Fuj, podzim a s nim takový ten šedivý pocit uvnitř.Nestačí že je venku hnus, on se umí rozprostřít i uvnitř. Přesně ve chvíli, kdysi člověk přestane vážit toho co má. Ať už je to rodina, nebo čekání na ní,nebo single stav, kdy si člověk přijde jakoby zbytečný. Je asi jedno co právěkdo prožívá, kromě absolutního štěstí, které je pomíjivé a nelze ho udržetvěčně. Bohužel. Pak je tu zamilovanost, která je naprosto dokonalá a pro jejízopakování dokáže leckdo udělat cokoliv. Třeba i zničit co bylo a slepě se ženeza něčím co ví, že nemá smysl a stejně si nabije. Když člověk odmyslí blaženouzamilovanost a absolutní štěstí, tak nastává taková ta běžná realita, ke kterési kolikrát sami dokážeme vymyslet handicap. Vidíme věci jednoduché, začnemevymýšlet jako si je krásně zkomplikovat a problém je na světě. Pak jsou tucesty, které nás mohou vést do slepé uličky. Třeba práce, výběr bydlení, volbapartnera, ukončení vztahu atd. Kéž bychom tak vždy mohli vidět za roh našichrozhodnutí a jednoduše tak volili mezi dobrou variantou a špatnou. Někdo se trefí,někdo se netrefí, někdo radši nerozhoduje vůbec. A pak nastane přešlapování namístě, nebo před zdí přes kterou to dál nejde. Uvnitř se rozhostí šedivo jakvenku na obloze a nevíme kudy kam. Ono bude líp, to je jasné, ale někdy je téšedi až moc. Znáte ten pocit, ne?