« Domů | Výsledky NHL 2011/12 » | Libye » | Jan Rokycana » | Vysídlení Němců z Československa 1946 » | Horatio Nelson » | Postupimská konference 1945 » | Jaltská konference 1945 » | Norodom Sihamoni - Kambodža » | Royal Navy - součastnost » | Royal Navy - historie »

Bitva v Teutoburském lese - 9 n.l.

Bitva v Teutoburském lese -

Bitva v Teutoburském lese, resp. bitva v Teutoburském pralese, (9 n. l.) byla střetnutí mezi římskými vojsky vedenými Publiem Quinctiliem Varem a germánskými kmeny vedenými náčelníkem Cherusků Arminiem. Bitva představuje jednu z největších a nejdrtivějších římských porážek v historii. Zanikly během ní tři římské legie (Legio XVII, Legio XVIII a Legio XIX) a padl správce provincie Germánie. Důsledkem bitvy bylo postupné stanovení Rýna jakožto hranice mezi římskou říší a Germánií.

V roce 7 se stal správcem nedávno vytvořené provincie Germania Publius Quinctilius Varus, člen staré patricijské rodiny. Jelikož se jednalo o dosud velice neklidné území a místní kmeny měly nezkrotnou povahu, měl správce provincie k disposici značné vojenské síly.

Publius Quinctilius Varus byl velmi špatným správcem provincie. Svůj vysoký post si získal skrze svůj původ a přiženění se do rodiny prvního římského císaře Octaviana Augusta, nikoliv na základě osobních kvalit a schopností. Nedokázal pochopit principy fungování své provincie ani její obyvatelstvo, které považoval za neschopné a věčně rozhádané barbary, kteří by se nikdy nezmohli na společnou akci. Jeho válečnické umění taktéž nebylo na výši a svými politickými kroky dráždil Germány do té míry, že po pouhých dvou letech byly připraveny odhodit své rozmíšky a společně povstat. Čekalo se jen na vhodného člověka, který bude mít dost autority a schopností, aby se postavil do jejich čela. Tím mužem se stal náčelník kmene Cherusků Arminius. Arminius strávil dětství v Římě jako rukojmí a během svého pobytu se vzdělal jak v oblasti římské kultury, tak zejména v oblasti římské politiky a válečnictví.

Arminius si pečlivě budoval pozici Varova přítele a důvěrníka a současně připravoval povstání, které by zničilo římskou nadvládu. Byl si vědom obrovských kvalit římského vojska, kterých Germáni zdaleka nedosahovali, nicméně byl rozhodnut udeřit náhle a za takových okolností, aby Římané nemohli svých předností využít. V roce 9 inicioval Arminius několik drobných, leč životaschopných povstání v odlehlejší části provincie a zároveň nechal prosáknout zprávy o neklidu mezi germánskými kmeny, které údajně pomalu zapomínaly, jak silná je ruka Říma. Varus se poté rozhodl (částečně na Arminiovu radu) projít se třemi legiemi napříč provincií, jednak aby potlačil revoltu, jednak aby tak demonstroval římskou sílu. Trasa pochodu vedla Teutoburským lesem, kde již na Varovo vojsko čekaly spojené síly několika germánských kmenů. Jejich jádro tvořili bojovníci 4 kmenů: Cheruskové, Marsové, Chattové a Brukterové.

