nezalekl, protože dál stupňoval své požadavky. Zároveň uvedl, že pokud se tak stane, Spojené státy upustí od blokády Kuby a budou garantovat i její bezpečnost.

    Mapa

    Konec krize - Chruščov odpověděl již druhý den, 28. října, dopoledne – jeho odpověď byla naprostým šokem pro Kubu a úlevou pro zbytek světa: Chruščov souhlasil se stažením zbraní z Kuby, ale vymínil si, že budou staženy rakety z Itálie a Turecka. Kennedy USTOUPIL Sovětům a slíbil, že rakety z Turecka a Itálie odveze. Hned nazítří byly nařízeny demontážní práce ze Sovětské strany.

    Tímto souhlasem se hrozící horká válka stala opět studenou válkou a hrozba jaderné katastrofy byla odložena na neurčito. I přes zdlouhavé jednání o přesných podmínkách stažení zbraní – spory nastaly kolem určování, co je ještě obranná a co už útočná zbraň (tento spor se týkal především letounů Iljušin); největší problém byl ale s Castrovým odmítnutím kontroly odsunu sovětských zbraní. Fidel Castro se totiž (celkem právem) cítil naprosto ošizen a vyřazen z veškerého jednání a neuklidnil ho ani příjezd Anastáze Mikojana, který měl za úkol vysvětlit mu všechny důvody vynechání kubánské vlády z jednání (jako hlavní důvody uvedl nedostatek času a také argument, že v případě útoku jadernou zbraní by Kuba nebyla jen poškozena jako světové velmoci, ale rovnou by zmizela z mapy světa).

    V téže době, kdy Mikojan uklidňoval rozčileného Castra, pobýval v New Yorku náměstek sovětského ministra zahraničí Vasil Kuzněcov, který zde vyjednával přesnou podobu sovětsko-americké dohody. Blokáda Kuby byla definitivně odvolána 20. listopadu 1962 po splnění Kennedyho požadavků a po zjištění, že Sovětské ponorky byly vybaveny tzv. torpédy armagedomu, kdy jejich hlavice měli mnohonásobnou sílu vyšší než u bomb Hirošima a Nagasaki a takovou blokádu by zlikbvidovali během minut. Sovětský svaz souhlasil i s kontrolou demilitarizace, ovšem jednání o tomto kroku elegantně přehodil na Kubu, coby suverénní stát. Jednání sice ještě pokračovala, Chruščov s Kennedym si vyměnili několik dalších dopisů (ty se však týkaly spíše budoucnosti vztahů s Kubou než minulé krize), ale karibská krize pomalu utichala. A to i přesto, že americké závazky ke Kubě písemně potvrdil až Henry Kissinger v roce 1970.

    Vítězem této krize byl svět ... protože tu jsme a můžeme dýchat a svobodně žít

    07.Červenec 2011

    Karibská krize 1962 - 1.

    Karibská krize (též Kubánská krize) byla mezinárodní politická krize. Hrozilo, že přeroste v jaderný konflikt. Vypukla v roce 1962 v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě. V reakci na to vyhlásily USA blokádu Kuby, která měla zabránit dopravení dalších raket na toto území. To se podařilo, neboť sovětská plavidla se na hranici kontrolované zóny skutečně zastavila. Po dalších jednáních byly odstraněny i již instalované rakety, Spojené státy americké se zavázaly že nenapadnou Kubu a že stáhnou svoje rakety středního doletu z Turecka.

    Dalším významným důsledkem této krize bylo zavedení horké linky mezi Bílým domem a Kremlem.

    Pozadí - Události vedoucí k této krizi se začaly odehrávat už v roce 1952, kdy se moci na Kubě za podpory americké zpravodajské služby CIA zmocnil diktátor Fulgencio Batista. Téměř okamžitě se vytvořila opozice proti jeho vládě – zformovala se do Hnutí mládeže století (Hnutí 26. července) do jehož čela se postavil mladý levicově orientovaný právník Fidel Castro, který za svoji opoziční činnost pobýval i ve vězení. Castro později odešel do mexického exilu, odkud v roce 1957 začal organizovat partyzánskou válku proti ostrovnímu režimu.

