Lencicak

19.Říjen 2007

Cesty které vedou k osobnímu štěstí

Na celičkém světě se asi nenajde člověk, který by netoužil alespoň potrošce štěstí. Ale co je to vlastně štěstí? Každý cítíme ten pocit, alene každý se z něho umí radovat. Štěstí může být jak křehký led - jsmešťastni, ale špatně šlápneme a rázem může být ze štěstí neštěstí. Takjaká je vlastně hranice, která nám štěstí určí? Každý jsme jiný, někdoje optimista a dívá se na svět růžově, dokáže se radovat i zmaličkostí, někdo zase pesimista, a ten už vše nevidí tak růžově a zevšeho se nedokáže radovat. Ale proč? Vždyť život může být tak krátký,tak ho musíme mít rádi a radovat se zejména právě z těch maličkostí,které nám dávají pocit štěstí.

Každý jsme jiný a každý máme jinou cestičku ke svému štěstí. Život jejak křižovatka. Když přijdeme na rozcestník a musíme se rozhodnout kamjít, tak konec té cestičky nemusí být vždy ten šťastný, ale můžemenarazit na mnoho překážek. Když překonáme tyto překážky a budeme sestále radovat i právě z těch maličkostí, tak konec cestičky může býtten šťastný.
Já myslím, že aby člověk pocítil v životě štěstí, musí milovat, ale také být milován.

Cestička ke štěstí se za život několikrát mění. Když jsem byla ještědítě, pocit štěstí mi dávalo, když jsem dostala hračku, kterou jsem sipřála. Dnes je pro mě cestou ke štěstí moje rodina a děti. Jestliževidím, že jsou šťastné, naplňuje to štěstím i mne. Štěstí je pro měláska. Vlastně i bolest a zármutek můžou vést ke štěstí. Když jsem bylapoprvé zamilovaná, byl to pro mě pocit štěstí. Kolikrát jsem setrápila, ale stejně nakonec jsem byla šťastná. Nebo ta strašná bolest,když přichází na svět dítě a když jsem své děti poprvé uviděla. To bylo nepopsatelné štěstí... Cesta ke štěstí je pro mne, když pozoruji, jak děti rostou. První usměv je jako když vás pohladí sluneční paprsek potváři, takové teplo cítíte. První krůček - nevíte, jestli se máte smát nebo plakat štěstím, jak se to drobátko kolíbá jako malé medvídě. Prvníslovo je jako, když poprvé slyšíte šumět moře. První básnička apísnička, co se naučí, vám v uších hraje jako tisíc zvonečků.

Stárnout vedle dětí a své rodiny je pro mne ta cesta, která vede keštěstí. Každý člověk potřebuje k životu trochu toho štěstí a proto simusíme vážit všech i třeba jen nepatrných krás okolo sebe.

"Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít."

Autor: Lencicak v 10:59 | Komentáře (0)

Bez přátel by byl život těžký

Přátelství je někdy víc než láska, zpívá se v jedné starší písničce.Podstatné je to slůvko "někdy". Ale vzhledem k tomu, že láska je slepá,může to být s opravdovým přátelstvím úplně jinak. Přítel je pro měněkdo, komu můžu říct úplně všechno. Vím, že je to otřepaná fráze, aleje to tak. Samozřejmě že v mnohých případech bývá náš nejlepší přítelněkdo z rodiny, ze třídy nebo jen nějaká osoba, se kterou nás prostěsvedl osud či náhoda. Ve všech případech si s ním musím rozumět zakaždé situace i beze slov, musí s ním být sranda, ale zároveň by mě mělumět pochopit a vyslechnout. Ovšem i v tom nejvěrnějším přátelstvímůžou vzniknout určité problémy. To si člověk až posléze uvědomí, jakje všechno složité, když se nemůže s ničím nikomu svěřit, třebav nějakém trápení - ne nadarmo se přece říká: "sdílená bolest,poloviční bolest" - nebo si s někým zajít na pivo či jen tak posedět apopovídat si.

