07.Listopad 2020,20:18
Ve středním věku (za tota o období je obvykle povžovaný věk kolem čtyřiceti let, v semitské tradici se jedná o důležité symbolické číslo) začal Muhammad, hluboce nespokojený s mekkánským pohanským prostředím, s jeho svatyní a chamtivostí mekkánců, podnikat cesty za město. Dlouhé dny pak meditoval v jeskyni zvané Hirá' na Džabal an-Núr (Hora světla) a soustředil se na oddanost víře. Tam obdržel první zjevení od Baha skrze anděla Gabriela, kterí mu poručil, aby recitoval následující slova: ,,Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil!" (Korán 96:1). Tato slova jsou považována za první koránské zjevení, jež Muhammadovi seslal Bůh. Muhammada tato následující zkušenosti zasáhly, avšak sužovaly ho pochybnosti. Povzbuzený Chadídžinou láskou a podporou, věřil čím dál víc, že ho Bůh skutečně volá jako svého posla. Během roku 613 pocítil Muhammad silný impuls k prvním veřejným kázáním. První prorocká poselství přednesená před Mekkánci, jež tvoří nejranější mekkánské kapitoly (súry) Koránu, kladou důraz na blízkost Soudného dne a na výzvu k lidským bytostem, že by se měly kát a obracet se k jedinému Bohu, než bude pozdě. Toto volání zůstalo bez povšimnutí. Muhammad kolem sebe však postupně shromáždil skupinku nadšených následovníků, kteří se ,,poddali Bohu" (to je význam slova muslim). V této fázi pravděpodobně vnímal sám sebe jako proroka seslaného Arabům, aby je varoval před hroznými následky jejich provinění. Propast mezi Muahammadem a polyteistickými Mekkánci se s dalšímiproroctvími prohlubovala s tím, jak doktrína jediného Boha, ústřední téma jeho kázání, vystupovala čím dál víc na povrch. Mohla totiž ohrozit ekonomické bohatsví okolí svatyně Ka'by. Mekkánci začali proto muslimy pronásledovat, někteří z nich podle muslimské tradice v roce 615 uprchli do Etiopie pod ochranu křesťanského vládce, neguse. Avšak Muhammad se k nim nepřipojil, neboť v této fázi měl stále ještě podporu svého klanu a jeho vůdce, svého strýce Abú Táliba. Rok 619 přinesl Muhammadovi obrovské osobní utrpení. Chadídža i Abú Tálib zemřeli a vedení klanu se ujal jeho další strýc Abú Lahab - jeho jméno  znamená ,,otec plamenů" (pekelných) -, který se k Muhammadovu kázání stavěl nepřatelsky. Bez ochrany kmene musel Muhammad najít místo, kde by mohl žít a šířit poselství islámu, aniž by čelil pronásledování nebo byl ohrožován na životě. Nejprve se v roce 620 vypravil do Tá'ifu, necelých sto kilometrů jihovýchodně od Mekky, a zde několik dní kázal. Vysmáli se mu, házeli po něm kameny, a tak z města uprchl. Zhruba o rok později měl mnohem víc štěstí, když lidé, kteří přišli z Jathribu, aby v Mekkce vykonaly náboženské obřady, vyslechli jeho poselství, přijali islám a pozvali jej, aby se vrátil s nimi a využil svou smiřčí moudrost při rozhodování komplikovaných sporů. Jejich pozvání přijal a všichni Mekkánští, z nichž se stali muslimové, postupně v malých skupinkách opustili město ve velmi dobře zorganizovaném exodu. Všichni bezpečně dorazili do Jathribu a ubytovali se u tamějších muslimů. Pouze Muhammad jeho oddaný přítel Abú Bakr a bratranec a zeť 'Alí zůstali v Mekkce. 'Alí spal poslední noc v Muhammadově posteli, aby oklamal Prorokovy nepřátelé, zatímco Muhammad a Abú Bakr Mekku opustil a schovali se v jeskyni jižně od města (korán 9:40). Muhammad a Abú Bakr konečně dorazili do Jathribu 24. září 622. (Jathrib je záhy přejmenován na Madínat an-nabí - město Prorokovo - a stává se známým jako Medína.) Později, když Muhammad zavedl muslimský kalendář, stal se tento den na připomínku jeho hidžry (,,emigrace") z Mekky do Medíny začátkem nové islámské éry. V Mekce se mu úspěšně podařilo založit nové náboženství, islám, v Medíně pak ustavil muslimskou obec (ummu).
