"Rány se zacelí, ale jizvy zůstávají."
" Neukazuj mi to, nechci to vidět," odvracím hlavu a pevně tisknu víčka k sobě. Marně.
"Ne...počkej, to fakt musíš, to..." vytahuje si triko a ukazuje mi dlouhou jizvu na pravém boku.Je nenápadná - jemná dlouhá stuha na kůži.
" Je fakt nechutný," dokončím za ni větu, ale už se nezlobím. Probudila ve mně zájem. Jako pokaždé.
" A tahle?" Zabodnu prst nad její pupík. Jizva připomíná potok, vlévající se do jezera.
" Tu už mám dlouho, tak deset let, řekla bych," přejede si po ní prstem. Dárek. Dal ho opuštěný strom opuštěné ženě?
" Zápěstí?"
" Mám." Nastaví mi ho ke kontrole.
" A tahle? Jak ses proboha dostala k téhle?"
Odmlčí se. Bezděky se jí dotýká a uvažuje. Oči potemnělé a soustředěné." Udělala jsem si ji při prvním pokusu.Zachytila jsem se o zábradlí. Byl tam takový škaredý dlouhý hřebík nebo co. Nevšimla jsem si ho."
"Bolelo to?" Jsem zvědavá, vždycky jsem byla.Jenom se to pokouším tajit, ne vždy úspěšně.
" Necítila jsem to. Byla jsem tak nabuzená adrenalinem, že si toho moc nepamatuju."
Prohlížím si ji.Důvěrně znám ta ústa, která se usmívají, i když se oči třpytí bolestí. Ústa, která se usmívají, i když oči křičí bolestí.
Ústa, oči, vlasy, tělo, každá její část je mi tak důvěrně známa.
Mlčí a stahuje si kalhoty.
" Tuhle jsem si udělala o blatník, tuhle mám od tramvaje, tu....," přestávám vnímat proud jejích slov.Zčervenaly jí tváře. Lehce se zadýchala a pramen tmavých vlasů se jí jako had plazí po rameni a nakukuje do výstřihu.
" Která byla první? Víš to?" Ptám se a vím, že ví.
Obě víme. Tuhle jizvu mi ale ukázat nemůže. Přesto ji cítíme. Hluboko uvnitř nám rozežírá vnitřnosti.
Oběma.
Byla dárkem otce své dceři. Byla cejchem. Je cejchem. Pomalu nám krade duši a spaluje tělo.
Usměji se. Úsměv opětuje.
Je stejná jako já.
Políbíme se.
Ona a já. Ona?! Můj odraz v zrcadle!
Za chvíli si půjdu pro další jizvu.
Doufám, že bude poslední...