26.Prosinec 2020,08:22
Existují tři hlavní tradiční muslimské zdroje, které společně tvoří základní kameny posvátných dějin Muhammadova života- Korán, kanonické výroky proroka Muhammada (hadíthy) a jeho standartní životopis (síra) napsaný Ibn Isháqem. Těm se teď budeme postupně věnovat, přestože jsou samozřejmě úzce provázané. Nejprve tedy Korán.  Není vůbec snadné používat toto dílo zjevení joko historický pramen,  i když pokusy získat z něj informace o běhu Prorokova života proběhly. Koránská kritika určitých aspektů života tehdejších Arabů jistě vrhá světlo na panující společenské podmínky a praktiky, o jejichž nápravu Prorok usiloval, nicméně snaha o sledování jednotlivých fází jeho působení v koránských verších nevyhnutelně povede pouze k přibližným a zjednodušujícím závěrům. Mezi nemuslimy a muslimskými odborníky dokonce probíhá debata o chronologii jednotlivých kapitol a veršů. Korán tudíž není možné považovat za Prorokův životopis. Při souběžném čtení s dalšími dvěma klíčovými islámskými zdroji- hadíthy a sírou - poskytuje však hluboký vhled do jednotlivých fází Muhammadova vývoje,  zachycuje zkoušky, kterými prošel, a vítězství, jejichž dosáhl. Tam, kde jsou koranická vyjádření těžko pochopitelná, mohou s jejich objasněním a doplněním obvykle pomoci hadíthy. Hadíthy a síra představují v muslimské náboženské literatuře dva samotné žánry, nicméně to, co říkají o Prorokovi, lze hojně nalézt v obojím. Společně tvoří sunnu (,,běžné a normativní chování" Proroka). Hadíthy tvoří rozsáhlý korpus záznamů Muhammadových výroků a skutků, o nichž se věří, že je předávali jeho společníci a posléze uctívaly první generace muslimů. Poskytují pozoruhodně podrobný obraz Prostorových kázání a aktivit obzvláště v medínském období (622 - 632). Na hadíthy se však není možné spolehnout jakožto na historický pramen: mezi nemuslimskými specialisty na tyto texty stále ještě panuje spor, zda je skutečně možné je datovat až do počátku 7. století. Často jsou fragmentární a jejich alegoričnost znemožňuje souvislé seřazení. Místy si vzájemně odporují a některé obsahují evidentní vsuvky z pozdější doby. Přesto však věrně odrážejí proměnlivost, rozmanitost a vývojové rysyraných islámských rituálů a práva, stejně jako úsilí zbožných učenců v prvních dvou až třech staletích muslimského kalendáře stanovit cestu,,pravého islámu''. Během času poskytly hadíthy základ pro vybudování islámského práva, jež řídí po všech stránkách každodenní život muslimů. Čtyři sbírky hadíthů získaly v 9. a 10. století kanonickou podobu a sunnitští muslimové je považují za věrohodné (sahíh). Mimo ně se dochovala ještě další spousta hadíthů,které sebrali jiní učenci. Také ší'ité mají vlastní sbírku hadíthů, z nichž některé podávají odlišné zprávy o tom, co Prorok řekl nebo udělal.  Zdůraznit je třeba legislativní funkci jak sunnitských, tak ší'itských hadíthů. Prorok v nich sděluje stručnější či obšírnější formou své názory na to, čemu by muslimové měli věřit a jak by se měli chovat. Korán a hadíthy se tedy doplňují náznakovou formu prvně jmenovaného umocňuje bohatost druhého.Hadíthy citují Prorokovy postoje k nesmírně rozmanitému množství témat včetně oblékání, šperků, jídla, pomluv,klení a dokonce i párátek, stejně jako k záležitostem výrazně duchovního rázu, jako jsou džihád, modlitba, pouť, nebe a peklo, soud, Boží milost a trest. V hadíthech je zachycený jako skutečný člověk s individuálními zálibami a nechutěmi, se zájmem o metafyzické otázky na jedné straně a detaily rituálů na straně druhé. Jeho hlas zní v hadíthech sebevědomě a rozhodně. Vystupuje zde jako autoritativní zákonodárce a dokonalý vzor, který se muslimové snaží v běžném životě napodobit. Třetí důležitý zdroj, který pomáhá konstruovat posvátné dějiny Prorokova života, je formální biografický literární žánr známý jako síra, jenž začíná stejnojmenným dílem napsaným v 8. století Ibn Isháqem a sestavený Ibn Hišámem (z. 833). Jedná se o velice rozsáhlý, fascinujícím způsobem spletitý text, jenž výrazně staví na hadíthech. Je plný hluboce osobních podrobností o Muhammadově životě a osobnosti, s nimiž kontrastují zázračné, mystické a legendární prvky. Pozdější biografie, které vznikaly v následujících staletích, viditelně staví na Ibn Isháqově síře, jež zůstává nejváženějším dílem víry a zbožnosti. Na rozdíl od hadíthů, Která jsou sestavené tematicky, přenáší síra epické vyprávění, příběh budovaný od počátku do konce. Události Muhammadova života jsou ztvárněné v jasném a neměnném sledu, jenž je známý většině muslimů. I když se síra hemží zázračnými a legendárními motivy, stála také u zrodu Prorokových moderních onografií, včetně těch psaných nemuslimskými odborníky ze Západu. Přestože jsou si tito autoři dobře vědomi historiografickych problémů,které se sírou souvisejí a jež také do hloubky analyzují, nadále na ni spoléhají, neboť žádné jiné zdroje prakticky neexistují. Síru, jež Prorokův život pojímá zeširoka, doplňují další díla, která se soustředí na konkrétnější témata, jako texty pojednávající o Muhammadových vojenských tažení (maghází) nebo biografické slovníky obsahující podrobnosti o Muhamadových druzích a jejich potomcích.  Další důležité zdroje informací představují práce velkých muslimských historiků 'abbásovské éry, především al-Baládhurího a at-Tabarího. Jejich kronikám posloužily jako dva hlavní zdroje inspirace orální tradice několika generací (pečlivě a s horlivostí memorovaná věřícími, aby Prorokovi skutky a proslulá vítězství muslimů neupadly v zapomnění) a korpus materiálů zděděných z prvních islámských psaných zdrojů, jež se do současnosti nedochovaly. Existují komplikace sestavené velkými 'abbásovskými historiky,  kteří pečlivě sbírali a prosévali zrnka jak kompletních, tak útržkovitých informací,  které jim zanechali jejich předchůdci. Zaznamenané fragmenty a anekdoty doplňoval aparát (tzv. isnád, jenž sledoval řetěz tradentů - tedy těch, kteří si zprávy předávali - konkrétní události až do Prorokovy doby,  pokud to bylo možné), který měl dokazovat autenticitu zapsaných údajů. 