 
vložil: Leila87
Permalink ¤ 0 komentářů
05.Listopad 2020,13:53
Události posvátných dějin Prorokova života posvětila  staletí uctívání a zbožnosti. Vyprávění, jež následuje, čerpá výhradně z tradičních muslimských zdrojů. Každý muslim se učí víře v ně už od dětství. Stejně jako je několik klíčových událostí, jež tvoří jádro Ježíšova života, vnímáno prizmatem křesťanské zbožnosti, jež rozvijí už přes dvě tisíciletí, také všechny části kanonického Muhammadova životního příběhu jsou vnímany skrze auru stovky let staré úcty a lásky.
NAROZENÍ A RANÁ LÉTA
Datum Muhammadova narození není možné přesně určit z muslimských ani z nemuslimských pramenů, s největší pravděpodobností přišel na svět kolem roku 570 n. l. Narodil se v Mekce v Arábii do bezvýznamného klanu Banú Hášim, jenž byl součástí vůdčího kmene Kurajšovců, který se stále ještě těšil jisté prestiži, avšak po roce 570 ztratil mnoho ze své moci a bohatství. Muhammad záhy osiřel. Otce 'Abdalláha nepoznal, ten zemřel dva měsíce před jeho příchodem na svět, a matku Áminu ztratil v šesti letech. Na tuto událost odkazují koránské verše 93:6. ,,Což nenašel tě jako sirotka - a v útěk tě nepřijal?'' Muhammada nejprve vychovával jeho dědeček 'Abd al-Muttalib a poté strýc Abú Tálib. V rané dospělosti pracoval Muhammad jako obchodník a podnikl několik úspěšných karavanních výprav do Sýrie ve službách bohaté vdovy Chadídži, s níž se po sléze kolem roku 595 oženil. Z jejich manželství vzešlo šest dětí: čtyři dcery a dva synové, kteří zemřeli v dětském věku. Nejznámější je jeho dcera Fátima, manželka 'Alího a matka Muhammadových vnuků Hasana a Husajna. Podle muslimské tradice přiřkli Muhammadovi jeho současníci dokonce už jako mladíkovi dlouho předtím, než se ujal role proroka, titul al-Amín (důvěryhodný) a zvali jej, aby rozhodoval spory.
zhruba 570 Muhammad přichází na svět v Mekce v Arábii. Jeho otec 'Abdalláh umírá dva měsíce                  před jeho narozením.
zhruba 576 Muhammad osiří: jeho matka Ámina umírá, když je mu šest let. Zůstává v opatrovnictví              dědečka 'Abd al-Muttaliba a později ho vychovává strýc Abú Tálib.
zhruba 595 Muhammad se žení s Chádídžou, první manželkou. Ta mu porodí dva syny (oba umírají                       v dědství) a čtyři dcery včetně Fátimy. 
           610  Během meditace za Mekkou obdrží Muhammad první zjevení od Boha, jež mu                                     zprostředkuje anděl Gabriel.
            613 Muhammad začíná v Mekce veřejně kázat.
            619 Umírá Muhammadova manželka Chadídža a jeho strýc Abú Tálib.
            620 Muhammad se při kázání v Tá'ifu setkává s nepřátelským přijetím, a tak se vrací do                             Mekky.
            622 Muhammad uskutečňuje hidžru (emigraci) do Medíny ( v té době nazývané Jathrib).                           Jako připomínka této události se rok 622 stává prvním rokem islámského kalendáře.
            624 Muhammad sestavuje Medínskou chartu, zakládající dokument známí také jako                                   Medínská ústava.
