Ahoj takže tady se dozvíte o čem budu na tomhle blogu psát .

Jak jste mohly spozorovat tak jsem puberťačka a od toho i název tohohle blogu .
Pokusim se tu psát hlavně o tom co je kde novýho a budu někdy možná i kopírovat články z www.krasna.cz nebo z www.bravoweb.cz ale to spíš míň , protože se pokusim něco vymyslet sama .
Budu sem na blog přidávat i příběhy co mě napadnou a taky citáty co mě napadnou.
Prosě obsah tohohle blogu  bude nevyspitatelný .



Autorka : Lauralu

01.Květen 2013

Ta nehoda mě změnila od základů ...

Jsem Anežka , ale všichni mi řikaj An nebo Aný , když se to stalo tak mi bylo čerstvých 15 let .

Bylo 13.Května ,vstala sem jako každej den v 6 ráno a šla si udělat snídani.Byla sem na škole hodně oblíbená taková hvězdička školy.
Pobíhala sem po pokoji a hledala bílí tílko k tý pouzdroví sukni co sem už měla na sobě , nakonec sem ho našla na dně skříně , v rádiu hrála moje oblíbená písnička tak sem si tam zpívala a poskakovala při tom oblíkání .
Ještě sem se stihla nalíčit a vyrazila sem na zastávku autobusu do Prahy protože bydlím kousek za Prahou .
Akorát sem tam došla upravila si sukni a přijel . Něco ve mě mi říkalo ať do něho nenastupuj a nechám ho ujet on pojede jinej , ale to bych přijela do školy pozdě , takže sem stejně nastoupila koupila si jízdenku a šla si sednout doprostřed k dveřím , připásovala sem se a když jsme vyjeli tak se ten pocit že se stane něco hroznýho zvyšoval . Měla sem sevřený hrdlo nemohla sem skoro ani dýchat . Těsně před křižovatkou nás předjelo auto ve kterým jeli docela pěkný kluci mohlo jim bejt tak okolo 18 let . Když řidič konečně rozjel ten autobus a byl z poloviny už na křižovatce tak do prostředku , přesně tam kde sem seděla já , naboural kamion . Autobus se přetáčel ze střechy na bok , na kola a zase na bok , byl to takovej kolotoč , přišlo mi to jako věčnost jako kdyby se zastavil čas .
Najednou všechno utichlo , bylo to hroboví ticho jako kdyby tam nikdo nebyl , já byla strašně unavená a z ničeho nic usnula i když sem nechtěla . Viděla sem babičku která je už 2 roky po smrti , rozběhla sem se za ní a obejmula jí , povídali jsme si a ona mi řekla že se musim vzchopit a nevzdat to že ještě nejsem mrtvá že se musim vzchopit a jít dál . Najednou mě něco táhlo od babičky . Viděla sem světlo někde v dálce , hodně sem toho četla , ale bála sem se jít dál a tak sem zůstala stát mezi životem a smrtí .
V tom sem se z ničeho nic vzbudila do života , bolela mě hlava a strašně moc mě bolely záda , ale nemohla sem nic dělat nemohla sem se ani hnout , jenom sem mohla otočit hlavu . Koukal jsme se na ostatní co byly v tom autobusu se mnou , ta holka co seděla vedle mě vypadla jako že se strašně moc bojí že umře ale bylo jí jako mě , ten kluk co seděl vzadu uprostřed sedadla co je do uličky ležel přede mnou , lekla sem se a potichu vykřikla . Řidič tam nebyl , pomyslela sem si že hledá pomoc , ale pravda byla taková že nebyl připásovanej a vylítl z autobusu . Začal mi zvonit telefon , ale já to nemohla vzít nemohla sem dělat nic jenom hýbat trochu s hlavou . Slyšela sem tu holku co seděla vedle mě jak říká že se bojí a že se jmenuje Markéta, já jí odpověděla ''neboj to bude dobrý uvidíš jinak já sem Anežka ale všichni mi říkají Aný '' , přišlo mi jako bych jí znala už léta a nechtěla aby umřela . Slyšela sem houkat sanitku která přijížděla a hasiče , pak sem slyšela jak nějakej mužskej hlas z venku říká ''tomu už nepomůžeme ale tam můžou být lidi který tu pomoc fakt potřebujou ! '' . Byla sem vděčná už to že ho slyším , za to že ho slyším a sem na živu .
Pak jinej mužskej hlas říká ''přineste kleště jsou tu živí , ale dělejte !!! '' pak už si jen pamatuju jak mě někdo táhne a dával na něco tvrdýho , možná zem možná lehátko .
Vzbudila sem se a bylo 25.Května , byla sem asi v Kómatu ale nic mě nebolelo , myslela sem si už že sem mrtvá , ale když se se koukla do leva tak sem viděla Markétu tu holku z autobusu někdo u ní stál ale nebyl moc vidět nevim kdo to byl a když jsme zašeptala '' Markét ? ! ? '' tak se ta osoba na mě otočila a ukázala na mě gesto ať sem ticho , byla to žena a byla krásná jako anděl dělala něco na jejím hrudníku ale nevím co , potom se Markét vzbudila a ta osoba zničeho nic zmizela . Znovu sem zašeptala ''Markét ?'' ona se na mě podívala a řekla ''Aný pozor'' a ukázala za mě . Tam stál někdo ale nevpadal že by mi chtěl nějak ublížit , ale mě v tu chvíli začala téct z nosu krev a Markét nevěděla jak má zavolat sestřičku aby mi pomohla a tak se jenom musela dívat jak mi teče krev z nosu , ale co mě zarazilo bylo to že sem se nemohla ani pohnout nemohla sem si dát ruku pod ten nos abych nezašpinila povlečení nemohla sem ale začali mě i hrozně moc bodat v zádech jako kdyby mi někdo do zad bodal hřebíky bylo to tak otupující že sem omdlela aniž bych chtěla ale nevzbudila sem se nebo sem si to alespoň nepamatovala .
Vzbudila sem se až za dva dny když už bylo 27.Května , nic mě nebolelo ale nemohla sem mluvit nešlo to i když sem chtěla . Markéta seděla vedle mě v pyžamu a držela mě za ruku aby mi pomohla , vyprávěla mi co se stalo . Že sem omdlela a museli mě potom dát do umělého spánku prý abych se nevzbudila a něco se mi zase nestalo , a že jí prej ten muž za mnou potom řekl že se mě snažil chránit ale že to moc nešlo že to bylo silnější ta věc co ve mě způsobovala tu bolest že to nemohla ni zabít ani nějak oslabit , a že jí naučil to jak někomu zmírnit bolest tím že ho bude držet za zápěstí a mačkat ale ne tak silně . Koukala sem na ní jako kdyby byla nějaký zjevení .
Byla sem v té nemocnici asi půl roku než mě konečně pustili domů , Markétu pustili o týden dřív ale chodila za mnou každej den . Musela sem pilně bojovat abych zase mohla chodit jako dřív ale Markéta mi byla silnou oporou a když jsme zjistili že bydlíme od sebe jenom tří baráky tak jsme spolu trávili všechen volnej čas , byly prázdniny když mě už pustili z nemocnice domů .

