Po dlouhý době ve škole
a všichni se mě ptali, co tady dělám, no tak nic, asi mě nechtějí. Byli jsme v kině na promítání o Nicolasu Wintonovi a bylo to velice smutné, i jsem si poplakala. Jak odjížděli ty děti bez rodičů do Anglie, uhh asi bych to nepřežila, já žít v takový době, tak se asi dobrovolně zastřelím, nee to bych neudělala, ale rozhodně to měli těžký, člověk si tohle uvědomí vždycky, až něco takovýho vidí na vlastní oči. Moc toho pána obdivujuu
komentáře (0):
Přidej komentář
<< Domů