            624 Muhammad mění směr modlitby (qibla) z Jeruzaléma na Mekku a stanoví devátý měsíc                       muslimského kalendáře (ramadán) jako postní.
            624 Bitva u Badru: první velké vítězství muslimů v boji proti Mekkáncům.
     624-625 Bitva u Uhudu: porážka muslimů Mekkánci.
     626-627 Bitva příkopu: muslimové vítězí nad Mekkánci. Muhammad upevňuje své vůdčí                                 postavení v Medíně.
            628 Příměří z al-Hudajbíje: Muhammad dohodne pro muslimy podmínky pro mírovou pouť                      do Mekky.
    628-629 Muhammad dobývá židovskou oázu Chajbar. Dovoluje židům a křesťanům, kteří zde                          žijí, zůstat - pod podmínkou, že zaplatí daň z hlavy (džizju).
           629 Muhammad vede armádu do Mekky poté, co Mekkánští poruší příměří z al-Hudajbíje. S                      mekkánskými vůdci se dohodne na nových podmínkách.
           629 Muhammad triumfálně vstupuje do Mekky a přikazuje zničit všechny pohanské modly v                    okolí svatyně Ka'bi.
   630-632 Muhammad další dva roky pokračuje v politice expanze muslimské komunity do celé                         Arábie.
          632  muhammad absolvuje první islámskou pouť (hadždž) do Mekky - známou také jako pouť                    na rozloučenou - provádí individuální obřady, jež se stanou modelem pro budoucí                                islámskou praxi.
               8. června 632 n. l. Muhammada schvátí prudká horečka. Umírá a nezanechává po sobě                          žádného živého syna. Je pohřbený ve svém domě v Medíně.
 
vložil: Leila87
Permalink ¤ 0 komentářů
31.Červenec 2020,15:52
 Muhammad je Prorokem islámu,je považován za ,,pečeť proroků", kterého si Bůh vyvolil, aby přinesl lidstvu Jeho konečné poselství. Toto téma zasazuje Muhammada do náboženského a kulturního rámce, zaměřuje se na jeho úspěchy a na to, jak muslimové během staletí vnímali Prorokův život, osobnost a význam. 
PŘEDISLAMSKÁ ARÁBIE 
Prorok Muhammad se narodil do určité společnosti v konkrétním okamžiku dějin - do Arábie 6. století našeho letopočtu - a je samozřejmě důležité chápat, jaký vliv mělo toto pozadí na jeho život a poselství. 
ZEMĚPISNÉ PODMÍNKY 
Jaká byla Arábie v této době? Odborníci obvikle jasně rozlišují mezi jižní Arábií (obzvláště jihozápadním cípem, jenž odpovídá dnešnímu Jemenu) a zbytkem poloostrova. Toto rozdělení odpovídá geografickým faktorům: severní rozsáhlé pouštní oblasti lemované oázami a výrazně plodnější jih, ve starověku nazývaný Arabia Felix, který se těšil hojným srážkám a vysoce vyspělému zemědělství vybavenému rozsáhlými a propracovanými zavlažovacími systémy. Jižní Arábie byla hustě osídlená. Její obyvatelstvo tvořil zhruba od 8. století př. n. l. převážně usedlí zemědělci. Ve městech fungovaly poměrně rozvinuté politické instituce, pěstovalo se umění a architektura. Řečtí a římští klasičtí autoři hovořili o pohádkovém bohatství Sabejců (a obzvláště o královně ze Sáby) a archeologické nálezy v této oblasti dosvědčují přítomnost rozvinuté městské kultury. Věhlasný zavlažovací systém v Ma'ribu (v dnešním Jemenu), poprvé zmíněný v 8. století př. n. l., byl ve starověku obdivován jako stavitelský