LUCky.luKA

Obec Merklín se nachází v okrese Karlovy Vary, kraj Karlovarský, zhruba 11 km severně od Karlových Varů a 7 km severozápadně od Ostrova. Ke dni 28. 8. 2006 zde žilo 1220 obyvatel.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1273. V Merklíně působí i firma Elektroporcelán Louny. Merklín má vlastní tenisové kurty, obecní úřad a poštu. Nad Merklín sem rozepíná mocný kopec Vlčinec, na jeho protější straně se rozprostírá malá skromná lyžařská dráha s vlastním vlekem a občerstvením. Horská naučná stezka - Merklín. Na výlet se můžete vydat na stezku, která vám nabídne plno zážitků a dobrodružství v kouzelném prostředí tzv. Kaffských hor. Objevíte tajemné rozvaliny zaniklých osad, potěšíte se vyhlídkami na panorama hor a vrchů, přejdete horské louky i tichá lesní zákoutí - nejzajímavější místa jsou značena informačními tabulemi.

Obec Nové Hamry leží v okrese Karlovy Vary. Má 331 obyvatel a katastrální území obce má rozlohu 2511 ha.

Ve vzdálenosti 7 km jižně leží město Nejdek, 16 km jižně město Chodov, 16 km jihozápadně město Kraslice a 19 km jihovýchodně město Ostrov. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1654. Pamětihodnosti - Kostel svatého Jana Nepomuckého z roku 1789

Obec Vysoká Pec (něm. Hochofen) se nachází v okrese Karlovy Vary, kraj Karlovarský, zhruba 4 km severozápadně od Nejdku. Ke dni 17.6.2010 zde žilo 344 obyvatel.

Autor LUCky.luKA v 16:28 | Permalink | Komentáře

Božídarské rašeliniště je národní přírodní rezervace v okresu Karlovy Vary, největší rozlohou v Krušných horách. Leží západně od města Boží Dar v nadmořské výšce 950 až 1115 metrů. Těžba rašeliny zde probíhala až do druhé světové války.

Ochrana tohoto přírodního území byla vyhlášena roku 1965 na rozloze 929,5 hektaru; chrání vrchovištní rašeliniště se smrčinami, klečí, porosty borovice blatky, břízy trpasličí, vřesovišti a loukami. Roste zde pro rašeliniště charakteristická masožravá rostlina rosnatka okrouhlolistá. Od roku 1977 územím prochází naučná stezka s délkou 3,2 km a dvanácti zastávkami. Nejvyšším bodem chráněného území je výrazný vrch Božídarský špičák.

Na severním okraji rezervace odbočuje z potoka Černá 13 kilometrů dlouhý vodní kanál Blatenský vodní příkop z roku 1540 který byl nedávno obnoven za účelem odvádění povrchových vod stékajících z rašeliniště, jejichž kyselé složení by nepříznivě ovlivňovalo potok sloužící jako zdroj pitné vody. Podél potoka se nacházejí tzv. sejpy - hromady hlušiny zbylé po rýžování cínové rudy. Na nich rostou specifické druhy rostlin - mj. vřes a vzácný kociánek dvoudomý.

Blatenský vodní příkop je přivaděč vody z rezervace Božídarské rašeliniště u Božího Daru přes Rýžovnu a Horní Blatnou do Blatenského potoka v Karlovarském kraji. Dříve přiváděl z potoka Černá vodu nutnou k praní získané rudniny i pro pohon strojů. Je téměř 12 km dlouhý, zachovalý a místy zavodněný. Jeho zpevněné, z části mezi náspy vedené koryto je až 2 metry široké. Je dílem stavitele Stephana Lejka z let 1540 až 1544. Jedná se o technickou památku. Podél příkopu vede naučná stezka.

  -   Ryžovna je osada naležející ke 4 km vzdálenému městu Boží Dar. Je součástí Božího Daru od roku 1955. Dnes v osadě najdete 9 domů z bývalých 70. 3 domy jsou v dobrém stavu, jeden se rekonstruuje a 5 jich je v dezolátním stavu.

- Přivaděč je člověkem vytvořený vodní tok. Jeho účelem je přívod vody do oblastí, kde je jí nedostatek. Používají se na dlouhé vzdálenosti i stovky kilometrů k zásobování vzdálených zemědělských oblastí nebo na vodu náročných průmyslových a energetických závodů. Mohou také propojovat významné vodní nádrže, přičemž slouží k vyrovnání vodního stavu. Má podobný význam a využití jako zavlažovací kanál, jež je v podstatě druhem přivaděče, který slouží k zavlažování.

- Zavlažovací kanál je vodní kanál, tj. umělý vodní tok vybudovaný člověkem pro závlahu, potažmo zúrodnění dříve zemědělsky nevyužitelných míst. Voda protéká v umělém korytě s břehovým opevněním a pohybuje se gravitačním spádem. Zavlažovací kanály na dlouhých úsecích jsou přerušovány umělými nádržemi sloužícími pro ustálení průtoku a hladiny, případně pro rozvětvení do dalších zavlažovacích kanálů.

- Vodní tok je odborný termín z hydrologie, který označuje jakýkoliv vodní útvar na zemském povrchu (popř. pod ním), tvořený tekoucí vodou. Je ohraničen korytem, jehož součástí je dno a levý a pravý břeh. Vodní tok může být vytvořen přirozeně nebo uměle.

Boží Dar (německy Gottesgab) je nejvýše položeným městem v České republice (1028 m n. m.). Leží v Karlovarském kraji, okrese Karlovy Vary v Krušných horách. Obec leží na hranicích se Spolkovou republikou Německo, v sedle mezi nejvyšší horou Krušných hor Klínovcem (1244 m n. m.) a Božídarským Špičákem (1115 m n. m.). Asi tři kilometry severovýchodně od obce leží nejvyšší hora spolkové země Sasko Fichtelberg (1214 m). Od 10. října 2006 byl obci vrácen status města. Podle počtu obyvatel je Boží Dar třetím nejmenším městem v Česku. Obec se v posledních letech proslavila zejména sporem o výstavbu větrných elektráren v katastru obce. Výstavba nebyla místním referendem schválena a tak se zatím tento projekt odkládá.

Město Horní Blatná (německy Bergstadt Platten) se nachází v okrese Karlovy Vary, kraj Karlovarský ve vrcholových partiích Krušných hor. Ke dni 31. 12. 2007 zde žilo 843 obyvatel. Historické jádro města patří k nejzachovalejším v Krušných horách a je městskou památkovou zónou.

Autor LUCky.luKA v 14:48 | Permalink | Komentáře

Plešivec (německy Pleßberg) je čedičová kupa s nadmořskou výškou 1028 metrů s příkrými svahy tvořenými suťovými poli, 2 km jihovýchodně od Abertam. Z nedaleké obce Merklín sem vede několikakilometrová horská naučná stezka.

Geomorfologicky patří Plešivec do celku Krušné hory, podcelku Klínovecká hornatina, okrsku Jáchymovská hornatina, podokrsku Abertamská hornatina. Na vrcholu Plešivce stojí rozhledna s restaurací a hotelem.

Božídarský Špičák je hora o nadmořské výšce 1115 metrů. Nachází se na náhorní planině Krušných hor, severovýchodně od Božídarského rašeliniště, kterému tvoří dominantu. Nejvýše položené město Česka Božího Daru leží 4 km severovýchodním směrem.

Jedná se o nefelinitový (čedičový) suk vzniklý v třetihorním období miocénu vertikálním sopečným vyvřením; okolní druhohorní fylity byly později obnaženy erozí. Božídarský špičák je nejvyšší vrch tohoto druhu v Krušných horách i ve střední Evropě. Vrchol je zalesněný převážně smrkovými porosty; leží uprostřed národní přírodní rezervace Božídarské rašeliniště. Na svahu jsou patrné zbytky lávového příkrovu.

Fichtelberg je s výškou 1214,6 metrů nejvyšší horou spolkové země Sasko v německé části Krušných hor. Společně s okolím blízkého českého Klínovce tvoří centrum zimních sportů v Krušných horách. Na úpatí hory leží nejvýše položené město Německa, lázně Oberwiesenthal. Jihovýchodně se nachází menší z vrcholů hřbetu – Kleiner Fichtelberg (1206 m). Jižněji, už v Čechách za hraničním potokem Polavou leží Klínovec (německy Keilberg) 1244 m, nejvyšší vrchol celých Krušných hor.

Na vrcholu stojí Fichtelberghaus s 31 metrů vysokou rozhlednou a meteorologickou stanicí. Na východní stranu hory vede z Oberwiesenthalu kabinková lanovka, nejstarší v Německu. Je v provozu už od roku 1924. Na Fichtelbergu pramení několik menších potoků, nejdůležitějším z nich je potok, přecházející na dolním toku v říčku Zschopau. Masiv Fichtelbergu je tvořen převážně horninami krušnohorského krystalinika, zejména druhem muskovitických břidlic. Tento typ tvoří nejen křemen a muskovit, ale také ortoklas a biotit. Za zmínku stojí i obsah rutilu, minerálů ze skupiny granátu, turmalínu, hematit a ilmenit.

Fichtelberghaus - První budova turistické chaty na vrcholu byla postavena v letech 1888 až 1889 podle projektu Oskara Puschmanna. Chata byla otevřena 21. července 1889. Už v roce 1899 se musela chata rozšiřovat, kvůli vysokému zájmu turistů. V roce 1910 začala další přestavba a rozšíření, ze stejného důvodu. S výstavbou lanovky v roce 1924 počty návštěvníků ještě vzrostly.

Večer 25. února 1963 vypukl v budově požár, ke kterému muselo být přivoláno 180 hasičů z celého okresu Annaberg. Díky velkým závějím na přístupových trasách museli hasiči všechny hasební prostředky dostat nahoru pomocí lanovky. Díky nedostatku vody nahoře však nebylo možno požár uhasit. Vedení z Oberwiesenthalu spojené z hasičských hadic při teplotě −15 °C neustále zamrzalo a tak původní Fichtelberghaus do základů vyhořel. Základní kámen nové chaty byl položen 22. června 1965. Do roku 1967 vyrostla na nejvyšší hoře NDR moderní horská chata, kterou díky strohé, betonové architektuře poplatné tehdejšímu režimu nebylo možno přehlédnout. Do stavby byla integrována prostá, 42 metrů vysoká rozhledna. Koncem 90. let byla připravována demolice stávající a stavba nové budovy v původním stylu. Byla zbourána i betonová rozhledna a nahrazena novou jen 31 metrů vysokou. Nová chata byla otevřena 18. července 1999. V třetím Fichtelberghausu je restaurace, samoobslužná jídelna, hotel a tradiční „krušnohorská jizba“.

Pravidelná měření jsou na Fichtelbergu prováděna už od roku 1890. Od 1. ledna 1916 začali meteorologové měřit v nové stanici. Pozorovali tu i hvězdy (meteorolog Paul Schreiber), a v roce 1950 zde byla zřízena observatoř. Z Fichtelbergu je vidět převážná část německého středního Krušnohoří. Na východě lze přes hřebeny českých hor pozorovat i České středohoří s Milešovkou. Několik málo dní v roce lze pozorovat bavorské pohoří Smrčiny, české Krkonoše a Šumavu i její nejvyšší horu Velký Javor.

Lanovka je nejdůležitějším dopravním prostředkem. Je nejstarší svého druhu v celém Německu, funguje od roku 1924, měří 1175 metrů a překonává 305 metrů převýšení. Cesta nahoru trvá šest minut.

Z Oberwiesenthalu na vrchol jezdí i autobusová linka. Pod vrcholem se nachází i několik parkovišť.

