Nenávidím Snapea! Věřím, že odebírání bodů za něco, co studenti neudělali, je skvělá zábava, ale bohužel jen pro jednu stranu. A to, že se jistému zmijozelskému nemehlu v hodině lektvarů roztavil kotlík, jsem zcela určitě nezpůsobila já tajným vhozením špatné přísady do sousedova kotlíku. Ale kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde. To říkávala moje babička a v případě Severuse Snapea to platí dvojnásob. Ještěže mám ten seznam s názvem 100 způsobů, jak rozzuřit Snapea, který jsem náhodou objevila v knihovně. Rozhodla jsem se, že letošní rok Snapeovi trochu osladím.

1)nenápadně přidej do lektvaru několik kypřicích prášků

Na úvod jsem si vybrala tento bod. Sehnat kypřicí prášek do pečiva nebylo sice jednoduché, ale nakonec se mi to podařilo. Při hodině lektvarů si mě Snape moc nevšímal a to bylo jen dobře. Počkala jsem si, až odejde vynadat jednomu nebožákovi, kterému se jeho příliš hustý lektvar Zrychlení přilepil ke dnu kotlíku a nešel odloupnout. Potají jsem přisypala do svého bublajícího kotlíku 4 sáčky prášku do pečiva a čekala, co se bude dít. Dělo se! Lektvar začal bublat, vzdouvat se a nakonec napěnil tak, že se vyvalil z kotlíku ven na lavici a vesele tekl na zem. „Co to má být?“ zařval Snape. „Vy jste nikdy neslyšel o pohádce Hrnečku, vař?“ zeptala jsem se nevinně. „Rychle všichni ven!“zavelel rozzuřeně, protože to v učebně začalo vypadat, jako kdyby spadla lavina. Každý student nechal svůj kotlík kotlíkem a snažil se dostat ven ze třídy. Když byli všichni venku, Snape se chvíli přetlačoval s mým „lektvarem“, až se mu konečně povedlo zavřít dveře. „Jestli zjistím, že v tom byla nějaká schválnost, nepřejte si mě,“ zahromoval nad mojí hlavou. „Já asi vás nepřeju,“ pípla jsem nesměle, ale mou poznámku už Snape naštěstí nestihl zaznamenat, protože se vydal hledat Filche, aby zlikvidoval tohle pěnivé nadělení.

2)pošli mu pozvánku na večírek

Tohle se mi hodí, protože v říjnu slavím narozeniny. Rozhodla jsem se, že uspořádám obrovskou narozeninovou párty v kostýmech pro všechny kamarády. Svého „milovaného“ profesora lektvarů přece nesmím nechat bez povšimnutí. Vyrobila jsem mu krásnou pozvánku hrající všemi barvami, která po otevření začala prozpěvovat, a dolů jsem obrovským písmem připsala: kostým a potvrzení účasti nutné. Pozvánku jsem mu poslala po školní sově a těšila se na jeho reakci. Zřejmě ale už na ten večer něco měl, protože mi pozvání vrátil roztržené na několik kusů a k tomu připojil vzkaz: Nepřeji si, abyste podobnými nesmysly zahlcovala moji korespondenci! SS 

Zahlcovala? To chce říct, že je tak vytížený? Nevadí, najdu si lepší zábavu.