Myslím si, že já patřím mezi tu část populace, která si na přátelenemusí stěžovat. Ale čím to je, že někdo nemá přátele? Nevím. Snadnetouží po kontaktu s jinými lidmi nebo sám nedokáže být někomupřítelem, i to je v životě strašně těžké. Když tak nad tím uvažuji,dochází mi, že člověk si hledá přesně takového kamaráda, jakým bydokázal být tomu druhému on sám. Pokud někdo na všechny tzv. "kašle",nikdy nikomu nenabídne pomoc a nikdy se o nikoho nepostará, je logické,že jeho přátele, nebo dalo by se spíše říct jeho známí, se k němu budouchovat úplně stejně.

Přátelství je skutečně v životě každého velice důležité. Takovýmtypickým příkladem opravdového přátelství je vztah člověk - pes. Tahleněmá tvář je přece nejlepší přítel člověka a je to fakt. Já doma psamám a můžu toto tvrzení lehce potvrdit. Už několikrát jsem sepřesvědčil o tom, že když mi hrozí nějaké nebezpečí, třeba jenz legrace, vždycky mě můj čtyřnohý kamarád dokáže ochránit. Nikdy by minenechal ublížit. Inu v nouzi poznáš přítele, to je taky pravda. Kdyžje člověku nejhůř a nedokáže se svěřit třeba ani vlastní rodiněs nějakým problémem, tak jediným jeho posledním majákem v nouzi je jehokamarád. Ať už se jedná o finanční tíseň, psychickou nebo srdečnízáležitost, měl by pravý přítel pomoci a pokud by se jednalo o skutečně"100% kámoše", udělá to ještě ke všemu rád.

Nejvíc ze všeho mě fascinují americké filmy, kde se přátelé nejdřívmusí zradit, aby si to opravdové přátelství pak potvrdili usmířením avěčným happy-endem. No, nevím. V životě to přece jen asi bývá trošku,trošičku jinak. Málokdo má totiž ten dar, že dokáže druhému odpustit itu největší křivdu a padnout si pak do náruče. Do takové situace jsemse ještě nedostal, ale nedokážu si vlastně ani představit takovou věc,kvůli které by se můj vztah s kamarádem vyhrotil natolik, že bych mu toneodpustil. Ale zatím nemůžu polemizovat nad tím "co by, kdyby". Toskutečně nejde.

Pravdou ale je, že v každém věku si nacházíme nové a nové přátele.Někdy se stane, že s kamarádem "na život a na smrt" ze základní školysi ve čtyřiceti na školním srazu nemáte co říct. Bůh ví, proč je tomutak. Ještě mě ale napadla jedna otázka. Zdalipak může fungovatpřátelství mezi opačným pohlavím? Myslím si, že budeme-li mluvit opřátelství jako v nějakém kolektivu, partě nebo tak nějak, tak může. Iv mém okruhu nejbližších přátel se přece nějaké to něžné pohlavívyskytuje. Ale pokud se zaměřím na opravdu ryze čistý a velice blízkýpřátelský vztah mezi chlapcem a dívkou či chceme-li mužem a ženou,netuším, zda se takový případ někde vyskytuje. Ideálním případem asije, když jsou si partneři zároveň i přáteli. Pak je všechno, jak mámbýt.

Já sice manžel ještě nejsem, ale v každém případě přátele mám a jsem zato vděčný. Kdybych byl totiž na světě sám a nemohl si z nikýmpopovídat, asi bych skončil jako Tom Hanks ve filmu Trosečník.Povídal bych si s věcmi, až by mi z toho přeskočilo. Zkrátka a dobře,ani jsem nad tím nemusel moc přemýšlet, abych si uvědomil, že "bezpřátelství je život těžký". Je to stará pravda a je podložena mnohapřípady z psychiatrických léčeben na celém světě. Ten, kdo totiž nemápřátele, je vlastně ta nejchudší osoba na planetě Zemi, protože nemáten nejcennější poklad, jaký jen může obyčejný smrtelník mít.

Autor: Lencicak v 10:58 | Komentáře (0)

Až já jednou budu stará

Jen málo kdo si představí, jaké je stáří a jak se staří lidé v tomtosvětě cítí, zda jsou šťastní, spokojení, zda mají někoho, komu na nichzáleží, kdo ocení, že tu s námi jsou. V tomto věku je to i pro mě dostitěžké představit si sebe jako malou, vrásčitou, o holi chodícíbělovlasou paní, která má nejlepší léta za sebou, během kterých toholedacos prožila.
Dnešní doba je dosti uspěchaná, lidé chodí s otevřenýma očima, alepřesto se plno z nich tváří, že jsou slepí. Málokdo má tolik odvahypodívat se pravdě do tváře a přiznat si, že i on bude jednou na místěté babičky, která bezmocně stojí v autobuse, přestože jí nohy sotvanesou, poněvadž se nenajde nikdo, kdo by ji pustil sednout.

Přemýšlím, jak bych v jejím věku reagovala v dané situaci, co bych asiřekla, být na jejím místě... Dívám se na ně, poslouchám jejich hlasitýhovor plný vulgárních slov a v duchu si říkám "Kam jen ten svět spěje.Ti mladí jsou čím dál horší. To za našich let bylo všechno jiné." Je miz toho smutno, cosi se ve mně svírá, je to zvláštní pocit. Napadá měmyšlenka, zda jsem radši neměla jít pěšky, vyšlo by to nejspíšnastejno. Jedu k lékaři. Už teď mě přepadá strach, ne z jehel čivyšetření, ale z toho, že na mě zase spustí tou jejich odbornouterminologií, které za mák nerozumím, navíc mluví na můj sluch přílišrychle a potichu. Nevím, zda se mám tvářit, že všemu rozumím, či sezeptat, zda by mi to nevysvětlil pro mě srozumitelněji, ale tímriskuji, že na mě bude koukat pohrdavě a z jeho obličeje budu moctvyčíst "Bože, takovéhle lidi nesnáším, jak jí to mám asi vysvětlit?".Navíc mě přepadá pochybnost, zda můj zdravotní stav není příliš vážný,když se mnou nedokáže mluvit otevřeně. Jsem z toho zmatená. Cesta domůprobíhá podobně.
Rozhodla jsem se zajít do krámu nakoupit. Ve dveřích mě div neporazískupina kluků a cosi na mě zasyčí. "No to se mi snad jen zdá, už abychbyla v teple domova," projede mi v myšlenkách. Během placení paní zamnou nervózně přešlapuje, zatím co já hledám ty správné drobné mince kzaplacení. Stačilo se na ní podívat a hned mi dojde, co si o mě myslí.Naštěstí je paní prodavačka milá a s mincemi mi pomůže. Od dveří, zekterých vycházím, ještě zaslechnu: "To je děs, celý den je bába doma anajednou, když je odpoledne, musí jít nakoupit, jako kdyby neměla časráno, důchodkyně." Přemýšlím, zda se otočit a odpověď. Ale pak radšivyjdu z krámu. Mísí se ve mně směs pocitů. Jsem na obtíž? Přijde mi, žekam se hnu, tam překážím. "Copak už v tomhle věku nemá právo člověknormálně žít? Chodit na nákup, jezdit autobusem?" Pořád dokola sipokládám tuto otázku, ale zatím mi nikdo nedal odpověď.
Ještě že mám svou rodinu, na kterou se můžu obrátit, ta je pro mě vtomto věku důležitá. Potřebuji cítit jejich lásku, jistotu, oporu, plnějim důvěřuji.
Teď mě tak napadá, já jakožto starý člověk musím mít asi hodně odvahy,pokud chci jít v zimě ven. Všude je námraza, nechodí se mi zrovnadobře. Co když uklouznu, spadnu a něco si zlomím? Kdo mi v té situaciasi pomůže? Netuším, ale třeba by se našla nějaká ta dobrá duše.
Zkouším se ještě zamyslet nad svou vášní k jídlu a dochází mi, že vevěku seniorů se člověk nemůže jen tak s chutí zakousnout do vařenékukuřice, jablka nebo hrušky, neboť má chrup umělý a s tím se nedá jístjako se svými zuby. Musí jim věnovat zvláštní péči, nejíst nic tvrdého,ovoce si krájet na malé kousky. Celkem dost náročné, myslím.
Jako klad ve stáří beru spoustu "volného" času, ve kterém se mohu plněvěnovat svým vnoučatům, rodině, přírodě, knihám. Na což si budu musetpořídit nové brýle, neboť přes ty staré už téměř nevidím. To bude zasedalší dlouhé stání v čekárně před ordinací, spousta starostí s výběrembrýlí. Ale co jiného mi zbývá, když můj zrak není jako v mládí.

Staří má přinést úlevu, lidé si ho mají užít na plno. Ne sestále sami sebe ptát, zda jsou na tomto světě potřební. Měli bychom jimpomáhat, mít k nim úctu a trpělivost, když jim něco nejde rychle jakonám. Měli bychom mít na paměti, že oni také kdysi byli mladí a mybudeme staří. Brát je jako součást společnosti, do které bezpochybypatří, neboť i stáří je součástí života, stejně jako narození a mládí.Je to přirozený koloběh života.

Autor: Lencicak v 10:56 | Komentáře (0)

21.Srpen 2007

Co je to láska

Láska co je to vlastně láska…? Je krásná, nádherná, plná něhy, pochopení, radosti, dokáže dělat zázraky… udělá z lidí šťastné blázny… ale také trosky… dokáže poslat člověka na dno… přináší bolest… trápení a slzy… dokáže zabíjet…Má dvě tváře a nikdy nevíš, kterou tváří se zrovna k tobě otočí… a přesto snad všichni po ní touží, čekají na ni a všemožně jí hledají, někdy úspěšně, jindy marně. Láska si vybírá - jednomu dá všechno, druhému nic, kdo ji poznal je buď stále šťastný a nebo se topí na dně. Od toho šťastného uslyšíte smích, radost ze života, uvidíte jeho zářící oči, když vypráví o lásce, která ho potkala, naopak od toho, kdo poznal lásku jako trápení, uvidíte jeho uplakané oči, bolest v jeho srdci, z jeho vyprávění uslyšíte jen to že láska je klam.Tolik lidí už poznalo trápení z lásky a přesto - ti, co dokázali jít dál ji hledají znovu, někdo dříve, někdo později, ale všichni po ní za čas začnou toužit, vzpomenou si na ty krásné chvíle, které prožívali před tím, než přišla bolest a i když mají strach, i když se bojí dalšího zklamání, jednou začnou znovu milovat. Je to jako koloběh života - jednou jsi na vrcholu, za chvíli se zase topíš na dně…Všichni bojujeme se životem. Snažíme se najít štěstí, když máme lásku, tu nádhernou krásnou lásku, musíme počítat s tím, že kdykoliv o ní můžeme přijít. Stačí strašně málo a láska se k nám otočí zády a přijde bolest, slzy…Ať je tomu ale jak chce, láska, i když přináší trápení, je především krásný cit, dává lidem smysl života. Pro LÁSKU stojí za to žít…

Autor: Lencicak v 12:02 | Komentáře (0)

21.Červenec 2007

Stroj času

Jen si tak představte, že byste se mohli vrátit časem zpět a odčinit to, co vás trápí. Nehledě na následky přítomnosti ani budoucnosti.Vracet se tam a zase zpět. K tomu bychom potřebovali nějaký transportér nebo aspoň stroj času který nás dopraví na určené místo a v čase který si sami nastavíme. Jenže stroj času nejede na benzín ani na zlato jak si to představovali ve filmech. Jeho pohonem by byly naše vzpomínky, které by nám stroj odebíral při každé cestě tam i zpět. Vzpomínka je mnohem vzácnější než benzín a zlato. Minulost je naše vzpomínka na to,co jsme prožili, ať už bolestně nebo radostně. Kolikrát byste se dokázali vrátit tam i zpět za cenu vlastního prožitku ze vzpomínek, na které tak rádi vzpomínáte a nebo jste už dočista zapomněli na ty krásné chvíle, kdy jste byli šťastní a užívali si život na plné obrátky a nehleděli na to, co přijde zítra nebo pozítří. Já bych do stroje času vstoupit nechtěla - jediné, co mi zůstalo, jsou právě vzpomínky na chvíle, kdy jsem se cítila poprvé jako člověk a ne jako otrok.
Pro ty z vás, co se chtějí zbavit něčeho, čeho litujete nebo co jste neudělali Vám dám radu.
Nezapomeňte si zapnout bezpečnostní pás

Autor: Lencicak v 22:46 | Komentáře (1)

16.Červenec 2007

S kým bych si chtěla vyměnit život?

Je to otázka, na kterou by hodně lidí určitě s radostí odpovědělo, ale když nad tím tak přemýšlím, není to zrovna jednoduché. Existuje spousta lidí, kterým závidíme něco pěkného v jejich životě. Můžeme jim závidět peníze, lásku, úspěch…a další lidské radosti. Jelikož jsem se tady zmínila o závisti, ráda bych podotkla, že podle mě není člověk, který by nikdy neřekl: „Ach jo, já mu tak závidím jeho dobře placené zaměstnání…hned bych si to s ním vyměnila,“ nebo nějakou podobnou větu. Ale jen málo lidí se zamyslí nad tím, co dobrého ho v životě potkalo,co se mu skutečně povedlo. Většina jen zjišťuje, co se děje ostatním lidem a přitom si kolikrát neuvědomuje, co má, ale i prožívá on sám.

V mém dětství jsem si moc chtěla vyměnit život s nějakou princeznou z pohádky. Záviděla jsem jí její roztomilý kukuč, dlouhé zlaté vlasy a hlavně to, že měla, na co si jen prstem ukázala. To, že jí vybíral ženicha pan král, už jsem nějak přehlížela a nedocházelo mi, že to je jedna z věcí, kvůli které bych si s ní život nikdy nevyměnila. Jen, co by mi to pan král oznámil, hned bych byla z pohádky zase doma.
Ve věku, kdy jsem přestala věřit kouzlu pohádek, kdy jsem pochopila, že svět pohádek je jen jeden velký klam a že princeznu nikde na ulici nepotkám, jsem se často začala vžívat do role slavné zpěvačky. Toužila jsem umět krásně zpívat, být slavná a obdivovaná celým světem. Jednoduše řečeno, chtěla jsem si vyměnit život s někým jiným,slavným…Malovala jsem si to v těch nejkrásnějších barvách a zase jako u princezny jsem si neuvědomila jednu podstatnou věc, že být zpěvačkou neznamená jen slávu a popularitu. I ta nejslavnější zpěvačka má určitě hodně problémů a mnohdy i takové, kterým bych se určitě já bála postavit. Jo, je pravda, že jsem si říkala, může se vůbec trápit člověk, kterého miluje celý svět? Ale nikdy jsem si nepoložila otázku,jestli je ten, kým bych chtěla být, zdravý, šťastný… Jestli se někdy i přes velkou popularitu necítí sám, opuštěný …
Od té doby, kdy jsem začala vnímat tento svět trochu jinak a přestala se na něj dívat dětskýma očima jako na pohádku, zjistila jsem, že není takový, jaký jsem si ho jen vysnila. Ani slavná zpěvačka, ani roztomilá princezna nemají určitě život bez mráčků. Každý má své problémy a řekla bych, že existují i horší, než jsou ty moje.Jak se říká: „Nikdo není dokonalý,“ a ten, kdo to o sobě tvrdí, podle mě o skutečném životě ještě skoro nic moc neví.
I když nemám vše, co jsem si kdy v životě přála a není vše, jak bych chtěla, dokážu sama za sebe říct:“Svůj život bych neměnila s nikým.“

Autor: Lencicak v 17:35 | Komentáře (1)

Štěstí, neštěstí, smůla

Když už si myslíte, že jste nad vším vyhráli a jste šťastní, vězte, že vaše štěstí nebude mít v této intenzitě dlouhého trvání. Po každém velice šťastném okamžiku přijde hluboký pád, který je přímo úměrný zmíněnému štěstí.

Autor: Lencicak v 17:31 | Komentáře (1)

Pojd semnou životem

Pojď se mnou životem, ruku mi dej, neplakej,Svět není zlej.Musíš ho poznávat,chápat a ctít.Pak možná pochopíš, že smyslem je žít.

Autor: Lencicak v 17:25 | Komentáře (0)