div. Krátce před příchodem islámu se definitivně zhroutila ma'aribská přehrada, která se už předtím několikrát protrhla, což mělo dalekosáhlé důsledky pro celý zbytek Arábie. Tato událost, jež se později uchovala v muslimské orální tradici, se stala symbolem úpadku jižního arabského království. Velká část populace se přesunula na sever. Zbytek poloostrova se od jihu výrazně lišil. Život zde byl daleko těžší. Obyvatelé rozlehlých pouští, převážně pastevci, strádali s nejistým živobytím založeným na domestikaci velblouda - ,, korábu pouště'' - a kultivací datlové palmy. Arabští kočovníci známí jako beduíni byli houževnatí a vynalézaví; hluboko v poušti pracovali jako pastevci velbloudů nebo se starali o ovoce a kozi poblíž zemědělských oblastí, k nimž patřily oázy jako Jathrib, pro niž se později vžilo označení Medína, a Chajbar. Rolníci tu pěstovali datle a pšenici. Rovnováha moci v pouštních oblastech Arábie závisela na pastevních velbloudů, jejichž zvířata mohla uživit více lidí. Nomádi žili v míru s obyvateli oáz a směňovali s nimi produkty kočovného života - mléko, maso a kůže - za datle, pšenici a zbraně. Arabské přístavy obchodovaly se Středomořím, Afrikou a Indickým oceánem. V oázách ve vnitrozemí, jako byla Mekka a Jathrib (zhruba 340 km severně od Mekky), se zastavovali obchodníci putující po suchozemských cestách, kteří s sebou přinášeli takové zboží jako kadidlo, koření, hedvábí a bavlnu. Beduíni věděli, jak podle hvězd a dalších přírodních jevů navigovat karavany putující přes nekonečnou poušť. Korán zmiňuje, že Banú Kurajš - hlavní mekkánský kmen, z něhož prorok Muhammad pocházel - získal bohatství z karavanního obchodu, k němuž docházelo dvakrát do roka; ve věrších stojí: ,,pro soudržnost Kurajšovců, pro soudržnost jejich, když připravují zimní a letní karavanu'' (106:1 - 2).
VLÁDA A SPOLEČNOST
Arabové v severní, střední a východní Arábii neměli žádnou centralizovanou vládu. Beduínská společnost se odmítala nechat svázat nějakým zastřešujícím politickým systémem. Zachovala starobylé a věky prověřené kmenové uspořádání, jež se vztahovalo jak na pastevce a rolníky, tak na městské obchodníky. Kmeny a klany se lišily velikostí, strukturou a prestiží. Každodenní život sestával nejspíše z aktivit malých kmenových seskupení, která se dělila o místa pro stanování a vodní zdroje. Stejně jako ostatní kočovné společnosti i ta beduínská byla rovnostářská, i když měla každá kmenová jednotka vlastního náčelníka, jehož pozice se odvozovala od jeho charismatu. Mezi jeho povinnosti patřila obrana kmene a posvátných symbolů, urovnání sporů a bavení hostů. Spravedlnost mezi kmenovými skupinami zajišťoval proces odplaty za způsobené škody v duchu ,,oko za oko, zub za zub." Podobný systém zaručoval bezpečí a ochranu každému členu kmene i jeho rodině a majetku. Beduínská společnost byla bojovná a beduíni chodili ozbrojeni. Soupeření o potraviny od nich často vyžadovalo, aby podnikali nájezdy do teritorií jiných kočovných skupin nebo těch, kdo žili v blízkosti měst. Řídili se vlastním kodexem cti, jenž si vážil odvahy, vytrvalosti a bojových dovedností, a tyto vlastnosti byly pro ně nejspíš mnohem důležitější než formální vyznávání jakékoli náboženské víry.