    V roce 1959 povstalci zvítězili a prozatímním prezidentem se stal Manuel Urrutia. Fidel Castro zaujal funkci velitele ozbrojených sil. Tam ale nevydržel dlouho – již 17. února 1959 byl jmenován předsedou nové reorganizované vlády. Tato nová vláda od začátku bezvýhradně podporovala nejchudší obyvatele a jedním z prvních rozhodnutí bylo zvýšení nejnižších mezd a snížení cen léků, elektřiny apod. Od začátku v této vládě také vzrůstal vliv komunistické strany – v říjnu 1959 dokonce Castro ostře zasáhl proti pravicovým odpůrcům komunistické strany (např. jeden z důstojníků, Hubert Matos, byl odsouzen k dvaceti letům vězení za svoji kritiku komunistické strany Kuby).

    Hlavním důvodem Castrových zásahů proti nesouhlasným hlasům však nebyla přímá sympatie s komunisty – Castro se spíše bál spojení vnitřní opozice s exilovými organizacemi, jejichž aktivita výrazně narůstala. Castrova vláda mezitím stále více zasahovala do soukromého sektoru hospodářství (např. uvalila vysokou daň na těžbu ropy) – tato opatření se kubánských firem výrazně nedotkla, ovšem dotkla se amerických firem, které část svého podnikání provozovaly na Kubě.

    Spojené státy se ihned rozhodly pro odvetná opatření a začaly blokovat obchod s Kubou. Zajisté to nebylo příliš šťastné řešení – Spojené státy tím totiž odstartovaly kubánský příklon k Sovětskému svazu a přiřadily jim tak roli v bipolárním rozdělení světa. A v tomto momentě, tedy během roku 1960, také začala sovětská podpora Kuby. V dubnu 1960 ukončily Spojené státy americké veškerou svou pomoc Kubě a o měsíc později navázala Havana oficiální diplomatické a obchodní vztahy s Moskvou. Kuba zároveň ukončila veškeré dodávky cukru do Spojených států a ukončila tak svoji roli „cukřenky“ Spojených států. Sovětský svaz poté začal svoji masivní podporu Kuby, která zahrnula i úvěr ve výši sto milionů amerických dolarů určený především na nákup zbraní. Obě velmoci potvrdily začátek nových sporů posílením svých vojenských pozic – v listopadu 1960 například Spojené státy posílily veškeré své vojsko v oblasti Antil.

    Jako další krok obrany proti sebemenšímu americkému vlivu zvolil Fidel Castro znárodňování kubánských podniků, což zřejmě utvrdilo odhodlání Američanů zničit Castrův režim. To bylo definitivně potvrzeno 19. října 1960, kdy Spojené státy z Havany odvolaly svého velvyslance a úplně zablokovaly veškerý vývoz amerického zboží na Kubu. Všemi těmito opatřeními však Spojené státy jen prohlubovaly vztahy Moskva – Havana, a potvrzovaly tak postavení Kuby jako předsunuté hlídky SSSR na západní polokouli. Tato kubánská role byla potvrzena, když 3. ledna 1961 došlo k přerušení diplomatických vztahů mezi Havanou a Washingtonem – Spojené státy tak svou reakcí na kubánskou agrární reformu prakticky vehnaly Castra do náruče Sovětského svazu. Fakt, že jediná obrana proti politice USA vede přes SSSR, vedl Castra k akceptování komunismu, ačkoliv sám vyznavačem marxismu-leninismu nebyl a s kubánskými komunisty měl nejeden konflikt.