3)uprostřed hodiny si zapal cigaretu a popel típej do kotlíku

Tak tuhle legrácku musel vymyslet jedině student z mudlovské rodiny, protože osobně neznám kouzelníka, který by kouřil cigarety. Sice to chvíli trvalo, ale nakonec mi moje sestřenice Gail, která se zabývá studiem mudlů, poslala celý karton. Navíc mi sehnala nějaké informace o tom, jak fungují. Naštěstí se nezajímala, proč je vlastně sháním, jinak by mě napráskala mojí mamce a bylo by po švandě.
Fuj! Vůbec nechápu, jak to může někomu chutnat. Když jsem zkoušela vykouřit 1. cigaretu (musím si to přece natrénovat, abych v „akci“ nepůsobila příliš amatérsky), dostala jsem takový záchvat kašle, že mě spolužačky málem odvlekly na ošetřovnu. Nicméně se mi povedlo cigarety očarovat, takže jsem mohla vyfukovat kouř do tvaru kolečka, srdíčka, hvězdičky, prostě co mě momentálně napadlo.
Příští hodinu lektvarů jsem se snažila na sebe zbytečně neupozorňovat. Ke konci jsme měli nechat lektvar ještě 10 minut stát na mírném ohni. To přišla moje chvíle! Zatímco Snape kontroloval kotlíky na opačném konci učebny a byl ke mně otočený zády, potichu jsem vytáhla z tašky cigaretu a zapálila si. Místo zapalovače jsem použila oheň pod kotlíkem. Snape po chvíli ucítil kouř a začal lítat po učebně jako veverka v bubnu a snažil se najít jeho původce. Po chvíli marného pátrání se zastavil u mé lavice. „Kde si myslíte, že jste?“ obořil se na mě. „Promiňte, pane profesore, ale bylo to silnější než já. To víte, závislost na nikotinu je těžká věc,“ pronesla jsem omluvně a vyfoukla směrem k Snapeovi krásné kouřové srdíčko. Myslím, že se mi opravdu povedlo, jenže Snape jej nedokázal dostatečně ocenit, protože po chvíli střídavého rudnutí a blednutí máchl rukou a srdíčko se rozplynulo. „Uděluji vám školní trest! Dnes po večeři vás očekávám ve svém kabinetě,“ zasyčel.

 Sice mi je ještě dnes špatně, když si vzpomenu, jaké nechutnosti mi přikázal přebírat, ale za tu srandu to určitě stálo.

4)k Vánocům mu věnuj svěrací kazajku

Rozhodla jsem se přitvrdit. K bodům typu „házej po něm přísady do lektvarů se slovy nálet na blbý“ se asi nikdy neodvážím, ale i tak to bude velký krok kupředu. Opět jsem využila služeb mé drahé sestřenky a opatřila si jejím prostřednictvím slušivou svěrací kazajku. Jen doufám, že až se s Gail opět setkám, nebude mít nejapné poznámky. Kazajku jsem úhledně zabalila do lesklého vánočního papíru a převázala mašlí. Nezapomněla jsem na jmenovku, aby nebylo pochyb, komu je dárek určen. 
Těsně před začátkem poslední předvánoční hodiny lektvarů jsem se proplížila do učebny a zanechala balíček Snapeovi na stole. 
Když Snape dovlál ke svému stolu, na chvíli se zarazil. „Čí to je?“ zeptal se podezíravě a ukázal prstem na balík. „To je ode mě,“ přihlásila jsem se . „Takový malý předvánoční dárek.“ Snape se zatvářil nedůvěřivě, ale zvítězila v něm zvědavost a začal dárek rozbalovat. Když zjistil, co jsem mu vlastně věnovala, zalapal po dechu. „To snad…“ zachroptěl, ale já jsem ho přerušila: „Víte, pane profesore, rozhodla jsem se vám to dát proto, že mám dojem, že byste si na nadcházející předvánoční ples měl pořídit něco nového na sebe. A bílá v letošní plesové sezoně jasně vede.“ Snape vypadal, jako by mu měla každou chvílí vybuchnout hlava. Když si uvědomil skutečný smysl toho, co jsem mu řekla, nechal kazajku kazajkou a odkráčel ke mně. Popadl mě za paži a přitáhl si mě k obličeji. „Vážená slečno,“ začal potichu. „Vy jste se snad během letních prázdnin uhodila do hlavy?“ „Ne,“ zatvářila jsem se, jako bych neuměla do pěti napočítat. „Nebo jste se snad rozhodla spáchat sebevraždu a to dost pomalým a bolestivým způsobem?“ zeptal se znovu. „Ne, pane profesore. Proč?“ otázala jsem se nevinně. „Protože mám od počátku letošního školního roku pocit, že se mě z neznámých důvodů snažíte neustále provokovat,“ zavrčel. „To se vám jenom zdá,“ pronesla jsem chlácholivě. „Ne, nezdá!“ zařval. „Myslím, že 20 bodů, které odečtu vaší koleji, a školní trest trvající od dnešního večera až do Štědrého dne, by vás mohly donutit k tomu, abyste se už vzpamatovala,“ vmetl mi do tváře a raději ukončil hodinu. 
Paráda. Sice se díky kouskům, které Snapeovi provádím, těším veliké oblibě mezi ostatními studenty (mimo zmijozelských samozřejmě), ale jsem si naprosto jistá, že tu kazajku mi dá sežrat i s chlupama.

