Robert I. (11. červenec 1274 – 7. červen 1329 Cardross Castle), původním jménem Robert Bruce, 9. lord z Annandale, hrabě z Carricku a v letech 1306 až 1329 skotský král.
Skotskou nezávislost pojistil vítězstvím v bitvě u Bannockburnu roku 1314.
V roce 1292 se stal dědicem titulu a majetku hrabat z Carriku, který mu v jeho 18 letech připadl jako dědictví z matčiny strany. V roce 1295 zemřel jeho dědeček a jeho otec se stal hlavou rodu a určoval jeho politiku. V průběhu Wallaceova povstání udržoval rod mimo obě strany a dalo se říci, že měl podporu Eduarda I. i Skotů. Robertův otec zemřel roku 1304, buď v Palestině nebo po návratu domů. Po jeho smrti se jeho syn stal nejbohatším mužem britských ostrovů. Robert se poprvé oženil v roce 1295 s Isabelou, dcerou Donalda, 6. hraběte z Maru, podruhé v roce 1302 s Alžbětou, dcerou Richarda de Burgh, hraběte z Ulsteru.
Po bitvě u Falkirku se Wallace vzdal své funkce správce Skotska, na toto místo byli po dobu jeho nepřítomnosti zvoleni čtyři muži, z nichž nejvýznamnějšími byli Robert Bruce a John Comyn. Jejich rody byly po několik generací nepřátelské a oba si činili nárok na trůn. I jejich rivalita byla obrovská, ale oba se snažili napětí zmírnit. John Comyn v roce 1303 porazil anglickou armádu, které velel John de Segrave. Později se vzdal anglickému králi a obvinil Bruceho u anglického krále ze zrady. Bruceho varoval jeho přítel, člen londýnského dvora, a Robert prchl ze svých anglických držav. Dne 10. února 1306 došlo ke schůzce v kostele v Dumfries, kde Bruce Comyna v hádce zabil. Papež Bruceho exkomunikoval, Eduard ho prohlasil za psance a vydal rozkaz k zabavení pozemků rodu de Bruce. K tomu skutečně v Anglii došlo, ale ve Skotsku k tomu neměl anglický král dostatek síly.
Bruce kolem sebe soustředil skupinu spojenců a ve spolupráci s biskupy ze St. Andrews a Glasgow připravil svou korunovaci, ke které došlo 27. března 1306. V roce 1306 utrpěl dvě porážky v bitvách u Methvenu a Tyndrumu. Během těchto dvou bitev byli zajati dva jeho bratři Alexandr a Thomas a ještě před tím i Neil. Všichni tři byli popraveni. Manželka Roberta, Alžběta z Ulsteru, byla spolu s Marjorie, jeho dcerou z prvního manželství, držena v zajetí v Londýně. S Aymerem de Valence chtěl Eduard I. získat na svoji stranu přívržence rodu Comyn, což se mu také povedlo. Robert utekl na ostrov Rathlin u Irska.
V únoru 1307 se vylodil v Ayrshire a společně s bratrem Edwardem začali obsazovat jihozápad Skotska. Dne 10. května došlo k bitvě u Louden Hill, ve které Robert Bruce a sir James Douglas porazili armádu Aymera de Valence, hraběte z Pembroke. Bruceho vítězství nad Angličany mu přineslo podporu skotského lidu i některých šlechticů. Proto se Eduard I. rozhodl pro čtvrté tažení do Skotska, ale zemřel na anglické straně Solway Firth a na anglický trůn nastoupil Eduard II. Ten se s armádou vrátil do Londýna. Toto Bruce využil pro to, aby se vypořádal se svými nepřáteli. S pomocí spojenců Skotsko postupně osvobodil, takže v roce 1314 drželi Angličané jenom hrady Bothwell a Stirling. Roku 1314 oblehl Robert hrad Stirling. Eduard II. vytáhl hradu na pomoc, ale jeho vojsko bylo rozdrceno v bitvě u Bannockburnu, čímž bylo osvobození Skotska dovršeno. Robert byl pohřben v benediktinském opatství Dunfermline. V 19. století došlo k odhalení jeho hrobu a není zcela jisté zda netrpěl malomocenstvím.