Autor LUCky.luKA v 14:32 | Permalink | Komentáře

Chráněná krajinná oblast Slavkovský les je hornaté území parovinného typu. Rozkládá se mezi Tachovskou brázdou, Chebskou a Sokolovskou pánví; má přibližně tvar trojúhelníku, v blízkosti jeho vrcholů leží lázeňská města Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně. Chráněná krajinná oblast byla vyhlášena v roce 1974 na území o rozloze asi 640 km² pro ochranu krajiny, geologických a botanických hodnot. Ve znaku CHKO je vzácná arnika horská, typická pro tuto oblast, na pozadí vrchů Lesný, Lysina a Kružný.

Příroda území je velmi pestrá: vyskytují se zde např. mokřadní louky, zachovalé bučiny a kaňony se skalními útvary v údolích řek Teplá a Ohře. K nejcennějším partiím patří Mnichovské hadce a Kladské rašeliny.

Chráněnou krajinnou oblast Slavkovský les je možné přirovnat k hornatému ostrovu zeleně, klidu a dosud málo narušené přírody v geografickém trojúhelníku Karlových Varů, Mariánských a Františkových Lázní. Oblast je osobitým krajinným celkem vystupujícím příkře nad Tachovskou brázdu, Chebskou a Sokolovskou pánev, na východě přechází pozvolna do Tepelské plošiny. Celé území má ráz paroviny.

Nejvyšší vrcholy Slavkovského lesa Lesný a Lysina leží v poněkud zdvižené západní části.

Významnou součástí lesů jihozápadní části Slavkovského lesa jsou rozlehlá rašeliniště vrchovištního typu s porosty borovice blatky a břízy pýřité s charakteristickými rašelinnými druhy. Rozsáhlé lesní komplexy spolu s rašeliništi vytváří ohromný přírodní vodní rezervoár, příznivě ovlivňující vodní režim širokého okolí, především západočeských lázní. Ochranou těchto míst tvorby minerálních pramenů se chráněná krajinná oblast Slavkovský les výrazně odlišuje od ostatních chráněných krajinných oblastí v republice. Ze vzácné a chráněné květeny je nejvýznačnější endemit rožec kuřičkolistý, vrba borůvkovitá, dále pak arnika horská (ve znaku CHKO), rosnatka okrouhlolistá, tučnice obecná, vzácné hadcové sleziníky, celá řada prstnatců a další. Z typické zvěře připomeňme jelena evropského, rasu západoevropskou, zvěř černou, srnčí, kunovité šelmy. Přežívá zde i populace tetřívka obecného a tetřeva hlušce. Pravidelně zde hnízdí čáp černý, zajímavostí je nejzápadnější výskyt sysla obecného. Celá oblast je protkána sítí dobře značených turistických cest, která návštěvníky zavede v zimě i v létě do atraktivních míst přírody a historie (premonstrátský klášter v Teplé, hrad Loket, Bečov a zámek Kynžvart). Správa chráněné krajinné oblasti Vás zve na naučnou stezku na Kladské, část je zpřístupněna pro vozíčkáře, a naučnou stezku Smraďoch.

Oblast je tvořena třemi morfologicky výraznými celky:

karlovarským masivem na severu a severovýchodě, Slavkovským lesem (centrální část) a Tepelskou vrchovinou (část východní a jihovýchodní). v severovýchodním cípu sem zasahují okrajové části Doupovských hor (Šemnice). Jižní hranice je tvořena výrazným poklesem podél tzv. mariánskolázeňského zlomu, ve východní části sem svým okrajem zasahují materiály Sokolovské pánve zbudované v tzv. oháreckém synklinoriu. V oblasti Tepelské vrchoviny převládá tzv. mariánskolázeňský metabasický komplex, tvořený převážně amfibolity, místy diority až gabry. Zvláště výrazný je pruh hadcových hornin od Mariánských Lázní k Nové Vsi. Oblast Slavkovského lesa je tvořena převážně žulovými horninami. Zhruba jde o dva typy granitoidů: jednak starší žuly tzv. horského  typu, druhý typ je mladší tzv. krušnohorský typ. Karlovarský masiv je geologicky mnohem složitější těleso. V oblasti je tvořen převážně žulami obou uvedených typů. U Sedlečka a Šemnice jsou již zastiženy neovulkanity Doupovských hor.

Slavkovský les je nevysoké, silně zarovnané pohoří, vybíhající k západu klínovitě do úhlu, sevřeného jihozápadní částí Krušných hor, Smrčinami a Českým lesem. Na severu, západě a na jihu je morfologicky dobře charakterizované a osamostatněné, na východě je hranice neurčitá. Na severu je hranicí údolí Ohře, respektive pokleslý terén Sokolovské pánve, proti němuž je blok pohoří ohraničen zlomovými liniemi. Jen v širším okolí Lokte je morfologická hranice méně výrazná a Ohře se tu zařezává mohutnými meandry přímo hluboko do podkladu porfyrovité žuly loketské. Na západě a jihozápadě spadá pohoří strmými, až 200 m vysokými zlomově podmíněnými svahy (Mokřina, Milíkov, Podlesí, Úboči, Kynžvart) k východnímu okraji neogenní chebské pánve, respektive dále na jihozápad do tachovského průlomu. Výrazné a vysoké svahy se táhnou ještě dále k východu směrem k Mariánským Lázním. Východní hranice proti Tepelské vrchovině je neurčitá. Vymezení Slavkovského lesa proti Karlovarskému pohoří tvoří údolí říčky Teplé. Nad zarovnanou parovinou vyčnívají nevýrazné, ale rozsáhlé výšiny, většinou silně zalesněné vrcholy a vyvýšeniny, z nichž nejvýraznější jsou Lesný - 983,5 m Lysina - 982,5 m, Kružný - 864 m, Ovčák -897,9 m, Kamenná hora - 793,7m (východně od Podlesí), Kozák - 747 m (vsv od Milíkova). Nejodolnější horninou vůči erozi se jeví hadec. Parovina Tepelské vrchoviny má průměrnou výšku 600 - 700 m n.m., je tedy proti niveanu paroviny Slavkovského lesa relativně snížena o 100 m. Nejvyšším vrcholem Tepelské vrchoviny je zbytek třetihorního bazaltového puklinového vulkánu Podhorní vrch o nadmořské výšce 847,2 m.n.m.

Území CHKO Slavkovský les hydro- logicky  náleží z větší části do povodí Ohře, částečně do povodí Mže a Střely. Hlavním tokem, který odvádí vody ze střední části území CHKO, je Teplá. Řeka pramení v oblasti mokřadů ve výšce 784 m.n.m. severovýchodně od Mariánských Lázní. Nejprve teče zarovnaným územím poloroviny. Před staletími zde vytvořená rybniční soustava slouží dosud. Podhora byla upravena na vodárenskou nádrž, Betlém (29 ha) a Starý rybník (15 ha) jsou využívány k rekreaci a chovu ryb. Dále se řečiště Teplé stáčí k severu a postupně se zahlubuje. Zleva přibírá vodnatý Pramenský potok s Mnichovským potokem a Dolský potok se Zlatým potokem. Pravostrannými přítoky jsou Otročínský (Debrný) potok a Bečevský (Tříslový) potok. Posledním větším přítokem Teplé je Lomnický potok s Dražovským potokem, který ústí do údolní nádrže Stanovice. Na dolním toku Teplé byla ve 30. letech 20. století vybudována přehradní nádrž Březová, sloužící doposud jako retenční nádrž pro ochranu před velkými vodami. Ohře, hlavní tok CHKO, vtéká do území v severní části krátkým průlomovým úsekem mezi Loktem a Doubím. Západní a severozápadní část území je odvodňována do Ohře Lipoltovským potokem společně s přítokem Podleským potokem, Velkou Libavou s přítokem Malou Libavou, Lobezským potokem a Dlouhou stokou s přítoky Čistý potok a Stříbrný potok. Na Velké Libavě byla v 60. letech 20. století vybudována vodárenská nádrž. Jižní část území je odvodňována Kosím potokem s přítoky Úšovickým a Jilmovým potokem. Na Kamenném potoce, přítoku Úšovického potoka, byla v roce 1896 vybudována první tížní zděná hráz v tehdejším Rakousko-Uhersku. Do Střely odtékají Útvinský, Odolenovický a Přílezský potok na východním okraji oblasti.

V oblasti je více význačných mineralogických výskytů. Nejznámější jsou greisenové pně v okolí Horního Slavkova a Krásna s bohatou mineralizací: hlavní minerály jsou kassiterit, wolframit, molybdenit, Li-slídy, topaz, apatit, fluorit, stannin, zvláštností je karfolit a množství vzácných oxidačních minerálů. Z význačných nálezů ještě zaslouží zmínku  fosforečnany, vzácnější rudní minerály emplektit, stannoidit, nově popsaný lebník, hematit aj.), Horní Slavkov byl znám i výskytem stříbrných rud (Argentit, ryzí Ag aj.). Podobné mineralogické složení, obvykle chudší, mají i ostatní greiseny oblasti: Prameny, Kladská. Známé byly výskyty stříbrných, kobaltových, vizmutových, niklových, olověných a zinkových rud. Hlavními minerály zde byly galenit se sfaleritem, stříbro a argentit, vzácněji proustit a pyrargyrit (Prameny, Michalovy Hory). Další význačnou lokalitou je pegmatitové těleso u Lázní Kynžvartu, dnes již odtěžené, které je známo výskytem mnoha zajímavých minerálů: beryl, zirkon, cyrtolit, zajímavá parageneze fosfátů (triplit, tryfilin, fosfosiderit, abblygenit, apatit a další nepřesně popsané, jako ferrisicklerit apod.). Velmi vzácným nálezem je fluellit (jediná lokalita v ČR). V oblasti antimonových rud (Boněnov) je významný výskyt chapmannitu (tři lokality v ČR), nejvíce na dole Michal, již mimo oblast. Zde je třeba se zmínit o vzácných nálezech z nefelinitu Podhorního vrchu, kde je v hrubozrnných částech výskyt minerálů krystalovaných do dutin, které se jinde objevují jen jako mikroskopická součástka nebo tmel horniny: nefelin, melilit a sodalit. Ze zeolitů je zde ještě zajímavý výskyt krystalovaného gismondinu. Velmi známá jsou dvojčata orthoklasu (tzv. karlovarská dvojčata) od Lokte a Karlových Varů, které se nachází v žulovém eluviu. V kvartérních sedimentech je zajímavý pouze kassiterit v náplavech některých potoků.

Převážná část CHKO Slavkovský les leží na území podle Quitta, E. (1971) s mírně chladným a mírně suchým létem a normálně dlouhou zimou se sněhovou pokrývky. Delší léto a teplejší zima je v údolí Ohře mezi městy Karlovy Vary a Horní Slavkov. Nejvyšší polohy Slavkovského lesa přibližně nad 750–800 m.n.m. se nacházejí v chladné klimatické oblasti, která se zde projevuje především delší zimou s relativně dlouhým trváním sněhové pokrývky a vlhkým létem.

Průměrné roční teploty vzduchu kolísají podle nadmořské výšky mezi 6,5 a 5 °C, nejchladnější je oblast Lysiny - 982,5 m.n.m. a Lesného - 983,5 m.n.m. Průměrné teploty vzduchu nejteplejšího měsíce v roce (července) se pohybují v závislosti na nadmořské výšce od 16 do 14 °C, průměrná lednová teplota kolísá mezi - 3 až -5 °C.

