Jak sem se NESTAL druhou českou Superstar.
20.Srpen 2008Republikou hýbe fenomén soutěže Česko hledá superstar , a tak mě napadlo, že i já vyjádřím svůj, byť laický názor na věc. I já se totiž, podobně jako další hrstka zaručených zpěváků a zpěvaček, přihlásil do kola druhého.
Pln dojmů a emocí, navíc podpořen spoustou kritik typu:“Ty tak krásně zpíváš, proč jsi nebyl v superstar“, jsem zcela tajně vyplnil on-line přihlášku, nikdo z mých kritiků totiž neoplýval přílišnou hudební gramotností, což ve mně vzbuzovalo přinejmenším špetku pochyb a očekával ono datum.
V ten den byl státní svátek, a tak abych neohrozil svůj vstup mezi celebrity případným pozdním příjezdem, i dráhy mají přece právo slavit, vyrazil jsem prvním spojem směr Brno.
Dnes vím, že bylo tenkrát lépe zaspat, a možná by se mi podařilo vlak minout, ale dráhy nezklamaly, a tak mi ohlášené zpoždění deset minut, trvající půl hodiny pomohlo dohnat časový deficit.
V poloprázdném kupé rychlíku č. 915 zaujal jsem místo naproti chlapce, jenž v rukách třímal cáry papírů, nervózně v nich četl, něco pobrukoval, a dokonce ještě stíhal odpovídat na sms.
„Studentík“, pomyslel jsem si, ovšem nadpis jednoho listu „Lady Karneval“, mě pobavil a já zjistil, že nejsem jediným bláznem ve vlaku směr moravská metropole. Pro jistotu jsem i já vytáhl skromně jediný text písně, co měla změnit můj dosavadní život, aby můj soupeř věděl, že nejsem žádný outsider a s výrazem znalce začal jsem mezi řádky vpisovat notové značky, jen ať chlapec vidí, že mám patřičné vzdělání.
Po výstupu, ne estrádním, ale na perón nádraží, přistoupil ke mně onen budoucí Gott a s nečekanou pokorou, optal se mě, zda nevím, kde casting probíhá. Neměl jsem ani ponětí. Nechtěl jsem však být za blbce, a tak jsem řekl s notnou dávkou nadhledu:“Přece na výstavišti, jako minulý rok“.
Na místo jsme dorazili asi za hodinu po několika milně zvolených trasách MHD, pravda orientace nebyla nikdy mou silnou stránkou, ale včas. Naštěstí má logická úvaha zvoleného cíle byla správná, a tak jsme něco po osmé stanuli na konci davu asi 2000 lidí.
Pojala mě hrůza a mrákoty. „Máš s sebou stan?“, zavtipkoval jsem bez úsměvu a chystal se odejít. Petr, jak se jmenoval onen spolucestující, mě zastavil. „Začátek je za půl hodiny, otevřou a pustí nás všechny“, snažil se klidnit situaci. Jeho představa se ukázala zcela lichou, kdy sice úderem půl deváté rozrazilo dveře několik bratrů golema s nápisem security na zádech, ovšem dovnitř, vešlo prvních dvacet. „Pořád máš tak optimistickou náladu?“, zavtipkoval jsem podruhé a zavelel k ústupu. Přece jen, pokud jsme chtěli vytrvat, čekalo nás několik hodin čekání. Zapadli jsme do první, teda druhé hospůdky, kterou jsme viděli. V první z nich totiž nebyla podlaha a točená desítka neznámé značky, podávaná do kelímku a svlažující rty místních bezdomovců mi nějak nepřišla vhod. Neznaje Brna, vybrali jsme napodruhé Non-stop bar „U zajíčků“. Tam, u točené dvanáctky světoznámé značky podávané do čistého skla, jali jsme se přetrpět čekání na životní šanci.
Během překvapivě zábavného rozhovoru jsem přišel nejen na to, že Petr pracuje s mojí matkou a je tedy zvláštní, že se neznáme už dříve, ale i na to, že můj nový známý a konkurent patří do té méně, přesněji čtyřprocentně zastoupené menšiny jinak sexuálně orientovaných lidí.