David II. (5. březen 1324 – 22. únor 1371) byl král Skotska (Alby) v od 7. června 1329 až do své smrti.
Byl nejstarším a jediným žijícím synem skotského krále Roberta I. a jeho manželky Alžběty de Burgh. Podle závěrů mírové dohody z Northamptonu se 17. července 1328 oženil s Janou Anglickou, dcerou anglického panovníka Eduarda II. Králem se stal po smrti svého otce 7. června 1329 ve věku pěti let. Jeho poručníkem se stal Thomas Randolph. Po jeho smrti se na této pozici v krátkém čase vystřídalo několik jiných šlechticů.
Po porážce Skotů u Dupplinu 24. září 1332 začal Eduard II. prosazovat jako nástupce na skotském trůnu Eduarda Balliola. V prosinci byl Balliol nucen opustit Skotsko, ale vrátil se následující rok jako součást anglického vojska vedeného Eduardem II. Po jejich vítězství v červenci v bitvě u Halidon Hill byli David a jeho manželka posláni do bezpečí do Francie. Roku 1341 se David vrátil do země a ujal se vlády. Roku 1346 s ohledem na smlouvu s Francií vpadl do Anglie, ale v říjnu byl poražen v bitvě u Neviles Cross, byl zajat a odveden do Londýna. V říjnu 1357 byla podepsána mírová dohoda, v níž skotská šlechta souhlasila s úhradou výkupného ve výši 100 000 marek za uvolnění svého krále.
David se vrátil do Skotska, ale protože království bylo chudé, zjistil, že platba výkupného v původní výši není možná. Bylo zaplaceno několik splátek, ale David nakonec nabídl Eduardovi III. místo výkupného to, že on nebo jeho potomci se stanou nástupci na skotském trůnu. Roku 1346 Skotský parlament odmítl přijmout Lionela, Eduardova syna za následníka skotského krále, ale David pokračoval v tajných jednáních s Eduardem III. V únoru 1364 se oženil s Markétou Drummondovou. V březnu 1370 se s ní David rozvedl. Zemřel nenadále na vrcholu svých sil 22. února 1371 na hradě v Edinburghu. Byl pohřben v Holyroodském opatství. Neměl žádné potomky a tak se jeho nástupcem stal Robert II.
Robert II. (1316 – 19. duben 1390) byl prvním králem Skotska pocházejícím z rodu Stuartovců. Jeho otec Walter Stewart byl nejvyšším správcem Skotska a jeho matka Marjorie Bruceová dcerou skotského krále Roberta I.
Robert se narodil roku 1316 jako jediné dítě Waltera Stewarta a Marjorie Bruceové, která zemřela asi roku 1317. Roku 1315 parlament vydal svěřenecký výnos, kterým zbavil Marjorii nástupnického práva ve prospěch jejího strýce Eduarda. Ten zemřel roku 1318 a narychlo svolané jednání parlamentu vydalo nový výnos, kterým určilo Roberta následníkem, pokud král zemře bez potomků. Narození Robertova syna Davida roku 1324 oslabilo pozici Roberta jako možného nástupce krále, ale jednání parlamentu v červenci 1326 obnovilo jeho pozici v linii možných následníků. Robert také, jako možný nástupce panovníka, obdržel panství v Argyllu, Roxburgshire a Lothianu.
