"Rány se zacelí, ale jizvy zůstávají."

" Neukazuj mi to, nechci to vidět," odvracím hlavu a pevně tisknu víčka k sobě. Marně.

"Ne...počkej, to fakt musíš, to..." vytahuje si triko a ukazuje mi dlouhou jizvu na pravém boku.Je nenápadná - jemná dlouhá stuha na kůži.

" Je fakt nechutný," dokončím za ni větu, ale už se nezlobím. Probudila ve mně zájem. Jako pokaždé.

" A tahle?" Zabodnu prst nad její pupík. Jizva připomíná potok, vlévající se do jezera.

" Tu už mám dlouho, tak deset let, řekla bych," přejede si po ní prstem. Dárek. Dal ho opuštěný strom opuštěné ženě?

" Zápěstí?"

" Mám." Nastaví mi ho ke kontrole.

" A tahle? Jak ses proboha dostala k téhle?"

Odmlčí se. Bezděky se jí dotýká a uvažuje. Oči potemnělé a soustředěné." Udělala jsem si ji při prvním pokusu.Zachytila jsem se o zábradlí. Byl tam takový škaredý dlouhý hřebík nebo co. Nevšimla jsem si ho."

"Bolelo to?" Jsem zvědavá, vždycky jsem byla.Jenom se to pokouším tajit, ne vždy úspěšně.

" Necítila jsem to. Byla jsem tak nabuzená adrenalinem, že si toho moc nepamatuju."

Prohlížím si ji.Důvěrně znám ta ústa, která se usmívají, i když se oči třpytí bolestí. Ústa, která se usmívají, i když oči křičí bolestí.

Ústa, oči, vlasy, tělo, každá její část je mi tak důvěrně známa.

Mlčí a stahuje si kalhoty.

" Tuhle jsem si udělala o blatník, tuhle mám od tramvaje, tu....," přestávám vnímat proud jejích slov.Zčervenaly jí tváře. Lehce se zadýchala a pramen tmavých vlasů se jí jako had plazí po rameni a nakukuje do výstřihu.

" Která byla první? Víš to?" Ptám se a vím, že ví.

Obě víme. Tuhle jizvu mi ale ukázat nemůže. Přesto ji cítíme. Hluboko uvnitř nám rozežírá vnitřnosti.

Oběma.

Byla dárkem otce své dceři. Byla cejchem. Je cejchem. Pomalu nám krade duši a spaluje tělo.

Usměji se. Úsměv opětuje.

Je stejná jako já.

Políbíme se.

Ona a já. Ona?! Můj odraz v zrcadle!

Za chvíli si půjdu pro další jizvu.

Doufám, že bude poslední...