Tato informace se ovšem stala bezpředmětnou, neboť jsem byl ujištěn, že nejsem jeho typ, a tak jsem se nebál zohnout pro mršku dvacetikorunu, co se omylem zakutálela pod stůl.
Po třech hodinách a čtyřech skleničkách, ze kterých číšník díky údajnému návalu, jinak celou dobu prázdného baru, udělal pět a kdy ráno ještě mrtvá nálada stala se bujarou, jsme se vrátili na místo konání vytoužené akce.
Lidí ubylo, i intervaly vpouštění se zúžily, a tak jsme zaujali nejlepší možné místo, využiv svých prostorově výraznějších těl a očekávali, kdy na nás někdo z ochranky ukáže.
Bohužel, korupce neminula ani toto místo, a tak se stalo, že někdo ze zadních řad prošel, trapně podávajíce muži v uniformě ruku s mrzkou bankovku.
Díky hysterii a nedočkavosti, ocitli jsme se v pozici, ani tam ani zpět, a kolem šestnácté hodiny nás tedy dav vtlačil dovnitř.
Ten tam byl vztek z čekání. Byli jsme uvnitř.
„Tak jsme tady“ „bože, já musím na hajzl“, byly první věty. Ovšem najít alespoň jeden funkční a hlavně odemčený záchod, stalo se pro nás úkolem téměř neřešitelným.
Pořadatelé se zjevně báli o moderní záchodové mísy, nebo jim prostě bylo líto vyhodit korunu českou za roli toaletního papíru značky Tesco, díky čemuž, by byl záchod v momentu k nepoužití.
Jaká byla však úleva, když nás paní uklízečka, očividně pamětnice obléhání Brna Švédy za třicetileté války, vpustila do místnosti s nápisem, Only for personál, na dveřích.
Při vykonávání potřeby mě napadlo jediné: „Dobře se vychcat, je mnohdy lepší, než se špatně vystříkat“.
Po podpisu nezbytného formuláře a smlouvy s jednoduchým obsahem „My můžeme vše, ale Ty mlč“ postoupili jsme k útrapným a chvílemi až trapným registračním formalitám, při nichž mimoděk vyšlo najevo, že má zaručeně správně odeslaná přihláška stejně zaručeně pořadatelům nedošla. Mladík za computerem, spatřivše můj odhodlaný výraz, ukázal se jako formát, mávl rukou a se slovy: „Jeden sem jeden tam, stejně je Vás tu jak sraček“, se mnou přihlášku vyplnil znovu z mého půl roku propadlého občanského průkazu. Mladá dívka, jejíž obleček jen z části plnil funkci krycí, mi pak přilepila na hruď obrovské číslo
V místnosti s nápisem „Přípravná místnost“ jsme zabrali místa, zjevně už obsazená a jali se doladit zbytek formy. Bohužel, ne všichni pochopili význam této místnosti stejně a tak za zvuku spoře sladěných kytar a ohlušujícího zpěvu, nápadně kopírujícího zvuk páření dobytka, tu hrstka mládenců rušila poklidné studium textů ostatních účastníků soutěže. Milně se pánové domnívali, že tudy vede cesta ke slávě.
A pak to přišlo. Pravda, studiu textu písně ve kterou jsem vkládal osud své budoucí kariéry, jsem moc nedal, spoléhaje spíše na paměť a neznalost obsahu ze strany poroty. Nenápadný průzkum pole a notná dávka sebevědomí, posilněná dvěma loky zaručeně pravé domácí slivovice, z rukou bodré Matyldy, jenž nedbaje rad své matky, dodávala si kuráž daleko pravidelněji a ve větší míře, mi dávalo dosti smělé naděje.
Obtloustlá paní s klobásou v ruce, bohužel i puse, takže někteří potřebovali překlad, nás odvedla do prostoru popraviště.
Bylo nás pět. Seděli jsme beze slova vedle sebe a tupě zírali jeden na druhého, dávajíce najevo, že Ti ostatní jsou tu zbytečně.
Ze dveří vycházeli budoucí celebrity a všichni směřovali palce rukou k zemi. Našli se i tací, co i nějaké to nevhodné slůvko utrousili.