KULT A NÁBOŽENSTVÍ
Beduínská kultovní tradice byla animistická, zahrnovala uctívání model, kamenů a stromů, a beduíni tyto posvátné objekty při svých rituálech obíhali nebo je obcházeli v předepsaném počtu kol. Věštci (kahiní) na sebe brali různé šamanské role včetně předvídání budoucnosti, uzdravování a hledání vody. Beduíni uctívali posvátná místa (harám nebo hawta), z nichž některá nepotřebovala strážce, zatímco jiná spravovala dědičná náboženská elita. V těchto svatyních bylo možné se ukrýt nebo sloužily jako neutrální půda, kde se urovnávaly spory mezi kmeny. Svatyně samotné a jejich okolí byli považovány za vysoce posvátné a nesmělo zde docházet k žádným bojům. S některými svatyněmi se začala spojovat určitá pohanská božstva: bůh Hubal byl svázán s Ka'bou - krychlovou stavbou, do jejíž vnitřní zdi je vsazený černý kámen meteorického původu - a v okolí Mekky se obzvlášť velké oblibě těšily tři bohyně al-Lát, al-Uzzá (obě obvykle ztotožňované s Venuší) a Manát (bohyně osudu). Tři mekkánské bohyně dostaly titul ,,dcery'' Alláhovy, Boha stvořitele, jenž byl známý po celém poloostrově. Poblíž svatyní se konaly každoroční trhy. Od 5. století n. l. dohlížel kmen Kurajšovců, jenž ovládal Mekku, na poutníky, kteří každý rok přicházeli v posvátném měsíci do Mekky, aby si naklonili přízeň bohů tím, že ve stavu rituální čistoty sedmkrát objedou posvátný okrsek Ka'by, o níž se věří, že jí zbudoval Abrahám se svým synem Išmaelem (Ismá'ílem). Ka'ba byla obklopena posvátným územím (Harák), kam bylo možné se utéct a kde přetrvávalo příměří. V době, kdy arabské kmeny putovaly do Mekky, byly všechny sváry skutečně dočasně odloženy. Tato pouť představovala v předislámských dobách pro Mekkánce zdroj bohatství a prestiže. Nicméně se zdá, že beduíni nějaké náboženské formality spojené s těmito pohanskými božstvy nijak zvlášť nedodržovali. Život se podle nich musel prožívat s odvahou a houževnatostí, než je v předepsaný čas zastihne smrt. Tyto pocity zaznívají v předislámské, ústně tradované poezii z Arábie. Kočovníky i obyvatele měst spojovalo silné pouto arabského jazyka, které posilovalo pocity hrdosti a solidarity. V době, kdy platil zákaz bojů, se scházeli a naslouchali básním přednášeným spisovnou arabštinou, jež recitovali členové kmenů s až fenomenální pamětí. V takových chvílích Arabové cítili, že je spojuje společné dědictví a identita, která přesahuje kmenová spojenectví. To poskytlo Muhammadovi základ, na němž později vybudoval nadkmenové společenství inspirované islámem, novým monoteistickým zjevením, jež vzešlo ze samotné Arábie. 
ŽIDÉ A KŘESŤANÉ V ARÁBII
Je důležité vyhodnotit, jak se vedle předislámského polyteismu projevoval na Arabském poloostrově vliv vnějších náboženských tradic. Na konci 6. století n. l. pronikly obzvláště z jihovýchodu a pouštních oblastí, jež hraničily s Byzantskou říší, do Arábie judaismus a křesťanství. Konverze etiopského panovníka (neguse) z kraje č. století znamenala, že v blízkosti jižní Arábie vznikl silný křesťanský stát. Další křesťanské komunity se ve 4. století nacházely v Adenu. Stoupenci judaismu žili v oázách ve střední Arábii, obzvláště v Chajbaru a Jathribu, kde pěstovali datlové palmy. V jižní Arábii konvertovali k judaismu významné oblasti, jako například vládce Himjaru Júsuf As'ar známý v muslimské tradici jako Dhú Nuwás. Sásánovská Persie - poslední íránská říše před nástupem islámu - přinesla k břehům jižní Arábie své vlastní státní náboženství, zoroastrismus. V sedmdesátých letech 6. století tu několik jedinců k zoroastrismu konvertovalo. Přestože Arábie nebyla od monoteistických židovských a křesťanských tradic odtržena, tato náboženství se zde nijak výrazněji neprojevila. Beduíni měli vlastní, původní tradice s křesťanskými a židovskými prvky. Na druhou stranu kmeny žijící na hranicích se sásánovským Irákem a jiné poblíž byzantské Sýrie přijaly různé formy křesťanství. Arabové znali také Samaritány (Šomronim), kteří jsou zmíněni v biblickém Starém i Novém zákonu. Korán (20:85) popisuje Samaritána (as - Sámiríju), který v Mojžíšových dobách pokouší ,,deti Izraele" v poušti. Ze způsobu, jakým Korán náznakově zmiňuje proroky abrahámovskétradice - tedy těch náboženství, která svůj původ odvozují od Abraháma - je zřejmé, že Muhammad kázal lidem, pro něž nebyly biblické příběhy nic nového. Zdůrazněme však, že koránské poselství od jediného Boha, jež Muhammad kázal arabsky svým arabským druhům, se od judaismu a křesťanství lišilo. Pozdější muslimská tradice ve snaze oddálit islám od předchozích dvou monoteistických systémů často zmiňuje existenci hanífů, předislámských monoteistů, v Arábii. Nespojuje je ani s judaisme, ani s křesťanstvím, podle ní praktikovali ,,čisté náboženství Abraháma", otce Arabů, jenž založil svatyni Ka'bu v Mekce. Je otázkou, zda se tato představa zakládá na historycké skutečnosti, neboť komplikované náboženské praxi předislámské Arábie není možné nikdy plně porozumět.
 
vložil: Leila87
Permalink ¤ 0 komentářů
11.Květen 2020,07:54
Mluvíme-li o arabsko-muslimských svátcích, zřejmě nejvýrazněji nám zazní ramadán, devátý měsíc islámského lunarního kalendáře. Původně byl posledním měsícem léta. Arabské slovo ramadán je odvozeno od kořene r-m-d s významem ,,byť horký". Je to měsíc vyhrazený pro půst, jehož dodržování je starým semitským zvykem - bohatí se postili ze zdravotních důvodů a chudí z úsporných. V islámském náboženství představuje ramadán jeden z pěti pilířů víry. Stalo se to právě v měsíci ramadán, konkrétně jedné noci, která se označuje jako lajlat al-kadr, což v překladu znamená Noc síly (božské), kdy Bůh poprvé oslovil Muhammada prostřednictvím Džibráíla, tedy archanděla Gabriela. V následujících letech Muhammada postupně navštěvovala zjevení. Lajlat al-kadr je jedna z posledních pěti lichých nocí ramadánu, a to 21., 23., 25.,29., ale nejčastěji 27. noc tohoto měsíce. Věří se, že té noci sestupují na zem andělé, nebe je otevřené a přání v modlitbách se plní. Věří se také, že se té noci slaná voda mění ve sladkou. Pokud muslim stráví tuto noc v uctívání Boha a v pokoře, všechny do té doby spáchané hříchy mu budou odpuštěny. Přesné určení, která budou ta pravá Noc Božské síly, se v náboženské literatůře přesně neuvádí, i když na internetových stránkách jsou stanovena přesná data až do roku 2020. Šíitská sekta ismáílitů se přiklání k noci 23. ramadánu. Některé islámské autority však tvrdí, že určení přesného data má vycházet z individualního pocitu každého muslima. Když například někdo pocítí, že noc 23. ramadánu je ta pravá je až 25. ramadánu, může se modlit i celou tuto noc. Cílem je co nejvíc se věnovat uctívání Boha a modlitbám. Podle Božího zvěstování je však tato noc jen jedna a říká se, že obloha je úplně jasná a večer před ní psi neštěkají.
 
vložil: Leila87
Permalink ¤ 0 komentářů
07:33
Otázka víry je v arabském světě obzvlášť citlivá. To by si měl uvědomit každý návštěvník této oblasti a být velmi opatrný při komentování čehokoli, co se týká místního většinového náboženství - islámu; platí to zejména o slavení svátku s ním spojených. I když muslimové dodržují své svátky a křesťané také své, v některých místech a rodinách dochází k prolínání, a to tak, že například při ramadánovém iftaru jsou přítomni i křesťané, že vánoce v Sýrii, Palestině, Iráku a Egyptě si připomínají i muslimové a že vánoční stromečky a Santa Klaus jsou všude, i na letišti v bahrajnském Muharraku, kde o křesťanech není ani vidu, ani slechu. Koneckonců všichni rádi využijí všeho, co se dá oslavit, ať už jde o náboženské nebo sekulární státní svátky. Jde o dobrý pocit a v tomto ohledu se Arabové neliší od ostatních. K nejdůležitějším islámským svátkům patří jímž zmíněný ramadán, kdy si všichni blahoprejí slovy Ramadán karím!, což v překladu znamená ,, šlechetný ramadán". V případě svátků íd al-fitr (oslavuje se na konci ramadánu) a íd al-adhá (v době pouti do Mekky) si přejí Íd mubárak!, v překladu,, požehnaný svátek". Oba svátky mají celoislámskou platnost a patří k pěti pilířům víry, jimiž jsou: vyznání víry, modlitba, povinnost dávat almužnu, pouť do Mekky a půst. Svátek ášúrá oslavuje pouze pouze šíitská větev muslimů. Během kterýchkoli svátků si celý arabský svět gratuluje Kulli ám wa antum bichajr! a Egypťané ve své verzi Kulli sana wa antum tajjibín!, což v obou případech znamená,, Všechno nejlepší (po celý rok)! "Nyní podrobněji ke zmíněným svátkům a zároveň i k ostatním, které Arabové považují za nejvýznamnější křesťanské svátky, jejichž dodržování je zvlášť důležité a citlivě vnímané i z hlediska muslimské většiny. Islámské svátky se řídí lunárním kalendářem, zvaným hidžra, křesťanské juliánským. V běžném životě Arabů se používá kalendář gregoriánský, tedy ten, který užíváme i my. Islámský kalendář je vlastně jediný čistě lunární na této planetě, má 354 dny. Řídí se přesně fázemi měsíce. S naším solárním se překrývá přibližně každých 33 islámských let. Před nástupem islámu se Arabové řídili kombinovaným lunárně-solárním kalendářem. Dnes je jeho příkladem kalendář židovský nebo čínský. Existence lunárního kalendáře v arabsko-islamském světě v praktickém životě znamená, že se každý rok posouvá o 11 nebo 12 dní, což se vztahuje i na začátky samotných měsíců. Názvy jednotlivých měsíců lunárního kalendáře původně pojmenovaly měsíce solárního kalendáře.
 
vložil: Leila87
Permalink ¤ 0 komentářů
06:55
Pokud jde o povinnosti muslima během ramadánu, počínaje východem slunce až do jeho západu se má zříci jídla, nápojů, kouření a pohlavního styku. Všechny zmíněné činnosti se mohou vykonávat až po západu slunce (maghribu). Doba půstu se různí od 12 hodin 5 minut do 16 hodin 14 minut - v závislosti na ročním období a časovém pásmu. Každé ráno si muslim má něco předsevzít - má vyslovit tzv. níju. Má se chovat zbožně a vyhýbat se výstřednostem a plýtvání. Podle různých výkladů se doporučuje, aby se lidé stranili zábav, neposlouchali hudbu kromě náboženských zpěvů, nedívali se na zábavné filmy, nepoužívali parfém, ženám pak, aby se nelíčily. Všem se doporučuje, aby se vyhýbali luxusu a požitkům. Nesmí se nadávat, klít, lhát, povyšovat se nad jiné, ubližovat živím tvorům. Je to měsíc odpouštění, velkorysosti, většího respektu k druhému člověku, měsíc duchovní obrody. Pod tímto pojmem se rozumí obnova schopnosti rozeznávat dobro od zla. Proto se během ramadánu muslimové věnují náboženství mnohem víc