    Mapa

    Útok na Kubu - Po tomto Castrově rozhodnutí o znárodnění začaly Spojené státy organizovat tajné operace a opatření proti havanské vládě – mj. podporu kubánskému exilovému hnutí, kterému byly poskytnuty zbraně a výcvik od CIA. 17. dubna 1961 se ozbrojené síly kubánského exilu vylodily v zátoce Sviní – útok měl být (minimálně podle představ velitelů těchto invazních sil) podpořen v dalších fázích letectvem a ozbrojenými silami USA. Ve skutečnosti tento příslib měli od CIA, která ovšem nikdy nedocílila otevřeného souhlasu vládní administrativy s tímto bodem plánu.

    Invaze byla velice špatně naplánována, k očekávanému povstání nedošlo a invazní jednotky samy byly směšně slabé a mizerně vyzbrojené, což vedlo k jejich rychlému rozdrcení - zejména když rozhořčené reakce světové veřejnosti přesvědčily prezidenta Kennedyho, že podpořit zřejmě předem ztracenou věc by bylo nevhodné, takže se od celé věci distancoval. Castro díky tomuto útoku a následnému vítězství dostal příležitost na Kubě dokončit budování totality. To také učinil založením Sjednocení revolučních organizací (ORI), které spojovalo doposud samostatné politické subjekty (Hnutí 26. července, Lidovou socialistickou stranu a Direktorium 13. března).

    Ještě před tímto útokem, 13. března 1961, ale americká vláda vyhlásila otevřenou distanci od latinskoamerických diktatur (i když jinak byly Spojené státy vůči sociálně slabé a nestabilní Latinské Americe velmi vstřícné a štědré).

    Přes veškeré neshody ale kubánští činitelé, především Ernesto „Che“ Guevara a Fidel Castro, několikrát naznačili možnost uvolnění vazeb se sovětským blokem a ochotu „rozmrazit“ vztahy mezi Havanou a Washingtonem. Ale Kennedyho vláda na tyto náznaky nereagovala a posunula tak Kubu opět blíže Sovětskému svazu. Počátkem roku 1962 se Castro dokonce demonstrativně přihlásil k ideologii marxismu-leninismu – čímž ovšem ztratil podporu některých jihoamerických států a na lednovém sjezdu OAS (Organizace amerických států) byla Kuba ostrakizována coby nástroj komunistického bloku. O několik dní později, 3. února, uvalily Spojené státy embargo na veškerý obchod s Kubou, zanedlouho poté byla Kuba dokonce vyloučena z Hospodářské a sociální rady OAS a jiných sdruženích a rad OAS (navíc byla ustanovena komise, která měla plnit dozor nad dodržováním všech sankcí vůči Kubě). Spojené státy se navíc začaly intenzivněji vyzbrojovat (ze siláckých řečí Nikity Chruščova totiž Kennedy nabyl vadného dojmu, že je Sovětský svaz mnohem silnější než ve skutečnosti byl, ale podle dnes dostupných informací byl Kennedy krmen zpravodajskou službou, která počítala jen rakety vypouštěné s polygonů (((8K71, 8K74 SS- 6 SAPWOOD))) (6-14ks) a nikoly ty, které se pak válely desetiletí v silech (((8K64, SS- 7 SADDLER 1962 = 91ks 1963 = 173ks + ponorky Golf 23ks a ponorka Hotel 1ks a na straně USA byla dvojásobná převaha v roce 1962 mělo 203 raket a 203 hlavic a 9 ponorek ... takže pravdu manipulátoři neměli ))).

    Rozmístění sovětských raket - Mezitím se v Moskvě zrodila operace Anadyr, jejíž náplní byl projekt vybudování sovětských vojenských základen na Kubě – tento plán byl vymyšlen jako odpověď na rozmístění amerických střel v Turecku a Itálii. Během jara 1962 bylo o operaci definitivně rozhodnuto a v květnu na Kubu vyrazila sovětská delegace, která měla vyjednat souhlas kubánské vlády. Toho se jí také dostalo (souhlas byl bez váhání a jednohlasný) a v červnu už Chruščov potvrzoval sestavu velitelského sboru pro operaci a na Kubu byla zároveň vyslána další sovětská delegace, která s Havanou uzavřela sovětsko-kubánskou vojenskou smlouvu.