(pozn.: V rámci podpory vánoční nálady studentstva a profesorstva se Brumbál rozhodl uspořádat předvánoční ples)

5)požádej ho o tanec

Ten předvánoční ples se mi teď velmi hodí, protože nevím, jak bych tento vtípek jinak realizovala. 
Naštěstí se mě Brumbál zastal a rozmluvil Snapeovi ten můj školní trest. Na vlastní uši jsem slyšela, jak Snapeovi říká: „Severusi, nemůžeš přece trestat studenty za to, že jsou k tobě milí.“ A vůbec si nenechal od Snapea vysvětlit, co že jsem mu to vlastně darovala. Snape se sice ušklíbal, jako by ho někdo přinutil umýt si vlasy v záchodové míse, ale nakonec souhlasil s tím, že můj trest se protentokrát ruší. Takže jsem se mohla v klidu připravit na předvánoční ples a na další povedený žertík. 

V den konání plesu panoval ve Velké síni čilý ruch. Hudba hrála, z očarovaného stropu se snášely sněhové vločky, studenti tančili či společensky konverzovali, zábava byla v plném proudu. I většina učitelů odhodila své vážné já a připojila se ke svým žákům. Nikoli však Snape. Seděl u učitelského stolu a tvářil se jako kakabus. Vsadila bych se, že kdyby mu to Brumbál dovolil, nikdo by ho tam ten večer nespatřil. Rozhodla jsem se mu ten večer ještě trochu zpestřit. Aby mu to nebylo líto. Kdykoli jsem měla příležitost, dlouho jsem na něj civěla. Když se na mě podíval, pokaždé jsem se svůdně usmála a zamrkala na něj. Po deseti minutách to nevydržel a vstal ze svého místa. Ale ne, problesklo mi hlavou. On odchází a pokazí mi můj vtípek! A zrovna hrají pomalou písničku. Snape si to však zamířil přímo ke mně. „Smím prosit?“ zeptal se mě a já měla pocit, že mi každou chvílí prokousne krční tepnu. „Aaano,“ vypravila jsem ze sebe. Nemohla jsem se ani hnout. Tohle jsem nečekala. Snape mě popadl za ruku a položil si ji na rameno. Všichni ostatní na nás užasle koukali. Bohužel, Snapeovy záměry nebyly vůbec romantické. Celou dobu mi schválně šlapal po špičkách, takže jsem po skončení plesu měla nohy jako konve a své krásné plesové střevíčky jsem mohla hodit do odpadků. Utěšuje mě jedině pomyšlení, že za chvíli je tu leden a s ním jeden opravdu vynikající žertík.

6)v den jeho narozenin mu před všemi zazpívej Hodně štěstí, zdraví a dej mu dárek

