Bláznovství je láska a láska je život.

Nepamatuji si toho moc o místě, kde jsem se narodil. Bylo to ztísněné a tmavé místo a lidé si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si maminku a její měkkou srst,ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratříčky a sestřičky. Pamatuji si, že mnozí z nich umřeli a velmi mi chyběli.

Pamatuji si na den,kdy mě vzali od maminky. Byl jsem velice smutný a vystrašený. Moje mléčné zoubky sotva vyrostly a opravdu jsem měl být ještě u maminky,ale ona byla taková nemocná a lidé stále mluvili o tom, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, který já a moje sestra děláme.Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Pouze nás dva. Choulili jsme se k sobě a byli jsme tak vystrašení. Stále nás nikdo nepřišel pohladit.Tolik nových věcí, zvuků a pachů. Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat. Některá piští, jiná mňoukají, další pípají. Moje sestřička a já jsme natlačení v malé kleci. Slyším i jiná štěňátka.Vidím lidi, kteří se na mne koukají,líbí se mi ,,malí lidé´´- děti,vypadají tak mile a směšně, jakoby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé kleci;někdy protivní lidé bouchnou do naší klece a vylekají nás. Často nás vyndávají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy slyšíme: ,,Ach, jací jsou rozkošní, chtěl bych jedno domů, ale nikdy si nás nikdo nevezme.

Moje sestřička minulou noc zemřela, když byla v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemný kožíšek a cítil jsem, jak život uniká z jejího malého hubeného tělíčka.Slyšel jsem je mluvit, že byla nemocná a že by mne měli prodat za sníženou cenu, abych co nejdříve opustil obchod.Myslím,že moje slabé zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestřičkou,neboť její tělíčko ráno vzali ven z klece a nevím jak s ním naložili.

Dnes přišla jedna rodina a koupila si mne! Och, šťastný den! Je to milá rodina.Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mne drží tak něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a taťka říkali, že jsem milé a krásné štěně! Dostal jsem jméno Anděl, neboli Andílek. Rád olizuji mé nové lidi. Rodina se o mne výborně stará, mají mne rádi a jsou něžní a milí.Jemně mne učí, co je správné a co ne,dávají mi dobré jídlo a moře lásky. Chci se jenom zavděčit těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a honím.

Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mne jemně držela a povídala, že to bude v pořádku. Tak jsem se uklidnil.Veterinář musel říkat něco smutného mé milované rodině, protože vypadali strašně smutní.Zaslechl jsem něco jako ,,silná dysplazie kloubů´´ a něco o mém srdci.Zaslechl jsem veterináře zašeptat něco o rádoby chovatelích a že moji rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všechno znamená, ale bolí mne vidět moji rodinu takovou smutnou. Ale stále mne milují a já je mám také stále velice rád.

Už je mi 6 měsíců.Ve věku, kdy jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mne hrozně bolí jenom se pohnout. Bolest nikdy nepřestává. Bolí mne běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým bych měl být, ale je to těžké!Láme mi to srdce,když vidím děvčátko takové smutné a když slyším mamku a taťku říkat, že,,asi už nastal ten čas´´. Několikrát jsem byl na tom místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy mluví o,,dědičných problémech´´.

Já přeci chci jen cítit teplé sluneční paprsky, hrát si a tulit se k mojí rodině. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teďuž mne bolí i se postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu už jen kňučet bolestí.

Vzali mne naposledy do auta. Všichni jsou takoví smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být hodný a mít všechny rád. Co jsem udělal špatně?Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl usušit slzy mého děvčátka!Vystrčím jazyk, abych jí olíznul ruku, ale můžu jen zakňučet bolestí.

Stůl u veterináře je takový studený.Tak hodně se bojím. Všichni lidé mne objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek.Podařilo se mi jemně oblíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dneska tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mne drží jemně a já jí děkuji za všechnu lásku,co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední tlapce. Bolest začíná ustupovat. Cítím, jak na mne jde klid. Teď můžu něžně olízat její ruku.Začínám vidět sny: vidím přicházet mojí maminku a mé bratříčky a sestřičky na vzdáleném zeleném místě. Říkají, že tam není bolest,jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem,který znám-slabým zavrtěním ocásku. Doufal jsem, že s nimi strávím hodně,hodně měsíců, ale nebylo mi to souzeno. ,,Víte´´,povídal veterinář,,,štěňata v pet-shopech nepochází od etických chovatelů´´.Bolest teďustává a já vím, že přejde mnoho let, než uvidím svou milovanou rodinu znovu.

Kdyby se to jenom všechno událo jinak.

Ach Jo,ProCz JeN JsoU LiDI tAkoVý sviNě