    Od 12. července začal probíhat přesun vojenského materiálu a personálu na Kubu. Tehdy selhala americká rozvědka – Washington totiž o dění na Kubě dostal informace až koncem srpna. První varování, jako reakci na tyto informace, dostala Moskva 4. září 1962, zároveň Spojené státy povolaly do akce 150 tisíc záložních vojáků. Na toto varování Chruščov odpověděl prohlášením, že na Kubě žádné sovětské rakety neumístí – v té době už rakety ale na Kubě byly.

    O necelý měsíc později založil John Fitzgerald Kennedy, na základě pozorování průzkumných letounů, zvláštní skupinu CIA pro Kubu. Ve stejné době probíhalo zasedání Valného shromáždění OSN, kde kubánský prezident Osvaldo Dorticos Torrado reagoval na kritiku militarizace prohlášením, že země pouze reaguje na hrozbu vnější agrese.

    Za další týden, 16. října 1962, se prezidentu Kennedymu dostaly do rukou snímky sovětských základen na Kubě – okamžitě svolal schůzi se svými poradci, na které byla řešena otázka možného zásahu, případně jeho charakteru a možných rizicích.

    O dva dny později měl John F. Kennedy v rukou další snímky Kuby – zcela zřetelně z nich vyčetl rychlý postup sovětských prací. Podle vědecké analýzy nové ozbrojení „ostrova svobody“ ohrožovalo životy 80 milionů Američanů raketami Sandal SS-4 s doletem 2000Km, Rakety Skean měli dosah 5000km a tudíž by se jednalo a vaporizaci USA. Opět, tentokrát naléhavěji, diskutoval americký prezident se svými poradci o možnostech obrany proti takovému ohrožení a sovětských reakcích na taková opatření. Ještě téhož dne, v 17 hodin, se Kennedy setkal se sovětským ministrem zahraničí Andrejem Gromykem. Na této schůzce Gromyko vznesl požadavek, aby Spojené státy přestaly ohrožovat Kubu, a zároveň konstatoval, že Sovětský svaz Kubě pouze pomáhá s modernizací zemědělství a jen Kubě poskytuje malé množství obranných zbraní. O raketách na schůzce nepadlo ani slovo (Gromyko o nich pochopitelně nezačal a udivený prezident Kennedy nakonec také ne).

    29.Červen 2011

    Walter Raleigh 1552 - 1618

    Sir Walter Raleigh (asi 155229. říjen 1618) byl anglický spisovatel, básník, voják, dvořan a cestovatel.

    Vlivným se stal v době vlády Alžběty I. kdy byl na základě královského patentu zapojen do kolonizace Virginie v Americe. Poté, co se roku 1591 bez svolení královny oženil s jednou její dvorní dámou, byl na určitou dobu uvězněn. Po Alžbětině smrti byl na základě obvinění v účasti ve spiknutí proti králi Jakubovi I., který mu nebyl nakloněn, znovu uvězněn. Roku 1616 byl propuštěn, aby se účastnil druhé výpravy, která měla objevit bájné El Dorado. Tato výprava nebyla úspěšná a Raleighovi muži napadli posádku španělské základny v San Thomé. Po návratu do země byl na nátlak Španělů odsouzen a popraven.

    Walter Raleigh

    Mládí _ Není zcela jisté, kdy se narodil. Někteří historikové se domnívají, že to bylo roku 1552, jiní uvádějí rok 1554. Byl nejmladším synem Waltera Raleigha a jeho manželky Kateřiny Champernovnové. Ta byla neteří Kateřiny Ashleyové, Alžbětiny vychovatelky, která mladého Waltera uvedla ke dvoru. Raleighova rodina byla silně protestantská a v době panování Marie I. museli její členové čelit nebezpečí perzekuce. Walterův otec se musel jednu dobu ukrývat ve věži svého panství, aby se vyhnul popravě. V dětství tak Walter získal silný odpor ke katolicismu.