Vsadila bych se, že Snape své narozeniny určitě neslaví. O to víc ho jistě potěší, že si na něj někdo sám od sebe vzpomněl. 
9.ledna ráno přišel Snape na snídani a tvářil se stejně nerudně jako vždy. Nic nenasvědčovalo tomu, že by svým narozeninám přikládal velký význam. 
Odešla jsem ze snídaně chvíli před ním a schovala se za jednu sochu. Čekala jsem na moment, kdy bude Snape procházet kolem mé skrýše. Když už byl jen malinký kousek ode mě, vyskočila jsem ze svého úkrytu a začala zpívat Hodně štěstí, zdraví milý Severusku. K tomu všemu jsem měla na hlavě narozeninový čepec a okolo sebe jsem rozhazovala konfety. Snape zůstal šokovaně stát. Když jsem skončila s písničkou, zatroubila jsem ještě na frkačku. Hned poté jsem se vrhla na Snapea a začala mu třást rukou jako šílená. Nakonec jsem z kapsy vytáhla dárek a vrazila mu ho do ruky. Než se Snape z toho všeho vzpamatoval, byla jsem pryč. Přece nebudu čekat, až mi napaří další školní trest. Naštěstí jsem ten den neměla lektvary, jinak by mě ten den ještě stihl sprovodit ze světa. Předpokládám, že do čtvrtka dostatečně vychladne.

PS: Doufám, že se mu ten zdobený brk líbil.

7)zeptej se ho na jeho vypálené Znamení zla

Co se týče tohoto bodu, rozhodla jsem se na to jít od lesa. Uprostřed hodiny lektvarů jsem si vytáhla kousek pergamenu a začala si jako by nic čmárat různé ornamenty a symboly. Snape chodil po třídě a kontroloval jednotlivé kotlíky. Když došel ke mně, spíš než barva a hustota mého lektvaru ho zaujaly moje malůvky. „Nejsem si vědom toho, že bychom dnes měli místo lektvarů hodinu kreslení,“ zavrčel. „Víte, pane profesore,“ začala jsem. „Chtěla bych si pořídit tetování, jen nevím, jaký obrázek mám zvolit. Draco Malfoy mi navrhoval lebku s hadem místo jazyka, ale to už je přece dávno pasé. Co myslíte vy?“ Snape se chytil mé lavice, jinak by mi asi spadl do kotlíku. „Vážená slečno, v poslední době musím skutečně pochybovat o vašem duševním zdraví,“ hlesl unaveně. Pak ovšem dostal nápad: „Víte, co bude nejlepší? Když se hned teď vydáte na ošetřovnu a necháte se důkladně prohlédnout. O výsledku se budu informovat.“ S těmito slovy mě vyhodil ven z učebny. To nechápu. Co se mu stalo? Normálně by po tom všem začal krásně zuřit a ono nic. Navíc jsem se musela podrobit otravnému vyšetření u madame Pomfreyové, které u mě nezjistilo žádné nedostatky či abnormality, takže psychicky jsem na tom stejně jako většina ostatních lidí. Tato zpráva Snapea určitě potěší.

8)přijď pozdě do hodiny a řekni mu, že jsi zaspal/a, protože se ti o něm zdálo

Skvělé! Ještě že letos máme lektvary hned zrána, protože nevím, jak bych třeba v jednu hodinu odpoledne Snapeovi vysvětlovala, že jsem zaspala. 
Ve čtvrtek jsem se zdejchla, zatímco ostatní ještě spali. Nechtěla jsem riskovat, že by mě Snape viděl na snídani. Mé kamarádky se mě sice pokoušely hledat, aby Snape neměl důvod hned na začátku všem vynadat. Snape mě podle všeho vůbec nepostrádal. Nejspíš byl rád, že má od mých legrácek pokoj. Ale jen do doby, kdy se uprostřed výuky ozvalo mé nesmělé zaklepání. „Dále!“ zahučel Snape. Vtrhla jsem do učebny jen v pyžamu, přes které jsem si přehodila hábit. Snape nevěděl, jestli má dřív zírat na moje růžové chlupaté papučky nebo mě má seřvat, kde se vlastně toulám. „Vyspáno?“ zeptal se, jen co se stačil vzpamatovat. „Omlouvám se, pane profesore,“ vychrlila jsem ze sebe. „V noci se mi o vás zdál krásný sen a bohužel jsem kvůli němu zaspala.“ Snape se zlomyslně zašklebil a řekl: „Vážně? A nebyla to náhodou spíš noční můra?“ Jedovatost z jeho hlasu přímo kapala. Možná by ji měl začít stáčet a ušetřil by čas mícháním jedů.“Ne, ne,“ odmítla jsem,“zdálo se mi, že jste mojí koleji připsal 200 bodů a navíc jste mě pozval do Prasinek na rande.“ Chtěla jsem svůj sen ještě trošilinku vyšperkovat, ale Snape se začal tvářit přímo nebezpečně, takže jsem se rozhodla nepokoušet osud. „A co byste, milá slečno, řekla na to, kdybych vás pozval dnes večer do svého kabinetu za účelem školního trestu? Ručím vám, že potom budete spát, jako když vás do vody hodí, a žádné podobné sny se vám už zdát nebudou,“ prohlásil Snape sebejistě. „Víte to určitě? Nerada bych zase zaspala,“ řekla jsem s náznakem nedůvěry v hlase. „Tak a dost! Sedněte si na své místo a přestaňte zkoušet moji trpělivost,“ doporučil mi Snape.