Nejvíce svlažovanou částí Slavkovského lesa je Lysinská hornatina (Lysina – Lesný) s dlouhodobým průměrným ročním úhrnem srážek nad 900 mm. Průměrné roční srážkové úhrny jsou na většině území CHKO Slavkovský les v rozmezí 600–800 mm. V ročním chodu srážek mají v průměru nejvyšší úhrn letní měsíce, kdy naprší v průměru 60–80 mm. Nejnižší měsíční srážkové úhrny bývají nejčastěji měřeny v období od září do listopadu a v únoru až březnu (30–50 mm).

Absolutní maxima teploty vzduchu byla naměřena v rozmezí 32–36 °C, minimální teploty poklesly na – 27 °C. Počet mrazových dnů kolísá v průměru mezi 120-150 za rok, počet letních dnů mezi 20–40. Průměrná doba slunečního svitu v roce kolísá mezi 1600 až 1800 hodinami s relativní hodnotou osvitu okolo 35 %.

Převládají větry západní (Karlovy Vary 23,6 %, Chodov 21 %, Mariánské Lázně 19,1 % a severozápadní (12,5 %, 21,7 %, 16 %), zatímco nejnižší četnost vykazují větry jižní (4,1 % , 2,6 %, 4,5 %).

Autor LUCky.luKA v 15:09 | Permalink | Komentáře

Jindřich Mořeplavec (4. března 1394 Porto - 13. listopadu 1460 Sagres) byl portugalským princem, vévoda z Viseu, z dynastie Avis, a významným podporovatelem objevitelských cest a námořního obchodu. V rozporu se svou přezdívkou se osobně zřejmě nikdy nikam neplavil.

Jindřich se narodil jako třetí syn portugalského krále Jana I. a anglické princezny Filipy Lancasterské.

Počátkem 15. století usilovali Portugalci o přenesení války s Maury na jejich území a o ovládnutí obchodu ze slonovinou, zlatem a otroky, které přivážely karavany přes Saharu z nitra Afriky. Představovali si, že kdyby pluli dostatečně dlouho podél břehů „černého kontinentu“, mohli by objevit cestu do Indie a zapojit se do výnosného obchodu s kořením a jiným luxusním orientálním zbožím, který doposud monopolně ovládali Benátčané a Janované. Hledání této nové cesty se stalo velkým životním dílem prince Jindřicha, ačkoli se sám kolem západoafrických břehů nikdy neplavil a přídomek „Mořeplavec“ dostal teprve v 19. století.

Pro dlouhotrvající plavby do neznámých vod chyběly v té době vhodné lodi a navigační metody. Pověrčiví námořníci navíc věřili, že mořská voda na rovníku vře a palčivé slunce mění bělochy v černochy, a obávali se, že na vlnách oceánu narazí spíše na příšery a mořské hady než na „rajské ostrovy“. Princ však na ně neustále naléhal, odměňoval odvážné a povzbuzoval bázlivé. Až do konce života všechny portugalské výpravy nejen inspiroval, ale i organizoval a především financoval, přičemž využíval i značných prostředků rytířského Kristova řádu, jehož velmistrem se stal. Princ vysílal každoročně jednu až dvě lodi na korzárské či výzvědné plavby k jihu. Postupně se těmto expedicím podařilo znovuobjevit a ovládnout atlantické ostrovy - Kanárské ostrovy, Madeiru, Kapverdy a Azory, které pak sloužily jako námořní základny.

Roku 1434 - po patnácti neúspěšných výpravách - kapitán Eannes „nedbaje nebezpečí, obeplul mys Bojador“, neblaze proslulé místo asi 1500 km severně od nejzápadnějšího výběžku Afriky, za nímž prý bylo jen mělké moře a strašlivé proudy. Bariéra strachu, dě čilý a výnosný obchod (druhy zboží dodnes připomínají názvy částí pobřeží - „Pepřonosné“, „Slonoviny“, „Zlatonosné“, ale i „Otročí“). Přes svoji výjimečnost a nadšení pro věc zůstával Jindřich člověkem své doby: objevování světa mu spadalo v jedno s násilným šířením křesťanství a v zotročování afrických domorodců nespatřoval nic nepatřičného. V době jeho smrti pronikli už Portugalci na africké pobřeží až k 8° s. š. (oblast dnešní Sierry Leone), roku 1471 dosáhli rovníku, v roce 1485 ústí řeky Kongo a pouhé tři roky je dělily od překonání mysu Dobré naděje.

Život: - Žil převážně ve svém sídle v Sagres, jinak také v Lisabonu. Odíval se skromně, zevnějškem nebyl nijak výrazný, pouze svými činy. - 20.srpen 1415 se uskutečnila jím připravená výprava proti Ceutě, ovládané arabskými piráty.- Do bitvy se vydalo 212 portugalských lodí. Po jejím dobytí byli Jindřich a jeho bratři pasováni na rytíře. Získali množství cenností a posílili svůj vliv v severní Africe. - r. 1417– byl jmenován velmistrem Kristova řádu (Lopo Dias de Sousa). - používal tituly governador a administrator (správce), dále: pán Gouvelly, správce rytířů z Avisu, starosta Gardy a dalších měst. - v čele Kristova řádu byl velmi úspěšný, řád zbohatl a Jindřicovi patřila celá 1/5 zisku. - své bohatství investoval do přípravy objevitelských cest. - nikdy se nestal králem, protože nebyl prvorozeným syn. - zemřel 13. listopadu 1460 v Sagresu (ve městě, kdy vybudoval slavnou námořní akademii).

Objevy: - v Sagresu shromáždil největší mistry svého oboru – kapitány, kartografy, stavitele lodí a založil Námořní akademii. Cvičil je, dohlížel na stavbu lodí. Díky této akademii mohli právě Portugalci zahájit století zámořských objevů. - objevování dal řád – kapitáni museli psát deníky, popisy tras - ve stejné době vychází s jeho podporou také díla o námořních vědách - r. 1418 – objeven ostrov Porto Santo a Madeira - s bratry podnikli výpravu proti marockému Tangeru – udělal několik chyb, v důsledku nichž byl poražen. Jeden z jeho bratrů dokonce padl do arabského zajetí, v němž zemřel - jím vyslané posádky pronikaly podél západního pobřeží Afriky na jih – objevily Bílý mys, Senegambi, Zelený mys atd. - r. 1441 – založil společnost pro obchod s Kanárskými ostrovy - r. 1444 – v Lagosu založil další koloniální obchodní společnost – věnoval jí monopol na obchod se Z Afrikou - dostal se až k ústí řeky Senegal (1446), do Gambie a do guinejské metropole Konakry a doufam ze to stači.

Portugalsko se stalo v průběhu 15. století za působení prince Jindřicha Mořeplavce průkopníkem zámořské expanze a získávalo rozsáhlé koloniální državy. Po obsazení Ceuty (1415) postupovali mořeplavci dále podle afrického pobřeží, až roku 1488 Bartolomeu Dias obeplul Mys Dobré naděje. O deset let později přistál Vasco da Gama v Indii, kde vznikají další portugalské kolonie(od roku 1505 tzv. Portugalská Indie). Ve stejné době pronikají Portugalci také do Jižní Ameriky, kde vznikla jejich největší kolonie – Brazílie. Portugalská koloniální říše měla v celosvětovém měřítku nejdelší trvání: kupříkladu Východní Timor se osvobodil až v roce 1975, Macao bylo předáno Číně roku 1999. Dodnes je v mnoha někdejších koloniích používána portugalština a vyznáváno katolictví. Globální expanze Portugalsko vyčerpala a při nástupnické krizi roku 1580 bylo přinuceno k personální unii se Španělskem. Nezávislost byla obnovena roku 1640 za Jana IV., Španělé ji však uznali až po vzájemných bojích v roce 1668.

V roce 1755 postihlo Lisabon velmi silné zemětřesení. První ministr, markýz Pombal, vedl obnovu města v imperiálním stylu a prosadil merkantilistické a různé osvícenské reformy. Coby tradiční spojenec Anglie bylo Portugalsko roku 1808 napadeno Napoleonem. Královský dvůr v té době přesídlil do Rio de Janeiro a ovládal své državy (od r. 1815 Spojené království Portugalska, Brazílie a Algarves) odtud až do návratu roku 1820. Roku 1822 se však Brazílie osamostatnila. V letech 1828—1830 probíhaly tzv. liberální války mezi absolutisty a konstitucionalisty. V roce 1890 utrpělo spojenectví s Anglií poté, co se střetla s portugalskými koloniálními zájmy v Africe.

Dynastie Avis vládla v letech 1385 až 1580 Portugalsku.

Vlastně jde o nemanželskou linii předchozí dynastie burgundské, která sama náležela k větvím francouzského královského rodu Kapetovců.

V letech 1383 - 1385 bylo Portugalské království v krizi faktického bezvládí, způsobeného smrtí posledního portugalského krále z burgundské dynastie Ferdinanda I., který neměl mužského potomka. Za následnici trůnu byla pod regentstvím své matky Eleonory Teles de Menezes uznána v roce 1383 Ferdinandova desetiletá dcera Beatrix, kterou ještě téhož roku provdali za kastilského krále Jana I. To podnítilo boje Portugalců s Kastilií o svou nezávislost.

Dne 6. dubna 1385 prohlásila národovecká strana portugalským králem Jana, velmistra portugalského rytířského Aviského řádu a nemanželského syna krále Petra I. Portugalského (1320 - 1367) a dony Teresy Lourenço (Jan tedy byl polorodým bratrem zesnulého Ferdinanda I.). Kastilský král nedokázal nároky své ženy na trůn obhájit a po porážce Kastilie v bitvě u Aljubarroty ze 14. srpna 1385 byla vláda Jana I. Portugalského definitivně upevněna. Nová portugalská vládnoucí dynastie získala jméno po uvedeném rytířském řádu. V roce 1580 bylo Portugalsko připojeno jako korunní země ke Španělsku, čímž skončila téměř dvě století trvající vláda této dynastie. Filip II. Španělský pak nastoupil na portugalský trůn jako Filip I. Moudrý. Portugalský král Jan IV., původně vévoda z Bragancy, který dosedl na trůn po úspěšné vzpouře proti Habsburkům roku 1640, byl potomkem nemanželského syna Jana I., v nemanželské linii tedy potomci rodu vládli nadále.

Králové dynastie Avis:

Ostatní významní členové dynastie Avis:

Autor LUCky.luKA v 17:21 | Permalink | Komentáře

Sedmiletá válka (1756 – 1763) byl rozsáhlý ozbrojený konflikt mezi ústředními evropskými mocnostmi 18. století − Velkou Británií, Pruskem a Portugalskem na straně jedné, Francií, Rakouskem, Ruskem, Švédskem, Svatou říší římskou, Saskem a Španělskem na straně druhé. Válce předcházel velký mezinárodně politický přesun, tzv. zvrat aliancí (renversement des alliances), či diplomatická revoluce, která ukončila 250 let trvající dědičné nepřátelství mezi Francií a Rakouskem avšak zpřetrhala tradiční vztahy mezi Francií a Pruskem. Naproti tomu Prusko nabralo stejný politický kurz s dalším dědičným protivníkem Francie, Velkou Británií. Přesto zůstala země krále Fridricha II. na evropském bojišti ze všech stran obklopena nepřáteli a proti 4,5 milionům Prusů se postavilo okolo 90 milionů obyvatel Rakouska, části říše, Ruska, Francie a Švédska.