    Irsko _ V letech 15791583 se Raleigh podílel na potlačení Desmondova povstání. Účastnil se mimo jiné obléhání Smerwicku. Po porážce povstání došlo k rozdělování území mezi Alžbětiny příznivce, která tak chtěla omezit nebezpečí dalších vzpour v Irsku. Raleigh obdržel území o rozloze 160 km², včetně přímořských měst Youghal a Lismore. Tím se stal jedním z nejbohatších vlastníků půdy na jihu Irska. V období kdy vlastnil irská panství, trávil dost času na hradu Killulagh. Město Youghal považoval za svůj příležitostný domov a v letech 15881589 byl i jeho starostou. Správa jeho irských panství mu poté co se k němu obrátila štěstěna zády, přinášela problémy. Roku 1602 je prodal Richardovi Boyle, který byl významným dvořanem na dvoře Jakuba I. i Karla I.

    Nový svět _ Walter Raleigh převzal po svém zemřelém nevlastním bratrovi Humfreyi Gilbertovi iniciativu v projektu osídlení Ameriky anglickými kolonisty. Nakonec došlo ke dvěma plánovaným a k jednomu předem neplánovanému pokusu o osídlení Nového světa. Po pečlivém prozkoumání pobřeží dnešní Virginie v roce 1584, byl jako vhodné místo k budoucímu anglickému osídlení vybrán ostrov Roanoke. Zpráva o této úspěšné průzkumné misi potěšila královnu Alžbětu I. natolik, že organizátora akce, Waltera Raleigha, povýšila do šlechtického stavu, na budoucí osídlovací výpravu přislíbila poskytnout zbraně a střelný prach a zapůjčit jednu ze svých lodí – Tygra, a navíc se rozhodla k poctě nejvyšší – jakožto Alžběta I. , známá jako Pannenská královna, propůjčila zemi za oceánem své přízvisko a ta byla tedy nazvána Virginií (Panennskou zemí).

    • 1.pokus o osídlení - v roce 1585 vyrazila z Anglie k ostrovu Roanoke flotila pod vedením Richarda Grenvilla. Podařilo se jí nevzbudit nežádoucí pozornost nepřátelského španělského loďstva a téhož roku dorazila zdárně k pobřeží Ameriky, kde ale došlo k nehodě, při které bylo zaplaveno podpalubí lodi Tygr a zničena většina zásob. Navzdory této nepříznivé situaci se osadníci rozhodli vylodit a na ostrově Roanoke vybudovali první primitivní pevnost. Guvernérem se stal Ralph Lane. Grenvill se okamžitě vydal zpět do Anglie, aby mohl osadníkům co nejrychleji přivézt nové, životně důležité zásoby. Zpočátku osadníkům pomáhali přežít spřátelení domorodci, ale postupem času jejich nadšení značně ochladlo a změnilo se v nenávist. Jeden z nepřátelsky naladěných náčelníků se dokonce několikrát neúspěšně pokusil Angličany vyhladit, ale sám byl nakonec poražen a zabit. Roku 1586 přistál u Roanoke zcela neplánovaně sir Francis Drake a nalezl tu značně vyhladovělé a zubožené osadníky, kteří ho požádali o to, zda by je neodvezl zpět do Anglie. Sir Francis Drake souhlasil a osadníci se nalodili v tak rychlém tempu, že na břehu zapomněli tři své souputníky (jejich další osud je neznámý) a několik beden s důležitými listinami (mapy, kresby domorodců a krajiny), předměty a vzorky rostlin.
    • 2.Pokus osídlení (předem neplánovaný) – necelý týden po spěšném odjezdu osadníků z Roanoke se do Virginie vrátil Richard Grenvill se zásobami. Nalezl však jen opuštěnou pevnost a tak tu vysadil patnáct svých vojáků, aby pevnost chránili před domorodci a pátrali po zmizelých osadnících. Sám se vydal zpět do Anglie. Patnáct vojáků, usazených na Roanoke roku 1586, zmizelo nakonec beze stopy.
    • 3.Pokus o osídlení – přestože se první pokus o osídlení nezdařil a zubožení osadníci se vrátili zpět do Anglie, nevzdal se sir Walter Raleigh svých plánů na kolonizaci a snažil se co nejrychleji získat finance na další výpravu. Podařilo se mu přesvědčit řadu anglických obchodníků o tom, že Virginie je úrodná země, plná zvěře, která má navíc mimořádně vhodné podnebí k pěstování tabáku, jehož kouření v Anglii zavedl právě sir Raleigh. Kouření tabáku bylo tehdy považováno za léčivé a v Anglii se tento nový zvyk velmi rychle rozšířil. Nová kolonizační výprava vyrazila z Anglie roku 1587 a vedl ji malíř první výpravy John White. Mezi osadníky byly poprvé také ženy, mimo jiné i těhotná dcera Johna Whitea Eleanora. Původně se měli osadníci usadit v přívětivější oblasti Chesapeackého zálivu, ale po sporech Johna Whitea s lodivodem výpravy se nakonec vylodili opět na Roanoke. Část flotily se navíc ztratila a osadníci se na pobřeži ocitli bez zásob, stejně jako se to stalo první výpravě v roce 1585. John White se rozhodl okamžitě vydat zpět do Anglie pro další zásoby. Vzhledem k anglicko-španělské námořní válce v následujících letech se mohl John White vrátit na Roanoke až roku 1590, kdy už po osadnících nenalezl žádné stopy. Zmizela i jeho dcera Eleanora, její manžel a vnučka Virginie (narozená těsně před tím, než John White kolonii opustil). Je možné, že se kolonisté stali obětí domorodců nebo s nimi částečně splynuli.

