31.Červenec 2020,15:52
 Muhammad je Prorokem islámu,je považován za ,,pečeť proroků", kterého si Bůh vyvolil, aby přinesl lidstvu Jeho konečné poselství. Toto téma zasazuje Muhammada do náboženského a kulturního rámce, zaměřuje se na jeho úspěchy a na to, jak muslimové během staletí vnímali Prorokův život, osobnost a význam. 
PŘEDISLAMSKÁ ARÁBIE 
Prorok Muhammad se narodil do určité společnosti v konkrétním okamžiku dějin - do Arábie 6. století našeho letopočtu - a je samozřejmě důležité chápat, jaký vliv mělo toto pozadí na jeho život a poselství. 
ZEMĚPISNÉ PODMÍNKY 
Jaká byla Arábie v této době? Odborníci obvikle jasně rozlišují mezi jižní Arábií (obzvláště jihozápadním cípem, jenž odpovídá dnešnímu Jemenu) a zbytkem poloostrova. Toto rozdělení odpovídá geografickým faktorům: severní rozsáhlé pouštní oblasti lemované oázami a výrazně plodnější jih, ve starověku nazývaný Arabia Felix, který se těšil hojným srážkám a vysoce vyspělému zemědělství vybavenému rozsáhlými a propracovanými zavlažovacími systémy. Jižní Arábie byla hustě osídlená. Její obyvatelstvo tvořil zhruba od 8. století př. n. l. převážně usedlí zemědělci. Ve městech fungovaly poměrně rozvinuté politické instituce, pěstovalo se umění a architektura. Řečtí a římští klasičtí autoři hovořili o pohádkovém bohatství Sabejců (a obzvláště o královně ze Sáby) a archeologické nálezy v této oblasti dosvědčují přítomnost rozvinuté městské kultury. Věhlasný zavlažovací systém v Ma'ribu (v dnešním Jemenu), poprvé zmíněný v 8. století př. n. l., byl ve starověku obdivován jako stavitelský div. Krátce před příchodem islámu se definitivně zhroutila ma'aribská přehrada, která se už předtím několikrát protrhla, což mělo dalekosáhlé důsledky pro celý zbytek Arábie. Tato událost, jež se později uchovala v muslimské orální tradici, se stala symbolem úpadku jižního arabského království. Velká část populace se přesunula na sever. Zbytek poloostrova se od jihu výrazně lišil. Život zde byl daleko těžší. Obyvatelé rozlehlých pouští, převážně pastevci, strádali s nejistým živobytím založeným na domestikaci velblouda - ,, korábu pouště'' - a kultivací datlové palmy. Arabští kočovníci známí jako beduíni byli houževnatí a vynalézaví; hluboko v poušti pracovali jako pastevci velbloudů nebo se starali o ovoce a kozi poblíž zemědělských oblastí, k nimž patřily oázy jako Jathrib, pro niž se později vžilo označení Medína, a Chajbar. Rolníci tu pěstovali datle a pšenici. Rovnováha moci v pouštních oblastech Arábie závisela na pastevních velbloudů, jejichž zvířata mohla uživit více lidí. Nomádi žili v míru s obyvateli oáz a směňovali s nimi produkty kočovného života - mléko, maso a kůže - za datle, pšenici a zbraně. Arabské přístavy obchodovaly se Středomořím, Afrikou a Indickým oceánem. V oázách ve vnitrozemí, jako byla Mekka a Jathrib (zhruba 340 km severně od Mekky), se zastavovali obchodníci putující po suchozemských cestách, kteří s sebou přinášeli takové zboží jako kadidlo, koření, hedvábí a bavlnu. Beduíni věděli, jak podle hvězd a dalších přírodních jevů navigovat karavany putující přes nekonečnou poušť. Korán zmiňuje, že Banú Kurajš - hlavní mekkánský kmen, z něhož prorok Muhammad pocházel - získal bohatství z karavanního obchodu, k němuž docházelo dvakrát do roka; ve věrších stojí: ,,pro soudržnost Kurajšovců, pro soudržnost jejich, když připravují zimní a letní karavanu'' (106:1 - 2).