Robertův otec Walter zemřel roku 1327 a on sám byl svěřen do péče svého strýce Jakuba Stewarta. David II. se stal ve věku pěti let králem po smrti svého otce roku 1329. Anglický král Eduard III. podporoval nárok Eduarda Balliola na skotský trůn. Ten vedl vojsko, které roku 1332 a rok následující vpadlo do Skotska a Skoty porazilo. Robert i David našli útočiště na jedné z mála pevností, které zůstaly ve skotských rukách, na Dumbartonském hradu. V dubnu 1334 byl David odeslán z bezpečnostních důvodů do Francie. Robert byl, spolu s Johnem Randolphem, jmenován správcem Skotska. Skotové začali získávat iniciativu na konci roku 1134, kdy se Andrewu Murrayovi podařilo dobýt Dungardský hrad. Murray byl jmenován správcem Dunfermline, v zimě 1335 – 3 obléhal Cuparský hrad a roku 1338 zemřel na svém panství, zatímco Robert Stewart si udržel funkci správce Skotska. Murrayovo tažení zničilo plány Eduarda III. na ovládnutí jižního Skotska, což bylo potvrzeno neúspěchem obléhání Dunbarského hradu. Na počátku června 1341 se situace v zemi jevila dostatečně bezpečná pro Davidův návrat do země. V říjnu 1346 Robert doprovázel Davida do bitvy u Neville's Cross, kde padlo mnoho skotských šlechticů, včetně Randolpha, David sám byl zraněn a zajat, ale Robertovi se podařilo z bitvy uniknout.
V situaci, kdy byl Randolph mrtev a David zajat v Anglii, stal se Robert znovu správcem země. Roku 1347 podnikl krok k legalizaci svých potomků s Alžbětou Mureovou, když požádal papeže Klementa VI. o svolení ke sňatku s ní, které v listopadu téhož roku obdržel. David, podmínečně propuštěný ze zajetí předložil na jednání stavů požadavek anglického krále na to, že ho propustí, pokud bude anglický princ Jan z Gentu jmenován jeho následníkem. Sněm tento požadavek odmítl a David se musel vrátit do Anglie. Po Eduardově vítězství nad Francií, kterou chtělo Skotsko využít jako spojence, byli Skotové nuceni pokračovat v jednání o podmínkách Davidova propuštění. Výkupné bylo stanoveno ve výši 100 000 marek, které měl být zaplaceny v deseti ročních splátkách. Zaplaceny byly pouze první dvě splátky a neschopnost splácet další částky využíval Eduard III. k tlaku na Davida, aby jmenoval svým nástupcem příslušníka rodu Plantagenetů. Skotové ale tento požadavek odmítali. David II. zemřel náhle 21. února 1371.
Robert byl korunován krátce po Davidově smrti v březnu 1371. Panství vlastněná rodem Stewartů na západě země a v Athollu se rozrůstala a Robertovi synové ovládali některá ze skotských hrabství. Na rozdíl od Davida, který soustředil veškerou moc do svých rukou, Robert rozdělil vliv na své syny. Prostřednictvím svých synů nebo sňatky svých dcer ovládal osm z patnácti hrabství. Roku 1373 pojistil pozici rodu Stewartů tím, že nechal parlamentem schválit výnos, který uznával nástupnické právo na skotském trůnu pro všechny jeho syny. V 70. letech se mu podařilo stabilizovat finanční situaci země díky podpoře obchodu s vlnou. Ve Skotsku se ale dochovaly enklávy, které ovládala Anglie, a někteří skotští šlechtici byli zavázáni slibem věrnosti anglickému králi. Například hrady v Berwicku, Jedburgu a Roxburgu byly obsazeny anglickým vojskem. Roku 1373 byly zahájeny útoky na území ovládané Anglií, které kulminovaly v letech 1375 - 7. Angličané odpověděli tažením vedeným Janem z Gentu, který dorazil až k Edinburghu.