 
vložil: Leila87
Permalink ¤
25.Prosinec 2020,08:13
Objektivní historickou zprávu o životě Proroka islámu podat nelze. Netrvalo dlouho a Muhammadova biografie získala svou fixní podobu a stala se ústředním bodem muslimských posvátných dějin: důležité fáze jeho působení na zemi získaly symbolický a normativní význam. Jinými slovy, nejen Muhammadovy výroky a názory, ale také jeho činy včetně vojenských tažení, tak jak je viděli a zaznamenali jeho nejbližší společníci, druhové, a jejich následovníci, se staly vzorem pro celou muslimskou komunitu. A posvátná historie není pro ty, kdo věří, snadným předmětem analýz, revizí či argumentací, v detailech ani v celku.
 
vložil: Leila87
Permalink ¤
06:35
Zbytek života- pouhé dva roky- strávil Muhammad v Měsíčně, pokoušel se posílit bezpečnost severních cest do Sýrie, aby mohl rozšířit ummu a chránit karavanní obchod. V roce 630 se osobně účastnil syrského tažení do Tabúku a uzavřel dohody s mnoha kmenovými vyslanci, kteří jej v Měsíčně nenavštívili. Deset let po své památné hidžře z rodné Mekky do Medíny provedl Prorok v roce 632 první islámskou pouť (hadždž), která je od té doby známá jako pouť na rozloučenou. Všechny individuální obřady, jež na této pouti provedl, se staly vzorem pro budoucí islámskou praxi. Přetvořit pohanské rituály Ka'by a ve jménu islámu opětovně vysvětil svatyni založenou Abrahámem. Boží milost se snesla na Muhammada ve slovech koránského verše 5:3, o nichž se věří,  že mu byly při této významné události zjeveny: ,,Dnešního dne jsem pro vás dovršil vaše náboženství a naplnil nad vámi Své dobrodiní a zlíbilo se mi dát vám islam jako náboženství." Po návratu do Medíny začal Muhammad plánovat novou důležitou výpravu za Jordán, kterou chtěl sám vést, avšak těsně před stanoveným začátkem tažení onemocněl vysokou horečkou. Zemřel 8. června 632 a byl pohřben po prostém obřadu ve svém domě v Medíně. Nezanechal žádné syny a otázka následnictví v čele obce se stala naprosto zásadní.
 
vložil: Leila87
Permalink ¤
24.Prosinec 2020,17:18
Záhy se objevila nová hrozba z Mekky. Mekkánští si uvědomili, že Muhammad není o nic slabší, a tak schromáždili společně s chajbarskými židy početnou armádu zhruba deseti tisíc mužů. V letech 626-627 táhli na Medínu s cílem ji obsadit. Muhammad před nechráněnými částmi Medíny nechal vyhloubit příkop. Mekkánci zahájili obléhání, nicméně příkop je odradil a obklíčení nakonec skončilo. Z následující takzvané bitvy příkopu vyšel Muhammad vítězně. Medínští židé upadli v podezření, že se na aktivitě Mekkánských podíleli, proto Muhammad po vyhrané bitvě vyhlásil válku zbývajícímu židovskému kmeni v Medíně, Banú Qurajza. Obklíčil jeho obydlí a tentokrát byl nemilosrdný. Podle Ibn Isháqa byli popraveni všichni banúqurajzští muži - v počtu mezi šesti devíti sty - podle rozsudku, k němuž dospěl Sa'd Ibn Mu'adh, člen židovského kmene, na kterého Muhammad přenesl rozhodnutí o jejich osudu. Ženy a děti skončily v otroctví. Tato událost představovala zásadní obrat ve vývoji nové muslimské společnosti. Odstranění všech tří židovských skupin z Medíny Muhammadovi velmi usnadnilo organizaci ummy ve městě na výhradně muslimském principu. Dál udržoval kontakt s některými arabskými kmeny žijícími na okraji Syrské pouště a chtěl je přesvědčit, aby přijali islám a podřídili se autoritě ummy, Boží vlády a Proroka v roce 628 se cítil dostatečně silný k dalšímu kroku. Dozvěděl se, že se k němu Mekka postupně začíná stavět přívětivěji, a rozhodl se toto klíčové město do ummy začlenit. V této fázi využil svých schopností výjimečně nadaného vyjednavače a podařilo se mu získat Mekkánce tím, že s nimi uzavřel spojenství, místo aby se s nimi pouštěl do dalších ozbrojených konfliktů. Během dvou let položil základy pro to, aby mohl nerušeně vstoupit do Mekky. V roce 628 oznámil svůj záměr vykonat pouť do Mekky. Během ní, poté co se utábořil na místě zvaném al-Hudajbíja na okraji mekkánského posvátného okrsku, uzavřel s obyvateli města dohodu, podle níž se do Mekky následující rok vrátí, aby vykonal menší pouť ('umra) a podepsal s nimi desetileté příměří. V al-Hudajbíji se odehrál Prorokův diplomatický triumf. Měkká či, kteří o pouhých šest let dříve jeho kázání zavrhli a vyhnali z města, s ním teď namísto úsilí zničit jej i s jeho novou vírou a společností vyjednávali jako se sobě rovným. V letech 628-629 dobyl Muhammad židovskou oázu Chajbar. Jednolo se o první území získané mimo Medínu. Způsob, jakým bylo s městem naloženo, posloužil jako model pro následující muslimské dobyvačné výpravy, ať už během posledních let Prorokova života nebo po jeho smrti. Židy z Chajbaru nevyhnal ani je nepobil, místo toho jim jakožto ,,lidu knihy" - tedy společenství, jejichž víra je stejně jako křesťanská založena na Písmu - umožnil zůstat a dál vyznávat jejich náboženství, pokud budou platit daň z hlavy (džizja). Podle muslimské tradice rozeslal Muhammad zhruba v téže době dopisy nejmocnějším vládcům v oblasti včetně byzantského císaře, sásánovského krále a etiopského neguse a vyzval je, aby přijali islám. Zda byly tyto dopisy míněny vážně, zůstává předmětem odborné debaty, muslimové pozdějších generací však v této události spatřovali přinejmenším známku Prorokových dalekosáhlých cílů při šíření islámu za hranice Arábie. V téže době se Muhammad pokoušel do muslimské obce začlenit všechny arabské kmeny včetně těch, které žily na hranicích s tehdejšími dvěma velkými říšemi, křesťanskou Byzancí a zoroastrovskou Persií. V roce 629 Mekkánští v souladu s al-hudajbíjským příměřím na tři dny opustili město, zatímco muslimové vykonávali 'umru. V této fázi konvertovalo k islámu mnoho klíčových mekkánských osobností, které dříve patřily k Muhammadovým nenávistným odpůrcům. Tvrdé jádro však stále odmítlo Muhammadovu nabídku smíru a dohodu z al-Hudajbíje porušilo. A tak v roce 629 Muhammad vytáhl na Mekku s armádou. Mekkánští vůdcové se mu vydali naproti s úmyslem vyjednávat a dohodli amnestii pro všechny Mekkánce kteří složí zbraně. V lednu 630 vstoupil Muhammad triumfalně do Mekky bez boje a nechal zničit všechny pohanské modly, které stávaly kolem Ka'by, nicméně je zaznamenáno, že rukama zakryl na jednom ze sloupů namalovaný obrázek Marie s Ježíšem, aby jej ochránil před zničením. Poselství znělo naprosto jasně - polyteismus je mrtev a svrchovaná moc teď náleží monoteismu. O několik týdnů později porazil Muhammad početnou armádu středoarabských kmenů u Hunajnu. 
 
vložil: Leila87
Permalink ¤
10.Listopad 2020,13:16
V Medíně žíly dva znesvářené arabské kmeny Aws a Chazradž. Dále zde přebývaly tři důležité židovské klany Banú Nádir, Banú Qajnuqá' a Banú Qurajza, které se významně podílely na medínském ekonomickém životě. Záhy začalo být zřejmé, že medínští Židé striktně odmítají Muhammadem hlásané poselství, což mělo zásadní důsledky jak pro ně samotné, tak pro následný vývoj islámu. V dalších deseti letech (622-632) mohl Prorok svobodně kázat, otevřeně Boha uctívat a vytvářet ummu, teokratickou islámskou obec. Sociální aspekty tu hrály velice důležitou roli, neboť muslimové se museli naučit společnému životu v souladu s novou vírou. Nově příchozí mekkánští muslimové (takzvaní emigranti, muhádžirún), kteří do Medíny přišli bez předsudků, se museli začlenit do medínské společnosti. Tento problém vyřešilo zpočátku ,,bratrství", jež Muhammad ustavil mezi mekkánskými emigranty a medínskými muslimy (tzv. stoupenci, ansár). Zakládající dokument známý jako Medínská ústava nebo charta, jenž je zřejmě autentický, je uchovaný v díle Ibn Isháqa (zhruba 704-767, Muhammadova raného muslimského životopisce. Dokument, datovaný do druhého či třetího roku medínského období, odhaluje Muhammadovy výjimečné vyjednavačské schopnosti a jeho pokusy stmelit odlišné elementy medínské společnosti do jediné komunity. Potřeboval zavést společenský řád, který by jemu a jeho následovníkům v novém prostředí Medíny zaručil životně důležitou ochranu a zabránil občanským nepokojům. Text, s nímž přišel, ukazuje, že dokonce i v takto rané fázi byl mravní základ ummy evidentně islámský - nejvyšší autorita přesahovala všechny kmeny a náležela Bohu a jeho proroku Muhammadovi. Dokument pojednává o komunitě věřících - ummě - z Mekky a Medíny, umožňuje však zahrnout také židy, křesťany a pohany. Někteří medínští Židé skutečně bojovali v pozdějších bitvách proti Mekkáncům po boku muslimů. Pragmatický postoj tohoto dokumentu se nicméně brzy změnil, jak Prorokova pozice sílila a potřeba výhradně muslimské obce začala být čím dál naléhavější. Zatímco Muhammad budoval základy ummy, koránská zjevení neustávala. Měřínské kapitoly se od mekkánských liší. Obšírně se zabývají tím, jak se mají muslimové chovat v každém aspektu osobního a veřejného života. Je obtížné stanovit přesnou chronologii medínského období. Korán hovoří o pokrytcích (munáfiqún) - rozvratných, neloajálních živlech v jádru ummy. Je zřejmé, že se Muhammadovy dřívější pokusy přimět medínské židy, aby přijali islámské zjevení, setkaly s nezdarem a mnoho koránských veršů seslaných v medínském období má podobu reakcí, které má Muhammad použít proti falešným tvrzením nepřátel. V koránském poselství měřínského období je patrné narůstající rozčarování z židů a sílící důraz na výlučnost a původnost nové víry, islámu. Muhammad byl přesvědčen, že jeho víra je pravou vírou Abraháma, který skrze svýho syna Isma'íla, předka Arabů, založil svatyni Ka'bu v Mekce. Změnil směr muslimské modlitby (qibla), jež byla původně orientována k Jeruzalému, na Ka'bu v Mekce. Dále stanovil, že se celý devátý měsíc muslimského kalendáře bude dodržovat půst. Muhammad musel kromě budování harmonické komunity čelit také útokům Mekkánců, kteří ohrožovali samotnou existenci ummy. Islámská tradice zaznamenává jeho boje proti ním v sérii bitev, jež se staly prototypem džihádu, jejž muslimové charakterizují jako obranný boj proti vnější agresi. První významné vítězství muslimů nad Mekkánci v bitvě u Badru v roce 624 připravilo Mekkánce o prestiž a muslimům významně pozvedlo morálku a dodalo důkaz, že Bůh je nové víře nakloněný. Úspěšný boj proti vnějšímu nepříteli posílil Prorokovo odhodlání odstranit prvky, které ohrožovaly ummu uvnitř Medíny, a to především židy. Muhammad oblehl v Medíně obydlí příslušníků židovského klanu Banú Qajnuqá', brzy je přinutil přesunout se do jiných židovských osad v Arábii, jako byla oáza Chajbar severně od Medíny, a jejich majetek připadl ummě. O rok později, během let 624 - 625, vyslali Mekkánci v odvetu za porážku u Badru proti Medíně vojsko pod vedením Abú Sufjána, údajně čítající tři tisíce mužů. Muhammad a jeho stoupenci vyšli z města na kopec Uhud. Jde o neblahé jméno muslimských dějin označující místo bitvy, v níž Mekkánci muslimy porazili. Mekkánský vůdce Abú Sufján nesl do bitvy bohyně al-Lát a al-'Uzzá. Když se v jednom okamžiku rozšířila zvěst, že Prorok padl, mnoho muslimů z boje uprchlo. Tato událost je spojována se zjevením koránského verše 3:144, který muslimy kárá: ,,Muhammad je pouze poslem a před ním odešli již jiní poslové. A jestliže zemře anebo bude zabit, obrátíte se nazpět?" Muhammad však utrpěl pouze zranění a dokázal uniknout. Mekkánští získali dočasně zpět svou čest a vrátili se domů, aniž by demoralizované muslimy dobili. Přestože Muhammad ztratil tvář, vzal si stejně jako jeho druhové z porážky ponaučení, když mu byly seslány tyto koránské verše: ,,A stalo se tak, aby Bůh vyzkoušel to, co je v hrudích vašich, a aby odhalil, co je v srdcích vašich. A Bůh zná dobře, co v hrudích je skryto." Medínští židé, kteří s muslimy proti mekkánským nebojovali, se z Muhammadova neúspěchu radovali a brzy poté byla druhá skupina židú, Banú Nádir, přinucena odejít do Chajbaru a jiných židovských osad na severu. 
 
vložil: Leila87
Permalink ¤
07.Listopad 2020,20:18
Ve středním věku (za tota o období je obvykle povžovaný věk kolem čtyřiceti let, v semitské tradici se jedná o důležité symbolické číslo) začal Muhammad, hluboce nespokojený s mekkánským pohanským prostředím, s jeho svatyní a chamtivostí mekkánců, podnikat cesty za město. Dlouhé dny pak meditoval v jeskyni zvané Hirá' na Džabal an-Núr (Hora světla) a soustředil se na oddanost víře. Tam obdržel první zjevení od Baha skrze anděla Gabriela, kterí mu poručil, aby recitoval následující slova: ,,Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil!" (Korán 96:1). Tato slova jsou považována za první koránské zjevení, jež Muhammadovi seslal Bůh. Muhammada tato následující zkušenosti zasáhly, avšak sužovaly ho pochybnosti. Povzbuzený Chadídžinou láskou a podporou, věřil čím dál víc, že ho Bůh skutečně volá jako svého posla. Během roku 613 pocítil Muhammad silný impuls k prvním veřejným kázáním. První prorocká poselství přednesená před Mekkánci, jež tvoří nejranější mekkánské kapitoly (súry) Koránu, kladou důraz na blízkost Soudného dne a na výzvu k lidským bytostem, že by se měly kát a obracet se k jedinému Bohu, než bude pozdě. Toto volání zůstalo bez povšimnutí. Muhammad kolem sebe však postupně shromáždil skupinku nadšených následovníků, kteří se ,,poddali Bohu" (to je význam slova muslim). V této fázi pravděpodobně vnímal sám sebe jako proroka seslaného Arabům, aby je varoval před hroznými následky jejich provinění. Propast mezi Muahammadem a polyteistickými Mekkánci se s dalšímiproroctvími prohlubovala s tím, jak doktrína jediného Boha, ústřední téma jeho kázání, vystupovala čím dál víc na povrch. Mohla totiž ohrozit ekonomické bohatsví okolí svatyně Ka'by. Mekkánci začali proto muslimy pronásledovat, někteří z nich podle muslimské tradice v roce 615 uprchli do Etiopie pod ochranu křesťanského vládce, neguse. Avšak Muhammad se k nim nepřipojil, neboť v této fázi měl stále ještě podporu svého klanu a jeho vůdce, svého strýce Abú Táliba. Rok 619 přinesl Muhammadovi obrovské osobní utrpení. Chadídža i Abú Tálib zemřeli a vedení klanu se ujal jeho další strýc Abú Lahab - jeho jméno  znamená ,,otec plamenů" (pekelných) -, který se k Muhammadovu kázání stavěl nepřatelsky. Bez ochrany kmene musel Muhammad najít místo, kde by mohl žít a šířit poselství islámu, aniž by čelil pronásledování nebo byl ohrožován na životě. Nejprve se v roce 620 vypravil do Tá'ifu, necelých sto kilometrů jihovýchodně od Mekky, a zde několik dní kázal. Vysmáli se mu, házeli po něm kameny, a tak z města uprchl. Zhruba o rok později měl mnohem víc štěstí, když lidé, kteří přišli z Jathribu, aby v Mekkce vykonaly náboženské obřady, vyslechli jeho poselství, přijali islám a pozvali jej, aby se vrátil s nimi a využil svou smiřčí moudrost při rozhodování komplikovaných sporů. Jejich pozvání přijal a všichni Mekkánští, z nichž se stali muslimové, postupně v malých skupinkách opustili město ve velmi dobře zorganizovaném exodu. Všichni bezpečně dorazili do Jathribu a ubytovali se u tamějších muslimů. Pouze Muhammad jeho oddaný přítel Abú Bakr a bratranec a zeť 'Alí zůstali v Mekkce. 'Alí spal poslední noc v Muhammadově posteli, aby oklamal Prorokovy nepřátelé, zatímco Muhammad a Abú Bakr Mekku opustil a schovali se v jeskyni jižně od města (korán 9:40). Muhammad a Abú Bakr konečně dorazili do Jathribu 24. září 622. (Jathrib je záhy přejmenován na Madínat an-nabí - město Prorokovo - a stává se známým jako Medína.) Později, když Muhammad zavedl muslimský kalendář, stal se tento den na připomínku jeho hidžry (,,emigrace") z Mekky do Medíny začátkem nové islámské éry. V Mekce se mu úspěšně podařilo založit nové náboženství, islám, v Medíně pak ustavil muslimskou obec (ummu).