    Raleighovy plány kolonizovat území Severní Ameriku (zahrnující současnou Severní Karolínu a Virgínii) skončily neúspěchem, ale vytvořily základ pro další kolonizaci. Tyto výpravy financoval Raleigh ze svých prostředků a s finanční podporou svých obchodních přátel a tak nebyl schopen zajistit příjem v té výši, která byla potřebná pro dlouhodobé udržení koloniální správy dobytých území.

    Pozdní období _ V prosinci roku 1581 se Raleigh vrátil z Irska do Anglie a účastnil se života na Alžbětině dvoře. Královna začala brzy svého oblíbence zahrnovat dary, pronajala mu dva statky, udělila mu výsadu vybírat od každého vinaře v zemi poplatek za právo prodávat víno, povolila mu vývoz vlněného sukna a přibyly i tituly: Raleigh byl jmenován viceadmirálem západu, viceadmirálem Devonu, zástupcem koruny v Cornwallu a guvernérem tamních cínových dolů. Roku 1585 byl povýšen do rytířského stavu. V letech 1585 a 1586 zastupoval Devonshire v parlamentu. Duchaplný Raleigh se královně za vše odvděčil tím, že jí dělal společnost a skládal pro ni verše. V roce 1587 zahrnula královna svého oblíbence další poctou a sir Walter Raleigh se stal kapitánem její osobní stráže, což bylo prestižní postavení, které ho udržovalo v její nejtěsnější blízkosti. V létě roku 1587 však začal Raleighův postupný společenský pád. Tehdy byl královně představen dvacetiletý okouzlující muž Robert Devereux, hrabě z Essexu, kterého si královna okamžitě oblíbila a svěřila mu funkci nejvyššího štolby, tedy funkci, která ho udržovala po boku královny od svítání do setmění. Robert Devereux byl Raleighův silný protivník a snažil se svého rivala zničit. Roku 1591 se Raleigh tajně oženil s Alžbětinou dvorní dámou Alžbětou Throckmotovou, která s ním byla v té době těhotná. Následující rok byl tento sňatek odhalen a rozezlená královna Alžběta nechala sira Waltera Raleigha uvězit i s jeho manželkou v Toweru.