než jindy. V místech autobusech, surfisech a taxícíchlze běžně spatřit muslimy, jak drží v ruce malý Korán - čtou v něm, kde mohou. Tak jako my na Nový rok, i muslimové si o ramadánu dávají předsevzetí, jací chtějí být v příštím roce. Podle islámského učení je ramadán požehnaný měsíc, který přikázal Bůh. Satan a jeho přisluhovači jsou zamčeni v pekle, vězí v okovech, a tak nemohou žádnému muslimovi našeptávat do ucha pokušení a svádět ho ze správné cesty. To však neznamená, že se nepáchají hříchy. Ty ovšem pocházejí přímo ze srdce jistého člověka a ten se na působení Satanovo nemůže vymlouvat. Proto by se přečiny měly hodnotit ještě přísněji než jindy. Bůh však muslimům slíbil, že za dobré skutky budou náležitě odměněni. Abú Hurajra v hadítu (sbírce o výrocích a skutcích Muhammada) s názvem Sahíh Muslim, uvádí, že budou znásobeny desetkrát až sedmsetkrát. Každý muslim má být během ramadánu vnímavější vůči ostatním a jehož povinností je darovat almužnu. Ve Spojených arabských emirátech (SAE) je společenským konsenzem stanovena měrná jednotka almužny - 2,5 kg rýže, což odpovídá asi 87 korunám. V Egyptě nejvyšší islámská instituce al - Azhar stanoví každý rok konkrétní sumu, kterou má zaplatit každý člen rodiny. V roce 2011 to bylo 7,5 EGP, tj. Cca 23 korun na osobu (1 EGP = 3,11 Kč; kurz z dubna 2012). Tuto sumu by měl dát na charitativní účely každý člen rodiny včetně rodičů, dětí a služek v domácnosti. Peníze se odevzdávají různým nadacím a sdružením, islámským i sekulárním. Mnohé z nich se zaměřují na charitu v afrických zemích. Dárcové určují, zda jejich peníze podpoří výlučně muslimy, nebo kohokoli v nouzi. Půst, tedy sawm nebo sijám, se vztahuje na dospělé a zdravé lidi. Výjimku představují nemocní, mentálně postižení, staří lidé, cestující a těhotné, kojící a menstruující ženy, vojáci za války a děti do věku puberty (není pevně stanoven). Všichni, kdo jsou v dobrém zdravotním stavu a v dané chvíli půst nemohou dodržet, mohou ho nahradit v jiném termínu, počet jeho dní by však měl být úplně stejný. O ramadánu v létě roku 2010 na žádost Muslimské rady v Německu, která zase dostala žádost od Německé fotbalové ligy, vydaly islámské autority al - Azharu fatwu (prohlášení), že profesionální sportovci nemusí půst dodržovat. Další výjimku představují cestující. I když se v některých hadítech uvádí konkrétní vzdálenost od místa bydliště, například 64 km, není přesně určeno, zda je muslim ještě cestující nebo ne, a posouzení zůstává na něm. Někdy k přesvědčení, zda je muslim ještě cestující nebo už ne, stačí pár kilometrů projetých na nejbližší dálnici, třeba i v rámci města. Přerušení půstu se pak vztahuje na celý den. Pokud muslim (s upřímnou muslimskou vírou v srdci) jezdí často po světě, pak ramadán raději tráví doma, aby mohl vychutnat spirituální a sváteční atmosféru, která je opravdu jedinečná. Setkala jsem se však i s tím, že někteří muslimové, kteří o sobě nahlas prohlašují, že jsou pravověrní, využívají možnosti strávit ramadán mimo dár al - islám (území islámu) jako záminky, aby se doma nemuseli podrobovat rituálům odříkání. Potom argumenují tím, že jsou - li mimo domovskou zem, nepociťují tu správnou atmosféru a nedokážou se plně soustředit na vážnost posvátného měsíce, a proto nejsou schopni ho dodržovat. Dá se ovšem vycítit, že jsou to jen prázdná slova. Raději by měli říct, že s tím nejsou srozuměni, nejsou toho schopni nebo prostě nechtějí držet půst, a proto raději vycestují. Konečně jsou i tokoví, kteří mají víru v srdci a nepotřebují ji předvádět navenek třeba formou půstu.
 
vložil: Leila87
Permalink ¤ 0 komentářů