Život
čekala jsem, až se sešeří a padne na mě smutek...
to se taky stalo, ale stalo se ještě něco, něco naprosto zvláštního...pocítila jsem-hrdost.
tak velkou a hlubokou pýchu nad skutkem mé velmi blízké osoby, až mi nálem puklo srdce dojetím...
stalo se toho tolik v uplynulých dnech, život utíká až příliš rychle...je příliš krátký na to abych se zabývala minulými chybami a křivdami, příliš prchlivý na to, abych se neustále zaobírala minulostí....
zase jsem začala věřit, že všechno má svůj důvod... začala jsem žít...dneškem.
se smutkem v hlase uznávám a musím ti poděkovat H-za velmi dobrou zkušenost, ale neznamená to, že přestanu věřit v sílu lásky a musím se usmát, protože za mnohé vděčím i tobě S(víš o kom mluvím, že?)a víš až moc dobře co tím myslím...nezanevřu na tebe a snad, se z nás jednou stanou skutečně spřízněné duše, až ti odpustím, až přijdeš....
ale ze všeho nejvíc potřebuju poděkovat R, své první velké lásce a v dohledné době asi i poslední...
život je opravdu velmi zvláštní-z části mě pohlcuje smutek a vzpomínky a z části jsem naplněna štěstím, jako bych konečně dospěla k tomu vytouženému cíli, ke svému klidu, ke klidu duše...a snad jsem si konečně našla svůj vesmír.
jsem to ale škdolíbá potvůrka