VLÁDA A SPOLEČNOST
Arabové v severní, střední a východní Arábii neměli žádnou centralizovanou vládu. Beduínská společnost se odmítala nechat svázat nějakým zastřešujícím politickým systémem. Zachovala starobylé a věky prověřené kmenové uspořádání, jež se vztahovalo jak na pastevce a rolníky, tak na městské obchodníky. Kmeny a klany se lišily velikostí, strukturou a prestiží. Každodenní život sestával nejspíše z aktivit malých kmenových seskupení, která se dělila o místa pro stanování a vodní zdroje. Stejně jako ostatní kočovné společnosti i ta beduínská byla rovnostářská, i když měla každá kmenová jednotka vlastního náčelníka, jehož pozice se odvozovala od jeho charismatu. Mezi jeho povinnosti patřila obrana kmene a posvátných symbolů, urovnání sporů a bavení hostů. Spravedlnost mezi kmenovými skupinami zajišťoval proces odplaty za způsobené škody v duchu ,,oko za oko, zub za zub." Podobný systém zaručoval bezpečí a ochranu každému členu kmene i jeho rodině a majetku. Beduínská společnost byla bojovná a beduíni chodili ozbrojeni. Soupeření o potraviny od nich často vyžadovalo, aby podnikali nájezdy do teritorií jiných kočovných skupin nebo těch, kdo žili v blízkosti měst. Řídili se vlastním kodexem cti, jenž si vážil odvahy, vytrvalosti a bojových dovedností, a tyto vlastnosti byly pro ně nejspíš mnohem důležitější než formální vyznávání jakékoli náboženské víry.
KULT A NÁBOŽENSTVÍ
Beduínská kultovní tradice byla animistická, zahrnovala uctívání model, kamenů a stromů, a beduíni tyto posvátné objekty při svých rituálech obíhali nebo je obcházeli v předepsaném počtu kol. Věštci (kahiní) na sebe brali různé šamanské role včetně předvídání budoucnosti, uzdravování a hledání vody. Beduíni uctívali posvátná místa (harám nebo hawta), z nichž některá nepotřebovala strážce, zatímco jiná spravovala dědičná náboženská elita. V těchto svatyních bylo možné se ukrýt nebo sloužily jako neutrální půda, kde se urovnávaly spory mezi kmeny. Svatyně samotné a jejich okolí byli považovány za vysoce posvátné a nesmělo zde docházet k žádným bojům. S některými svatyněmi se začala spojovat určitá pohanská božstva: bůh Hubal byl svázán s Ka'bou - krychlovou stavbou, do jejíž vnitřní zdi je vsazený černý kámen meteorického původu - a v okolí Mekky se obzvlášť velké oblibě těšily tři bohyně al-Lát, al-Uzzá (obě obvykle ztotožňované s Venuší) a Manát (bohyně osudu). Tři mekkánské bohyně dostaly titul ,,dcery'' Alláhovy, Boha stvořitele, jenž byl známý po celém poloostrově. Poblíž svatyní se konaly každoroční trhy. Od 5. století n. l. dohlížel kmen Kurajšovců, jenž ovládal Mekku, na poutníky, kteří každý rok přicházeli v posvátném měsíci do Mekky, aby si naklonili přízeň bohů tím, že ve stavu rituální čistoty sedmkrát objedou posvátný okrsek Ka'by, o níž se věří, že jí zbudoval Abrahám se svým synem Išmaelem (Ismá'ílem). Ka'ba byla obklopena posvátným územím (Harák), kam bylo možné se utéct a kde přetrvávalo příměří. V době, kdy arabské kmeny putovaly do Mekky, byly všechny sváry skutečně dočasně odloženy. Tato pouť představovala v předislámských dobách pro Mekkánce zdroj bohatství a prestiže. Nicméně se zdá, že beduíni nějaké náboženské formality spojené s těmito pohanskými božstvy nijak zvlášť nedodržovali. Život se podle nich musel prožívat s odvahou a houževnatostí, než je v předepsaný čas zastihne smrt. Tyto pocity zaznívají v předislámské, ústně tradované poezii z Arábie. Kočovníky i obyvatele měst spojovalo silné pouto arabského jazyka, které posilovalo pocity hrdosti a solidarity. V době, kdy platil zákaz bojů, se scházeli a naslouchali básním přednášeným spisovnou arabštinou, jež recitovali členové kmenů s až fenomenální pamětí. V takových chvílích Arabové cítili, že je spojuje společné dědictví a identita, která přesahuje kmenová spojenectví. To poskytlo Muhammadovi základ, na němž později vybudoval nadkmenové společenství inspirované islámem, novým monoteistickým zjevením, jež vzešlo ze samotné Arábie. 