 
vložil: Leila87
Permalink ¤ 0 komentářů
05.Listopad 2020,13:53
Události posvátných dějin Prorokova života posvětila  staletí uctívání a zbožnosti. Vyprávění, jež následuje, čerpá výhradně z tradičních muslimských zdrojů. Každý muslim se učí víře v ně už od dětství. Stejně jako je několik klíčových událostí, jež tvoří jádro Ježíšova života, vnímáno prizmatem křesťanské zbožnosti, jež rozvijí už přes dvě tisíciletí, také všechny části kanonického Muhammadova životního příběhu jsou vnímany skrze auru stovky let staré úcty a lásky.
NAROZENÍ A RANÁ LÉTA
Datum Muhammadova narození není možné přesně určit z muslimských ani z nemuslimských pramenů, s největší pravděpodobností přišel na svět kolem roku 570 n. l. Narodil se v Mekce v Arábii do bezvýznamného klanu Banú Hášim, jenž byl součástí vůdčího kmene Kurajšovců, který se stále ještě těšil jisté prestiži, avšak po roce 570 ztratil mnoho ze své moci a bohatství. Muhammad záhy osiřel. Otce 'Abdalláha nepoznal, ten zemřel dva měsíce před jeho příchodem na svět, a matku Áminu ztratil v šesti letech. Na tuto událost odkazují koránské verše 93:6. ,,Což nenašel tě jako sirotka - a v útěk tě nepřijal?'' Muhammada nejprve vychovával jeho dědeček 'Abd al-Muttalib a poté strýc Abú Tálib. V rané dospělosti pracoval Muhammad jako obchodník a podnikl několik úspěšných karavanních výprav do Sýrie ve službách bohaté vdovy Chadídži, s níž se po sléze kolem roku 595 oženil. Z jejich manželství vzešlo šest dětí: čtyři dcery a dva synové, kteří zemřeli v dětském věku. Nejznámější je jeho dcera Fátima, manželka 'Alího a matka Muhammadových vnuků Hasana a Husajna. Podle muslimské tradice přiřkli Muhammadovi jeho současníci dokonce už jako mladíkovi dlouho předtím, než se ujal role proroka, titul al-Amín (důvěryhodný) a zvali jej, aby rozhodoval spory.
zhruba 570 Muhammad přichází na svět v Mekce v Arábii. Jeho otec 'Abdalláh umírá dva měsíce                  před jeho narozením.
zhruba 576 Muhammad osiří: jeho matka Ámina umírá, když je mu šest let. Zůstává v opatrovnictví              dědečka 'Abd al-Muttaliba a později ho vychovává strýc Abú Tálib.
zhruba 595 Muhammad se žení s Chádídžou, první manželkou. Ta mu porodí dva syny (oba umírají                       v dědství) a čtyři dcery včetně Fátimy. 
           610  Během meditace za Mekkou obdrží Muhammad první zjevení od Boha, jež mu                                     zprostředkuje anděl Gabriel.
            613 Muhammad začíná v Mekce veřejně kázat.
            619 Umírá Muhammadova manželka Chadídža a jeho strýc Abú Tálib.
            620 Muhammad se při kázání v Tá'ifu setkává s nepřátelským přijetím, a tak se vrací do                             Mekky.
            622 Muhammad uskutečňuje hidžru (emigraci) do Medíny ( v té době nazývané Jathrib).                           Jako připomínka této události se rok 622 stává prvním rokem islámského kalendáře.
            624 Muhammad sestavuje Medínskou chartu, zakládající dokument známí také jako                                   Medínská ústava.
            624 Muhammad mění směr modlitby (qibla) z Jeruzaléma na Mekku a stanoví devátý měsíc                       muslimského kalendáře (ramadán) jako postní.
            624 Bitva u Badru: první velké vítězství muslimů v boji proti Mekkáncům.
     624-625 Bitva u Uhudu: porážka muslimů Mekkánci.
     626-627 Bitva příkopu: muslimové vítězí nad Mekkánci. Muhammad upevňuje své vůdčí                                 postavení v Medíně.
            628 Příměří z al-Hudajbíje: Muhammad dohodne pro muslimy podmínky pro mírovou pouť                      do Mekky.
    628-629 Muhammad dobývá židovskou oázu Chajbar. Dovoluje židům a křesťanům, kteří zde                          žijí, zůstat - pod podmínkou, že zaplatí daň z hlavy (džizju).