Díky sedmileté válce zaujala Velká Británie postavení první průmyslové, obchodní a námořní velmoci, českým zemím však přinesla definitivní ztrátu Kladska a větší části Slezska, o něž Marie Terezie přišla v předchozích slezských válkách. Celé střetnutí se ve své době vedlo na nepředstavitelné ploše, v Evropě, Americe, Asii, Africe i na oceánech a je tudíž právem považováno za první celosvětový válečný konflikt. Avšak v konečném důsledku byla oběť více jak 500 000 vojáků a 320 000 – 570 000 civilistů zbytečná, jelikož hranice mocností v Evropě, o něž v počátcích tohoto sedmiletého zápolení především šlo, zůstaly ve stavu jako před válkou.

• KONFLIKT - Aliance - Pruske kralovstvi, Velka Britanie, Portugalske kral. a Hannoversko.

• Misto - EVROPA, AMERIKA, ASIE, AFRIKA
• Vysledek - Pařížský mír, Hubertusburgský mír

• KONFLIKT - Aliance - Rakousko - Habsburska monarchie, Francouske kralovstvi, Ruske imperium, Svedske kral., Spanelske kral., Saske kurfirstvi, Svata Rise Rimska

• Casus belli

Sedmiletá válka (1756 – 1763) byl rozsáhlý ozbrojený konflikt mezi ústředními evropskými mocnostmi 18. století − Velkou Británií, Pruskem a Portugalskem na straně jedné, Francií, Rakouskem, Ruskem, Švédskem, Svatou říší římskou, Saskem a Španělskem na straně druhé. Válce předcházel velký mezinárodně politický přesun, tzv. zvrat aliancí (renversement des alliances), či diplomatická revoluce, která ukončila 250 let trvající dědičné nepřátelství mezi Francií a Rakouskem avšak zpřetrhala tradiční vztahy mezi Francií a Pruskem. Naproti tomu Prusko nabralo stejný politický kurz s dalším dědičným protivníkem Francie, Velkou Británií. Přesto zůstala země krále Fridricha II. na evropském bojišti ze všech stran obklopena nepřáteli a proti 4,5 milionům Prusů se postavilo okolo 90 milionů obyvatel Rakouska, části říše, Ruska, Francie a Švédska.

Díky sedmileté válce zaujala Velká Británie postavení první průmyslové, obchodní a námořní velmoci, českým zemím však přinesla definitivní ztrátu Kladska a větší části Slezska, o něž Marie Terezie přišla v předchozích slezských válkách. Celé střetnutí se ve své době vedlo na nepředstavitelné ploše, v Evropě, Americe, Asii, Africe i na oceánech a je tudíž právem považováno za první celosvětový válečný konflikt. Avšak v konečném důsledku byla oběť více jak 500 000 vojáků a 320 000 – 570 000 civilistů zbytečná, jelikož hranice mocností v Evropě, o něž v počátcích tohoto sedmiletého zápolení především šlo, zůstaly ve stavu jako před válkou.

• Rok 1760

Kristián I. Anhaltský (11. května 1568, Bernburk – 17. dubna 1630) byl kníže anhaltský a především jeden z velmi významných diplomatů své doby. Nějakou dobu byl vojevůdcem a dokonce vrchním velitelem českého stavovského vojska během třicetileté války, ale jako vojevůdce se neosvědčil. Svými diplomatickými schopnostmi vynikl záhy tak, že již roku 1591 byl postaven do čela pomocného vojska, které bylo ve Svaté říši sebráno pro francouzského krále Jindřicha IV. Ačkoli tato výprava neskončila zrovna slavně, byla přece rozhodným momentem v Kristiánově životě, protože Kristián tu přestoupil od luterství ke kalvinismu, ale také navázal styky s králem Jindřichem IV. a tato známost výrazně poznamenala jeho politický vývoj.

Potom vstoupil do služeb falckého kurfiřtata Fridricha IV. a stal se záhy (byl od roku 1595 místodržitelem Horní Falce se sídlem v Amberku) duší veškeré falcké politiky. Jeho předním cílem bylo zlomení Habsburské moci a k tomu používal nejjemnější diplomacii a intrikánství. Jeho hlavní činnost spadá do let 1606–1611. Po dohodě s králem Jindřichem IV. a s jeho podporou připravil tehdy Kristián založení a vzrůst Protestantské unie ve Svaté říši a a podporu měl také ode vší opozice v Čechách, na Moravě, v Rakousých a v Uhrách. Zejména je třeba připomenout jeho blízké styky s Petrem Vokem z Rožmberka a s rakouským pánem Tschernemblem – zasáhl svoji politikou mnohonásobně a rušivě do vnitřních poměrů dědičných zemí rakouských.

Jeho program se tu měnil podle poměrů: od roku 1606 pracoval na tom, aby se následníkem Rudolfa II. stal bezdětný arcivévoda Maxmilián, když však roku 1608 arcivévoda Matyáš vystoupil proti císaři, změnil Kristián rychle plán a agitoval pro intervenci kurfiřtů a dokonce pro válečné zakročení Unie. Po míru v Libni hleděl zase využít vzájemné nesnášenlivosti obou bratří a jednal v tom směru zvláště s rakouskými stavy a také se samým císařem. Roku 1609 byl v Praze jako vyslanec Unie a snažil se – byla to vždycky jeho oblíbená myšlénka, rozšířit Unii do všech zemí rakouských – získat pro ni alespoň Čechy a Slezany. Hned na to zasáhl Kristián činně do války o dědictví julišsko-klevské (1609-14). Opět v plné shodě s Jindřichem IV. vtrhl roku 1610 s vojskem Unie do sporných krajin, když však náhlou smrtí Jindřicha IV. pozbyla záležitost julišsko-klevská evropského významu, vrátil se po několika válečných úspěších zpět do Amberka.

Od té doby nevystupoval Kristián již tak rozhodně, a teprve opět povstání české roku 1618 jej vyvolalo k rozsáhlejší činnosti. Jeho programem bylo úplné vytrženi Čech z habsburské nadvlády a v tom směru byl tvůrcem „české politiky“ kurfiřta Fridricha V. Vzhledem k blízkému vztahu k novému českému králi nahradil roku 1619 Jindřicha Matyáše Thurna v čele českého vojska, ale na rozdíl od hraběte Thurna, pracoval pro povstání hlavně diplomaticky a jako velitel se neosvědčil.

Bitva na Bílé hoře ukončila neslavně jeho politickou dráhu: dán od císaře do klatby uprchl Kristián nejprve k švédskému králi Gustavu Adolfovi, pak k dánskému králi Kristiánovi IV. Později, roku 1624 se ale s císařem smířil i žil pak již jen v soukromí na svém bernburském panství, které mu připadlo roku 1603 při opětném rozdělení dědictví anhaltského. Věrnosti k císaři již neporušil a dokonce roku 1629 mu byla nabídnuta i přímo císařská služba a když odmítl, byl jmenován placeným komořím císařským. Se svou manželkou Annou z Bentheimu měl šestnáct dětí, z nichž jej však jen pět přežilo. Bernburská linie rodu anhaltského, jím takto založená, vymřela pak teprve roku 1863.

Autor LUCky.luKA v 23:01 | Permalink | Komentáře

Linhart Colona svobodný pán z Felsu, na Andělské Hoře a Bochově (*1565 – 13. dubna 1620, Sinzdorf v Rakousku) byl český šlechtic a vojevůdce pocházející z německého rodu Colonů z Felsu. Padl v boji jako polní maršál českého stavovského vojska a byl posmrtně v roce 1621 odsouzen ke ztrátě cti a majetku.

Narodil se v rodině přijaté mezi českou stavovskou obec v roce 1572, kde byl vychován jako luterán. V roce 1605 je hejtmanem Žateckého kraje. V letech 1609 a 1611 se dostává k velení vojska v Čechách spolu s Jindřichem Matyášem Thurnem. Mimo to také Linhart získává v těchto letech významné statky pro svůj rod. K již stávajícímu Cínovu v Žateckém kraji a k domu na Malé Straně připojil roku 1609 Hartenstein a Bochov a roku 1617 ještě Waldheim v Chebském kraji. Toto jmění vynášelo mu 142 324 zlatých.

Linhart na sněmu roku 1617 vystupoval jako jeden z mála proti přijetí arcivévody Ferdinanda za krále českého, čímž upadl v panovníkovu nemilost. Roku 1618 byl mezi těmi, kteří se s Jindřichem Matyášem Thurnem v paláci Smiřických umluvili o vyhození místodržících (defenestraci 23.května 1618), i náležel pak mezi náčelníky vzpoury, protože byl zvolen od odbojných stavů za nejvyššího generála a maršálka stavovského vojska.

Jako maršál vykonal dne 16. června 1618 poselství k saskému kurfiřtovi Janu Jiřímu, tak že týž obzvláštní pomocí stavům českým se zavázal. Při sjezdu stavů, dne 19. srpna 1619, učinil návrh na zavržení a zapuzení Ferdinanda II. a přimlouval se za zvolení kurfiřta saského, jemuž dal první hlas ze stavu panského. Potom byl smrtelně raněn v bitvě u Sinzendorfu, již nešťastně svedl s Buquoyem 13. dubna 1620, zemřel po několika dnech v táboře.

Pro vytčené provinění při hrdelní komisi, 26. dubna 1621, byl odsouzen ke ztrátě všeho jmění a památka jeho na věčné časy proklata. Všech jeho statků se poté ujala královská komora a není jasná zdali jeho manželce Alžbětě. roz. z Lobkovic, synům jejím nezletilým Janovi a Adamovi Colonům z Felsu a dcerám Marii a Kateřině něčeho se dostalo.

Autor LUCky.luKA v 22:24 | Permalink | Komentáře

Hrabě Jindřich Matyáš Thurn (německy Heinrich Matthias von Thurn, italsky Enrico Maffeo della Torre, finsky Henrikki Matias Thurn) (24. února 1567 na hradě v Lipnici – 26. ledna 1640 na zámku Pernava, Livonsko) byl jeden z vůdčích stavů českého protihabsburského odboje za třicetileté války. Inicioval druhou pražskou defenestraci z roku 1618. Pocházel z větve Thurn-Valsassina.

Narodil se Františku Thurnovi a jeho druhé ženě Barboře Šlikové 24. února 1567 na hradě v Lipnici v Čechách jako v pořadí pátý syn. Jeho rodiče byli protestanti, ale po otcově smrti v roce 1586 se Jindřich Matyáš dostal do výchovy svého strýce Jana Ambrože, horlivého katolíka, který ho vychovával v Kraňsku. Zde se mluvilo především německy, italsky a slovinsky, což způsobilo, že se Jindřich nikdy nenaučil dobře česky. Navzdory katolické výchově se z Jindřicha stal horlivý protestant.

Záhy se stal rakouským diplomatem a při této práci navštívil Istanbul, Sýrii, Egypt a Jeruzalém. Od roku 1592 se začal angažovat v císařské armádě bojující v Uhrách proti Turkům. V těchto bojích získal hodnost plukovníka u jízdy a od armády odešel ověnčen titulem válečný rada.

Za majetky získané dědictvím a sňatkem si koupil panství Veliš v roce 1605. I přesto, že českým jazykem nevládl byl přijat mezi české stavy a rychle si získal vůdčí postavení a v roce 1609 se výrazně zapojil do bojů o Majestát na náboženskou svobodu, vydaný později Rudolfem II. O několik let později, v roce 1611, se postavil do čela stavovské armády vedené proti pasovským vojskům biskupa Leopolda.

Po smrti krále Rudolfa získal ve službách krále Matyáše další statky a tituly, jako například karlštejnský purkrabí, o tento titul přišel v roce 1617 při odmítnutí Ferdinanda II. jako českého krále. Za svoje věrné služby protestantskému vyznání čeští stavové udělili Jindřichu Matyášovi titul evangelického defenzora. V roce 1618 byl svolán další stavovský sněm (protizákonný) a Jindřich Matyáš opět vedl ohnivou řeč proti Ferdinandu Štýrskému. Tento spor se vyhrotil 23. května, kdy rozhořčený dav pod vedením Thurna a Václava Budovce z Budova vtrhl na Pražský hrad a vyhodil dva přítomné místodržící.

Ač v této době nebyly ještě zřejmé dopady pražské defenestrace, dnes se o ní říká, že stála na počátku třicetileté války. Po nastolení stavovské vlády v Čechách byl jmenován generállajtnantem (což byla druhá nejvyšší hodnost podřízená polnímu maršálovi, přičemž maršálskou hodností byl pověřen Linhart Colona z Felsu) českého vojska spolu s Jiřím Fridrichem Hohenlohe, což způsobilo, že měla armáda dvě dosti autonomní velení. V čele armády bojoval především v jižních Čechách, kde dobyl Český Krumlov od císařského generála Karla Buquoya a několikrát se mu podařilo přitáhnou k Vídni. Až později po zvolení Fridricha za krále byl zvolen za vrchního velitele kníže Kristián Anhaltský. Později, 1. května 1620, byl ještě Jindřich Matyáš jmenován vrchním velitelem stavovské armády v Čechách. Po bitvě na Bílé hoře, aby se Thurn vyhnul trestu, odešel z Čech spolu s několika dalšími pány a Fridrichem Falckým.

V zahraničí se snažil, až do své smrti, získávat přízeň všemožných nepřátel Habsburků. Při tomto počínání bojoval v bitvách na straně Fridricha Falckého, Gabriela Betlena, Benátské republiky, Dánska a Švédska. Později se snažil přesvědčit Albrechta z Valdštejna aby změnil stranu a stal se českým králem, tento plán byl zmařen po Valdštejnově smrti v Chebu. Na sklonku života si Thurn uvědomil, že žádnému z jeho spojenců vlastně nikdy nešlo o dobro českých stavů ale o svoje vlastní dobro. Umřel v požehnaném věku sedmdesáti tří let 26. ledna 1640 v Livonsku (dnešní Estonsko).

Autor LUCky.luKA v 22:35 | Permalink | Komentáře

Petr Ernst II. hrabě Mansfeld, nebo také Petr Arnošt Mansfeld (*1580 – 29. listopadu 1626) byl nelegitimní syn Petra Arnošta I. Mansfelda, byl také vojenský důstojník, který se vyznamenal během bojů třicetileté války na straně protihabsburského odboje především v období česko-rakouské války.

Petr Arnošt pocházel z rodu, který vlastnil území Mansfeld v Horním Sasku. Narodil se jako levoboček budoucímu nizozemskému místodržiteli Petru Arnoštovi I. Mansfeldovi. Většinu svého mládeneckého života prožil v paláci svého otce v Lucemburku. První vojenské zkušenosti získal při tažení v roce 1594 do Uher s císařskou armádou, kde sloužil pod svým nevlastním bratrem Karlem.

Po tomto tažení se mezi lety 1601 až 1604 účastnil dobývání nizozemského Ostende pod vedením španělského generála Ambrosia Spinoli. Poté se dostal do vojska pasovského biskupa arcivévody Leopolda. V jeho službách se zúčastnil roku 1609 bojů o dědictví julišsko-clevské. Následujícího roku změnil tábor a přidal se na stranu Protestantské unie. V roce 1618 byl Petr Arnošt vyslán savojským vévodou Karlem Emanuelem v čele asi 2000 mužů na podporu českých stavů v boji proti Habsburkům v Českém království. Během jeho kariéry byl označen za vůbec nejschopnějšího vojevůdce v českcých službách, ale také se jeho vojsko stalo známé kvůli svým loupeživým výpadům a rabování. Podařilo se mu dobýt Plzeň, nicméně byl poražen hrabětem Buquoy v bitvě u Záblatí. Další skvrnou na jeho kariéře bylo pochybné jednání při tažení císařsko-ligistických vojsk přes Čechy a kolem Plzně 8. října 1620.

V této době Petr Arnošt si nadiktoval nesplnitelné podmínky, za kterých mínil kapitulovat: požadoval povýšení do stavu říšských hrabat, místodržitelství v Lucembursku a 400 000 zlatých. Problém byl, že povýšení by musel posvětit císař ve Vídni a místodržitelství by musel udělit nizozemský místodržící Albrecht a to nejspíše s povolením španělského krále. Nakonec poněkud slevil, a za úplatek 100 000 rýnských se stal neutrálním a do bitvy na Bílé hoře se nezapojil, místo toho zůstal se svým vojskem v Plzni. Přestože by se toto jednání mohlo zdát zrádné, obvykle takto nebývá označováno ani dobovými historiky, například Pavel Skála ze Zhoře píše:

Petr Arnošt zůstal v Plzni dokud se Fridrich Falcký nestáhl pryč z Koruny české a pak se odtud také stáhl. Ve Falci se úspěšně bránil nájezdům císařského generála Jana Tillyho. Ve Falci se spojil s Fridrichem a podařilo se mu porazit Tillyho v bitvě u Wieslochu. Poté ho Friedrich propustil ze svých služeb a Petr Arnošt se spojil s Kristiánem Brunšvickým a vstoupil do služeb Nizozemské republiky. Okolo roku 1624 navštívil třikrát Londýn, kde ho lidé vítali jako hrdinu, nejméně jednou navštívil také Paříž. Jakub I. se nejprve zdráhal poskytnou pomoc na obnovu Falce, ale později, v roce 1625, Petr Arnošt odjel z Doveru do Nizozemí se svou armádou Jakubem podpořenou. Ještě téhož roku byla třicetiletá válka obnovena založením Haagské koalice. Do čela vojsk Haagské koalice byl zvolen dánský král Kristián IV. a Petr Arnošt byl pověřen jako velitel armády Haagské koalice pro střední Evropu. Jeho vojska byla ale vzápětí poražena Valdštejnem v bitvě u Dessau. Petr Arnošt nelenil a velmi brzo sestavil novou armádu, se kterou vtrhl do habsburských dědičných držav. Odsud byl ale Albrechtem z Valdštejna vytlačen do Uher přes Opavu, kam se navrátila část uprchlých českých stavů a organizovala zde odboj. Později, kdy už byl nucen ustoupit do Uher, doufal Mansfeld v pomoc sedmihradského vévody Gabriela Betlena. Betlen ale záhy změnil názor a v roce 1626 podepsal bratislavský mír s císařem Ferdinandem II., což donutilo Mansfelda k opuštění jeho mužů.

Mansfeld se bez svého vojska vydal do Benátek, kde chtěl vyjednat spojenectví, ale když dosáhl vsi Rakovica poblíž Sarajeva náhle onemocněl a 29. listopadu 1626 vydechl naposled.

Autor LUCky.luKA v 22:54 | Permalink | Komentáře

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna (nebo také Vojtěch Václav Eusebius z Valdštejna), zkráceně též Valdštejn, v zahraniční literatuře také Wallenstein nebo Waldstein) (24. září 1583, Heřmanice – 25. února 1634, Cheb) byl český vojevůdce a politik, vedle Jana Tserclaese Tillyho nejvyšším velitelem císařsko-ligistických vojsk během třicetileté války.

Bojoval na straně císaře proti Protestantské unii, později upadl v nemilost a byl císařskými důstojníky úkladně zavražděn. Byl prvním vůbec, kdo začal vydržovat stálou armádu, a to nikoli z císařské apanáže, nýbrž z kontribucí nepřátelských i spojeneckých území. Zemřel jako jeden z nejvlivnějších lidí v Evropě.

Narodil se na tvrzi Heřmanice jako syn zchudlého Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické ze Smiřic, kteří se drželi víry Jednoty bratrské. Po jejich brzkém úmrtí jej nechal strýc z matčiny strany, Albrecht Slavata z Košumberka, vychovávat od patnácti let v Olomouci v konviktu jezuitů, kde přestoupil do katolické církve. (Vzhledem ke své vypočítavé povaze však byl v dospělosti katolíkem pouze na oko.)Dále studoval na evangelické univerzitě v Altdorfu, a ve společnosti význačného matematika Petera Vergunda navštívil Nizozemí, Anglii, Francii a Itálii, kde také v Bologni a Padově studoval matematiku a astronomii. (Astronomie byla tehdy neoddělitelně spjata s astrologií, jíž se po setkání s Keplerem stal Valdštejn celoživotním horlivým vyznavačem.) Po návratu z Itálie se nechal roku 1604 najmout jako fendrych (praporčík) pro vojenské tažení císaře Rudolfa II. proti Turkům, kde si vysloužil povýšení na hejtmana. Z uherského tažení si však domů přinesl též uherskou nemoc, tedy syfilitidu, která jej psychicky ovlivňovala až do konce života. Od roku 1608 byl hejtmanem ve službách arcivévody Matyáše Habsburského. Jeho úkolem bylo po boku nezkušeného Maxmiliána z Lichtenštejna najmout na Moravě pluk německých žoldnéřů. Avšak celý spor mezi Rudolfem a Matyášem byl 24. června 1608 ukončen podpisem libeňského míru, čímž Rudolf ztratil Rakousko, Uhry a Moravu. Valdštejn se tak mohl vrátit ke dvoru.

V roce 1609 se oženil výhodně s mladou vdovou Lukrécií Nekšovnou z Landeka po Arklebovi Prusínovském, pánu z Víckova, který byl o dobrých dvacet let starší, zemřel v roce 1608. Tehdy se usadil na jejím sídle ve Vsetíně. Avšak již po pěti letech jeho manželka zemřela a jemu se podařilo získat všechen její majetek jako dědictví; připadla mu tak rozsáhlá zboží na Moravě, k nimž připojil i 14 zboží svého strýce. Podruhé se oženil (9.června 1623) s Marií Elizabetou z Harrachu (*28.září 1601-+23.března 1656). Měli dvě děti, dceru Marie Alžbětu (1625-1662) a syna Albrechta Karla (* 22. listopadu 1627), který po třech týdnech zemřel. Roku 1615 na generálním sněmu zemí České koruny selhává pokus obnovit konfederaci stavovských obcí všech zemí monarchie a nebyla vyřešena ani otázka společné obrany a daní. Avšak moravská zemská vláda s hejtmanem Ladislavem z Lobkovic se vyslovila kladně k obraně a jmenovala tři plukovníky moravského stavovského vojska, kteří měli za úkol v případě potřeby najmout 3000 pěších a 1000 jezdců – mezi ně vedle Jiřího z Náchoda a Petra Sedlnického patřil i Albrecht z Valdštejna. Roku 1617 podpořil armádu arcivévody Ferdinanda ve friulské válce (severovýchodní část hranice mezi Rakouskem a Slovinskem) proti Benátkám dvěma sty jezdci (které najal za vlastní peníze) v obležené pevnosti Gradíšky [Gradisca d'Isonzo]. V bojích se osvědčil a později ve své vojenské kariéře zhodnotil. 29. června byl v Praze korunován na českého krále Ferdinand II. Štýrský. Ten přiměl císařského vyslance v Madridu k podpisu mírové smlouvy.

Mezitím propuklo stavovské povstání. Spolu s dalšími protestoval v červnu 1618 proti vypovězení jezuitů ze země, za co je stižen direktory domácím vězením. Poté, co Thurn vtrhl na Moravu, shromáždil své vojsko a pokusil se, ač neúspěšně, přemluvit své vojáky k přeběhnutí na císařskou stranu. Nakonec odevzdal císařské pokladně ukradenou stavovskou pokladnici a za to byl jmenován císařským plukovníkem. Za to se samozřejmě stavové usnesli, aby byl ze země vypovězen a jeho statky zkonfiskovány. Od této doby se proto už mohl spoléhat pouze na vítězství císařských. Jeho vojsko se do tzv. české války zapojilo v bitvě u Záblatí, při obraně Vídně a též do bitvy na Bílé hoře. Ač se sám bojů neúčastnil, jeho pluk si počínal výtečně a Albrecht byl jmenován císařským komisařem v severozápadních Čechách, kde tvrdým způsobem vymáhal kontribuce. Jeho pluk se před popravou 27 českých pánů podílel též na zatčení Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Když bylo vítězství císařské strany dovršeno, zúčastnil se spolku, který vytvořili zemský místodržící kníže Lichtenštejn, židovský bankéř Jakub Baševi z Treuenburka, holandský obchodník Hans de Witte a Pavel Michna z Vacínova. Společně založili mincovní konsorcium, které razilo znehodnocené mince – tzv. dlouhé mince. Celý podnik skončil státním bankrotem, on však vydělal tímto podnikem jmění. Daleko větší zisky však získal nákupem konfiskátů mezi lety 1621–1625, mezi nimi vynikalo dědictví po Smiřických a Rödernech. Objem zisků z těchto spekulací je odhadován až na 6 miliónů rýnských zlatých.

Roku 1625 se frýdlantské panství změnilo na Frýdlantské knížectví, roku 1627 bylo povýšeno na Frýdlantské vévodství. Jeho území bylo vyňato ze Zemských desek Království českého, a stalo se tak jakýmsi státem ve státě. Hlavním centrem Frýdlantska se stal Jičín, dotýkalo se i hranice Slezska, a mohlo se tak i odtrhnout od zbytku království. Mezi jeho plány bylo v Jičíně zřídit sídlo biskupství, univerzitu a vlastní sněm. Od roku 1628 zde měl právo jmenovat šlechtice, povyšovat sídla na města a razit mince na které se razilo heslo INVITA-INVIDIA! = Navzdory závisti! Do Jičína pozval jezuity, kteří zde založili kolej. Kraj nebyl zatížen daněmi, a byl proto nazýván též terra felix, šťastnou zemí. Roku 1625 se Valdštejn ujal velení císařských, byl jmenován generalissimem a sklízel úspěchy ve válce falcké, dánské a švédské. Jeho tažení koordinoval s velitelem vojsk Katolické ligy, Janem Tsarclaesem Tillym, avšak mezi armádou císařskou a ligistickou panovala jistá rivalita. Bylo tomu tak především proto, že nejvyšší velitel bavorský vévoda Maxmilián se snažil o upevnění moci Bavorska, a tedy oslabení císaře. Oproti tomu Valdštejn se snažil o utvrzení moci císaře, dokonce chtěl ze Svaté říše římské národa německého vytvořit dědičnou monarchii, těchto jeho velkých plánů se v konečném důsledku zalekl i sám císař.

Jeho armáda byla tvořena nejprve 30 tisíci muži, postupně ale narůstala až na 100 tisíc. Prezident císařské vojenské rady Rombald Collalto vytáhl společně s ním do boje společně, avšak po půl roce se kvůli neshodám vrátil do Vídně, kde na něj žaloval. Císař jej pak pověřil reorganizací armády, avšak tou si získal mnoho nepřátel. Největším protivníkem přímo na bitevním poli však mu byl dánský král Kristián IV., jenž během dvou let zcela ovládl celé severní Německo a budil u protestantského obyvatelstva velké nadšení. Roku 1627 koupil knížectví Zaháňské a následujícího roku mu bylo propůjčeno vévodství meklenburské a je jmenován generálem císařské námořní armády generál Oceánského a Baltského moře. Téhož roku obdrží Řád zlatého rouna, jímž se mohly chlubit jen opravdové evropské elity. Avšak zároveň mu umírá jediný syn, princ Karel, a jeho ochránce Karel z Harrachu. Bavorský vévoda Maxmilián kritizoval od jara 1629 císaře Ferdinanda II. za jeho přílišnou toleranci jeho válečného tažení a plundrování. Protože císař potřeboval potvrdit volbu svého syna Ferdinanda římským králem, obětoval Valdštejna a v prosinci 1629 jej odvolal z velení kvůli jeho nerozhodnosti vůči postupu dánského krále.

Toto odvolání se stalo finanční pohromou pro něj i jeho společníky (de Witte páchá sebevraždu kvůli bankrotu). Vrhl se tak do jiného podnikání, zakložil pivovary, mlýny a textilní a zbrojařské manufaktury. Žil v nově zařízeném paláci dnes známém jako Valdštejnský palác, dnešním sídle Senátu Parlamentu ČR na Malé Straně. Situace císařské armády se však valem zhoršovala. Švédský král Gustav II. Adolf přeplavil svou armádu do severního Německa a postupoval dále; jako spojence si získal saského kurfiřta Jana Jiřího. V bitvě u Breitenfeldu porazil 17. září 1631 císařské. V listopadu dobyli Sasové Prahu a z Čech utekl i on sám. O měsíc později přijal nabídku stát se znova generalissimem císařské armády. Podmínky si tvrdě diktoval, avšak během pár měsíců vybudoval čtyřicetitisícovou armádu. Císař mu udělil hlohovské vévodství ve Slezsku náhradou za ztracené Meklenbursko. Do května 1632 postupně osvobodil Čechy i Bavorsko, avšak 16. listopadu proběhla bitva u Lützenu, která neskončila jeho vítězstvím, nýbrž výsledkem nerozhodným. V této bitvě však padl švédský král Gustav Adolf a jeho armáda byla značně demoralizována. Valdštejn si vysloužil tvrdou kritiku strahovského opata Kašpara z Questenberka a prezidenta válečné rady Jindřicha Šlika. Po ústupu do Čech jej čekal soud se 17 vinnými plukovníky. Armáda nebyla rozpuštěna se záměrem osvobodit Slezsko. On sám se přesunul z pražského paláce zpět do Jičína, kde mu 16. května 1633 mluvčí české emigrace Jan Varlejch z Bubna nabídl českou královskou korunu. Léto 1633 patřilo osvobozování Slezska.

Krize započala v souvislosti se vpádem výmarského vévody Bernarda do Bavor. Řezno podlehlo Švédům 14. listopadu 1633 a nic jim nemohlo zabránit vpádu do Rakouska. Bylo mu nařízeno, aby se svou armádou těsně po splnění úkolů ve Slezsku vytáhl do Bavorska. V Plzni se však, i kvůli příchodu zimy, rozhodl nařídit své armádě ubytovat se. To bylo pochopeno císařovou vojenskou radou jako váhání a zrada vůči císaři. Jeho konkurenti neustále posílali stížnosti a memoranda žádající jeho sesazení. Jeho zdravotní stav byl také velmi vážný. Zmocněnec rakouského a španělského dvora kapucín Diego Quiroga mu kvůli tomuto zdravotního stavu nabídl dokonce dobrovolné odstoupení z funkce vrchního velitele císařských vojsk. To jej ovšem rozhořčilo. 11. června 1633 pozval do Plzně všechny důstojníky od velitelů pluků výše a následujícího dne tito velitelé podepsali přísahu, v níž mu slibovali věrnost. Toto shromáždění však přesvědčilo císaře, dosud nerozhodného, aby 24. ledna podepsal dekret, jímž zbavil vojsko věrnosti Valdštejnovi a velení svěřil Gallasovi. Podle císařského patentu měl být Valdštejn spolu s polním maršálkem Kristianem Illovem a plukovníkem Adamem E. Trčkou, coby strůjci vzpoury, zatčen a dopraven do Vídně. Fakticky však byl tento výnos rozsudkem smrti. 22. února se vydal na cestu do Chebu, kam dorazil 24. února. Plukovník Walter Butler spolu s Walterem Lesliem a Johnem Gordonem uspořádal pro něj a jeho přátele hostinu. Ta byla záminkou k likvidaci Valdštejna a jeho přívrženců. Avšak Albrecht se na tuto hostinu nedostavil, zůstal v domě, kde byl ubytován (Pachelbelovský dům). V hodovním sále byli zavražděni Illov, Kinský, Jindřich Niemann a Trčka. Vrazi se vydali do Albrechtova domu, kde horlivý setník Walter Deveroux zavraždil vévodu partyzánou.

Důvody jeho jednání byly dlouho záhadou a vedly k řadě značně fantastických teorií, podle nichž například usiloval o českou královskou korunu atp. Pravda je však zřejmě daleko přízemnější. Už v dobových zápisech se hovoří o jeho „uherské nemoci“, kterou byla s pravděpodobností rovnající se jistotě syfilis. Toto onemocnění si zřejmě přivezl z některého uherského tažení. Zřejmě od roku 1630 trpěl generalisimus třetím stádiem této choroby. Jeho jednání po roce 1630 je také takřka učebnicovým příkladem třetího stádia syfilis (poruchy osobnosti, demence, progresivní paralýzy). Valdštejn často prováděl horečná a zcela nesmyslná rozhodnutí, nebyl schopen souvislého uvažování, nesmyslně a radikálně měnil své příkazy atp. Jeho „chebská anabáze“ byla téměř nepochybně snahou „nezemřít v posteli“, ale v boji, neboť jako voják tělem i duší v žádném případě nechtěl připustit, aby neskonal hrdinskou smrtí… (jeho kroky je však nutno také vnímat ve světle uposlechnutí příznivé věštby jeho dvorního astrologa Vlacha Seniho, k níž tenkrát došlo, tj. kolem roku 1630, resp. po jeho prvním odvolání z funkce císařem.)

Otázka, zda zradil císaře, je složitá, neboť jako vrchní velitel měl plné právo vyjednávat s protivníkovou stranou. Císaři však zřejmě bylo potřeba předložit pádný argument pro omezení jeho vlivu, který byl značný a sám o sobě byl trnem v oku mnoha lidem. Navíc se i vojenské schopnosti generalisima s postupujícím průběhem choroby značně snižovaly, což jeho političtí protivníci u vídeňského dvora také chápali jako potvrzení dohadů o jeho zradě. Majetek zavražděných si rozdělili mezi sebou vrahové a vojáci. Zavraždění byli pochováni ve Stříbře, avšak mrtvola vévody byla roku 1636 převezena do Valdic do kartouzy. Po zrušení kartuziánského kláštera roku 1785 byly jeho ostatky pohřbeny v Mnichově Hradišti, kde už zůstaly až dodnes. Jeho ohromný majetek byl zkonfiskován, jeho rodina získala zpět pouze pražský palác pro Maxmiliána z Valdštejna a panství Česká Lípa pro vdovu Isabelu.

Autor LUCky.luKA v 22:42 | Permalink | Komentáře

Skotsko (skotsky a anglicky: Scotland, galsky: Alba) je jednou ze čtyř zemí konstituční monarchie Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, která se nachází v severní části ostrova Velká Británie. Jedinou suchozemskou hranici má s Anglií, na východě je Skotsko ohraničeno Severním mořem, na severu a západě Atlantským oceánem a na jihozápadě Severním průlivem a Irským mořem. Mimo pevninu se Skotsko rozkládá na více než 790 ostrovech, z nichž největší jsou Orkneje, Shetlandy a Hebridy. Hlavním a druhým největším městem Skotska je Edinburgh, který je jedním z největších evropských finančních center. V 18. století bylo město centrem skotského osvícenství, díky kterému se Skotsko stalo jedním z obchodních, intelektuálních a průmyslových motorů Evropy. Největším skotským městem je Glasgow, které kdysi bylo jednou z předních světových průmyslových metropolí a v současné době je součástí velké glasgowské konurbace dominující Lowlands. Ve Skotsku žije 5 144 200 obyvatel, z nichž většinu (88 %) tvoří Skotové. Úředními jazyky jsou angličtina, skotština a skotská gaelština.

Skotské království bylo nezávislé až do 1. dubna 1707, kdy vytvořilo personální unii s Anglickým královstvím, čímž vzniklo Spojené království Velké Británie. Tato unie byla výsledkem smlouvy o Unii z roku 1706 a vstoupila v platnost schválením zákona o Unii parlamenty obou zemí, navzdory rozsáhlým protestům v celém Skotsku. Třebaže je Skotsko součástí Spojeného království, má svůj nezávislý politický systém a vlastní soukromé i veřejné právo (skotské právo). Oddělení skotského právního a vzdělávacího systému a církve i po uzavření Unie přispělo k pokračování skotské kultury a skotské národní identity a část Skotů v čele se Skotskou národní stranou dlouhodobě usiluje o státní nezávislost na Spojeném království.

DĚJINY - První osadníci přišli na území dnešního Skotska pravděpodobně v Době ledové asi před 11 000 lety. První vesnice podle vykopávek vznikaly cca okolo 6000 p.n.l. Průkazné písemnosti o Skotsku pocházejí z dob příchodu Římanů, kteří zemi nazývali Kaledonie. Toto území nebylo díky silnému odporu zdejších barbarských kmenů nikdy dobyto Římskou říší, která načas připojila pouze území jižně od Hadriánova valu. Za zakladatele Skotska se považuje dalriadský král Kenneth Mac Alpin, který si roku 843 podmanil Říši Piktů a založil království Alba, bezprostředního předchůdce Skotského království. Toto království bylo tvořeno šesti severními provinciemi, spravovanými mormaery a několika královstvími na jihu. Mormaerové i králové byli podřízeni skotskému velekráli. K významným společenským změnám došlo ve Skotsku v druhé polovině 11. století, za vlády skotského velekrále Malcolma III., a to především v oblasti práva, majetkových vztahů a v systému následnictví. Reorganizována byla také skotská křesťanská církev. Malcolm III. zavedl v zemi zvyky a zákony převzaté z Anglie. Po vytvoření anglického království muselo Skotsko čelit sílícímu tlaku Anglie, a vedlo s ní dlouhé války, které obě země značně vyčerpávaly. Ve 14. století se objevil William Wallace, který táhnul na jih a dobyl York, čímž zvedl morálku vyčerpaným Skotům (tyto události zobrazuje film Statečné srdce). Další významnou osobou skotské historie byl bezesporu Robert Bruce, pokračující v myšlenkách popraveného Wallace, ovšem jinými prostředky. Dne 1. května 1707 došlo Aktem o unii ke vzniku Království Velké Británie. V této době také vzniká kombinací anglické a skotské vlajky vlajka britská (Union Jack). 1. ledna 1801 se pak Skotsko stalo jednou ze čtyř zemí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. V průběhu 18. století došlo ve Skotsku k několika povstáním proti vládnoucím králům z hannoverské dynastie. Hlavním cílem těchto povstání bylo dosadit zpět na trůn Velké Británie členy katolické stuartovské dynastie, tedy Jakuba Františka Stuarta (povstání 1715 - 1716) a Karla Eduarda Stuarta (1745 - 1746). Povstání byla krutě potlačena. V moderních dějinách stojí za zmínku vliv průmyslové revoluce a zámořských objevů na ekonomický vzrůst Skotska. Obchody se zámořím, výroba lodí a průmyslového zboží napomohly Skotsku k ekonomické prosperitě. Ne nevýznamnou událostí je také objevení ropných nalezišť v Severním moři a znovuobnovení Skotského parlamentu.

GEOGRAFIE - Skotsko se nachází v severní třetině ostrova Velká Británie a na přilehlých ostrovech. Rozprostírá se na 78 772 čtverečních kilometrech (30 414 mil²). Pevninskou hranici má pouze s Anglií a to 96 kilometrovou mezi řekou Tweed na východě a zálivem Solway Firth na západě. Nejbližšími sousedy jsou Irsko, vzdálené po Irském moři 30 kilometrů jihozápadně, Norsko, které leží 400 kilometrů východně přes Severní moře a Faerské ostrovy spolu s Islandem, které odděluje od Skotska Atlantský oceán směrem na severozápad. Ze souostroví vyskytujících se na sever a západ od hlavního skotského území jsou největší Shetlandské ostrovy, Orkneje a Hebridy. Největšími ostrovy pak jsou Mainland (Shetlandy), Lewis, Skye a Mull. Nejvyšším pohořím je Skotská vysočina, nebo též Highlands, kde je i nejvyšší hora Skotska a zároveň celého Spojeného království Ben Nevis (1344 m nad mořem). Highlands leží v severní a severozápadní části Skotska, je vulkanického původu a je převážně kamenitý. Na tomto území se také nachází mnoho horských údolí (glens) a jezer (lochs). Celá tato oblast byla v době ledové pod souvislou vrstvou sněhu a ledu. Směrem od Highland na východ a jih jsou o poznání úrodnější nížiny, vzniklé usazováním. Sedimenty nahromaděné v těchto částech byly a jsou zdrojem pro zemědělství. I v těchto částech lze najít území vulkanického původu, například kolem hlavního města Edinburgu. Směrem k anglickým hranicím je hojnější výskyt lesního porostu, který byl původně po celém území Velké Británie, ale důsledkem mýcení hlavně během průmyslové revoluce a kvůli stavbě lodí z velké části vymizel. Ve středu země mezi městy Greenock, Glasgow, Stirling a Edinburgh - tzv. Střední pás se nachází velká průmyslová zóna. Mezi největší řeky patří Clyde a Forth. V menších horských řekách se daří lososům - národní rybě země. Z mnoha jezer Skotska jsou největší Loch Lomond, což je zároveň přírodní rezervace, Loch Ness, v jehož hlubinách prý žije světoznámá příšera (Lochnesska), jejíž existenci se dodnes nepodařilo dokázat a Loch Awe. Viz také Kategorie:Jezera ve Skotsku. Většina z nich je ledovcového původu.

SPRÁVNÍ DĚLENÍ - Od 1. dubna 1996 se Skotsko člení na 32 správních oblastí (unitary authorities):

KULTURA - V oblasti kultury se ve Skotsku nejvíce vyjímá hudba, literatura a sport. Hudba je tradičně spjata se starou gaelskou kulturou a skotské dudy (jinak v angličtině přesněji Great Highland Bagpipe) jsou všeobecně známým hudebním nástrojem. Kromě nich ovšem ke klasickým skotským kapelám hrajícím Scottish country dance patří také housle, akordeon, ale také harfa. U modernějších seskupení se často používají také elektronické kláves, kytary a jiné nástroje. Ke skotské hudbě patří také skotský tanec (scottish dancing). Nezřídka jsou po celém území Skotska pořádány festivaly s touto tematikou, nebo jen kulturní večery. Ve skotské literatuře se používalo a používá několik jazyků: skotská gaelština, angličtina, skotština, francouzština a latina. Mezi nejznámější skotské literáty patří Robert Burns, Walter Scott, Arthur Conan Doyle a Irvine Welsh. Na rozhlasových vlnách lze naladit mnoho rozhlasových stanic, ale za ryze skotské lze považovat BBC Radio Scotland a BBC Radio nan Gaidheal, které vysílá kombinovaně anglicky a ve skotské gaelštině. Kromě rozhlasu vysílá i televize BBC Scotland a komerční STV. Skotské deníky zastupují Daily Record, The Herald a The Scotsman. Ke kultuře patří neodmyslitelně i sport, což ve Skotsku platí dvojnásob. Soutěživost Skotů je veliká a tradiční sporty spojené s touto zemí jsou všeobecně známé : fotbal, rugby, golf, koňské dostihy, automobilové závody, tenis, atletika a další. Ve fotbale stojí za zmínku tradiční rivalita klubů Celtic Glasgow a Glasgow Rangers. Ve světě rugby pravidelně bojuje skotský národní tým o nejcennější trofeje planety a golfová hřiště ve Skotsku patří mezi nejlepší na světě.

Autor LUCky.luKA v 18:17 | Permalink | Komentáře

Severní Irsko (anglicky Northern Ireland, irsky Tuaisceart Éireann) je součást Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Někdy se zkráceně (a nepřesně, neboť zaujímá jen šest z devíti hrabství této historické provincie) označuje názvem Ulster. Rozkládá se v severovýchodní části ostrova Irsko, na jihu a západě hraničí s Irskou republikou. Má rozlohu 13 843 km² a čítá 1 759 500 obyvatel (2008), hlavním a největším městem je Belfast.

DĚJINY - Stejně jako ostatní Irsko byla i tato oblast obývána od starověku Kelty. Ti se v 5. století začali stěhovat do severních oblastí Británie, kde založili své království, které posléze ovládlo celé dnešní území Skotska. Zároveň v 9.-11. století Irsko silně zpustošily vikingské nájezdy. Od 12. století byla především oblast na severovýchodě ostrova pod vlivem Anglie, sem také od 16. století směřovala silná imigrace anglických, a především skotských presbyteriánů, kteří získali postupně ve čtyřech hrabstvích (Antrim, Armagh, Down a Londonderry) většinu a ve dvou dalších silnou menšinu (Tyrone a Fermanagh); pouze ve třech zbývajících hrabstvích provincie Ulster (Cavan, Donegal a Monaghan) měli nakonec většinu irští katolíci. Unionisté (tedy stoupenci unie s vlastní Británií) pak odmítali autonomii Irska, resp. jeho nezávislost, o níž usilovala většina Irů. V roce 1921 bylo odmítnuto parlamentem (zřízeným roku 1919 pouze pro prvních šest hrabství) spojení s ostatním Irskem. Severní Irsko pak zůstalo součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, což vláda Irska oficiálně nikdy neuznala (de facto roku 1985). Dodnes tu panuje složitá situace, kterou eskalovaly militantní teroristické skupiny z obou táborů, a teprve roku 1994, resp. 1998 bylo podpisem Belfastské smlouvy vyhlášeno příměří (oběma stranami ovšem porušované) a probíhají další politická jednání.

GEOGRAFIE - Území Severního Irska bylo po většinu poslední doby ledové kryto ledovcem. Jezero Lough Neagh je největším sladkovodním jezerem celého irského ostrova a Britských ostrovů vůbec. Jeho rozloha je 392 km². Druhý největší jezerní systém tvoří Horní a Dolní jezero Lough Erne v hrabství Fermanagh. Největším ostrovem Severního Irska je ostrov Rathlin u pobřeží hrabství Antrim. Zátoka Strangford Lough je největší zátokou Britských ostrovů a zaujímá plochu asi 150 km². Pohoří Sperrin Mountains představuje významnou vrchovinu (pokračování Kaledonských hor) s rozsáhlými zásobami zlata, doplněnou žulovými Mourne Mountains a čedičovou plošinou Antrim. Žádné z těchto pohoří není dramaticky vysoké, nejvyšším bodem Severního Irska je Slieve Donard v pohoří Mournes, s výškou 848 m n. m. Vulkanická činnost, která vytvořila plošinu Antrim, zformovala také sloupy na pobřeží hrabství Antrim, které se nazývají Obří chodník (Giant's Causeway). Velmi úrodná oblast se nachází především kolem řek Bann, Foyle a Blackwater. Většina kopcovité oblasti je využívána pro pastevectví. Údolí řeky Lagan dominuje Belfast, který spolu s okolím zahrnuje jednu třetinu populace severního Irska. Celé Severní Irsko má mírné přímořské podnebí, které je vlhčí na západě, ačkoliv oblačnost je častá v celé oblasti. Počasí je nevyzpytatelné po celý rok. Vlhké klima a odlesňování v 16. a 17. století zanechaly Severní Irsko pokryté zelenou (konopnou) trávou.

