19.Říjen 2007
Až já jednou budu stará
Jen málo kdo si představí, jaké je stáří a jak se staří lidé v tomtosvětě cítí, zda jsou šťastní, spokojení, zda mají někoho, komu na nichzáleží, kdo ocení, že tu s námi jsou. V tomto věku je to i pro mě dostitěžké představit si sebe jako malou, vrásčitou, o holi chodícíbělovlasou paní, která má nejlepší léta za sebou, během kterých toholedacos prožila.
Dnešní doba je dosti uspěchaná, lidé chodí s otevřenýma očima, alepřesto se plno z nich tváří, že jsou slepí. Málokdo má tolik odvahypodívat se pravdě do tváře a přiznat si, že i on bude jednou na místěté babičky, která bezmocně stojí v autobuse, přestože jí nohy sotvanesou, poněvadž se nenajde nikdo, kdo by ji pustil sednout.
Přemýšlím, jak bych v jejím věku reagovala v dané situaci, co bych asiřekla, být na jejím místě... Dívám se na ně, poslouchám jejich hlasitýhovor plný vulgárních slov a v duchu si říkám "Kam jen ten svět spěje.Ti mladí jsou čím dál horší. To za našich let bylo všechno jiné." Je miz toho smutno, cosi se ve mně svírá, je to zvláštní pocit. Napadá měmyšlenka, zda jsem radši neměla jít pěšky, vyšlo by to nejspíšnastejno. Jedu k lékaři. Už teď mě přepadá strach, ne z jehel čivyšetření, ale z toho, že na mě zase spustí tou jejich odbornouterminologií, které za mák nerozumím, navíc mluví na můj sluch přílišrychle a potichu. Nevím, zda se mám tvářit, že všemu rozumím, či sezeptat, zda by mi to nevysvětlil pro mě srozumitelněji, ale tímriskuji, že na mě bude koukat pohrdavě a z jeho obličeje budu moctvyčíst "Bože, takovéhle lidi nesnáším, jak jí to mám asi vysvětlit?".Navíc mě přepadá pochybnost, zda můj zdravotní stav není příliš vážný,když se mnou nedokáže mluvit otevřeně. Jsem z toho zmatená. Cesta domůprobíhá podobně.
Rozhodla jsem se zajít do krámu nakoupit. Ve dveřích mě div neporazískupina kluků a cosi na mě zasyčí. "No to se mi snad jen zdá, už abychbyla v teple domova," projede mi v myšlenkách. Během placení paní zamnou nervózně přešlapuje, zatím co já hledám ty správné drobné mince kzaplacení. Stačilo se na ní podívat a hned mi dojde, co si o mě myslí.Naštěstí je paní prodavačka milá a s mincemi mi pomůže. Od dveří, zekterých vycházím, ještě zaslechnu: "To je děs, celý den je bába doma anajednou, když je odpoledne, musí jít nakoupit, jako kdyby neměla časráno, důchodkyně." Přemýšlím, zda se otočit a odpověď. Ale pak radšivyjdu z krámu. Mísí se ve mně směs pocitů. Jsem na obtíž? Přijde mi, žekam se hnu, tam překážím. "Copak už v tomhle věku nemá právo člověknormálně žít? Chodit na nákup, jezdit autobusem?" Pořád dokola sipokládám tuto otázku, ale zatím mi nikdo nedal odpověď.
Ještě že mám svou rodinu, na kterou se můžu obrátit, ta je pro mě vtomto věku důležitá. Potřebuji cítit jejich lásku, jistotu, oporu, plnějim důvěřuji.
Teď mě tak napadá, já jakožto starý člověk musím mít asi hodně odvahy,pokud chci jít v zimě ven. Všude je námraza, nechodí se mi zrovnadobře. Co když uklouznu, spadnu a něco si zlomím? Kdo mi v té situaciasi pomůže? Netuším, ale třeba by se našla nějaká ta dobrá duše.
Zkouším se ještě zamyslet nad svou vášní k jídlu a dochází mi, že vevěku seniorů se člověk nemůže jen tak s chutí zakousnout do vařenékukuřice, jablka nebo hrušky, neboť má chrup umělý a s tím se nedá jístjako se svými zuby. Musí jim věnovat zvláštní péči, nejíst nic tvrdého,ovoce si krájet na malé kousky. Celkem dost náročné, myslím.
Jako klad ve stáří beru spoustu "volného" času, ve kterém se mohu plněvěnovat svým vnoučatům, rodině, přírodě, knihám. Na což si budu musetpořídit nové brýle, neboť přes ty staré už téměř nevidím. To bude zasedalší dlouhé stání v čekárně před ordinací, spousta starostí s výběrembrýlí. Ale co jiného mi zbývá, když můj zrak není jako v mládí.
Staří má přinést úlevu, lidé si ho mají užít na plno. Ne sestále sami sebe ptát, zda jsou na tomto světě potřební. Měli bychom jimpomáhat, mít k nim úctu a trpělivost, když jim něco nejde rychle jakonám. Měli bychom mít na paměti, že oni také kdysi byli mladí a mybudeme staří. Brát je jako součást společnosti, do které bezpochybypatří, neboť i stáří je součástí života, stejně jako narození a mládí.Je to přirozený koloběh života.
Autor: Lencicak v 10:56 |
Komentáře (0):