    Virginie na mapě USA

    Po pěti týdnech se ale sir Raleigh dostal na svobodu, když ho královna pověřila dohledem nad rozdělením kořisti z uloupené španělské lodě Madre de Dios, jejíž bohaté zásoby byly v anglickém přístavu postupně rozkrádány námořníky a prodávány překupníkům. Sir Walter Raleigh tvrdě zakročil a většinu nákladu před rozkradením zachránil. Poděkování se nedočkal. Když královna přikročila k dělení kořisti, zabavila Raleighův podíl, čímž ho uvrhla do dluhů, a navíc ho na krátký čas poslala zpět do vězení. Dalších pět let zůstal Raleigh v nemilosti, ale mohl alespoň žít na svobodě. S královnou se znovu usmířili kolem roku 1597. Roku 1594 se účastnil výpravy, jejímž cílem bylo najít pověstmi opředené město zlata. Objevil území, které je součástí dnešní východní Venezuely. Poté co se vrátil do Anglie, popsal svou výpravu v knize The Discovery of Guiana, která je považována za příspěvek k pověstem o El Doradu. Roku 1596 se účastnil přepadení Cádizu a následující rok i výpravy na Azory.

    Poslední léta života _ Raleighův konečný společenský pád začal po smrti královny Alžběty I. v roce 1603 a po nástupu krále Jakuba I. na uprázdněný trůn. Jakub I. po svém nástupu zrušil všechny královské monopoly, čímž Raleigh ztratil hlavní zdroj příjmů. Obvinil také Raleigha z toho, že se zasloužil o rozšíření kouření tabáku v Anglii, což Jakub I. považoval za hanebný zlozvyk, na němž navíc vydělávají především Španělé, největší dovozci tabáku. Pak zbavil Raleigha funkce kapitána královských stráží a nařídil mu okamžitě opustit Durham House, palác, který Raleigh získal od Alžběty I. V roce 1603 byl sir Raleigh vyslýchán kvůli své účasti na údajném spiknutí proti králi, obviněn z velezrady a odsouzen k trestu smrti. V den popravy mu král udělil milost a tak byl poslán do vězení v Toweru a zbaven všech práv. V Toweru si žil celkem pohodlně, měl k dispozici tři sluhy a brzy se k němu nastěhovala jeho žena i se synem Watem. Raleigh se ve vězení věnoval studiu a napsal první díl své Historie světa (The Historie of the World), popisující starověké Řecko a Řím. Uzavřel tu rovněž přátelství s dalším bohatým vězněm, hrabětem z Northumberlandu, který nešetřil penězi a snažil se svůj vězeňský úděl maximálně zpříjemnit. Raleigh dál snil o trvalém osídlení daleké Virginie, ale organizaci tohoto plánu mezitím převzal sir John Popham. Sir Walter Raleigh však nadále tajně z vězení ovládal Virginskou radu, která organizovala další výpravy do Virginie. Z vězení byl propuštěn po třinácti letech, v roce 1616. Dožil se tak ještě založení první trvale osídlené anglické osady v Americe, Jamestownu, a zjistil, že měl vždy pravdu, když tvrdil, že tabák je tím pravým a nejvýnosnějším zbožím Ameriky. Po svém propuštění z vězení se připojil k druhé výpravě do Venezuely hledající El Dorado.

    Smrt _ V době výpravy jeho muži napadli španělské základny v San Thomé na Orinoku. Po jeho návratu do Anglie žádal španělský velvyslanec jeho přísné potrestání. Jeho požadavek byl přijat a Raleigh byl 29. října 1618 popraven. Jeho ostatky byly pochovány v Beddingtonském kostele.

    Pečeť amerického státu Virginie  Vlajka amerického státu Virginie

    Starší články >

    O autorovi

    • Jméno LUCky.luKA
    • Region Karlovarský kraj
    Můj profil