Když cítíš, že se tě zmocňuje smutek, tak je nejlepší se ho zbavit. Já se z něj třeba vypíšu.
Beznaděj
V temnotě se světlo ukrývá,
je to jenom jiskra mizivá.
Brzy taky uhasne, jako můj život.
Stékají slzy, padají do propasti
ten co pláče, necítí už slasti.
Věz, že život je plamének svíce,
co nezapálíš více…
Kletba
Magie černá srdce ti bere
Výkřik se z hrdla stěží jen dere.
Kameníš záhy, ztuhlý jak led,
Na křídlech smrti odletíš hned.
Tvá krev už černá, je plná jedu,
To vše se koná v dost prudkém sledu.
Zamrzá život v celém tvém těle,
Nikdy už více ti nebude skvěle.
Kůže se rozpouští, bobtná a kvasí,
Ze svalů teď máš odpornou kaši.
To kletba noci se na tebe snesla,
Smrt tvojí osobě právě přinesla
Melancholie
Za noci měsíčné, kdy světlo padá na hroby
Za noci měsíčné tě osud zkoušce podrobí.
Tvé kroky bloudí v temnotách
A z nebe padá hvězdný prach.
A ty se ptáš proč, proč se život zastavil.
V hlubině temné, jež obestírá mysl tvou,
Se rodí nové sny.
Ty však pominou.
Pomine vše, co krásné bylo
Pomine vše šťastné, co v tobě kdy žilo.
Zůstane jen smutek a strach.
Proč padá z nebe hvězdný prach?
Proč se zjevil přízrak v noci temné,
Když měsíc rozprostřel své sítě jemné,
Když rozlil po kraji své světlo krásné,
Tak chladné a tak jasné.
Ty bloudíš v noci mezi hroby
A do srdce jak do nádoby
Vlévá se pocit beznaděje.
A kdesi ve tmě se zlý stín směje.
Tys prohrál vše, cos kdy měl,
A žel toho, žel.
Když za noci měsíčné se světlo rozlévá,
Hlavu tvou jak voda polévá,
A kroky tvé se nesou nocí
Ty bloudíš sám a bez pomoci,
Tehdy činů svých lituješ
A svědomí své zpytuješ.
A opět ptáš se proč, proč se život zastavil.
Ostrov štěstí
Nekonečná smůla brázdí život můj,
Ó, ty černá lodi, širým mořem pluj.
Na té lodi kapitánem, posádkou jsem jenom já,
Duše padlá, marná, nešťastná.
Ostrov štěstí, dobrých nadějí, skrývá se mi stále, stále raději.
Až i moje nohy setkají se s pevninou, bude ostrov štěstí láskou mojí jedinou.
Píseň Vikingů
Výkřik marnosti ozval se kol.
Jak hlasy havranů nad padlými bojovníky.
My, co přežili, vracíme se do časů dávno minulých.
Do nekonečných pustin, kde slunce, rudé jako krvácející srdce jitří obzor a dlouho nezapadá.
Kde pláně ledové pokryty jsou sněhem.
Zde vlci jsou králi země a my jejich poddaní.
To armáda Thorova zvedá meče k nebesům a prosí o mír pro svou říši severu.
Prokletí samoty
Smutný je den, kdy všechno končí,
Smutný je den, kdy blízcí se loučí.
Bílé pláně, sněhu dosti,
Mráz zarývá se až do kostí.
V ten smutný den, kdy umřít chceš jen.
Jsi sám.
Temnota duše
Duši mou obestřel temný stín.
Je ze mne nyní člověk jiný.
Svět si mě přetvořil k obrazu svému, hloupému.
K zášti, nenávisti, beznaději.
A jeho přání se splnilo.
Volání temnoty
V temnotě se skrývá odpověď,
odhoď svůj stud a teď
vše bílé černou barvou natři,
ta do tvého srdce patří,
přidej se teď k nám,
na krk si pověš pentagram.
Hříšnou bibli si na stůl dej
a svému pánu sílu přej
proč nebe, peklo je také svět
kde mohli by nám závidět
tak přidej se k nám, ztracený
a s námi zpívej písně, světlem nedotčeny
rouhej se, plač, ale nelituj
vždyť vybral sis teď život svůj...
Zklamání
Svět se mi v očích mění, odchází do zapomnění.
A všechny naděje k lepším zítřkům s ním,
Život se zdál být kouzelným.
Zpověď Demonie
Zrozena z temnot, oplývám stíny,
Duši svou churavou naplním splíny.
Pod maskou ďáblice skrývá se nevinnost,
Obhroublé chování zastírá laskavost.
Černá aura vlasů mých, unese každý temný hřích.
To slova pravdy mám do vašich snů vnést,
Když zpověď Demonie bude vám hlavy plést.
Můj život je samota, jsem déšť, bouře, temnota.
Cožpak se bez lásky dá žít?
Pročpak mám na tomto světě být?
Až můj hrob zasypou květiny,
Řekněte prosím: pro lásku oběť, život svůj jediný.
Jen pro lásku, štěstí, chtěla tu žít.
Z poháru citů sladké víno pít.
Nebylo jí však přáno,
co lidem od počátku bylo dáno.
Teď, dokud tu ještě chvíli jsem,
Jdu hledat lásku rovnou za nosem.
To bylo mé doznání, snad splnilo své poslání.