Jan, hrabě z Carricku, se stal nejvlivnějším šlechticem na jihu země podobně jako hrabě z Buchanu na severu země. Alexandrovy metody vykonávání královské moci se setkaly s velkou kritikou šlechty a církevních hodnostářů a vedly ke svolání všeobecného sněmu. Robertova nechuť nebo neschopnost zakročit proti hraběti z Buchanu vedly k politickým nepokojům, které v listopadu 1384 vyústily v rozhodnití sněmu odebrat Robertovi královské pravomocí. Vítězství Skotů v bitvě u Otterburnu v srpnu 1388 způsobilo oslabení králových odpůrců. Robert se na konci ledna 1390 vydal na výpravu severovýchod země, aby tam upevnil svou moc. V březnu se vrátil na Dunodalský hrad kde 19. března zemřel. Byl pohřben ve Sconském opatství.
Království Alba je označení pro Skotské království v období od smrti Donalda II. roku 900 do skonu Alexandra III. roku 1286, jenž nepřímo vedl k válce Skotska za nezávislost.
Tento název označuje období, kdy elitu a obyvatelstvo království tvořili Piktové a Keltové a později Piktové, Keltové a skotští Normané na rozdíl od stuartovského Skotska kdy aristokracie byla složena z lidí hovořících angličtinou nebo skotštinou. Označení království Alba se tak používá pro určité historické období Skotského království a vychází z keltského označení pro Skotské království (Rìoghachd na h-Alba).
Skotské království byl stát, který existoval v letech 843 až 1707. Rozkládal se na severní třetině ostrova Velké Británie a sousedil s Anglickým královstvím, se kterým se sloučil roku 1707 přijetím zákonů o sjednocení (Acts of Union 1707) parlamenty obou států do Království Velké Británie. Od roku 1482, kdy Angličané ovládli město Berwick, území Skotského království odpovídá území dnešního Skotska. Kromě teritorií na ostrově patřilo do království více než 790 ostrovů.
Skotské království bylo sjednoceno roku 843 králem Kennethem Mac Alpinnem. V následujících 850 letech se vyvinulo vlastní skotské právo a vzdělávací systém, které existují do současnosti. Hlavním městem Skotského království byl Edinburgh. Jeho předchůdci byly města Scone, Dunfermline a Stirling. Počet obyvatel dosáhl roku 1700 přibližně 1,1 miliónu.
Anglické a skotské království se roku 1603, kdy se nástupcem Alžběty I. stal skotský král Jakub I., staly personální unií. Obě země zůstaly samostatné, ale byly spojeny jedním panovníkem, který měl dva tituly – byl králem anglickým a králem skotským. Tato situace se změnila poté, co byly skotským a anglickým parlamentem přijaty v první polovině roku 1707 zákony o sjednocení a vzniklo Království Velké Británie.
Markéta I. (cca duben 1283 – září/říjen 1290), byla královna Skotska od roku 1286 až do své smrti na cestě z Norska do Skotska, kde se měla být korunována. Její smrt způsobila spory o nástupnictví, které vedly až k válkám za skotskou nezávislost.
Byla dcerou norského krále Erika II. a jeho ženy Markéty Skotské, dcery skotského krále Alexandra III. Narodila se roku 1283 a zdá se, že její matka zemřela při porodu. V době, kdy byl dojednáván sňatek Markéty Skotské a Erika, byl syn Alexandra III. David již mrtev a skotský král měl jen jednoho mužského potomka Alexandra. Svatební smlouva obsahovala doložku o možném nároku potomků Erika a Markéty na skotský trůn. Po smrti prince Alexandra král svolal v únoru 1284 sněm stavů do Scone, kde šlechtici stvrdili nárok jeho vnučky stát se jeho nástupkyní. Alexandr III. se znovu oženil, ale zemřel 19. března 1286. Po jeho pohřbu se sešlo jednání aristokracie a církevních představitelů, aby sestavili sbor poručníků (Guardians of Scotland). Jolanda, vdova po králi byla těhotná a Markéta tak nebyla jasnou nástupkyní. Porod ale nedopadl dobře a dítě se zřejmě narodilo mrtvé.