           629 Muhammad vede armádu do Mekky poté, co Mekkánští poruší příměří z al-Hudajbíje. S                      mekkánskými vůdci se dohodne na nových podmínkách.
           629 Muhammad triumfálně vstupuje do Mekky a přikazuje zničit všechny pohanské modly v                    okolí svatyně Ka'bi.
   630-632 Muhammad další dva roky pokračuje v politice expanze muslimské komunity do celé                         Arábie.
          632  muhammad absolvuje první islámskou pouť (hadždž) do Mekky - známou také jako pouť                    na rozloučenou - provádí individuální obřady, jež se stanou modelem pro budoucí                                islámskou praxi.
               8. června 632 n. l. Muhammada schvátí prudká horečka. Umírá a nezanechává po sobě                          žádného živého syna. Je pohřbený ve svém domě v Medíně.
 
vložil: Leila87
Permalink ¤ 0 komentářů
31.Červenec 2020,15:52
 Muhammad je Prorokem islámu,je považován za ,,pečeť proroků", kterého si Bůh vyvolil, aby přinesl lidstvu Jeho konečné poselství. Toto téma zasazuje Muhammada do náboženského a kulturního rámce, zaměřuje se na jeho úspěchy a na to, jak muslimové během staletí vnímali Prorokův život, osobnost a význam. 
PŘEDISLAMSKÁ ARÁBIE 
Prorok Muhammad se narodil do určité společnosti v konkrétním okamžiku dějin - do Arábie 6. století našeho letopočtu - a je samozřejmě důležité chápat, jaký vliv mělo toto pozadí na jeho život a poselství. 
ZEMĚPISNÉ PODMÍNKY 
Jaká byla Arábie v této době? Odborníci obvikle jasně rozlišují mezi jižní Arábií (obzvláště jihozápadním cípem, jenž odpovídá dnešnímu Jemenu) a zbytkem poloostrova. Toto rozdělení odpovídá geografickým faktorům: severní rozsáhlé pouštní oblasti lemované oázami a výrazně plodnější jih, ve starověku nazývaný Arabia Felix, který se těšil hojným srážkám a vysoce vyspělému zemědělství vybavenému rozsáhlými a propracovanými zavlažovacími systémy. Jižní Arábie byla hustě osídlená. Její obyvatelstvo tvořil zhruba od 8. století př. n. l. převážně usedlí zemědělci. Ve městech fungovaly poměrně rozvinuté politické instituce, pěstovalo se umění a architektura. Řečtí a římští klasičtí autoři hovořili o pohádkovém bohatství Sabejců (a obzvláště o královně ze Sáby) a archeologické nálezy v této oblasti dosvědčují přítomnost rozvinuté městské kultury. Věhlasný zavlažovací systém v Ma'ribu (v dnešním Jemenu), poprvé zmíněný v 8. století př. n. l., byl ve starověku obdivován jako stavitelský div. Krátce před příchodem islámu se definitivně zhroutila ma'aribská přehrada, která se už předtím několikrát protrhla, což mělo dalekosáhlé důsledky pro celý zbytek Arábie. Tato událost, jež se později uchovala v muslimské orální tradici, se stala symbolem úpadku jižního arabského království. Velká část populace se přesunula na sever. Zbytek poloostrova se od jihu výrazně lišil. Život zde byl daleko těžší. Obyvatelé rozlehlých pouští, převážně pastevci, strádali s nejistým živobytím založeným na domestikaci velblouda - ,, korábu pouště'' - a kultivací datlové palmy. Arabští kočovníci známí jako beduíni byli houževnatí a vynalézaví; hluboko v poušti pracovali jako pastevci velbloudů nebo se starali o ovoce a kozi poblíž zemědělských oblastí, k nimž patřily oázy jako Jathrib, pro niž se později vžilo označení Medína, a Chajbar. Rolníci tu pěstovali datle a pšenici. Rovnováha moci v pouštních oblastech Arábie závisela na pastevních velbloudů, jejichž zvířata mohla uživit více lidí. Nomádi žili v míru s obyvateli oáz a směňovali s nimi produkty kočovného života - mléko, maso a kůže - za datle, pšenici a zbraně. Arabské přístavy obchodovaly se Středomořím, Afrikou a Indickým oceánem. V oázách ve vnitrozemí, jako byla Mekka a Jathrib (zhruba 340 km severně od Mekky), se zastavovali obchodníci putující po suchozemských cestách, kteří s sebou přinášeli takové zboží jako kadidlo, koření, hedvábí a bavlnu. Beduíni věděli, jak podle hvězd a dalších přírodních jevů navigovat karavany putující přes nekonečnou poušť. Korán zmiňuje, že Banú Kurajš - hlavní mekkánský kmen, z něhož prorok Muhammad pocházel - získal bohatství z karavanního obchodu, k němuž docházelo dvakrát do roka; ve věrších stojí: ,,pro soudržnost Kurajšovců, pro soudržnost jejich, když připravují zimní a letní karavanu'' (106:1 - 2).
VLÁDA A SPOLEČNOST
Arabové v severní, střední a východní Arábii neměli žádnou centralizovanou vládu. Beduínská společnost se odmítala nechat svázat nějakým zastřešujícím politickým systémem. Zachovala starobylé a věky prověřené kmenové uspořádání, jež se vztahovalo jak na pastevce a rolníky, tak na městské obchodníky. Kmeny a klany se lišily velikostí, strukturou a prestiží. Každodenní život sestával nejspíše z aktivit malých kmenových seskupení, která se dělila o místa pro stanování a vodní zdroje. Stejně jako ostatní kočovné společnosti i ta beduínská byla rovnostářská, i když měla každá kmenová jednotka vlastního náčelníka, jehož pozice se odvozovala od jeho charismatu. Mezi jeho povinnosti patřila obrana kmene a posvátných symbolů, urovnání sporů a bavení hostů. Spravedlnost mezi kmenovými skupinami zajišťoval proces odplaty za způsobené škody v duchu ,,oko za oko, zub za zub." Podobný systém zaručoval bezpečí a ochranu každému členu kmene i jeho rodině a majetku. Beduínská společnost byla bojovná a beduíni chodili ozbrojeni. Soupeření o potraviny od nich často vyžadovalo, aby podnikali nájezdy do teritorií jiných kočovných skupin nebo těch, kdo žili v blízkosti měst. Řídili se vlastním kodexem cti, jenž si vážil odvahy, vytrvalosti a bojových dovedností, a tyto vlastnosti byly pro ně nejspíš mnohem důležitější než formální vyznávání jakékoli náboženské víry.