SPRÁVNÍ DĚLENÍ - Severní Irsko se skládá ze šesti hrabství, ačkoliv pro správní účely se již nepoužívají:

• hrabství Antrim
• hrabství Armagh
• hrabství Down
• hrabství Fermanagh
• hrabství Londonderry (také nazývané jen „Derry“)
• hrabství Tyrone

V současné době se území Severního Irska dělí na 26 okresů, které mají odlišné hranice než hrabství, dokonce i v případě, že jsou po hrabství pojmenované.

Městský status má v Severním Irsku 5 sídel:

• Armagh
• Belfast
• Derry (také nazývané „Londonderry“)
• Lisburn
• Newry

Autor LUCky.luKA v 19:29 | Permalink | Komentáře

Wales (velšsky Cymru), je země Spojeného království Velké Británie a Severního Irska s omezenou autonomií, rozprostírající se západně od Anglie na západě ostrova Velké Británie. Wales obývá keltský národ Velšanů.

Formální název Knížectví Wales, anglicky Principality of Wales, velšsky Tywysogaeth Cymru, se používá vzácně, přestože žádný velšský kníže ve velšském správním systému ani neexistuje, a termín Velšské knížectví nepatří zvláště mezi obyvateli Pembrokeshiru, Cardiganshiru a Gwyneddu k nejoblíbenějším. Wales ve svých současných hranicích nikdy netvořil samostatný stát. Nicméně v 11. století získal nad jeho územím, o téměř dnešním rozsahu, kontrolu Gruffudd ap Llywelyn a lze říci, že od roku 1057 až do Gruffuddovy smrti roku 1063, měl Wales jednoho krále, jehož suverenitu uznala i Anglie, což se již nikdy potom neopakovalo a než jej roku 1282 dobyl anglický král Eduard I., se opět rozpadl na řadu malých království. Od roku 1301 tradičně náleží následníkovi anglického a později britského trůnu titul knížete velšského (Prince of Wales, do češtiny ale častěji překládán jako Princ z Walesu). Metropolí Walesu je od roku 1955 Cardiff, třebaže je Caernarfon místem kde je udělován titul kníže z Walesu, a v Machynllethu sídlil parlament, jenž svolal velšský vůdce Owain Glyndŵr během své revolty počátkem 15. století. Od roku 1999 má Wales po dlouhém období přímé anglické a britské správy (trvající od roku 1536, kdy byl Prvním aktem o unii právně i administrativně spojen s Anglií) opět autonomii. V čele Walesu je od té doby Velšské národní shromáždění (National Assembly for Wales), které má omezené pravomoci.

PŮVOD NÁZVU - Anglické jméno pro Wales pochází z germánského slova Walha, které znamená „cizinec“ nebo „cizí“. Velšané sami sebe nazývají Cymry, což pravděpodobně ve staré Velštině znamená „krajan“. Název se ve velšské literatuře po dlouhou dobu používal společně s Brythoniaid (Britové).

GEOGRAFIE - Wales se rozkládá na poloostrově na středozápadě Velké Británie. Má rozlohu přibližně 20 779 km². Od severu k jihu měří asi 274 km a od západu k východu asi 97 km. Wales hraničí na východě s Anglií, a s mořem na ostatních třech stranách: s Bristolským průlivem na jihu, se Svatojiřským průlivem na západě, a Irským mořem na severu. Velšské pobřeží má délku 965 km. Při pobřeží Walesu se nachází několik ostrovů, z nichž je největší Anglesey na severozápadě. Největší koncentrace obyvatelstva a průmyslu se nachází v středním Walesu ve městech Cardiff, Swansea a Newport a jejich okolí. Wales je převážně hornatý, zvláště na severu a ve středu. Hory byly vymodelovány během poslední doby ledové. Nejvyšší hory ve Walesu se nacházejí ve Snowdonii. Nejvyšší horou Walesu je zdejší hora Snowdon (1085 m). V západním Walesu se rozkládá Kambrické pohoří, na které na jihu navazuje pohoří Brecon Beacons. Moderní hranice Walesu a Anglie jsou hodně umělé; byly definovány převážně v 15. století na základě feudálních hranic. S výjimkou potvrzení Monmouthshiru jako části Walesu v roce 1968 nebyly nikdy schváleny v žádném referendu a neurčila je žádná hraniční komise a kopírují Ofův val pouze přibližně. Wales je známý různými krkolomnými názvy obcí, např

• Cwmbran Town
• Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch

HISTORIE - Oblast Walesu je již osídlena minimálně 29 tisíc let, ačkoliv nepřetržité osídlení začíná až po poslední době ledové. Ve Walesu je mnoho památek z období neolitu (především hrobky), ale také z doby bronzové a železné. První psané historické záznamy pocházejí od Římanů, kteří začali dobývat Wales v roce 48. V té době byla oblast současného Walesu rozdělena na mnoho klanových území. Římané vybudovali řetěz pevností napříč jižním Walesem a těžili zlato v Dolaucothi. Založili také legionářskou pevnost Caerleon (latinsky: Isca Silurum), z níž se dochoval nejzachovalejší amfiteátr v celé Británii. Během 4. století přinesli Římané do Walesu křesťanství. Kolem roku 410 Římané opustili Británii a velká část nížin ve Walesu byla uchvácena různými germánskými kmeny. Na druhou stranu vzniklo mnoho nezávislých velšských států, například Gwynedd, Powys, Dyfed a Seisyllg, Morgannwg a Gwent. Tyto státy přetrvaly především díky vhodným zeměpisným podmínkám (hory, řeky) a vytvořily tak základ toho, co známe jako dnešní Wales. V 7. století budovaly státy na hranicích s Anglií opevněné valy (Wat's Dyke, Offa's Dyke). Po zbytcích Offa's Dyke vede dnes stejnojmenná turistická trasa napříč celým poloostrovem z jižního až na severní pobřeží. Do pohraničních šarvátek mezi obyvateli Walesu a Anglie se zapojili i vikinští nájezdníci. Velšané uzavřeli s Vikingy dohodu o společném boji proti anglo-saské Mercii a dočasně tak zabránili expanzi do Walesu.

Celý středověk je provázen boji s Anglií, tedy s Anglosasy a posléze Normany. Obsadit Wales se podařilo až anglickému králi Eduardu I. na konci 13. století. Eduard spoutal Wales kruhem královských hradů a zavedl titul Princ Velšský (Prince of Wales), jehož držitelem je nástupník anglického (dnes britského) trůnu. Proti anglické nadvládě se několikrát zvedl odpor, největší povstání vedl v 15. století Owain Glyndŵr, který si uchoval nad Walesem kontrolu po několik let. V roce 1536 byl Wales plně připojen k Anglii, velšská legislativa spojena s parlamentem ve Westminsteru. V 18. století začínala průmyslová revoluce, která Wales hluboce ovlivnila. Obzvláště jihovýchodní Wales byl v průběhu 19. století velmi industrializován, počet obyvatel dramaticky roste. Tyto původně velšsky mluvící oblasti byly postupně poangličtěny. Po druhé světové válce začal dlouhodobý úpadek těžby uhlí a železářství, který tvořil základ zdejšího průmyslu. Plaid Cymru (národní velšská strana) získala první křesla v parlamentu a zavedení velšské samosprávy (devolution) se stalo aktuálním politickým tématem. První referendum o domácí samosprávě v roce 1979 bylo neúspěšné, ale ve druhém referendu v roce 1997 voliči vyslovili svůj souhlas. Výsledek referenda vedl k vytvoření Velšského národního shromáždění se sídlem v Cardiffu.

ČLENĚNÍ - Od 1. dubna 1996 ve Walesu existuje jednostupňové administrativní členění na 22 správních oblastí (unitary authorities), které se dále člení pouze na obce a města. Z těchto 22 celků je 9 hrabství (County), 3 města (Cities)*, a 11 městských hrabství (County Boroughs)†. Všechny tyto celky však mají jinak stejný status. V závorkách jsou názvy ve velštině, pokud se liší od anglických:

1) Merthyr Tydfil (Merthyr Tudful), 2) Caerphilly (Caerffili), 3) Blaenau Gwent, 4) Torfaen (Tor-faen), 5) Monmouthshire (Sir Fynwy), 6) Newport (Casnewydd), 7) Cardiff (Caerdydd), 8) Vale of Glamorgan (Bro Morgannwg), 9) Bridgend (Pen-y-bont ar Ogwr), 10) Rhondda Cynon Taff, 11) Neath Port Talbot (Castell-nedd Port Talbot), 12) Swansea (Abertawe), 13) Carmarthenshire (Sir Gaerfyrddin), 14) Ceredigion, 15) Powys, 16) Wrexham (Wrecsam), 17) Flintshire (Sir y Fflint), 18) Denbighshire (Sir Ddinbych), 19) Conwy, 20) Gwynedd, 21) Isle of Anglesey (Ynys Môn), 22) Pembrokeshire (Sir Benfro).

POLITIKA - Ve Walesu, jakožto konstituční části Spojeného království, je hlavou státu britský panovník. Moc výkonná pochází od královny a je uskutečňována prostřednictvím Parlamentu Spojeného království ve Westminsteru. Některé pravomoci jsou delegovány na Národní shromáždění Walesu (National Assembly for Wales) v Cardiffu. Parlament Spojeného království vydává primární zákony, v jejichž rámci Národní shromáždění uskutečňuje sekundární legislativu platnou na území Walesu. V Britské sněmovně reprezentantů má Wales vyhrazen 40 poslaneckých křesel (z celkového počtu 646). Členem vlády Spojeného království je Státní sekretář pro Wales (Secretary of State for Wales), který je zodpovědný za záležitosti týkající se Walesu.

NÁRODNÍ SYMBOLY - A/Vlajka Walesu se skládá z červeného draka prince Calwaladera a tudorovských barev – bílé a zelené. V roce 1485 byla použita králem Henry VII. v bitvě u Bosworthu a poté byla umístěna v katedrále svatého Pavla v Londýně. Poté byl přidán červený drak, jako symbol velšského původu Tudorovců. Velšskou národní vlajkou byla uznána v roce 1959. Jelikož britská vlajka neobsahuje žádný velšský symbol, vlajka Walesu se stala velice populární.  - B/Drak, který je součástí národní vlajky, je sám o sobě oblíbeným národním symbolem. Ačkoliv nejstarší doklady o použití tohoto symbolu pochází z 9. století (Historia Brittonum), podle populární legendy byl drak již na standartě krále Artuše. - C/Pórek je také národním symbolem Walesu. Podle legendy poručil svatý David svým velšským vojákům v jedné z bitev konající se v pórkovém poli, aby si na helmy připevnili tuto zeleninu. Pórek potom sloužil jako rozpoznávací znamení vojáků bojující za stejnou stranu. - D/narcis je národní květinou Walesu. Na den svatého Davida (1. března) se připevňuje na oděv. - E/Vlajka svatého Davida se občas používá místo národní vlajky a vyvěšuje se na den svatého Davida. - F/Královský znak Walesu používá Charles, kníže velšský, jako svůj osobní znak.

Autor LUCky.luKA v 17:56 | Permalink | Komentáře