Ty prázdniny byly moje nejlepší , užívala sem si je na 150 % , naše rodina jela s Markétinou do Itálie na měsíc takže sem si to tam hodně užívali a s Markét byly spolu každou volnou chvilku , když mi řekla že chce přestoupit na naší školu tak sem byla šťastná .
Týden před začátkem školy sem dostala strach že se něco změní že už nebudu ta nejoblíbenější na škole . Od tý nehody sem si toho dost zažila a od základů se změnila , takže sem nevěděla jak mě budou brát lidi ve škole , jak mě budou brát spolužačky , spolužáci lidi který sem měla ráda , jestli si na ně vzpomenu jestli budu vědět jak se k nim mám chovat .

Když nastal první den školy a já měla spicha s Markétou na zastávce busu tak sem najednou dostala hrozdnej strach že se ta nehoda bude opakovat a řekla sem to Markétě a ona mě chytila za ruku a řekla '' Vždycky za tebou budu stát , jak živá tak i kdybych měla bejt no však víš , mrtvá ''

Na sobě sem měla šaty co sem si koupila v té Itálii a conversky , po tom co mi Markét řekla sem se cítila sebevědomá a odvážná , plná síli . Nasupili jsme do busu a sedli si na sedadlo na kterým jsme seděli i ten osudnej den a mě se zmocnil tak silnej strach , ale chytila sem Markétu za ruku a bylo mi zase dobře .
Když jsme přišli ke škole a já viděla ty lidi co sem měla dřív ráda a brala je za svojí druhou rodinu tak sem byla šťastná ale už sem nebyla ta nejúžasnější holka na škole , ale byla sem ta holka co přežila svojí smrt a žije dál .
Sice sem už nebyla ta nejůzasnější ale byla sem na sebe pyšná že sem to přežila a to všechno jenom díky Markét to ona mi dala chuť do života to ona mi pomohla se vyhrabat z toho nejtvrdšího dna až tam kde sem teď .
Nestraním se lidí ale ani nijak se nesnažím bejt středem pozornosti protože sem našla lidi kteří mě mají opravdu rádi a věděj jaká to pro mě byla životní zkouška .

Bez Markéty bych asi nebyla nic .
Jsem jí vděčná za to že je se mnou , mám jí jako sestru

O Autorovi

  • Jméno Lauralu
  • Region Praha-východ
  • Stačí minuta, abyste si všimli člověka, hodina, aby se vám stal sympatický, den, abyste se zamilovali, ale nestačí celý život, abyste na něj dokázali zapomenout....!
Můj profil