Tato skutečnost učinila z Markéty podle podepsaného slibu ve věku tří let právoplatnou dědičkou skotského trůnu. Nicméně v krátké době Robert Bruce, lord z Annandale s jeho syn Robert hrabě z Caricku, vyvolali na jihozápadě země vzpouru a obsadili královské hrady. Tato rebelie byla brzy potlačena a norský velvyslanec dorazil do Skotska, aby požadoval naplnění Markétina nároku na trůn. Poté co bylo jasné, že Skotové nemají zájem o Markétin příjezd do Skotska, ujal se této záležitosti Erikův otec. Vyslal oficiálního velvyslance k anglickému králi Eduardovi I. Ten se setkal se skotskými šlechtici v říjnu 1289 v Salisbury. Skotové byli v nevýhodné pozici, protože Erik a Eduard mohli dojednat sňatek Markéty s Eduardovým synem Eduardem bez ohledu na jejich mínění. Konečná podoba dohody obsahovala ustanovení, že Markéta bude vyslána do Skotska do 1. listopadu 1290 bez jakýchkoli předběžných závazků o případném sňatku.
Eduard pokračoval v jednání s poručníky o tom, že Markéta bude královnou a jeho syn Eduard králem, ale tyto plány byly zničeny Markétinou smrtí na Orknejích při cestě do Skotska na konci září nebo počátkem října 1290. Její ostatky byly převezeny do Bergenu a zde pohřbeny poblíž její matky. Vzhledem k tomu, že nebyla korunována a za svého života nebyla ani na území Skotska, existují jisté pochybnosti o tom, má-li být považována za skotskou královnu. To je dáno přístupem interpretace a většina seznamů skotských králů její jméno obsahuje.
Jan I. (cca 1249 – 25. listopad 1314), původním jménem John Balliol, byl král Skotska v letech 1292 až 1296.
Byl synem Devorguilly z Galloway, vnučky Davida, hraběte z Huntingdonu, a Jana, 5. barona z Balliolu. Po své matce zdědil velké panství v Galloway a různé statky v Huntingdonu, po svém otci zdědil velká panství v Anglii a Francii. Po smrti Markéty se stal jako praprapravnuk skotského krále Davida I. jedním z uchazečů o skotský trůn. Svůj nárok přednesl soudci ve sporu o nástupnictví na skotském trůnu anglickému králi Eduardovi I. Rozhodnutí o tom, že je právoplatným Markétiným nástupcem padlo 17. listopadu 1292 a 30. listopadu byl ve Scone korunován. Eduard I., který se považoval za svrchovaného pána Skotska, trvale podkopával Janovu autoritu. Požadoval, aby slib věrnosti byl skládán jemu, převzal právní spory vůči skotskému králi ze strany jeho poddaných, požadoval podíl na úhradě nákladů za obranu Anglie a podporu jeho tažení do Francie. Skotsko považoval za svého vazala a opakovaně ponižoval nového krále, jenž měl malou autoritu. Vůdčí představitelé skotské aristokracie vytvořili v červenci 1295 skupinu poradců, fakticky poručníků, která měla radit skotskému králi, a zahájili jednání o spojenectví s Francií.
Eduard na jednání s Francií odpověděl vpádem do Skotska, porazil skotské vojsko u Dunbaru a 27. dubna 1296 obsadil Dunbarský hrad. Jan abdikoval 10. července 1296. Krátce byl vězněn v Toweru, ale v červenci 1296 mu byl umožněn odjezd do Francie. Nějaký čas byl nucen strávit v papežském sídle ale v létě 1301 mu bylo povoleno odejít na svá panství v Hélicourtu. Janovi spojenci se dívali na jeho abdikaci jako na vynucenou a tedy neplatnou a považovali ho stále za právoplatného skotského krále. Povstání roku 1297 vedené Williamem Wallace a Andrewem Morayem odkazovalo na to, že je vedeno v jeho jménu. Janova pozice byla ale slabá, a ačkoli se Skotové snažili diplomaticky dosáhnout jeho uvolnění z domácího vězení, bylo Skotsko fakticky bez krále až do roku 1306, kdy na trůn nastoupil Robert Bruce. Jan zemřel 25. listopadu 1314 na rodinném panství v Hélicourtu ve Francii.
Sir William Wallace, ve skotské gaelštině Uilleam Uallas (cca 1270, Renfrewshire, Skotsko - 23. srpna 1305, Londýn, Anglie) byl skotský statkář, který se proslavil jako jedna z hlavních postav skotských válek o nezávislost a je ve Skotsku považován za národního hrdinu.
Spolu s Andrew Morayem porazil anglickou armádu v bitvě u Stirling Bridge a až do porážky v bitvě u Falkirku sloužil jako Ochránce Skotska. O několik let později byl Wallace dopaden v Robroystonu blízko Glasgow a předán králi Eduardu I., který jej nechal popravit pro vlastizradu. Wallace se stal inspirací pro báseň The Acts and Deeds of Sir William Wallace, Knight of Elderslie od minstrela z 15. století známého jako Blind Harry, a tato báseň se do určité míry stala námětem pro scénář Randalla Wallace k filmu Statečné srdce z roku 1995. O Wallacově rodině je známo velmi málo - možná pocházela z Walesu nebo Shropshire a patřila mezi následovníky Waltera Fitzalana (zemřel v červnu 1177), předka pozdější skotské královské dynastie Stuartovců. William se zřejmě narodil v Elderslie ve skotském hrabství Renfrewshire (nicméně některé zdroje uvádějí jako místo jeho narození Ellerslie v Ayrshire) jako druhý syn Alana Wallace z Elderslie, který byl rytířem a vazalem Jamese Stewarda, dalšího předka Stuartovců. Patřil tedy k nižší šlechtě, tzv. gentry. William byl svými dvěma strýci vychováván k povolání kněze, mimo jiné také ovládal francouzštinu a latinu. O jeho dalších osudech před rokem 1297 nejsou potvrzené zprávy, a proto se o nich spíše spekuluje.
V době Williamova narození (které není přesně datováno) vládl ve Skotsku Alexandr III. (ve středověké gaelštině Alaxandair mac Alaxandair, v moderní gaelštině Alasdair mac Alasdair). Jeho vláda je vnímána jako období míru a ekonomické stability. Alexandr udržoval dobré vztahy s anglickými panovníky a úspěšně odrážel požadavky na svrchovanost Anglie. V roce 1286 zemřel po pádu s koně; nepřežilo ho ani jedno z jeho dětí. Skotská šlechta prohlásila královnou jeho čtyřletou vnučku Markétu (přezdívanou "Norská panna"). Kvůli jejímu nízkému věku šlechta ustanovila dočasnou vládu, dokud Markéta nedospěje. Anglický král Eduard I. (známý mimo jiné jako Dlouhán) využil této nestability ke sjednání Birghamské smlouvy, která Markétu zasnoubila s panovníkovým synem Eduardem a zajistila Skotsku status samostatného království. Markéta však onemocněla a ve věku sedmi let zemřela během cesty z rodného Norska do Skotska. Téměř okamžitě se objevilo několik uchazečů o trůn. Do hrozících bojů o skotský trůn vstoupil Eduard jako rozhodčí soudce – jako mocný soused a významný právník nemohl být ignorován. Před vypuknutím procesu trval i přes své předchozí sliby na tom, aby jej uchazeči uznali jako rozhodujícího vládce Skotska. Po počátečním odporu jeho podmínku uznali všichni hlavní uchazeči včetně Jana Balliola a Roberta Bruce (děd Roberta Bruce, který se později stal králem). Začátkem listopadu roku 1292 bylo rozhodnuto ve prospěch Jana Balliola, který měl na trůn největší právo. Formální prohlášení bylo Eduardem učiněno 17. listopadu. Eduard přikročil k odvolání vládnoucích Ochránců Skotska a dokonce předvolal krále Jana Balliola k soudu jako obyčejného zločince. Balliolovi stoupenci včetně Frasera, biskupa ze St. Andrews a Johna Comyna, vévody z Buchanu, se u Eduarda dožadovali dodržení slibu daného v Birghamské smlouvě a respektování práv Skotska. Eduard však smlouvu popřel. V březnu 1296 Balliol vypověděl poslušnost a koncem měsíce Eduard vtrhl do hraničního města Berwick-upon-Tweed a vyplenil jej. Zavraždil téměř všechny své protivníky, kteří zde sídlili, přestože uprchli do svých domovů. V dubnu byli Skotové poraženi v bitvě u Dunbaru a v červnu král donutil Balliola abdikovat. Pak poručil svým úředníkům sesbírat od zhruba 1800 skotských šlechticů prohlášení o poslušnosti.