BITVA -

Varus na přípravě výpravy zanedbal mnohé, vlastně se domníval, že se cestou bojovat vůbec nebude. K větší opatrnosti ho nepřimělo ani varování od Arminiova strýce, který mu zhruba popsal rozsah a plány spiknutí a Arminiovi zrady. Varus ale celé tvrzení pustil z hlavy jako pomluvu, která má původ v nenávisti mezi oběma muži a vyrazil na cestu podle plánu. Arminius cestoval s ním. Vše bylo v pořádku až do chvíle, kdy římská armáda pronikla hluboko do Teutoburského lesa a zhoršilo se počasí. V tu chvíli Arminius zmizel i s celou družinou a krátce poté se objevily první střety mezi římskými průzkumnými jednotkami a Germány. Římané byli obklíčeni. Bitva trvala několik dnů, ale byla rozhodnuta předem. Obklíčeni značnou přesilou, bojujíce v hustém pralese, kde nemohli použít svůj vysoce efektivní způsob boje ve formaci, za silných dešťů, které promáčely štíty natolik, že se pro svou váhu nedaly použít, neměli legionáři ani jejich spojenci sebemenší šanci přežít. Několikráte se zastavili na volném prostranství a čekali v naději, že Germáni zahodí opatrnost a disciplínu a napadnou je na volném prostoru, kde by se dala využít římská taktika a disciplína, ale Arminius své voje udržel na uzdě a čekal s nimi, až Římanům nezbude, než opět vstoupit do lesa. Nakonec byla celá římská armáda - 3 legie (XVII., XVIII. a XIX.) a 6 kohort pěchoty a 3 oddíly spojenecké jízdy - zničena. Bitvu přeživší zajatci, včetně žen a dětí (legie doprovázely rodiny vojáků), byli obětováni germánským bohům, prodáni do otroctví, nebo zmasakrováni. Varus a jeho nejvyšší důstojníci zřejmě ke konci bojů spáchali sebevraždu.

NÁSLEDKY BITVY -

Byla to jedna z nejhorších porážek, jaké římská říše zažila. Její dopad byl zdrcující - trvalá ztráta většiny Germánie a zničení velké části římských vojsk. Podle legendy císař Octavianus Augustus obcházel ještě týdny po bitvě palácem, bil hlavou do zdi, rval si vlasy a křičel do prázdna: „Vare, Vare, vrať mi mé orly!“ (orel byl znak legie). Podle jiných ztvárnění zněl císařův nářek „Vare, Vare, vrať mi mé legie!“ - Vare, Vare, rede mihi legiones meas! Smysl v každém případě zůstává u obou podob výroku stejný)(popsáno v knize Životy dvanácti císařů od římského spisovatele a historika Suetonia).

Tři legie ztracené v Teutoburském lese - Legio XVII, Legio XVIII a Legio XIX - již nebyly nikdy obnoveny.

Přestože šok z porážky a zmasakrování tří legií byl ohromný, Římané nevzdali své plány na podmanění germánských kmenů. Roku 14 poslali do severní Germánie (přibližně dnešní severní Německo) velkou armádu čítající cca 50 000 mužů, podporovanou obrovskou silou námořních jednotek, pod velením Germanica. Avšak ani takto silné armádě se nepodařilo porazit sjednocené Germány. Tacitus píše, že římské zvláštní průzkumné jednotky pod Germaniovým velením byly první, kdo objevily dějiště bitvy. Tacitus dále píše: Nalezli kupy vybělených kostí a odťaté lebky nabodnuté na stromech. Tyto pohřbili,jako by to byli jejich příbuzní, jejich vlastní krev“.

Roku 16 n. l. se císař Tiberius, vzhledem k nadměrným výlohám, rozhodl ukončit výpady proti germánským kmenům.

Nicméně bitva byla důležitý milník v římských pokusech dobýt Germánii, tyto pokusy započal Drusus již v roce 14 př. n. l. Pokusy dobýt Germánii měly dalekosáhlé historické následky, byla tím např. vytvořena hranice mezi románskými a germánskými jazyky.

Posledních tečku za bitvou v Teutoburském lese udělal Tacitus v Annales (XII. 27). Asi v roce 50, překročila skupina Chattů Rýn v oblasti spravované Ubii a začali zde loupit. Upozorněný římský velitel Lucius Pomponius svolal jednotky složené z Vangionů a Nemetů podporovaných římskou kavalérií. V noci napadli nechránený tábor spících Chattů, které pobili. Ke svému nemalému překvapení a radosti zde nalezli a osvobodili několik mužů z Varových legií, kteří byli již 40 let drženi v otroctví.

Již v 19. století se mnozí nadšenci snažili najít místo slavné bitvy. Pravděpodobné místo střetu se podařilo lokalizovat až v roce 1987 amatérskému archeologovi majoru Tony Clunnovi, který detektorem hledal staré římské mince v dnešním Kalkriese (část města Bramsch v Dolním Sasku). Brzy po nálezu zde začal archeologický výzkum kunsthistorického muzea v Osnabrücku vedený prof. Wolfangem Schlütrem, s rozšířením výzkumu byla založena zvláštní nadace a muzeum. Od roku 1990 jsou vykopávky vedeny Susan Wilbers-Rostovou.

