Sedim. Venku prsi, je skoro pul devate, a ja mam deset dnu pred svatbou. Divne, je to male ve srovnani se svetovou politikou a velke ve srovnani s tim co jsem zatim udelala. Deset dnu mne deli od totalni zmeny zivota, od zmeny sve dosadavni existence. Kdo jsem byla pred tim? Studentka, slecinka, nemela jsem zodpovednost a ani duvod ji mit. Co budu, budu zena, budu milujici manzelka, budu se pecovato domaci krb. Mozna reknete domaci kacena, klidne rikejte. Je to podobni pocit to mu co jsem mela v detstvi, kdyz nejvetsi hruzou pro mne bylo ze prestanu hrat hracky, a jednou jsem se probudila a skutecne uz jsem nehrala, a uz to nestrasilo. Stejne tak je to ted - mizi strach z odpovednosti, z toho ze budu doma kacenou, i kdyz proc kacenou, budu zenou, skutecnou zenou, jak nasi pramatky a matky pramatek, budu jako Velka stvoritelka, co ve svem brise nosila vesmir...

BUdu velkou malou zenou se svym velko malem vesmirem..