Ach jo, opět strávím večer ve společnosti Snapea a té jeho odporné havěti. 

9)když uvidíš pavouka, skoč mu kolem krku a řekni, že se bojíš 

Přesně v 8 hodin večer jsem zaklepala na dveře Snapeova kabinetu. Pustil mě dál a ukázal mi, co že to vlastně mám dělat. Seděla jsem na stoličce kousek od něj a přebírala hromadu oslizlých hadích ocásků, zatímco on seděl za stolem a opravoval práce z lektvarů. Nezavdala jsem Snapeovi žádnou příčinu, aby mě musel podezírat z nějakých nekalostí. Najednou mi však přeběhl přes ruku pěkně vypasený pavouk. Okamžitě mi hlavou probleskl jeden obzvlášť vydařený bod ze seznamu. Neváhala jsem ani vteřinu a skočila Snapeovi na klín. Chudák, lekl se tak, až převrhl lahvičku s inkoustem. Chytila jsem ho kolem krku. „Pomóc! Pane profesore, tam je hnusnej chlupatej pavouk! Já se ho bojííííím,“ vřeštěla jsem mu hystericky do ucha. „A kde prosím vás?“ zeptal se nedůvěřivě a marně se mě snažil setřást. „No přece tááááám,“ mávla jsem rukou neurčitým směrem. „Že mě před ním zachráníte? Že mu mě nedáte? On mě určitě chce sežrat,“ pištěla jsem. Snapeovi se konečně podařilo se mě zbavit a mohl se tedy podívat po tom pavoukovi. „Nic tu nevidím. A kdyby vás sežral, vůbec by mě to nemrzelo,“ řekl nakvašeně. Zatvářila jsem se, jako by mi bylo bůhvíjak líto, že by moji maličkost klidně přenechal nějakému odpornému pavoukovi. „Víte co? Raději už běžte,“ vyprovodil mě ven z kabinetu.

Hmmm jeden by řekl, že bude mít radost, když po něm skočí ženská, a ono to s ním ani nehlo.

10)vař si místo lektvaru česnečku a řekni, že to je lektvar proti upírům

Tak na tohle se obzvlášť těším. 
Snape na začátku hodiny zadal práci jako obvykle a sám si sedl ke stolu a začal opravovat nějaké práce studentů z 3. ročníku. Bála jsem se, že zápach česneku mě prozradí, ale puch ze dvou roztavených kotlíků mi zařídil perfektní anonymitu.  
Když Snape skončil s opravováním, začal kontrolovat, jak jsme na tom s přípravou. Než došel ke mně, stihl si zchladit žáhu na několika nebožácích, jejichž lektvar se táhl jako lepidlo na plakáty a smradem připomínal týden nošené ponožky. „Můžete mi laskavě říct, co to připravujete?“ obořil se na mě. „Lektvar proti upírům,“ oznámila jsem mu spokojeně. „Jakým upírům?“ zíral na mě nechápavě. „Jeden se potuluje po hradě,“ řekla jsem tajemně, „Vy jste ho ještě neviděl? Takový vysoký, hubený, s bledou pletí a velkým nosem. Jo a má černé vlasy a nosí černý plášť. Vypadá možná trochu jako vy.“ Snape se asi rozhodl ignorovat všechny mé drzé připomínky, protože mi neřekl ani ň. Jen suše konstatoval, že dnešní lektvar připravím večer u něj v kabinetě a to bez návodu.
Nedá se nic dělat, budu muset nasadit těžší kalibr.

11) řekni, že by mu neuškodilo, kdyby se zkusil trochu opálit

Tak s tímto žertíkem jsem musela počkat na příhodné počasí. Letos byly některé květnové dny až neskutečně slunečné. Ve sklepení byl však příjemný chládek a stín.

Odehrálo se to takto. Během hodiny jsem přípravě zadaného lektvaru věnovala pramalou pozornost a číhala jsem, až na mě Snape zamíří ten svůj vražedný pohled. S přehnaným rámusem (to aby mě nakonec nepřehlídl) jsem z tašky vytáhla čapku, sluneční brýle a opalovací krém. Čepici jsem si nasadila na hlavu, brýle na nos, vyhrnula jsem si rukávy a začala jsem si důležitě natírat paže. „Tady jste ve sklepení, takže strach z úpalu či rakoviny kůže je naprosto neopodstatněný,“ rozřízl Snapeův studený hlas ticho ve třídě. „Já vím, pane profesore, ale odpoledne se chci jít opalovat k jezeru a potřebuji, aby se opalovací krém pořádně vsákl. Nechcete se ke mně připojit? Myslím, že troška sluníčka by vám rozhodně prospěla,“ nabídla jsem mu laškovně. „A ven!“ zařval Snape, „Já tu nejsem pro srandu králíkům!“ Tak jsem si sbalila svých pět švestek a opustila učebnu. Od spolužaček jsem se pak dozvěděla, že od toho okamžiku nebyla se Snapem kloudná řeč (ona někdy byla?)a že dokonce strhl 20 bodů svým oblíbencům ze Zmijozelu, protože míchali lektvar příliš hlasitě. Já věděla, že ten chlapec má talent.

12)na konci roku mu dej čokoládu a poděkuj mu, že tě za ten uplynulý rok naučil spoustu nového

Od té příhody s opalováním jsem se rozhodla neriskovat a počkala jsem s posledním fórkem, až bylo po závěrečných zkouškách. Během přezkoušení na mě Snape celou dobu podezřívavě pokukoval a čekal nějakou podpásovku. Nehnula jsem ani brvou a věnovala se své práci. 
2 dny po zkouškách jsem na Snapea „náhodou“ narazila na chodbě vedoucí do Velké síně. Měla jsem pro něj připravenou velkou čokoládu, kterou jsem koupila posledně v Prasinkách. Neviděl mě, a tak jsem na něj zařvala: „Profesore Snape!“ Otočil se a spatřil mě, jak se k němu ženu. Naštěstí stál blízko mě, takže nestihl zahnout kramle. Vrazila jsem mu do ruky čokoládu a pronesla předem připravenou řeč: „Pane profesore, chtěla bych vám poděkovat za uplynulý školní rok. Naučil jste mě hromadu nových a užitečných věcí. Hodiny lektvarů jsou díky vám jeden z mých nejoblíbenějších předmětů. Přeji vám krásné prázdniny a už se těším na další školní rok s vámi.“ Snape se vůbec netvářil, jako by ho můj vděk a nenadálý zájem o jeho předmět nějak zvlášť těšil, ale to mi bylo jednu. Za tu švandu to stálo a věřím, že beze mne bude mít určitě krásné prázdniny. 

Cesta bradavicím expresem uběhla velmi rychle a já se mohla na nástupišti 9 a ¾ přivítat se svými rodiči. „Tak co uplynulý školní rok?“ zeptala se mě maminka. „Doufám, že jsi se moc nenudila,“ řekl táta.
 Ne tati, pomyslela jsem si v duchu, letos jsem se opravdu nenudila.