Arminius, v Německu nazývaný Hermann der Cherusker (16 př. n. l. - 21) byl náčelník kmene Cherusků, který sjednotil germánské kmeny a vedl úspěšnou vzpouru proti římské nadvládě, jež vyústila v trvalý zánik provincie Germánie. V rámci této vzpoury roku 9 svedl s Římany bitvu v Teutoburském lese, v níž zcela zničil tři římské legie a připravil tak římské říši jednu z nejtěžších porážek v její historii.

Arminius byl synem náčelníka Cherusků Segimera. Narodil se roku 17 př. n. l. nebo 16 př. n. l. Část svého mládí strávil jako rukojmí v Římě, kde získal základní znalosti římské politiky a posléze byl vycvičen jako vojenský velitel. Asi od roku 4 vedl podpůrné jednotky římské armády složené z Cherusků, pravděpodobně bojující na Balkánském poloostrově. Do severní Germánie se vrátil někdy v letech 7 - 8. Zde se spřátelil s Publiem Quinctiliem Varem, římským správcem provincie Germania, kterou Řím nedávno zřídil na území mezi Rýnem a Labem. Zároveň však připravoval povstání germánských kmenů proti římské nadvládě. V roce 9 vedl spojené vojsko Cherusků, Marsů, Brukterů a Chattů, které v Teutoburském pralese přepadlo a zcela zničilo jádro římských vojsk v Germánii tvořené třemi legiemi a 6 kohortami pěchoty a třemi oddíly jízdy. V bitvě padl (nebo spáchal sebevraždu) i správce provincie a mnoho jeho úředníků.

Po bitvě v Teutoburském lese stál Arminius v čele unie germánských kmenů a převážně úspěšně vzdoroval vpádům a vojenským akcím Říma. V roce 16 utrpěl porážku od římského vojevůdce Germanika v bitvě na řece Veseře, neboť jeho podřízený a synovec Inguiomer nerespektoval smluvený plán a vyslal elitní oddíly na smrt proti přesile bez jakékoliv podpory. Když se do boje dostali i prostí válečníci, byli zahnáni do bažin, kde jich až několik tisíc v nastalém zmatku utonulo. Římské vítězství však nebylo dostatečně přesvědčivé a Římané se posléze stáhli za Rýn (když před tím zajali Arminiovu ženu a syna). Po ústupu Římanů vedl Arminius válku s náčelníkem Markomanů Marobudem, kterého porazil. V roce 21 byl zavražděn příbuznými.

Inguiomer byl synovcem náčelníka a sjednotitele kmene Cherusků, Arminia. V bitvě na řece Veseře s vojskem římského vojevůdce Germanika v roce 16 buď špatně pochopil Arminiovu narážku, či nerespektoval smluvený plán a vyslal do útoku na smrt proti přesile elitní oddíly bez jakékoli podpory. Bojovníci pohrdajíce smrtí zaútočili, byli však přesilou zmasakrováni. Když se do boje zapojili i prostí válečníci, byli zahnáni do bažin, kde jich v nastalém zmatku několik tisíc utonulo.

Nero Claudius Germanicus (24. května 15 př. n. l.10. října 19 n. l. v Antiochii na Orontu) byl římský vojevůdce, proslavený svými vojenskými výpravami do Germánie. Je znám pod přezdívkou Germanicus, kterou obdržel v roce 9 na počest svého otce, jenž dosáhl v Germánii rovněž mnoha skvělých vítězství.

Germanicovými rodiči byl Nero Claudius Drusus, syn Augustovy manželky Livie Drusilly, a Antonie mladší, dcery Marca Antonia a Augustovy sestry Octavie mladší. Jeho bratrem byl pozdější císař Claudius. Poté, co ho jeho strýc Tiberius adoptoval znělo celé jeho jméno Gaius Iulius Caesar Germanicus. Jeho manželkou se stala Agrippina starší, Augustova vnučka, jež mu porodila devět dětí, včetně Gaia, pozdějšího císaře Caliguly, a Agrippiny mladší, manželky císaře Claudia a matky Nerona.