Za Wallaceovo první vystoupení proti Angličanům se považuje potyčka v městě Lanark, při níž zabil dva vojáky. Poté se z něj stal psanec. Sir William Heselrig, anglický guvernér města Lanark ve snaze chytit Wallace zajal a později popravil Marion Braidfute, která měla být jeho tajnou ženu. V květnu 1297 se Wallace pomstil a Heselriga zabil. Tak alespoň popisuje Wallacovy začátky legenda. Jisté je, že Wallace kolem sebe soustředil malou armádu a v srpnu 1297 se spojil se silami, které vedl Andrew Moray u města Stirling. Došlo k ní 11. září 1297. Skotská armáda pod vedením Wallace a Moraye byla slabší početně i výzbrojí, ale zaujala výhodné obranné postavení. Angličané se pod vedením hraběte ze Surrey pokusili přejít most, byli ale na konci mostu zatlačeni zpět na něj. Skotové podle předem připraveného plánu most strhli a velká část anglických těžkooděných rytířů se po pádu mostu utopila. Naneštěstí pro Skoty byl během bitvy Moray zraněn a za tři měsíce zraněním podlehl. Tato bitva dala Skotům naději. Po bitvě byl William pasován rytířem - pravděpodobně Robertem Brucem - a prohlášen Ochráncem Skotska a velitelem jeho armád po dobu nepřítomnosti krále Jana Balliola. Během zbytku roku a začátku dalšího se Wallace pokoušel stmelit skotskou šlechtu. Když v dubnu 1298 vtáhli Angličané do Skotska, vyhýbal se Wallace bitvě.
21. července 1298 se konečně skotská a anglická armáda střetly v bitvě. Wallace zaujal obranné postavení tvořené čtyřmi čtverci kopiníků tzv. schiltron. Tato obranná hráz kopí měla zastavit anglickou těžkou jízdu a zároveň poskytnout krytí lukostřelcům a lehké jízdě. Ta měla po zastavení Angličanů využít zmatku v jejich řadách a rozehnat je. Tento plán počítal se součinností šlechtické těžké jízdy, která měla napadnout anglický týl a porazit velšské lučištníky. Rytíři ale Wallace zradili a opustili pole. Těžkopádná formace Skotů nemohla za této situace nijak manévrovat. Anglický velitel, král Eduard I. této situace využil a nechal před útokem jízdy lukostřelce, aby „připravili půdu“. Oslabené schiltrony nebyly schopny odolat náporu těžké jízdy a bitva skončila naprostým zničením skotské armády. Podobný plán použil Robert Bruce v bitvě u Bannockburnu. Zde však díky tomu, že jeho jízda zničila anglické lukostřelce, skončila bitva drtivým vítězstvím Skotů.