Jala mě opět hrůza. Jsem na posledním castingu, mezi posledními. Co když je už soupiska hotová a teď jsou jen popravy??
Pak ale vyšel ze dveří ten, u něhož jsem byl nejen já přesvědčen, že mu možná Bůh v dobrém rozmaru nadělil do vínku špetku talentu, ne však toho pěveckého. Jaké pak bylo překvapení ostatních, když vztyčil palec směrem k nebi. Někde v dáli se ozvala rána, nejspíš někdo omdlel. Že by se měřítka a směr pop music takhle změnila? Možná jsem já ohluchl z ječení Fanynek po nečekané návštěvě castingu Sámerem Issou. Jedno bylo jisté, když šel on, je to pro mě hračka. Svůj pobyt před porotou jsem tedy považoval za zbytečnou formalitu, ale když tím prošel Sámer tak si mě teda prověřte. Předešlý výraz bulimičky v cukrárně, kvapem vyměnil jsem za výraz Vladimíra Špidli po vyhraných volbách a krokem vítěze, předstoupil jsem před tribunál.
Přes silnou zář reflektorů nebylo nic vidět, takže případný pohled svůdníka směřovaný dámské části poroty trénoval jsem zbytečně, ovšem to takového mazáka, jakým jsem byl, nemohlo nijak zneklidnit.
„Tak, jak se jmenujete a co jste si pro nás připravil?“, zněl mužský hlas někde ze zadu. Bez hnutí brvy a zcela plynulou artikulací jsem se porotě představil. „A teď píseň“, ptala se pro změnu žena. „Vybral jsem píseň Espena Linda, When Suzanne cry“, dodal jsem.
Bezpečně jsem znal jen refrén, a tak i navzdory jemné úpravy písně, začal jsem právě tím. Od předešlých soutěžících jsem zjistil, že nechávají zpívat tak jednu sloku, takže jsem zcela záměrně udal pomalejší tempo, aby na problematické místo nedošlo a v hlavě už viděl titulky plátků, oslavujících můj triumf. Bohužel nikdo z porotců můj výstup ne a ne ukončit. Zřejmě je jala touha, slyšet můj baryton co nejdéle. To ovšem zase nesedělo moc mě.
Nikdy předtím nepatřil jsem k elitním angličtinářům, a tak když mi text opravdu vypadl, lovil jsem v paměti kdekteré slovíčko, jenž mi při vzpomínce na nudné hodiny angličtiny s komunistickým aktivistou Coufalem utkvělo v paměti. Pro jazykově vybavenější část poroty, to byl jistě nevšední zážitek. Když jsem cítil, že jde do tuhého, ukončil jsem úryvek bravurní fistulí a s ještě preciznějším vibrátem. Vědom si svého menšího prohřešku vůči textu písně, jsem se v duchu omluvil autorovi a čekal přinejmenším nějaké slovo chvály. Reakce poroty byla krátká a stručná: „Tak dnes to na postup není, snad příště. Nashledanou….Další.“
Prsty, připravené do vítězného V pro tu hrstku zoufalců venku, jsem měl sto chutí zatáhnout a vztyčit jen ten prostřední, ovšem to už mě nějaká postava táhla ven. „Nezdržuj“. Bylo to poslední, co jsem od štábu TV Nova slyšel.
Jak jsem proklínal onoho pseudozpěváka, jehož jsem sice později viděl v zástupu hvězdné pěchoty, ale nad nímž jsem v konfrontaci kvality prohrál.
Byl jsem zdrcen. Můj nový kamarád naštěstí nedopadl o nic lépe, a tak jsme s ústy plnými nadávek a opovržení opustili moravskou metropoli. Ještě teď se někde mezi Vyškovem a Nezamyslicemi válí naše čísla. Česká pop muzik tak vinnou hluchých členů poroty přišla o největší talent od dob Franka Sinatry.
Rok se s rokem sešel, zášť ustoupila, žal utopen byl v litrech laciné lihoviny neznámé značky a oba opět hledáme ten zaručený song. V mém případě český. Jazyk jsem dopiloval, proč ale ohrožovat kariéru. Vsadím na prověřený kus. Ať žije Lady karneval!
napsal/a: Lookafter 17:13 Link komentáře (0)