Germanicus se těšil značné popularitě mezi Římany, kteří nadšeně oslavovali každé jeho vítězství. Přízeň mu projevoval také Augustus, jeho prastrýc a děd jeho manželky, který po jistou dobu zvažoval, že Germanica ustanoví svým nástupcem. Augustus se po naléhavém přesvědčování ze strany své manželky Livie Drusilly nakonec rozhodl pro Tiberia, svého nevlastního syna z Drusillina prvního manželství. Současně ale Tiberia přinutil, aby adoptoval Germanica a jmenoval ho svým nástupcem na úkor vlastního syna.

Germanicus byl několikrát pověřen velením vojska během tažení v Panonii a Dalmácii a později se spolu s Tiberiem podílel na potlačení vzpoury panonských legií. Tacitus ho označil za výjimečného vojáka a rozeného vůdce, velice oblíbeného v řadách prostých legionářů. V roce 12 byl zvolen konzulem, když předtím celkem pětkrát zastával úřad quaestora.

Po Augustově smrti, určil senát Germanica za velitele vojska v Germánii. Již krátce po Germanicově příjezdu na Rýn, se legionáři vzbouřili proti neoblíbenému Tiberiovi, kterého odmítli přijmout za císaře a místo něho provolali Germanica. Ten se však rozhodl respektovat Augustovu volbu, načež vyjednáváním a četnými ústupky vzbouřené vojáky uklidnil. Tiberiova nedůvěra ke Germanicovi přesto ještě více vzrostla.

V roce 14 zahájil Germanicus svá tažení na území pravobřežní Germánie, jejichž cílem bylo pomstění porážky Varrových legií Arminiem v Teutoburském lese v roce 9. O rok později podnikl velikou výpravu proti Chattům. Poté pronikl za řeku Emži a navštívil místo, kde se konala bitva v Teutoburském lese, v níž byly zmasakrovány tři římské legie. Dva ze tří orlů (symbol legie) ukořistěných v bitvě se mu podařilo v dalších letech získat zpět. Na zpáteční cestě za Rýn bylo jeho vojsko v důsledku zuřivých germánských útoků a nepříznivému počasí takřka zničeno. V roce 16 postoupil Germanicus až k řece Veseře, kde na konci léta svedl na pláni Idistaviso vítěznou bitvu s Arminiem. Před příchodem zimy stihl porazit Germány ještě v bitvě na vale Angrivariů.

Ovšem ani tyto úspěchy, ani Germanicovo přesvědčení, že Arminius a jeho spojenci jsou již na pokraji zhroucení, nedokázaly pohnout s Tiberiovým rozhodnutím upustit od dalších dle jeho názoru příliš nákladných a vyčerpávajících tažení, jež ostatně neskýtala záruku vítězství. Germanicus byl odvolán a v roce 17 oslavil v Římě triumf. Toto datum je pokládáno za okamžik, kdy Římané s definitivní platností rezignovali na snahu vytvořit z Germánie svoji provincii. Tamní barbarské kmeny si tudíž uchovaly svobodu vybojovanou v roce 9.

Tiberius poté Germanica poslal na východ, kde v roce 18 porazil kappadockého krále a jeho zemi přeměnil v římskou provincii.

V následujícím roce Germanicus v syrské Antiochii onemocněl a brzy na to zemřel. O příčinách jeho smrti se vyrojily mnohé spekulace a leckteré prameny dávají jeho úmrtí za vinu místodržiteli Sýrie, Gnaeovi Calpurniovi Pisonovi, s nímž se Germanicus dostal do konfliktu a jenž ho prý dal na příkaz císaře Tiberia otrávit. Toto podezření se ale nikdy nepodařilo prokázat, nicméně Piso později spáchal sebevraždu. Suetonius naznačuje, že Tiberiovým motivem mohla být žárlivost a strach z obliby a rostoucí moci jeho adoptivního syna. Germanicova krajně podezřelá smrt za značně nejasných okolností však vážně otřásla Tiberiovou autoritou, což přispělo k císařově vzrůstající paranoii a k vytvoření atmosféry strachu a nedůvěry v Římě.

O autorovi

  • Jméno LUCky.luKA
  • Region Karlovarský kraj
Můj profil