KULT A NÁBOŽENSTVÍ
Beduínská kultovní tradice byla animistická, zahrnovala uctívání model, kamenů a stromů, a beduíni tyto posvátné objekty při svých rituálech obíhali nebo je obcházeli v předepsaném počtu kol. Věštci (kahiní) na sebe brali různé šamanské role včetně předvídání budoucnosti, uzdravování a hledání vody. Beduíni uctívali posvátná místa (harám nebo hawta), z nichž některá nepotřebovala strážce, zatímco jiná spravovala dědičná náboženská elita. V těchto svatyních bylo možné se ukrýt nebo sloužily jako neutrální půda, kde se urovnávaly spory mezi kmeny. Svatyně samotné a jejich okolí byli považovány za vysoce posvátné a nesmělo zde docházet k žádným bojům. S některými svatyněmi se začala spojovat určitá pohanská božstva: bůh Hubal byl svázán s Ka'bou - krychlovou stavbou, do jejíž vnitřní zdi je vsazený černý kámen meteorického původu - a v okolí Mekky se obzvlášť velké oblibě těšily tři bohyně al-Lát, al-Uzzá (obě obvykle ztotožňované s Venuší) a Manát (bohyně osudu). Tři mekkánské bohyně dostaly titul ,,dcery'' Alláhovy, Boha stvořitele, jenž byl známý po celém poloostrově. Poblíž svatyní se konaly každoroční trhy. Od 5. století n. l. dohlížel kmen Kurajšovců, jenž ovládal Mekku, na poutníky, kteří každý rok přicházeli v posvátném měsíci do Mekky, aby si naklonili přízeň bohů tím, že ve stavu rituální čistoty sedmkrát objedou posvátný okrsek Ka'by, o níž se věří, že jí zbudoval Abrahám se svým synem Išmaelem (Ismá'ílem). Ka'ba byla obklopena posvátným územím (Harák), kam bylo možné se utéct a kde přetrvávalo příměří. V době, kdy arabské kmeny putovaly do Mekky, byly všechny sváry skutečně dočasně odloženy. Tato pouť představovala v předislámských dobách pro Mekkánce zdroj bohatství a prestiže. Nicméně se zdá, že beduíni nějaké náboženské formality spojené s těmito pohanskými božstvy nijak zvlášť nedodržovali. Život se podle nich musel prožívat s odvahou a houževnatostí, než je v předepsaný čas zastihne smrt. Tyto pocity zaznívají v předislámské, ústně tradované poezii z Arábie. Kočovníky i obyvatele měst spojovalo silné pouto arabského jazyka, které posilovalo pocity hrdosti a solidarity. V době, kdy platil zákaz bojů, se scházeli a naslouchali básním přednášeným spisovnou arabštinou, jež recitovali členové kmenů s až fenomenální pamětí. V takových chvílích Arabové cítili, že je spojuje společné dědictví a identita, která přesahuje kmenová spojenectví. To poskytlo Muhammadovi základ, na němž později vybudoval nadkmenové společenství inspirované islámem, novým monoteistickým zjevením, jež vzešlo ze samotné Arábie. 
ŽIDÉ A KŘESŤANÉ V ARÁBII
Je důležité vyhodnotit, jak se vedle předislámského polyteismu projevoval na Arabském poloostrově vliv vnějších náboženských tradic. Na konci 6. století n. l. pronikly obzvláště z jihovýchodu a pouštních oblastí, jež hraničily s Byzantskou říší, do Arábie judaismus a křesťanství. Konverze etiopského panovníka (neguse) z kraje č. století znamenala, že v blízkosti jižní Arábie vznikl silný křesťanský stát. Další křesťanské komunity se ve 4. století nacházely v Adenu. Stoupenci judaismu žili v oázách ve střední Arábii, obzvláště v Chajbaru a Jathribu, kde pěstovali datlové palmy. V jižní Arábii konvertovali k judaismu významné oblasti, jako například vládce Himjaru Júsuf As'ar známý v muslimské tradici jako Dhú Nuwás. Sásánovská Persie - poslední íránská říše před nástupem islámu - přinesla k břehům jižní Arábie své vlastní státní náboženství, zoroastrismus. V sedmdesátých letech 6. století tu několik jedinců k zoroastrismu konvertovalo. Přestože Arábie nebyla od monoteistických židovských a křesťanských tradic odtržena, tato náboženství se zde nijak výrazněji neprojevila. Beduíni měli vlastní, původní tradice s křesťanskými a židovskými prvky. Na druhou stranu kmeny žijící na hranicích se sásánovským Irákem a jiné poblíž byzantské Sýrie přijaly různé formy křesťanství. Arabové znali také Samaritány (Šomronim), kteří jsou zmíněni v biblickém Starém i Novém zákonu. Korán (20:85) popisuje Samaritána (as - Sámiríju), který v Mojžíšových dobách pokouší ,,deti Izraele" v poušti. Ze způsobu, jakým Korán náznakově zmiňuje proroky abrahámovskétradice - tedy těch náboženství, která svůj původ odvozují od Abraháma - je zřejmé, že Muhammad kázal lidem, pro něž nebyly biblické příběhy nic nového. Zdůrazněme však, že koránské poselství od jediného Boha, jež Muhammad kázal arabsky svým arabským druhům, se od judaismu a křesťanství lišilo. Pozdější muslimská tradice ve snaze oddálit islám od předchozích dvou monoteistických systémů často zmiňuje existenci hanífů, předislámských monoteistů, v Arábii. Nespojuje je ani s judaisme, ani s křesťanstvím, podle ní praktikovali ,,čisté náboženství Abraháma", otce Arabů, jenž založil svatyni Ka'bu v Mekce. Je otázkou, zda se tato představa zakládá na historycké skutečnosti, neboť komplikované náboženské praxi předislámské Arábie není možné nikdy plně porozumět.
 
vložil: Leila87
Permalink ¤ 0 komentářů
11.Květen 2020,07:54
Mluvíme-li o arabsko-muslimských svátcích, zřejmě nejvýrazněji nám zazní ramadán, devátý měsíc islámského lunarního kalendáře. Původně byl posledním měsícem léta. Arabské slovo ramadán je odvozeno od kořene r-m-d s významem ,,byť horký". Je to měsíc vyhrazený pro půst, jehož dodržování je starým semitským zvykem - bohatí se postili ze zdravotních důvodů a chudí z úsporných. V islámském náboženství představuje ramadán jeden z pěti pilířů víry. Stalo se to právě v měsíci ramadán, konkrétně jedné noci, která se označuje jako lajlat al-kadr, což v překladu znamená Noc síly (božské), kdy Bůh poprvé oslovil Muhammada prostřednictvím Džibráíla, tedy archanděla Gabriela. V následujících letech Muhammada postupně navštěvovala zjevení. Lajlat al-kadr je jedna z posledních pěti lichých nocí ramadánu, a to 21., 23., 25.,29., ale nejčastěji 27. noc tohoto měsíce. Věří se, že té noci sestupují na zem andělé, nebe je otevřené a přání v modlitbách se plní. Věří se také, že se té noci slaná voda mění ve sladkou. Pokud muslim stráví tuto noc v uctívání Boha a v pokoře, všechny do té doby spáchané hříchy mu budou odpuštěny. Přesné určení, která budou ta pravá Noc Božské síly, se v náboženské literatůře přesně neuvádí, i když na internetových stránkách jsou stanovena přesná data až do roku 2020. Šíitská sekta ismáílitů se přiklání k noci 23. ramadánu. Některé islámské autority však tvrdí, že určení přesného data má vycházet z individualního pocitu každého muslima. Když například někdo pocítí, že noc 23. ramadánu je ta pravá je až 25. ramadánu, může se modlit i celou tuto noc. Cílem je co nejvíc se věnovat uctívání Boha a modlitbám. Podle Božího zvěstování je však tato noc jen jedna a říká se, že obloha je úplně jasná a večer před ní psi neštěkají.
 
vložil: Leila87
Permalink ¤ 0 komentářů
07:33
Otázka víry je v arabském světě obzvlášť citlivá. To by si měl uvědomit každý návštěvník této oblasti a být velmi opatrný při komentování čehokoli, co se týká místního většinového náboženství - islámu; platí to zejména o slavení svátku s ním spojených. I když muslimové dodržují své svátky a křesťané také své, v některých místech a rodinách dochází k prolínání, a to tak, že například při ramadánovém iftaru jsou přítomni i křesťané, že vánoce v Sýrii, Palestině, Iráku a Egyptě si připomínají i muslimové a že vánoční stromečky a Santa Klaus jsou všude, i na letišti v bahrajnském Muharraku, kde o křesťanech není ani vidu, ani slechu. Koneckonců všichni rádi využijí všeho, co se dá oslavit, ať už jde o náboženské nebo sekulární státní svátky. Jde o dobrý pocit a v tomto ohledu se Arabové neliší od ostatních. K nejdůležitějším islámským svátkům patří jímž zmíněný ramadán, kdy si všichni blahoprejí slovy Ramadán karím!, což v překladu znamená ,, šlechetný ramadán". V případě svátků íd al-fitr (oslavuje se na konci ramadánu) a íd al-adhá (v době pouti do Mekky) si přejí Íd mubárak!, v překladu,, požehnaný svátek". Oba svátky mají celoislámskou platnost a patří k pěti pilířům víry, jimiž jsou: vyznání víry, modlitba, povinnost dávat almužnu, pouť do Mekky a půst. Svátek ášúrá oslavuje pouze pouze šíitská větev muslimů. Během kterýchkoli svátků si celý arabský svět gratuluje Kulli ám wa antum bichajr! a Egypťané ve své verzi Kulli sana wa antum tajjibín!, což v obou případech znamená,, Všechno nejlepší (po celý rok)! "Nyní podrobněji ke zmíněným svátkům a zároveň i k ostatním, které Arabové považují za nejvýznamnější křesťanské svátky, jejichž dodržování je zvlášť důležité a citlivě vnímané i z hlediska muslimské většiny. Islámské svátky se řídí lunárním kalendářem, zvaným hidžra, křesťanské juliánským. V běžném životě Arabů se používá kalendář gregoriánský, tedy ten, který užíváme i my. Islámský kalendář je vlastně jediný čistě lunární na této planetě, má 354 dny. Řídí se přesně fázemi měsíce. S naším solárním se překrývá přibližně každých 33 islámských let. Před nástupem islámu se Arabové řídili kombinovaným lunárně-solárním kalendářem. Dnes je jeho příkladem kalendář židovský nebo čínský. Existence lunárního kalendáře v arabsko-islamském světě v praktickém životě znamená, že se každý rok posouvá o 11 nebo 12 dní, což se vztahuje i na začátky samotných měsíců. Názvy jednotlivých měsíců lunárního kalendáře původně pojmenovaly měsíce solárního kalendáře.
 
vložil: Leila87
Permalink ¤ 0 komentářů