Po prohrané bitvě se Wallace v záři 1298 vzdal titulu Ochránce království ve prospěch Roberta Bruce, hraběte z Carricku a Johna Comyna of Badenoch, bratrance zajatého krále Jana. Doufal tak, že tím donutí spolupracovat dva rivaly v boji o skotský trůn. To se částečně dařilo, v roce 1302 se ale Bruce smířil s anglickým králem. Odpor Skotů se pomalu hroutil. Wallace se pokusil zabránit úplné porážce tím, že se vydal hledat podporu do Francie. Výsledek této mise je nejasný. Wallace byl po návratu zajat, takže pokud došlo k nějaké dohodě s Francouzi, nebyla naplněna. Wallace byl zrazen skotským šlechticem a zajat. Došlo k tomu někdy v létě 1305 před 5. srpnem. Byl převezen do Londýna, kde byl obviněn z velezrady. Jelikož pokládal stále za krále Skotska Jana Balliola, tvrdil že nemohl zradit Eduarda I., který nebyl jeho králem a ani mu nepřisahal věrnost. Soud ho shledal vinným a jelikož Eduard I. doufal, že s jeho smrtí skončí odpor a zároveň zastraší Skoty, byl podroben 23. srpna 1305 drastické popravě. Tento předpoklad Eduardovi I. nevyšel, už v roce 1306 se mu znovu postavil Robert Bruce. Eduard I. se vydal na další tažení do Skotska, ale cestou zemřel. Ovobození Skotska byl proces, který trval ještě několik dalších let. Dovršil je král Robert I. (králem Skotska korunován 27. března 1306) roku 1314, kdy rozdrtil vojsko krále Eduarda II. v bitvě u Bannockburnu.
Rod de Bruce (v počátcích také de Brus, le Brus) je skotský šlechtický rod. Během 14. století byli dva jeho členové skotskými králi.
Původ rodu de Bruce je nejasný. Jisté je jenom to, že rod přišel na Britské ostrovy z Normandie, po dobytí Anglie Normany. O tom, jak se dostal do Normandie, existují dvě teorie. Shodují se v tom, že předek rodiny Robert le Brus (též de Brus) přišel do Anglie jako normanský šlechtic a dostal rozsáhlá panství v oblasti Yorkshire. První teorie je, že Robert de Brus byl Norman z Brixu u Cherbourgu. Genealogie dnešních členů tohoto rodu jde dále, až do roku 721, a uvádí jméno Thebotaw, vévoda Šlesvický, který má být prvním předkem rodu.
Druhá si vychází z toho, že Robert měl při příchodu do Anglie v erbu modrého vlámského lva a předpokládá, že znak původně patřil Lambertu I. z Louvain (zemřel 1015). Robertův potomek stejného jména ho pak údajně předal Jocelynu de Louvain (dědici jména a statků rodu de Percy), který přišel do Anglie, jako staršímu zástupci rodu v Anglii. Sám si měl zvolit erb, který odpovídal erbovní symbolice bruggských kastelánů, kterým měl Robert le Brus být mezi léty 1046–1053. Z toho je vyvozován vlámský původ rodu, který měl do Normandie přijít jako doprovod Matyldy Flanderské.
V Anglii se rod rozdělil na dvě větve, anglickou a skotskou. Skotskou větev založil Robert II. de Bruce, který získal od skotského krále Davida I. roku 1124 titul lord z Annandale. Když v roce 1171 anglická větev vymřela, přešlo následnictví anglické větve na staršího syna Roberta II. Adama de Brus, lorda Skeltona, a jeho mladší bratr Robert (Robert III. de Brus) se stal druhým lordem z Annandale. Jeho vnuk Robert V. de Brus se roku 1219 oženil s Isabelou, dcerou Davida, hraběte z Huntingdonu a Northumberlandu, potomka Davida I., a od tohoto sňatku odvozuje rod svůj nárok na trůn.
Členové -
Robert I. le Brus (de Brus), zemřel 1094
.svg)
_i.JPG)
_CoA.png)