ŽIDÉ A KŘESŤANÉ V ARÁBII
Je důležité vyhodnotit, jak se vedle předislámského polyteismu projevoval na Arabském poloostrově vliv vnějších náboženských tradic. Na konci 6. století n. l. pronikly obzvláště z jihovýchodu a pouštních oblastí, jež hraničily s Byzantskou říší, do Arábie judaismus a křesťanství. Konverze etiopského panovníka (neguse) z kraje č. století znamenala, že v blízkosti jižní Arábie vznikl silný křesťanský stát. Další křesťanské komunity se ve 4. století nacházely v Adenu. Stoupenci judaismu žili v oázách ve střední Arábii, obzvláště v Chajbaru a Jathribu, kde pěstovali datlové palmy. V jižní Arábii konvertovali k judaismu významné oblasti, jako například vládce Himjaru Júsuf As'ar známý v muslimské tradici jako Dhú Nuwás. Sásánovská Persie - poslední íránská říše před nástupem islámu - přinesla k břehům jižní Arábie své vlastní státní náboženství, zoroastrismus. V sedmdesátých letech 6. století tu několik jedinců k zoroastrismu konvertovalo. Přestože Arábie nebyla od monoteistických židovských a křesťanských tradic odtržena, tato náboženství se zde nijak výrazněji neprojevila. Beduíni měli vlastní, původní tradice s křesťanskými a židovskými prvky. Na druhou stranu kmeny žijící na hranicích se sásánovským Irákem a jiné poblíž byzantské Sýrie přijaly různé formy křesťanství. Arabové znali také Samaritány (Šomronim), kteří jsou zmíněni v biblickém Starém i Novém zákonu. Korán (20:85) popisuje Samaritána (as - Sámiríju), který v Mojžíšových dobách pokouší ,,deti Izraele" v poušti. Ze způsobu, jakým Korán náznakově zmiňuje proroky abrahámovskétradice - tedy těch náboženství, která svůj původ odvozují od Abraháma - je zřejmé, že Muhammad kázal lidem, pro něž nebyly biblické příběhy nic nového. Zdůrazněme však, že koránské poselství od jediného Boha, jež Muhammad kázal arabsky svým arabským druhům, se od judaismu a křesťanství lišilo. Pozdější muslimská tradice ve snaze oddálit islám od předchozích dvou monoteistických systémů často zmiňuje existenci hanífů, předislámských monoteistů, v Arábii. Nespojuje je ani s judaisme, ani s křesťanstvím, podle ní praktikovali ,,čisté náboženství Abraháma", otce Arabů, jenž založil svatyni Ka'bu v Mekce. Je otázkou, zda se tato představa zakládá na historycké skutečnosti, neboť komplikované náboženské praxi předislámské Arábie není možné nikdy plně porozumět.
 
vložil: Leila87
Permalink ¤


0 Komentáře: